Kapitola 69: Vylovení obětin; buran se setkává s korunním princem

„Odhalit!“

Spolu s tím jasným zvoláním spadl na zem obrovský kus rudého brokátu a ukázal postavu pod ním. Tisícihlavý dav propukl v bouřlivý jásot.

Byla to zlatá božská socha korunního prince. V jedné ruce meč, v druhé květina – symbolika „síly schopné dobýt svět se srdcem něžným jako květina“. Tvář té sochy byla jemná a pohledná, s dlouhým a elegantním obočím a s tenkými mírně prohnutými rty, které vypadaly, jako by se usmívaly. Laskavá, ale ne vyzývavá, energická, ale ne bezcitná. Byla to soucitná a krásná tvář.

Stála v osmitisícím chrámu korunního prince Xian Le.

Tři roky po jeho nanebevstoupení bylo v jeho jménu postaveno přesně osm tisíc chrámů. Tak vášnivé uctívání nemělo v historii obdob, a pravděpodobně se mu v budoucnu nikdo nevyrovná. Xie Lian byl jediný a jedinečný. 

Socha v tomto chrámu však nebyla jeho nejzářivější božskou sochou. Vrchol hory Taicang, kde korunní princ v mládí přebýval během svého výcviku, byl přejmenován na „Vrchol korunního prince“, a právě tam byl postaven první pavilon Xian Le. Jakmile byla vytesána princova božská socha, král ji osobně odhalil právě tady. S výškou skoro dva zhangy a dokonalým řemeslným zpracováním byla skutečně dechberoucí. Materiálem bylo čisté ryzí zlato, vzniklo tak skutečně neocenitelné „zlaté tělo“.

Dovnitř pavilonu Xian Le se v nekonečných zástupech prodírali oddaní věřící. Nádoba na kadidlo před pavilonem byla naplněna vonnými tyčinkami všech velikostí, a také schránka na dary byla mnohem větší než ty, které byly obvykle k vidění v jiných chrámech. V opačném případě by se totiž naplnila dlouho před večerem a ti, kteří by přišli později, by své dary už neměli kam položit. Na nádvoří chrámu bylo průzračné jezírko, rovněž plné třpytících se mincí.

Skupina želv sídlících v tomto jezírku se už pod vší tou záplavou mincí, které sem věřící házeli, neodvažovala ani vystrčit hlavu, ale stejně se jim mnoho mincí odráželo od krunýřů. Kultivující se zoufale snažili návštěvníky žádat, aby to nedělali, ale bezvýsledně.

Uvnitř mohutných červených zdí chrámu byly vysázeny švestky, jejichž větve byly svázány nesčetnými jasně rudými stuhami přání a vytvářely tak působivou scenérii podobnou proudícímu karmínu uprostřed moře květů.

Co se týče interiéru chrámu, Xie Lian seděl přímo pod svou božskou sochou a dohlížel na dav věřících. Nikdo ho neviděl, ale on mohl dobře slyšet každý rozhovor.

„Jak to, že v Chrámu korunního prince nemají polštáře na klečení?“ ptali se někteří.

„Ano, i chrámový mistr říkal, že si zde nemáme klekat ani se klanět. Chrám už je odhalený, tak proč bychom se neklaněli?“

Jiný řekl: „V pavilonu Xian Le jsi určitě poprvé. Všechny jsou takové. Slyšel jsem, že poté, co Jeho královská Výsost vystoupal na Nebesa, poslal mnoha chrámovým mistrům a donátorům sny, ve kterých je nabádal, aby před ním věřící nepoklekali. Takže žádný z chrámů korunního prince nemá takové místo vyhrazeno.

Ačkoliv ho nikdo nemohl vidět, Xie Lian souhlasně pokýval hlavou. Několik dalších lidí se však zasmálo.

„Co to je za hloupost? Nemáme se klanět před bohy? To musí být nějaká fáma.“

Xie Lian nevěřícně vydechl.

Další člověk pokračoval: „Přesně tak! Musíme pokleknout. Jen tak můžeme ukázat naši upřímnost.“

Jeden z nich se tedy ujal vedení a poklekl. Brzy poté ho následovalo mnoho dalších, a stovky a tisíce lidí, mačkající se uvnitř i vně velkého sálu, se začaly před božskou sochou uklánět. Jak se s mumláním modlili a prosili o požehnání, jejich těla se zvedala a klesala.

Princ prozatím rezignoval: „To nevadí. Půjdu na to pomalu.“

Jenže vzápětí na něj ze všech stran zaútočilo obrovské množství hlasů:

„Musím získat vysokou hodnost! Vysokou hodnost! Letos to musím dokázat, a pokud se mi to podaří, odplatím se svou vděčností!“

„Modlím se za bezpečný průchod!“

„Dívka, která se mi líbí, má ráda mého bojového bratra! Prosím, udělej ho ošklivějším, prosím, prosím tě!“

„Nemůžu uvěřit, že jsem pořád nedokázala porodit ani jednoho zatraceného buclatého spratka!“

Ozývaly se nejrůznější modlitby a Xie Liana z toho rozbolela hlava, takže spěšně zakouzlil a ty nekonečné hlasy zablokoval. Sotva se začal vzpamatovávat, když se ozval křik a ze zadní části pavilonu vyběhl muž oděný v černém, zakrývající si rukama uši.

„Co je to sakra za modlitby?“ zařval.

Ani jeho věřící neviděli a dál pokračovali v klanění. Xie Lian si oddechl, poplácal ho po rameni a zasmál se.

„Feng Xine, vážím si tvé tvrdé práce.“

Počet modliteb, které musel Xie Lian v tomto hojně navštěvovaném pavilonu Xian Le vyslechnout, přesahoval tisíce. Zpočátku byl naplněn energií, kterou mu přineslo jeho nové postavení, a málo se staral o to, zda jde o velké nebo malé záležitosti – jednoduše je osobně vyřizoval. Ale po nějaké době už bylo modliteb opravdu příliš, a tak jich část odděloval a přesouval je Feng Xinovi a Mu Qingovi. Ti modlitby roztřídili, předali mu zpět to, co patřilo k jeho povinnostem a co nemohl ignorovat, a zbylé méně důležité záležitosti vyřídili sami.

Mu Qing mu po roztřídění modliteb předával své zprávy bez stížností, ale Feng Xin nedokázal pochopit, proč se tu tolik lidí slepě modlí kvůli malichernostem. Do pavilonu Xian Le se chodilo dokonce i pro požehnání harmonickým vztahům v ložnici, ale Xie Lian byl bojový bůh a o takové věci se starat ani nesměl. Opakovalo se to stále dokola, což uráželo i ostatní nebeské úředníky. Ti ho obviňovali, že se ujímá záležitostí, které mu nepřísluší, a že si zabírá věřící, kteří mu nenáleží. Na to Xie Lian nemohl nic namítat.

Feng Xin si stále rukama zakrýval uši, i když to nijak nepomáhalo. „Vaše Výsosti, proč máš tolik věřících právě mezi ženami?“

Xie Lian sedící v oblacích kadidla si s úsměvem vykasal rukávy. „Co je špatného na věřících ženách? Krásky jsou jako mraky, lahodí očím.“

Feng Xin sklopil hlavu. „Všechno je špatně. Jako by neměly jiné modlitby než přání vypadat krásnější, vdát se krásné, porodit krásného syna. Nic důležitého, už jen z pohledu na ně mě bolí hlava!“

Xie Lian se ušklíbl a chystal se mu odpovědět, když náhle v davu nastal rozruch. Oba dva pohlédli do sálu a uslyšeli čísi tichý hlas: „Přišel princ Xiao Jing, pojďme odsud pryč! Princ Xiao Jing je tady!“

Když lidé uslyšeli „princ Xiao Jing“, bylo to, jako by někdo řekl „ďábel“. Všichni sklopili hlavy a rozprchli se jako hejno ptáků. O chvíli později to vypadalo, jako by se kolem prohnala povodeň a všichni věřící ze sálu byli pryč. Brzy na to práh chrámu rozmáchle překročil mladý muž v honosném brokátu a plášti, který držel v ruce skleněnou drahokamovou lampu. Při letmém pohledu se jeho tvář podobala Xie Lianově, ale pokud by se člověk podíval do jeho očí, zarazila by ho neskrývaná arogance. Nebyl to nikdo jiný než Qi Rong. 

Qi Rongovi už bylo kolem osmnácti let, jeho tvář ztratila dětské rysy a jeho povaha byla mnohem dospělejší, takže konečně působil vznešeným dojmem. Vstoupil dveřmi, ale nepustil s sebou nikoho ze svého doprovodu. Oběma rukama přidržoval lampu, a když poklekl, plášť se kolem něj zvolna rozprostřel. Zvedl si lampu k čelu a slavnostně se poklonil.

Dvojice na vrcholku oltáře si vyměnila pohledy. Feng Xin mlaskl a Xie Lianovi neunikl jeho rozmrzelý výraz.

Před třemi lety, když Xie Lian poprvé opustil královské hlavní město a vydal se cestovat po světě, byl Qi Rong stále zavřený. Po svém návratu neměl korunní princ příležitost svého malého bratrance navštívit, protože tu samou noc ve spánku náhle vystoupal na Nebesa. Během těch tří let poslal Xie Lian řadu snů svým rodičům, Královskému preceptorovi a ještě několika dalším. Jeden poslal i Qi Rongovi a napomenul ho, aby se nadále choval k ostatním laskavě, držel na uzdě svůj temperament a nedělal problémy. Qi Rong se tedy snažil všude stavět chrámy a nabízel dary a obětní lampy.

Ačkoliv pracoval tvrdě a snažil se až do morku kostí, přesto čas od času vyvolal nějaké potíže a byl to Feng Xin, kdo po něm musel uklízet. Proto princ dobře chápal Feng Xinovo rozhořčení.

Qi Rong mezitím na podlaze dokončil své projevy úcty a začal kňourat: „Bratranče korunní princi, tohle je už pětistá lampa, kterou jsem ti nabídl. Jsem tak věrný bratříček, kdy mě přijdeš navštívit? I sen by stačil. Strýčkovi i tetě se po tobě moc stýská, ale ty nás jen ignoruješ. Opravdu jsi tak vznešený, mocný a chladný.“

Vůbec neměl tušení, že přímo u něj stojí Feng Xin a nabádá Xie Liana: „Nevšímej si ho. Nebeský císař ti řekl, že pokud nejde o důležitou záležitost, nesmí se nebeský úředník před smrtelníky ukazovat. Obzvláště je třeba vyhýbat se rodině.“

„Neměj strach, já vím.“

Qi Rong se zvedl na nohy a s lampou v jedné ruce sáhl po štětci. Pak na ni se skloněnou hlavou začal psát. Xie Lian a Feng Xin se cítili trochu provinile, a tak přistoupili, aby se podívali, co píše. Když se ujistili, že je to jedna z obyčejných modliteb ve stylu „modlím se za prosperitu země a požehnané počasí“, zkrátka že se nemodlí například za stětí nějaké rodiny před tržištěm nebo něco podobného, oba si oddechli. Při pohledu na Qi Rongovo pečlivé a bezchybné písmo si princ na něco vzpomněl.

Když se Qi Rong poprvé vrátil se svou matkou do paláce, chystala se zrovna skupina urozených šlechticů vystoupat na horu Taicang kvůli modlitbám za požehnání. Qi Rongova matka se sama stala vyvrhelem poté, co utekla s obyčejným sedlákem, a po návratu se neodvažovala s nikým setkávat. Pro svého syna si však vždycky přála opak – aby poznal svět a neskončil zavřený doma, kde by se pomalu měnit v nevzdělanou nulu. Poprosila proto královnu, aby vzala Qi Ronga s sebou.

Ačkoliv se rodinné záležitosti tajily, královský skandál se šířil rychlostí blesku a brzy nebyl v hlavním městě nikdo, kdo by nevěděl, co se matce a synovi stalo. A tak mnozí šlechtičtí synové během cesty záměrně Qi Ronga ignorovali, nehráli si s ním a ani se s ním nebavili. Když Xie Lian uviděl houpačku a rozběhl se k ní, všechny děti ho následovaly a střídavě ho houpaly. Brali to jako čestný úkol. Když se Xie Lian vyhoupl na nejvyšší bod, podvědomě se podíval dolů a uviděl Qi Ronga, schovaného ve stínu jeho matky, jak vykukuje ven a se závistí ho sleduje

Jakmile dorazili do Velké síně, dospělí nabídli lampy jako oběť a poté se přesunuli za Královským preceptorem, aby si u něj mohli vyprosit štěstí nebo aby jim pomohl rozluštit jejich osudy. Povídali si a smáli se mezi sebou, přičemž děti v síni nabízely jako obětiny malé lampičky na hraní.

Qi Rong se s královnou setkal poprvé a nevěděl, že už jménem jeho a jeho matky jednu lampu obětovala. Viděl jen, jak jsou ty malé lampičky krásné, a chtěl také jednu nabídnout. Byl mladý a věcem příliš nerozuměl, tak se ptal všech kolem, jak slova modlitby za svou matku napsat. Děti z královského rodu ho už pod vlivem svých starších nesnášely, protože věřily, že je matka se synem zostudili. Proto se ho rozhodli záměrně podvést.

Když Xie Lian dopsal na lampu a odložil štětec, uslyšel zezadu zlomyslné chichotání. Otočil hlavu a uviděl Qi Ronga s rukama pokrytýma inkoustem. Držel lampu jako vzácný poklad a s širokým úsměvem se ji chystal nabídnout jako obětinu. Na lampě však byla ošklivými čmáranicemi napsána slova: „Modlím se, abychom s matkou odešli do nebes. Qi Rong.“

Xie Lian lampu na místě rozbil, rozzuřený a pobouřený.

Nebyl v té době příliš starý, ale všichni ti vznešení mladíci a děti se vyděšeně stáhli a báli se promluvit. Poté, co se ovládl, Xie Lian pro Qi Ronga osobně přepsal modlitby na novou lampu a od té doby už se na něj nikdo nedovážil nic zkoušet. Když později sestupovali z hory, Xie Lian se šel znova pohoupat na houpačkách. Tentokrát se Qi Rong vynořil zpoza královny a rozhoupal ho. Byl menší než Xie Lian, ale rozhoupával ho s obzvláštním nadšením a stále na něj zespodu hleděl, jako by ho uctíval. Poté se stal Xie Lianovým ocáskem a ometal se kolem svého „bratrance korunního prince“, jak jen mohl.

Je třeba říct, že Qi Rong byl na začátku docela normální dítě, ale postupně se začal čím dál víc utrhávat z řetězu. Za ty tři roky od svého nanebevstoupení měl Xie Lian příliš mnoho starostí s příliš mnoha lidmi, takže neměl čas na staré vztahy a vůbec netušil, zda Qi Rong věkem skutečně zmoudřel.

Zatímco vzpomínal, Qi Rong už nabídl své světlo a chystal se opustit sál. Když však couval, nečekaně do kohosi narazil. Zapotácel se, ohlédl se, a aniž by věděl, kdo za ním stojí, začal nadávat:

„Co to sakra je? Jsi slepý nebo co? To tě tu na místě trefilo, že ses zapomněl hýbat?“

Sotva otevřel ústa, už si Xie Lian s Feng Xinem zakryli obličej a napadla je stejná myšlenka: „Vůbec se nezměnil, je pořád stejný!“

Možná to bylo tím, že do svých pěti let žil s otcem, kde ho nevědomky ovlivnilo hlučné prostředí trhu a otcova prudká povaha. Ale i když se královna snažila Qi Ronga trpělivě vychovávat, ve chvíli, kdy se rozčílil, odhalil podle slov Královského preceptora „svou pravou povahu“.

Ten, kdo do Qi Ronga vrazil, byl neupravený mladík kolem pětadvaceti let. Měl u sebe brašnu, na zádech prostý vak a na nohou měl obuty prachem cest potřísněné slaměné střevíce s téměř prošoupanou podrážkou. Avšak přestože byl tento mladík sešlý a ztrhaný, přestože měl popraskané rty a kostnatou postavu, z jeho hubené, ale energické tváře zářily jasné oči.

„Co je to za místo?“ zeptal se.

„Tohle je pavilon Xian Le, chrám korunního prince!“ odpověděl Qi Rong.

Ten muž začal mumlat: „Chrám korunního prince? Takže tohle je palác?“ Pak uviděl drahocennou božskou sochu a znovu se zeptal: „To je zlato?“

Při pohledu na okázalost pavilonu ho považoval za královský palác.

Přistoupila k němu stráž, aby ho odehnala, a Qi Rong řekl: „Samozřejmě, že je to zlato. Chrám korunního prince je chrám, ne pavilon v císařském paláci! Vždyť ani nevíš, kde jsi. Kde se tu vzal takový barbar jako ty?“

„Tak kde je tedy palác?“ zeptal se ten muž.

Qi Rong přimhouřil oči. „Proč se ptáš?“

Ten muž vážně odpověděl: „Potřebuji jít hned do paláce za králem. Musím mu něco říct.“

Qi Rong a strážní vyprskli smíchy a jejich výrazy byly plné povýšenosti. „Odkud se vzal tenhle venkovský buran? Co chceš dělat v paláci? Chceš se setkat s králem? Copak král je někdo, koho můžeš vidět jen proto, že chce? Nejspíš tě ani nepustí přes bránu!“

Nezdálo se, že by se toho muže jejich posměšky dotkly. „Půjdu to zkusit. Třeba to vyjde.“

Qi Rong se zasmál. „Tak to zkus!“ Pak zvedl ruku a záměrně ukázal špatným směrem.

„Díky,“ řekl ten muž, upravil si vak na zádech a pak se otočil k odchodu ze sálu.

Když došel ke kamennému mostu, náhle se zastavil v půli kroku. Přes průzračnou vodu jezírka byly vidět vrstvy a vrstvy mincí, potopených pod ním. Zdálo se, že ten mladík chvíli přemýšlel, a v příští vteřině přeskočil zábradlí přímo do vody.

Byl mrštný a obratný, takže jakmile se ocitl ve vodě, sehnul se a začal lovit hrsti a hrsti mincí a cpal si je do brašny v náručí. Xie Lian a Feng Xin byli ohromeni, protože ještě nikdy neviděli nikoho, kdo by se odvážil krást obětiny bohům. Stejně zaskočený byl i Qi Rong, který okamžitě vybuchl hněvem. Vrhl se k mostu, udeřil do zábradlí a začal křičet:

„Co to kurva je? Co to děláš? Vytáhněte ho někdo ven! Co to kurva je?“

Několik strážných okamžitě skočilo do vody, aby mladíka vytáhli, ale ten se ukázal nečekaně obratný. Rozdával rány a kopance a nikoho k sobě nepustil. Qi Rong mezitím přímo skákal vzteky a ani nikdo z kultivujících netušil co dělat. Jakmile si ten mladík naplnil mincemi celou brašnu, znovu si ji přehodil přes rameno a chystal se vylézt na břeh. Omylem však šlápl na mech, noha mu podklouzla a on se s mohutným šplouchnutím zřítil zpátky do vody. Stráže hned využily příležitosti, zmocnily se ho a vyvlekly ho na břeh.

Qi Rong zvedl nohu, aby na něj dupnul, a zařval: „Ty se tu odvažuješ krást peníze?“

Jenže sotva nohu nadzvedl, Feng Xin už stál vedle něj a ve správném okamžiku mu ji zablokoval, takže dupnutí sice vypadalo nebezpečně, ale ve skutečnosti dopadlo s lehkostí. Qi Rong sice neviděl, kdo si s ním zahrává, ale přesto cítil, že něco není v pořádku – jakoby se mu na nohu lepil duch. Několikrát do ležícího muže kopl, ale ten pocit přetrval, takže se cítil dost mizerně.

Zdálo se, že se ten muž dusí vodou, protože se několikrát rozkašlal. „Ty peníze jen tak ležely v jezírku, proč je nemůžu použít na záchranu našich lidí?“

Qi Rong, kterému jeho vlastní podivné kopance ani v nejmenším neulevily, nakonec od samého rozčílení přestal. „Zachránit koho? Kdo vlastně jsi? Odkud jsi přišel?“

Ptal se jen proto, aby mohl toho člověka odsoudit za zločin a uvrhnout do vězení, ale přesto dostal upřímnou odpověď.

„Jmenuji se Lang Ying a pocházím z Yong´anu.¹Procházíme si obrovským suchem, není voda, neroste úroda a všichni hladoví, protože nemáme žádný příjem. Tady je voda, jídlo i peníze. Ze zlata stavíte sochy a mince házíte do vody, tak proč se s námi nemůžete o něco podělit?“

Yong´an bylo velké město v království Xian Le. Xie Lian se s vážným výrazem zvedl na nohy.

„Feng Xine, v Yong´anu je sucho? Jak to, že jsem o tom neslyšel?“

Feng Xin otočil hlavu. „To nevím, ani já jsem nic neslyšel. Zeptáme se později Mu Qinga?“

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

---

1 Lang Ying, čteme Lang Jing. Je to zdánlivě stejné jméno, jako nosí ono dítě duchů s obličejovým morem, které jsme poznali v příběhu o přízračné nevěstě. Jen pro zajímavost, připomínám scénu z Hua Chengova paláce:

Xie Lian vřele pokračoval: „Pokud si nemůžeš vzpomenout na své jméno, co kdybychom ti vymysleli nové?“ Chlapec se zamyslel a ztěžka řekl: „Ying.“ Princ předpokládal, že to jméno má připomínat Malou Ying, a přikývl. „Dobře. To je dobré jméno. Pocházíš z království Yong’an a jejich národní příjmení bylo Lang. Tak co kdybys ho přijal a říkal si Lang Ying?“ Tento Lang má stejné příjmení právě proto, že je také z národa Yong´an, ale jeho rodné jméno Ying se píše jinými znaky. ^↩