Časně z rána byla obchodní cesta v Jiangnanu1 kvůli horku zahalena v oparu. Skupinu obchodníků, spěchajících po cestě, zastavili vládní úředníci.
„Počkejte! Co to vezete? Pojďte dolů, ať to můžeme
zkontrolovat.“
Vládní úředníci vypadali vyčerpaně a bylo zřejmé, že
na cestě hlídají celou noc. Zvláštní bylo, že za nimi stáli dva muži středního
věku v taoistických hábitech. Nedrželi se s ostatními, jen seděli opodál a
bezstarostně na vše dohlíželi.
Správce obchodníků spěšně sesedl z koně a úslužně
pozdravil: „Pane úředníku, přivážíme ze severu kůže a chceme je prodat. Všichni
jsme poctiví obchodníci, prosím, udělejte nám laskavost…“
Během řeči vytáhl malý váček, který úředníkovi
s nacvičeným pohybem předal.
Po tváři vládního úředníka přelétl náznak chamtivosti.
Chystal se váček přijmout, ale najednou jako by si na něco vzpomněl a zaváhal.
Střelil pohledem na dvojici kultivujících nedaleko za sebou, zaťal zuby a
s úšklebkem váček odstrčil: „O co se to snažíš? Vy bezpáteřní kupčíci, copak
nedokážete své obchody provozovat poctivě? Kde jste se naučili takovým
nečestným praktikám? Dejte to pryč!“
Vzápětí mávl rukou: „Prohledejte je!“
Správci nezbývalo než vrhat po úřednících bezmocné
pohledy. „Ach, důstojníci, počkejte… když zboží rozbijete, tak ho neprodáme! Důstojníci…“
Skupina obchodníků vezla řadu velkých vozů a všechny skutečně
byly plné kůží, přesně jak tvrdili. Vrchní úředník se zatvářil kysele, protože se
jim nepodařilo nic najít. Otočil se a ukázal na směšně velký kočár na samém
konci karavany. „Co je v tomhle?“
Správce spěšně odpověděl: „Abych řekl pravdu, to je
soukromý vůz našeho mladého pána…“
„Mladého pána?“ Vůdce úředníků se chladně zasmál.
„Který mladý pán by sám cestoval v tak velkém kočáře? Ani císařův vnuk
by nenadělal s cestováním takové divadlo. Uhněte stranou!“
Než je stačil správce zastavit, úředníci ten směšně
velký kočár obklopili.
Vrchní úředník si vytáhl dřevěný mečík velikosti dlaně
a začal pohybovat rukama, jako by prováděl nějaký rituál, a zpíval přitom jako
nějaký šaman v transu. Obyčejní lidé se kultivujícím nemohli rovnat, takže
pokud chtěli aktivovat magický talisman, museli odzpívat celý text. Zaklínadla
určená kultivujícím žádné zpívání neobsahovala a obyčejní lidé je tak nemohli
používat.
Po dlouhé chvíli se kouzlo na dřevěném mečíku konečně
aktivovalo. Na jeho špičce, mířící na kočár, se zablesklo zelené světlo.
Vrchní úředník vzrušeně vykřikl: „Uvnitř je skutečně
zakázané zboží! Otevřete!“
To, čemu říkal „zakázané zboží,“ byly talismany a
mocné artefakty, tajně prodávané na černém trhu.
Na královském dvoře platil zákon, že každý talisman a
artefakt prodávaný prostému lidu musí projít kontrolou Úřadu pro nebeské
záležitosti. Kdyby si talismany schopné zabíjet a přinášet neštěstí koupil
někdo s postranními úmysly a dostaly by se mezi lidi, způsobilo by to mnoho
zla.
Jistě, zákon byl sám o sobě rozumný, ale podezřelé zboží
zabavené a doručené do Úřadu pro nebeské záležitosti muselo být prověřeno a
celý proces trval někdy až rok. Většina věcí neprošla zkouškami a ty, které
ano, si většinou rozebrali členové královské rodiny a další bohatí lidé. Kvůli
tomu se skutečné pravé artefakty prodávaly mezi prostými lidmi za neuvěřitelné
ceny.
Co se týče těch, kteří zakázané zboží tajně prodávali,
královský dvůr nemohl zkrotit kultivující, takže mu zbývalo jen kontrolovat
prostý lid. Zavedli tvrdé pravidlo, že pokud se někdo odváží tajně pašovat
zakázané zboží, bude to považováno za vzpouru proti králi, takže celé rodině
hrozila poprava a zabavení majetku. Stejný trest platil pro všechny, kteří
do toho byli zapojeni.
Ani přesto se nabídka zboží na černém trhu nikdy nezmenšila,
protože se vždy našli zoufalí lidé, kteří se nechali zlákat vidinou obrovského
zisku. V posledních letech se objevil i kdosi s přezdívkou „mladý
mistr peněz“. Říkalo se o něm, že mu záleží víc na penězích než na životě, a
byl jakýmsi tajemným králem černého trhu.
Někteří lidé spekulovali, že je spřízněn
s vládními úředníky, že vláda a překupníci spolupracují. Jiní se
domnívali, že patří mezi kultivující.
V posledních letech docházelo k nejrůznějším
vzpourám. Protože vzbouřenci byli vybaveni slušným množstvím zboží z černého
trhu, královský dvůr měl s řešením nepokojů velké potíže. Nenávist k
obchodníkům na černém trhu se prohlubovala a vládní úředníci byli při pátrání stále
důkladnější. Prakticky každá obchodní cesta byla namátkově kontrolována a
dokonce tam byli posílání i mistři z Úřadu pro nebeské záležitosti.
Na volání vrchního úředníka si dva kultivující za ním
vyměnili pohled a přiblížili se – viděli, že kočár je opravdu až nehorázně
veliký. Byl tak obrovský, že zabíral asi polovinu cesty. Než mohl správce
karavany zasáhnout, vrchní úředník natáhl ruku a roztáhl závěs. Člověk
v kočáru zároveň s tím také náhodou zvedl obličej.
Zdálo se, že uvnitř vozu se s knihou v ruce líně
rozvaluje asi dvacetiletý muž v poměrně luxusním oblečení. S přivřenýma
očima vyhlédl ven a úředník ohromeně zalapal po dechu. Ten muž svým vzhledem tolik
připomínal liščího nebeského ducha z mýtů!
Kočár byl zevnitř ještě extravagantnější než zvenku.
Bylo vrcholné léto, ale uvnitř se v třpytivém ledu chladila průsvitná nádoba se
švestkovou pálenkou.
Jakmile lišku připomínající mladík spatřil vůdce
úředníků, okamžitě svraštil obočí, prudce si knihou zakryl tvář a vztekle
vyštěkl: „Kde se tu vzali ti ohyzdní tvorové, zbavte se jich! Ta ohavnost mě
zabíjí!“
Ta slova vrchního úředníka probrala. Snažil se získat
zpět klid a koktal: „To je… to je drzost! Vezete zakázané zboží, to je akt
vzpoury, který vás může stát život! Stále ještě si troufáte?“
„Zakázané zboží?“ Mladík svraštil obočí. „Myslíš tohle?“
Na jednom z jeho štíhlých prstů měl zvláštní prsten,
jehož vrchní část byla vyřezána do tvaru měděné mince. Než se na něj úředník
stihl podívat lépe, z měděné mince náhle vyrazila bílá šmouha a získala
podobu mladíka od pasu nahoru. Něco takového vládní úředník nikdy neviděl,
takže mu spadla čelist.
Pak ta mlžná postava bez náznaku emocí zvedla ruku,
plácla úředníka přes obličej a spokojeně se rozptýlila ve vzduchu.
Liščí mladík mu věnoval neupřímně omluvný pohled:
„Ach, pane úředníku, omlouvám se, stojíte příliš blízko. Tohle není zakázaný
předmět, je to jen hračka, kterou jsem si pro pobavení vyrobil. Přemýšlím, jak
to upravit, aby tenhle můj miláček alespoň mluvil. Momentálně dokáže jen
fackovat.“
Dvojice kultivujících za vládním úředníkem konečně
promluvila a počastovali přitom mladíka chladným pohledem: „Vy jste také
kultivující?“
Mladík v kočáře jako by je neslyšel, s povýšeným
výrazem se dál rozvaloval na malé pohovce a ani se neobtěžoval narovnat.
Plácnutý úředník se chytil za tvář a vybuchl vzteky: „Ctění
kultivující, ten člověk vypadá podezřele! Mohl by to být ten… ten ‚mladý mistr
peněz‘?“
Kultivující z Úřadu pro nebeské záležitosti se na
mladíka obrátil: „Mohl bych vědět, proč se kolega kultivující tolik namáhá a
cestuje s obyčejnými lidmi?“
Mladík sebevědomě odpověděl: „Protože se mi líbí
vzbuzovat pozornost.“
Kultivující byl ohromen. Zhluboka se nadechl a zkusil
to znovu: „Mohl bych se tedy zeptat, ze které sekty tento kolega pochází?“
Tentokrát se mladík chladně zasmál: „Proč bych ti to
měl říkat? Už jsi s tím prohledáváním skončil? Z cesty!“
S tím nečekaně bouchl do nízkého stolku uvnitř
vozu. Mezi jeho obočím se mihl malý obraz meče a hned poté se podmaňující
mečová aura přiblížila k oběma kultivujícím.
Ten člověk možná vypadal jako bezstarostný lenoch, ale
skrýval své skutečné schopnosti. Přinejmenším dosáhl úrovně, kdy jako meč
používal svého prvotního ducha a ovládal ho s dokonalou zručností.
Oba kultivující to zaskočilo a spěšně ustoupili
stranou, aniž by se útoku odvážili čelit. Užvaněný vrchní úředník už dávno
omdlel.
Přestože se oba muži z Úřadu pro nebeské
záležitosti kultivovali už stovky let, netroufli si tohoto kultivujícího meče
urazit. Vyměnili si pohled a couvli: „Omlouváme se, že jsme staršího urazili,
klidně pokračujte.“
Pokud kultivující meče dosáhl takové úrovně, museli i
ti nejmocnější mezi mistry vědět, kdy zachovat tvář. Takový člověk musel mít
nezlomné odhodlání a vůli. Nezáleželo na jménu jeho sekty, byl prostě starším,
kterého mohly uctívat desetitisíce lidí. Proč by se někdo jako on dopouštěl
takových nestoudností, jako je prodej talismanů na černém trhu?“
Kultivující rozhodli, takže úředníci museli bez ohledu
na cokoliv poslechnout a během krátké chvíle uvolnili cestu. Dokonce před
odjezdem pomohli obchodníkům dát do pořádku jejich kůže.
Po chvíli jízdy si správce konečně s úlevou
oddechl. Opatrně přistoupil k okénku vozu a lichotivě řekl: „Tuhle cestu
prý prohledávají jen zřídka, měli jsme asi smůlu. Dnes jsme vyvázli pouze
zásluhou mladého pána, který nás osobně doprovodil.“
Zevnitř kočáru se ozvala odpověď: „Zdvořilostí není
třeba, správce Li. Jen náhodou jedu stejným směrem. Pokud mi chceš skutečně
vyjádřit svou vděčnost, stačí, když nám v budoucnu vyjdete vstříc ohledně
cen.“
Správce Li okamžitě odpověděl: „Ne, ne, to my jsme ti,
kteří vám dluží…“
V tu chvíli se z oblohy náhle ozvalo ostré hvízdnutí.
Na střechu kočáru se snesla ohnivá koule, z jejíchž plamenů se
s hromovým rachotem vynořila mladá dívka.
Měla jemné obočí, mandlové oči a oválný obličej. Byla
docela půvabná, ale její způsob oblékání byl velmi neobvyklý – do vlasů na
zátylku si zapíchala velké množství pestrobarevných per. Zepředu byla krásná,
ale zezadu vypadala jak horský kohout s načepýřeným ocasem.
Poté co přejela pohledem ohromené obchodníky, spráskla
ruce, svezla se ze střechy kočáru a bez varování se vmáčkla dovnitř. „Starší
bratře, jsem tady!“
Kultivující meče, který přinutil úředníky couvnout,
jediný člověk, který se spojil s prostými lidmi, aby mohl prodávat
zakázané zboží, nebyl nikdo jiný než Yan Zhengming.
Sto let uplynulo jako voda. Tehdy Yan Zhengming
přivedl jednoho bratra, jednu sestru a jednoho taoistického chlapce přes
Východní moře do domu Yanů, aby našli čirou spoušť – dům Yanů byl
před osmi lety odsouzen a jejich majetek byl zabaven. Kdysi byli tak mocní, až
to vypadalo, že mohou poroučet větru i dešti, ale teď z nich zbyla jen
tráva na hrobech.
Neměli jinou možnost než začít kultivovat v bídě
a toulat se z místa na místo. Aby přežili, bojovali o jeskyni
s kultivujícím démonem, vstupovali na neobydlená tajemná území a slídili
na černém trhu se zakázaným zbožím. Neměli nikoho, na koho by se mohli
spolehnout, a s touto nesnází bojovali už sto let.
Upřímně řečeno, teprve v posledních několika
letech se jim podařilo přiblížit se životním standardům mladého pána a vůdce
sekty Yana.
Ve chvíli, kdy Loužička nastoupila do kočáru, Yan Zhengming
zvedl ruku a na dálku jí zničil účes, přičemž rozmetal pírka z jejích
vlasů po celém voze. Loužička vykřikla: „Ale ne, moje peří! Jak se teď budu
moci podívat někomu do očí?“
Yan Zhengming se ušklíbl. „Já jsem ten, kdo se na tebe
nemůže podívat – proč sem chodíš, snažíš se mě schválně oslepit?“
Loužička lítostivě sesbírala peří, odfoukla prach a
pečlivě si je zastrčila do svého roucha. „V poslední době se z oblasti
Shuzhong2šíří spousta zvěstí.
Nejdřív se říkalo, že tam po sobě cosi zanechal jakýsi zlý vládce, pak jsme se
doslechli, že se tam objevil démonický kultivátor. Druhý bratr nedokázal čekat,
tak mě sem poslal, abych ti o tom řekla.“
Yan Zhengming svraštil obočí. Stále pátrali po Han
Yuanovi, který zmizel poté, co skočil do moře, ale nemohli o něm najít žádné
zprávy. Kdykoli zaslechli zvěsti o nějaké démonické bytosti, vždycky to šli
prozkoumat, i když byla naděje sebemenší.
Yan Zhengming tušil, že to bude další marný pokus, ale
neměli jinou možnost. Povzdechl si a jedním douškem dopil pálenku. „Pojďme,
rozloučíme se se správcem Li.“
Shuzong,
údolí Mingming
Už téměř svítalo, ale Nian Mingming s Cheng
Qianem stále s nesmírným nadšením probíral techniky meče. Cheng Qian
konečně využil výmluvu, že se Tang Zhen necítí dobře, a poslal je oba pryč.
Lidem, kteří si při pohledu dolů nedohlédli na prsty u
nohou, obvykle už pro jejich bezpečí vyhovovaly spíš kratší zbraně. Ačkoliv Pán
údolí Nian Mingming ani nebyl šermíř, z nějakého důvodu horoval pro cestu
dlouhého meče.
Cheng Qian věřil, že Pán údolí je ve svém srdci
pravděpodobně krásným mladým mužem ve splývavém rouchu, a proto nesmírně touží
po věcech, které nemůže mít.
Jako například meče… a pas.
Poté, co Cheng Qian souhlasil s žádostí Pána
údolí, aby zkontroloval situaci ve vesnici venku, vyprovodil oba své hosty ven.
Poté se sám vrátil do své extrémně chladné jeskyně, kde v ústraní prožil
posledních padesát let, a vytáhl světelnou kuličku svých vzpomínek od Tang Zhena.
Dobře věděl, že jeho vlastní fyzické tělo zemřelo, že
se jeho duše náhodou dostala do Nefritu zhušťujícího ducha a zůstala v něm
po celá desetiletí, než ji Wen Ya našel.
Tang Zhen byl přímý člověk a nic mu netajil.
Z Cheng Qianova prvotního ducha v Nefritu vytáhl desítky let
vzpomínek a nyní konečně přišel průlom… Mladík byl původně netrpělivý, že má
konečně v rukou vlastní minulost, ale zároveň se zmítal ve složitých
pocitech očekávání a strachu.
V předchozích letech občas narazil na nějaký roztroušený
útržek vzpomínek. Třeba nevysvětlitelný pocit, že by měl mít v ruce meč,
že na místě, kde žije, by měl být bambusový les, nebo že by ve své posteli měl
cítit uklidňující vůni orchidejí…
Malá kulička vzpomínek slabě zářila. Cheng Qian ji
chvíli obracel v rukou a neviděl na ní sebemenší trhlinku. Bledě bílé
světlo vypadalo studené, ale jak ho držel v ruce, jemně hřálo. V této
zemi ledu a mrazu to bylo opravdu příjemné.
Cheng Qian se zhluboka nadechl a zamrkal, čímž ze sebe
shodil námrazu, nahromaděnou během jeho nepozornosti na řasách. Nepatrně
uvolnil prsty, ale vzpomínky na minulost se podobaly ptáku vracejícímu se do
svého hnízda, a zanořily se mu do prostoru mezi obočím s větší jistotou,
než cítil jejich majitel.
Tak se mu konečně zpoza století úsilí vrátila léta
mládí. Měl pocit, jako by se poprvé probudil z dlouhého snu. Každý nejasný
detail, který v minulosti smetl ze stolu, jako by se zvýraznil štětcem
namočeným v inkoustu a ožil, až měl pocit, že se vše odehrálo včera.
Výstup na horu Fuyao, odchod na ostrov Azurového
draka, ovládnutí Mrazivého ostří, pád z meče, osvícení na neobydleném
ostrově, orchidej na límci jeho nejstaršího bratra, utrpení v Nefritu
zhušťujícím ducha…
Všechny tyto události už nebyly pouhou „minulostí“.
Když Cheng Qian znovu otevřel oči, obloha se
rozjasnila. Oči mu plály intenzivním světlem. Ledové jezero zformovalo jeho
srdce tak, že bylo klidné jako stojatá voda, ale přesto nedokázalo zastavit
touhu a stesk celého sta let, které mu teď pronikly do srdce.
Nebylo divu, že Tang Zhen a Nian Mingming byli tak
přesvědčení, že po od nich po navrácení vzpomínek odejde.
Cheng Qian se postavil na nohy, došel k okraji
ledového jezera, natáhl k němu ruku a sevřel pěst. Původně stojatá voda
jezera se zvedla a v rukou mu ze vzduchu zformovala ledový meč. Půda kolem
ledového jezera byla extrémně pevná, ale ostrosti ledového meče se nemohla
rovnat.
Cheng Qian jedním tahem nakreslil kolem ledového
jezera kruh nesmírně složitých kouzel. Když skončil, ledový meč nakonec
nevydržel sílu jeho energie a roztříštil se na kusy. Když úlomky dopadly na zem,
překvapivě začaly tát – chlad ledového jezera byl zapečetěn.
Pro případ, že by se po jeho odchodu nenašel nikdo,
kdo by ledové jezero potlačil, mohla jeho kouzla zapečetit chlad na deset nebo
dvacet let. Pokud by do té doby nedokázal starý tlouštík kouzla zkopírovat,
může se sem vrátit a napravit to sám.
Nehodlal zanedbávat nikoho, komu byl zavázán
vděčností.
Když se později přišel rozloučit do pavilonu Pána
údolí, dědeček a vnuk, kteří předchozího dne přišli požádat o pomoc, už byli
posláni domů. Zůstal tam jen Nian Mingming, který se na něj díval pohledem otce, vdávajícího svou dceru. Rukávem si promnul koutek očí a
zamumlal: „Až odejdeš, kdo ví, zda se vůbec znovu setkáme.“
To byl pohled. Cheng Qian měl pocit, že by bylo
nejlepší se nesetkat už nikdy.
Nian Mingming pokračoval: „Pokud se někdy mimo údolí
dostaneš do problémů, vždycky se můžeš vrátit. Až přijde čas, nemusíš zůstávat
v ledovém jezeře, nechám někoho připravit jeskynní obydlí.“
Cheng Qianovo srdce začalo měknout. Než se však
rozteklo docela, starý tlouštík spokojeně pokračoval: „Řekl jsem svým učedníkům,
že kdyby si na ně někdo dovoloval, až budou cestovat po světě, mohou se
zaštítit tvým jménem.“
Na to snad nešlo nic říct. Mladík se otočil k odchodu a chystal se s tímhle místem okamžitě zpřetrhat
všechna pouta, ale Nian Mingming na něj spěšně zavolal: „Počkej, příteli,
nachystal jsem ti meč!“
Jakmile se mladík ohlédl, uvítal ho záblesk, který ho
málem oslepil. Pán údolí Mingming třímal meč posetý drahokamy. Nefritová pochva
byla lemována zlatem, ale to by bylo ještě v pořádku. Vykládání zlatem
však mělo podobu čtyř pánů květin: švestky, orchideje, bambusu a chryzantémy3Každý z těchto čtyř
pánů byl impozantnější a arogantnější než ten předchozí a všichni byli hrubě
namačkáni na sebe, jako čtyři slova na přivítání čínského nového roku.4
Cheng Qianovi zaškubal koutek rtů. S falešnou
zdvořilostí řekl: „Pane údolí, bylo by lepší, kdyby sis ho nechal pro sebe.“
Nian Mingming si povzdech a s podivnou
sebelítostí kývl: „Ach, to je pravda. Před odchodem z údolí jsi prošel
sedmi nebeskými souženími, určitě se z tebe stane mocný mistr. Jsme jen
malá, bezvýznamná sekta, opravdu ti nemáme co nabídnout…“
Než stačil svá slova dokončit, jeho ruka se
vyprázdnila. Cheng Qian si ten přeplácaný drahý meč vzal a s krátkým
„mnohokrát děkuji“ se otočil k odchodu. Za ním zůstala jen třpytivá
záře ranního slunce, která zalila údolí Mingming.
Od vchodu vykoukl taoistický chlapec a řekl
rozzářenému Nian Mingmingovi: „Pane údolí, Starší z mystického jezera už
odešel?“
„Odešel,“ řekl Nian Mingming vesele, ale vzápětí si
dojatě povzdechl: „Ach, takovým schopným lidem je souzeno poroučet větru a
dešti a zažívat nejrůznější zkoušky. Lidé jako my, kteří jsme šťastní a bez
talentu, si mohou pouze užívat poklidného života a… malý Tongu, co se děje?“
„No,“ začal taoistický chlapec dítě na rovinu, „přišel
jsem ti jen říct, že mladý mistr zase utekl.“
Švestka je ušlechtilá, neposkvrněná, odvážně prochází
zkouškami a sněhem (některé švestky kvetou celoročně i za sněhu, což je mi
prostě záhadou. Ty naše to teda nedělají).
Orchidej je ctnostná a čestná, značí jemnou vůni
v hlubokém údolí.
Chryzantéma je odměřená a odtažitá, půvabná a čistá jako mráz.
.jpg)
Vzpomínky objasněny :D
OdpovědětVymazatSuper kapitola qwq