Kapitola 49: V dešti blesků

Nebe bylo pochmurné, pršelo a foukal vítr. Uprostřed hustého lesa se zdánlivě nekonečně klikatila úzká stezka.

To místo vypadalo už dlouho opuštěné a po promáčení prudkým deštěm byla půda blátivá a téměř neschůdná.

Mladík, asi šestnácti až sedmnáctiletý, pomáhal starému muži, který si s velkými obtížemi razil cestu vpřed. Oba měli na sobě pláštěnky ze slámy,už sotva plnící svůj účel.¹ Potom, co většinu večera strávili pochodem, byli důkladně promočení. Zdálo se, že stařec má nějaké problémy s nohou, protože viditelně špatně snášel chlad a občas se zastavil, aby si protřel bolavé koleno.

Přimhouřil své staré oči, zadíval se do dálky a neubránil se povzdechu.

Mladík vedle něj si postěžoval: „Jací nesmrtelní? Je to nesmysl! Vždycky si vezmou naše dary, ale kdykoliv něco potřebujeme my, musíme podstupovat takové obtíže. K čemu je nám vesničanům, že šetříme na svém vlastním živobytí, jen abychom je mohli uctívat?“

Starce ta slova polekala a rychle ho napomenul: „Nemluv nesmysly!“

Mladík měl oči tak doširoka rozevřené, až se zdály kulaté. Když rozčileně pokračoval, připomínal malého tygra. „Mýlím se snad? Tak okázale dávají najevo, že nás chrání, ale požehnali nám někdy tihle nesmrtelní příznivým počasím? Žádali od nás někdy menší obětiny, když nás potkalo velké sucho nebo povodeň? Co tehdy, když král Anpingu vyvolal ozbrojené povstání, které přivodilo městu Shiwu zkázu? ² Když banditi vyháněli lidi z jejich domovů, ukázali se někdy? Ale dobře, i kdyby to všechno byly záležitosti světa smrtelníků, o které se nesmrtelní nestarají, co tentokrát? Vesnici terorizuje zlý duch, vnáší do ní nepokoje a požírá lidi, ale oni se stále chovají nevšímavě a čekají, až je poprosíme o pomoc?“

Starce tak bolela noha, že se nemohl ani narovnat. „Nesmrtelní se v míru kultivují a nestarají se o záležitosti okolního světa. Pokud je chceme o něco požádat, musíme je také samozřejmě sami vyhledat! Co to plácáš za nesmysly?“

Mladík se rozzlobil: „Opravdu? Tahle stezka je jediná cesta do údolí Mingming. Musíme vydržet tolik útrap a to by ti, kteří nemají upřímné srdce, vydrželi těžko! Když dolů mohou posílat své lidi pro obětiny, proč nemohou sejít teď? A budou říkat něco o upřímnosti…“

„Liulangu, zavři ústa!“ Stařec důrazně uhodil vycházkovou holí o zem. „Jestli budeš dál plácat nesmysly, raději táhni domů! Poškozuješ před nesmrtelnými pověst lidí z města Shiwu!“

Když mladík viděl starcův vzteklý výbuch, jeho tvář potemněla. Už se nedovážil říct ani slovo. Teprve, když se stařec otočil, dal průchod své nespokojenosti a pod nosem si zamumlal: „To jsou ti nesmrtelní tak mocní?“

V tu chvíli se z nebe náhle snesl blesk a udeřil jen kousek od nich. Mladíka to zaskočilo a okamžitě zbledl strachy. Odložil své předchozí stížnosti, a jakmile dunění utichlo, rychle se zeptal: „Dědečku, proč dneska tak nezvykle hřmí?“

Než stačil stařec odpovědět, udeřily další a další blesky. Objevovaly se stejně nepřetržitě jako dešťové kapky, až celá noční obloha zbělala. Na starcově tváři se objevil strach a spěšně stáhl mladíka do pokleku vedle sebe, aby se uklonili nebeské moci. Pod nosem si mumlal modlitby, příliš vyděšený, než aby se pohnul. I ptáci a zvířata v lese byli tak vystrašení, že se neodvažovali ani ukázat. Dokonce i tráva a stromy se třásly.

Nevěděli, kolik času uplynulo, než hromový řev konečně utichl. Ve vzduchu byly cítit přetrvávající otřesy, takže to vypadalo, jako by se celá země ještě stále chvěla.

Mladík dlouho neslyšel jediný zvuk. Byl tak otřesen, že se neodvažoval pronést žádnou další drzou poznámku.

Teprve když déšť pominul a mraky se rozestoupily, aby odhalily mlhavý a ponurý měsíc, třesoucí se mladík se konečně pohnul a pomohl starci vstát. Poté pokračovali v cestě.

Liulang se zeptal: „Dědečku, předtím musely udeřit desítky blesků, to přece… Údolí Mingming nemohlo být jen tak zničeno, že ne?“

„Nemluv z cesty,“ pokáral ho tiše stařec, zatímco se prodírali bahnem. Stopy, které zanechával, byly kvůli jeho kulhání střídavě hluboké a mělké. Ztišil hlas a pokračoval: „Musel tam být nějaký nesmrtelný, který prochází nebeským soužením.“

„Jakým soužením?“

„Kultivační cesta nesmrtelných není snadná, musí procházet mnoha pohromami. Slyšel jsem, že mezi nimi je nejnebezpečnější právě nebeské soužení. Přišlo kvůli němu o život už mnoho kultivujících, ale když ho dokážou přežít, jejich kultivace se významně zvýší a oni jsou o krok blíž ke skutečnému propojení svého života s nebem a zemí.“ Při dalších slovech se mu ve tváři objevil náznak nejistoty: „Kdysi dávno jsem od svého dědečka slyšel, že jednou viděl nesmrtelného, který nebeským soužením prošel. Tehdy mělo jít o devět blesků, ale proč bylo tohle o tolik horší? Že by ten člověk, který procházel nebeským soužením, byl nějaký mocný mistr podobný našemu Pánovi údolí?“

Zatímco rozmlouvali, malá klikatá stezka se náhle stočila do zatáčky. Otevřel se před nimi široký výhled na celé horské údolí. V měsíčním světle vypadalo čisté a jasné a táhlo se daleko k obzoru. Rozkvetlé květiny se po dešti leskly, kam až oči dohlédly a měsíční světlo bylo jako tenký závoj, halící celou krajinu do éterického odstínu. Bylo to jako dívat se na skrytý ráj uprostřed světa smrtelníků.

Mladík radostně vykřikl: „Dědečku, podívej! My jsme…“

Než stačil domluvit, v úděsu ztuhnul.

Na konci květy posetého svahu se rozkládala planina, jejíž hranice byly vyznačeny kruhem rytin, pro obyčejné lidi nepochopitelnými. V tu chvíli byla celá její plocha do černa vypálena údery blesku, což vytvářelo ostrý kontrast mezi vnitřkem a vnějškem kruhu – venku kvetly květiny, uvnitř nezůstalo ani stéblo trávy.

Na dokonale spálené zemi stál zády k nim vzpřímeně jakýsi člověk.

Roucho měl na cáry, dokonce i rukávy byly ohořelé. Vzhledem k jeho poměrně vysoké postavě se pravděpodobně jednalo o muže.

Stále je dělilo alespoň sto zhangů, ale přesto musel zaslechnout jejich hlas, protože se otočil, aby se na ně podíval. Navzdory potrhanému oblečení měl neobyčejně výrazné a pohledné rysy. Bledá záře měsíce mu zbarvila pleť do nadpřirozeného odstínu nefritu. V očích však měl vrstvu za léta nashromážděného mrazu – jakmile se s ním Liulang setkal pohledem, okamžitě ho zamrazilo od temene hlavy až po špičky nohou a dostal takový strach, že se neodvážil ani pohnout.

V příštím okamžiku ho dědeček odtáhl a oba poklekli. Stařec se směrem k muži opakovaně uklonil: „Zdravím nesmrtelného, tento pokorný sem přišel z města Shiwu za údolím. Přišli jsme sem požádat o pomoc a neskrýváme žádné zlé úmysly. Omluvte proto, že jsme narušili vaše soukromí.“

Muž vypadal chvíli zaraženě, ale vzápětí nenuceně mávl rukou. Liulang měl pocit, jako by se kolem něj šířil podzimní chlad, studený, ale ne mrazivý. A pak se jeho tělu ulevilo – i se svým dědečkem byli tím chladem jakoby očištěni.

Tenhle nesmrtelný byl překvapivě dobromyslný. Nejenže jim nezpůsobil žádné potíže, ale ještě docela vlídně promluvil: „To je v pořádku, taková zdvořilost není potřeba. Záležitosti mimo údolí mi nepřísluší, takže prosím počkejte, až pro vás někoho přivolám.“

Když domluvil, luskl prsty a vytvořil blesk bílého světla, mířící přímo k obzoru. O chvíli později k nim vysokou rychlostí zamířila malá světelná koule, připomínající světlušku. Když se přiblížila, Liulang uviděl, že je to taoistický chlapec letící na meči.

Jakmile ten chlapec přistál, odložil meč a uctivě se rozcuchanému muži poklonil: „Starší Chengu, blahopřeji ti k přežití velkého nebeského soužení a k tomu, že tvá kultivace postoupila o další úroveň.“

„Není k čemu blahopřát, málem jsem se skrz na skrz uškvařil,“ odpověděl muž mírně a ukázal na dvojici dědečka a vnuka za sebou. „Přišli zvenčí, asi potřebují pomoc. Postarej se o ně.“

Po vydání těchto jednoduchých příkazů věnoval Liulangovi a jeho dědečkovi rychlé kývnutí. Vzápětí se jeho postava změnila v rozmazanou šmouhu a rychle jim zmizela z očí.

Tato nadpřirozená schopnost Liulanga ohromila. I když taoistický chlapec došel až k nim, aby je pozval do údolí, v mysli se mu stále vybavovala postava muže, stojícího uprostřed ohořelé země, jak se nenuceně otáčí, aby se na ně podíval.

Liulang si mimoděk pomyslel: „Ten člověk nevypadá o moc starší než já sám, ale přesto už je v tomto údolí ‚starším‘?“ Nemohl si pomoci, aby tomu muži nezáviděl, ale pak si vybavil ten pronikavý a mrazivý pohled a rychle veškerou závist potlačil. V srdci ho nahradila úcta a respekt, a už se neodvážil na cokoliv neuctivého ani pomyslet.

Taoistický chlapec ze svého roucha vytáhl list, přiložil si ho k ústům a zahrál na něj krátkou neladící melodii. Z oblohy se v odpověď ozvalo zařehtání a vzápětí se z nebe snesl bílý kůň táhnoucí kočár. Na ukázku své síly zafrkal a bezpečně přistál na zemi.

Taoistický chlapec vlídně řekl: „Nebýt požehnání od vás dvou, možná bych s ním dnes nemohl mluvit. Prosím, nastupte si.“

Oba smrtelníci nedočkavě nasedli do létajícího kočáru. Liulang byl mladý, a tak se bez dlouhého přemýšlení zeptal: „Nesmrtelný bratře, ta osoba je tu v údolí starším?“

Stařec se obával, aby neřekl ještě něco nevhodného, a spěšně se ho snažil umlčet. Se strachem a obavami opakoval: „Prosím, neurážejte se, tenhle chlapec…“

„To je v pořádku, pane.“ Taoistický chlapec měl i při řízení koně docela energický hlas. „V našem údolí Mingming je ledové jezero, tak studené, že se k němu ani neodvažuji přiblížit. Říká se, že každá voda, která se dostane do vzdálenosti jednoho zhangu od jezera, zmrzne, ale mystická voda uvnitř jezera přitom nezamrzá nikdy. Tento starší kdysi začal žít v jeskyni na břehu jezera. V jeskyni zadržoval chlad z celého toho místa a neustále se na tomhle mrazivém místě kultivoval. Podívej, údolí je teď tak plné života proto, že si to ledové jezero podmanil. Málokdy se ukáže, takže mu tajně říkáme „Starší z mystického jezera“.

Ohromený Liulang se neubránil otázce: „Tak studené místo, to se nebojí?“

Taoistický chlapec se usmál. „Ti, kteří kráčejí po cestě kultivace, by měli být schopni odolávat všemožným obtížím. Pokud jim chybí odhodlání, jak by mohli dosáhnout Velkého Tao?“

Zatímco mluvili, kočár se několikrát zvedl a klesl a poté, co dojel do středu údolí, zvolna přistál na zemi.

Když Liulang vystoupil a rozhlédl se kolem sebe, spatřil množství nejrůznějších pavilonů a budov, kolem kterých volně protékaly potůčky vody. Poklidné ticho nerušilo nic kromě několika jeřábů, kteří občas vzlétli, zakroužili a opět se snesli. Liulang cítil, jak se celé jeho nitro stává jaksi lehčím. Překvapeně na sebe pohlédl a spatřil, že dešťová voda a bláto, které se mu za celou noc nahromadily na oblečení, jsou zcela pryč, a celé jeho tělo bylo náhle příjemně prohřáté.

Taoistický chlapec je oba zavedl do malého pavilonu a uprostřed nekonečných projevů vděčnosti jim nalil šálek teplého čaje. Pak se zeptal na důvod jejich návštěvy.

Stařec si povzdechl: „To… Ach, to je dlouhý příběh. Nesmrtelní by se neměli zatěžovat drobnými záležitostmi obyčejných lidí, ale v nedávné době se v naší vesnici objevil jakýsi zlý duch, který zde škodí. Konkrétně se zaměřil na děti. Uplynulo jen něco málo přes deset dní, ale v okolních městech a vesnicích už se ztratilo čtyři nebo pět chlapců. Po několika dalších dnech byla jejich těla nalezena v divočině, většinou sežraná šelmami. Nahlásili jsme ten případ úřadům a ty k nám poslaly několik vyšetřovatelů, kteří zjistili, že těm dětem byla předtím, než zemřeli, vysáta krev.

Po těch slovech taoistický chlapec zvážněl. „Cože? Byla jim vysáta krev? Kolik těm chlapcům bylo?

Než stařec odpověděl, pod nosem si zamumlal: „Taková hrůza!“

„Nikdo neměl víc než deset let. Po těch zmizeních hlídali dospělí venku pěkných pár nocí, a pak… A pak, jednoho dne, jsme spatřili bílou postavu. Z dálky vypadala jako bílé hedvábí zavěšené ve vzduchu, ale v mžiku se ocitla přímo před námi. Než stačil kdokoliv zareagovat, ozval se výkřik a jeden z mužů měl najednou v hrudi díru. Ta věc mu nějakým způsobem vytrhla srdce. Dokonce i vládní úředníci se vyděsili a řekli, že úřady si s takovými zlými duchy nedokážou poradit. Proto jsem přišel požádat o pomoc vás nesmrtelné.“

Taoistický chlapec jim potom položil ještě několik podobných otázek a nakonec pronesl: „Teď už mám v hlavě celkový obraz. Nebojte se, pane. Ty a tento mladík si můžete přes noc odpočinout v údolí, zatímco já vše ohlásím starším a zítra vám dáme odpověď.“

A tak stařec se svým vnukem zůstali na noc v údolí Mingming. Foukal svěží vítr a ve vzduchu byla cítit slabá vůně květin. Bylo to nádherné místo, ale Liulang z nějakého důvodu nedokázal usnout. Obraz toho mladého staršího, který zažil nebeské soužení, odmítal opustit jeho mysl. Když se blížila půlnoc, najednou venku uslyšel čísi hlasy. Byly velmi daleko, takže Liulang slyšel jen útržky slov.

První se ozval mužský hlas: „Ano, slyšel jsem o tom cestou sem, ale vzhledem k tomu, že působí potíže ve vesnici obyčejných lidí, možná to nebude takový problém… Ať to Cheng Qian zkontroluje na cestě ven."

Odpověděl mu hlas staršího muže: „Dobře. Zažil sedm nebeských soužení, takže skrze ně v podstatě získal svůj život zpět. Je nejvyšší čas, aby odešel.“

Liulang se sice necítil ospalý, ale po těch slovech ucítil, jak na něj  jde z ničeho nic spánek. V mžiku oka spal a nic dalšího už neslyšel.

Za oknem mu jeden za druhým prošli dva muži, mířící k ledovému jezeru uprostřed údolí. První byl zdánlivě starý muž, ale jeho tvář byla navzdory zcela bílým vlasům mladistvá a energická. Byl tak tlustý, až připomínal kouli, a když se usmál, blýskaly se mu bílé zuby, ale oči mizely pod záhyby tuku. Na sobě měl extrémně křiklavou sadu saténových rób, za pasem mu neuspořádaně visely nejrůznější střapce a váčky. Působil neskutečně nevkusně, jako nějaký zbohatlý ministr obyčejných lidí. Byl to Pán údolí, Nian Mingming.

Za ním stál učený muž středního věku s nesmírně jemnými rysy. Při bližším pohledu šlo poznat, že je to prvotní duch muže, který tehdy unikl z Lampy pohlcující duše, Tang Zhen.

Nějakou neznámou metodou se mu vrátilo fyzické tělo, ale stále se nezdálo být příliš dobré. Neslo v sobě nekonkrétní pocit aury plné nemoci a smrti. Těžko říct, zda použil Posedlost těla nebo jinou pochybnou praktiku.³

Tang Zhen držel v ruce bílou lucernu. Neměla žádnou svíčku, ale uvnitř papíru přesto zářilo jemné světlo. Vypadala jako nějaký artefakt. Promluvil: „Tenhle nápad vypadal původně jako ta nejdivočejší fantazie, kterou jsem kdy měl, a zdála se naprosto neslýchaná. Ani já jsem nečekal, že by se to skutečně mohlo podařit.“

Nian Mingming se usmál: „Jeho fyzické tělo potkal předčasný konec, díky čemuž prošel lidským soužením. Ale na pokraji smrti prozřel, proto jeho duše mohla vstoupit do Nefritu zhušťujícím ducha. Za jiných okolností by nemělo být možné, aby duše tak snadno vstoupila do mocného nebeského artefaktu, ale ten chlapec si dokázal v tak mladém věku udržet svou duši nerozptýlenou a úspěšně si zachoval své vědomí. Vydržel v Nefritu zhušťujícím ducha celých čtyřicet devět let. I bez fyzického těla nějakým způsobem v Nefritu vykultivoval svého prvotního ducha a prošel tak smrtelným soužením. Před devětačtyřiceti lety jsi ten artefakt přinesl do mého údolí a on díky němu a s pomocí ledového jezera pokračoval ve formování těla ještě dalších čtyřicet devět let. Kromě toho, že vydržel extrémní mráz, zažil také sedm nebeských soužení – ach, je mu něco málo přes sto let, ale prošel už souženími nebe, země a člověka… žiji už tolik let, ale nikdy jsem neviděl podobné neústupné odhodlání jako má ten chlapec.“

Nian Mingming si při řeči poplácal břicho a s těžko čitelným výrazem dodal: „Kdybych tak měl polovinu jeho odhodlání, byl by mi stále vidět pas.“

Tang Zhen po něm střelil nevěřícným pohledem.

Hrozivý mistr na úrovni tohoto starce by měl už dávno dosáhnout inédie, ale přesto se vyžíval v obžerství, takže tvar jeho tlustého a léty budovaného těla už dávno zakalil čas.

Po krátkém odmlčení pronesl Tang Zhen s vážnou tváří: „Ještě jsem nepoděkoval Pánu údolí za zapůjčení ledového jezera.“

Nian Mingming mávl rukou. „O tom nemůže být ani řeč. Díky tomu, že si Cheng Qian podmanil ledové jezero, nemusí ti moji bezcenní učedníci trpět zimou, takže jsme si také užili dost pohodlí. Navíc mít někoho jako on za ‚staršího‘ v mém údolí Mingming je taková pocta, že bychom měli být vděční za to, že můžeme z jeho přítomnosti těžit.“

„Dlužím tomu mladíkovi laskavost, takže když mi kolega kultivující Wen tehdy přinesl Nefrit zhušťující ducha, musel jsem vymyslet způsob, jak mu pomoci.“ Tang Zhen pokračoval:  „Ale pokud mu náhoda dovolila kultivovat v Nefritu svého prvotního ducha, s fyzickým tělem to ještě nikdo před ním nezkoušel, takže nebylo jasné, zda uspěje. Obával jsem se, že po nějakém čase začne být kvůli svým obavám úzkostný, a tak jsem z něj vytáhl jeho minulé vzpomínky. Nyní zažil sedm nebeských soužení a úspěšně vykultivoval své tělo, takže je na čase mu vrátit, co mu právem patří.“

Během řeči došli k ledovému jezeru. Čím byli blíž, tím se chlad stával pro Tang Zhenga nepříjemnějším, takže rychle rukama vytvořil pečeť, díky čemuž se aura smrti na jeho tváři prohloubila.  

Jak kráčeli dál, uslyšeli zvuk šplouchající vody. Pán tohoto místa právě dokončil koupel a vycházel z ledového jezera. Nian Mingming pronesl: „Mladý příteli Cheng Qiane, vyrušili jsme tě při odpočinku?“

Nebylo to poprvé, co tento tlouštík narušil jeho klid. Všichni v údolí Mingming byli z nějakého důvodu velmi hovorní a hluční, takže už si na to zvykl.

Neměl proti jejich přítomnosti žádné námitky, proto vyšel z ledového jezera, zvedl své roucho, ležící zmrzlé na břehu jezera, a přehodil si ho přes sebe. Během tří kroků mu vlasy, pokryté ledovými úlomky, zcela uschly. Také roucho se mu přirozeně zvlnilo kolem těla. Jeho kultivace, formována mnohými zkouškami, dosáhla úrovně, kdy mohl beze slova působit na své okolí.

Cheng Qian odpověděl kývnutím. „Pane údolí, Tang Zhene, sám jsem měl v plánu vás navštívit. Nechcete jít dál? Je tu ale trochu zima.“

Bylo uprostřed léta, ale v jeskyni u jezera nebylo po teplu ani stopy. Když člověk vešel dovnitř, přivítal ho pohled na mrazivý led, nemilosrdně pokrývající veškerý povrch. Dokonce i židle byla přimrzlá a pokrytá ledovými pláty. Cheng Qian lehce pohnul rukou a na konečcích prstů se mu vytvořila hřející ohnivá koule. Ta se usadila pod jednou z židlí a okamžitě led odpařila, aniž by židli spálila.

Cheng Qian pronesl: „Tang Zhenovo tělo není příliš dobré, prosím, posaď se na teplejší místo.“

Co se týče Pána údolí, Cheng Qian si ho nevšímal. Starý tlouštík měl kůži silnou dost a dokázal chlad vydržet.

Voda v konvici na stole už dávno zmrzla na tvrdý led. Cheng Qian ji zvedl a několikrát s ní zakýval. S energií, kterou k ní vyslal, ledový blok roztál a po chvíli se z něj začalo kouřit. Každému návštěvníkovi nalil šálek teplé vody.

Tang Zhen šálek přijal, aby si zahřál ruce, a položil před Cheng Qiana lucernu. „Je čas ti to vrátit. Na své cestě jsi znovu získal šanci na další život, což je pozoruhodný úspěch. V budoucnu si musíš dávat větší pozor.“

Cheng Qiana tím překvapil. Dobře věděl, že mu Tang Zhen vzal jeho minulé vzpomínky. Přikývl, mávnutím ruky si z lucerny přenesl do rukávu malou světelnou kuličku a slavnostně pronesl: „Budu si pamatovat Tang Zhenovu laskavost, díky níž jsem znovu získal fyzické tělo. Pokud budeš v budoucnu s čímkoliv potřebovat pomoci, nebudu pro tebe váhat riskovat zdraví a život.“

--Předchozí kapitola--            --Zpět na přehled kapitol--             --Další kapitola--

---

1 Viz obrázek:

↩

2 Anping, čteme An-pching, Shiwu, čteme Š-wu.^↩

3 Posedlost těla – absolutně netuším, zda už o tomto byla řeč. Spíše ne… vlastně ani zda bude v budoucnu.^↩