Kapitola 72: Setkat se s tebou v říši smrtelníků; nalézt květiny pod příkrovem deště 1

Když si vyslechl Mu Qingův názor, Xie Lian se sice na chvíli zastavil, ale neotočil se docela. Mávl rukou a pokračoval vpřed sám.

Po návratu do hlavního města Xian Le zamířil princ ze všeho nejdřív do královského paláce.

Nevěděl, proč ho to tam táhne, když se stejně neměl v plánu svým rodičům ukázat. Nejen proto, že to měl jako nebeský úředník zakázané – za ty dlouhé roky od doby, co opustil domov, už vlastně ani nevěděl, jak s rodiči navázat rozhovor. Tak tomu bylo pravděpodobně u všech dětí na světě. Proto se skryl a náhodně bloumal po tolika známých chodbách, ale Jeho Veličenstvo krále nikde neviděl. Nakonec své rodiče našel až na panství Qifeng.

Ti dva právě propustili palácové služebnictvo a povídali si mezi sebou. Královna seděla na kraji postele a pohrávala si s maskou, právě s tou, kterou měl Xie Lian na sobě během Nebeského průvodu. Tvar zlaté masky byl pečlivě vytvarován podle princových rysů, a proto mu dokonale padla. Pro někoho mohla být ta podoba téměř děsivá.

„Přestaň si s tím hrát a pojď mi namasírovat hlavu,“ ozval se král.

I když se král s královnou na veřejnosti tvářili velmi oddaně, Xie Lian už odmalička dobře věděl, že v soukromí se jeho rodiče hádají jako každý jiný normální manželský pár. Královna podle očekávání odložila masku a posadila se ke králi, aby mu pomohla namasírovat spánky.

Když mu prsty projížděla po skráních, najednou pronesla: „Máš zase víc bílých vlasů.“

Xie Lian si otce prohlédl zblízka. V souladu s matčinými slovy se po stranách otcových vlasů objevily šediny, díky kterým vypadal zas o několik let starší.

Sám pro sebe se podivil: „Otec se byl přece nedávno pomodlit v Královském svatém pavilonu. Tehdy měl ještě vlasy černé, jak je možné, že mu tak náhle zešedivěly?“

Královna podala králi měděné zrcátko, ale ten ho odstrčil. „Nepotřebuji se dívat. Až příště půjdeme na horu Taicang, prostě si je zase obarvím na černo.“

V tu chvíli to Xie Lianovi došlo. Královy vlasy nezešedivěly nedávno, on si je už dlouho dobu před každou návštěvou u mě barví! Ale protože on sám byl až příliš zaneprázdněn nasloucháním modliteb věřících a vyřizováním svých záležitostí, nenašel si čas ho navštívit. Proto nic netušil.

S tím ho naplnil pocit viny. Pro jednou byl rád, že ho rodiče nemohou vidět.

Během masáže královy hlavy královna zamumlala: „Říkala jsem ti, že máš každý den pravidelně odpočívat, ale ty mě nikdy neposloucháš a dokonce mi vyčítáš, že tě s tím pořád otravuji. Podívej se, kde je teď tvoje důstojnost? Kdyby tě viděl náš syn, co by si pomyslel?“

Král si odfrkl. „Tvůj syn se o mě stejně přestal zajímat už od té doby, co dospěl a roztáhl křídla.“ Navzdory svým slovům si stejně nemohl pomoci a pohlédl do měděného zrcadla u postele. „Není to tak hrozné,“ zamumlal, „vždyť je to pořád stejná tvář.“

Xie Lianovi to vyrazilo dech. Nikdy si neuvědomil, že jeho otec má i takovou stránku, díky které o něm za jeho zády mluví s tak malichernou hořkostí, a téměř proti své vůli se pousmál.

Královna se také zasmála. „Dobře, dobře, není to tak hrozné. Tvé zdraví je nejdůležitější, takže bys dnes měl jít brzy spát.“

Král zavrtěl hlavou. „Teď nemůžu odpočívat. Nedávno do hlavního města dorazilo množství lidí z Yong’anu. Pokud chtějí přijet, je to v pořádku, ale oni vyvolávají potíže, kvůli kterým se naši lidé cítí nesví. Je to složitá situace.“

Vypadalo to, že důvodem šedivění jeho otce bylo právě sucho v Yong’anu. Xie Liana zabolelo u srdce. Královna přikývla.

„Slyšela jsem od mého Ronga, že dnes někoho z Yong’anu potkal. Říkal, že se ten člověk pokusil z chrámu ukrást peníze. To je hrozné!“

Králi se v očích objevily obavy. „Skutečně, je to příšerné. Kdyby těch přistěhovalců byly desítky nebo stovky, pak by o nic nešlo, ale co když jich přijde několik set tisíc a budou loupit po celém hlavním městě, kdo ví, co by se pak mohlo stát?“

Královna o tom chvíli přemýšlela a nakonec řekla: „Nemusí to tak být. Pokud budou dodržovat zákony a nebudou se do ničeho plést, tak ať přijdou.“

To krále rozčílilo. „Jak mohu jako král národa riskovat, že se něco náhodou ‚nestane‘? Navíc sem rozhodně všichni přijít nemůžou! Postarat se o takové množství dalších lidí není tak jednoduché, jako položit na stůl pár dalších jídelních hůlek. Je s tím spojeno mnoho komplikací, kterým nemůžeš rozumět, tak se o to přestaň snažit.“

Královna ho uklidňovala: „Dobře, už o tom nebudeme mluvit. Nerozumím ani věcem, o kterých jsi mluvil na začátku. Kéž by tu ještě byl náš syn. Pak by ti mohl pomoci sejmout alespoň část toho břemene.“

Král se tomu vysmál. „On? Co by mohl udělat? Bohatě stačí, když mi nezpůsobí další starosti.“

Vypadalo to, že král při zmínce o Xie Lianovi ožil. „Tomu tvému synovi už je kolem dvaceti, ale vychovávali ho jako princeznu. I kdyby o tom věděl, k ničemu to nebude, jen si přidělá další problémy. Nejlepší bude, když zůstane bezstarostně na Nebesích. Ať si dělá, co chce. Už není korunní princ, takže není důvod, proč by se měl starat o záležitosti v říši smrtelníků. Ať následuje své srdce, jak je mu libo.“

Xie Lian mlčky poslouchal otcův stále rozrušenější projev. Královna neodolala a s vědoucím úsměvem krále popíchla: „Teď ho nazýváš princeznou, ale nebyl jsi to ty, kdo naši princeznu od malička rozmazloval? A teď to chceš všechno svádět na mě?“ Pak si povzdechla. „Ten chlapec byl obdařen vším kromě stesku po domově. Dřív, když studoval v Královském svatém pavilonu, se vracel na návštěvu jednou za několik měsíců. Teď, když se povznesl, je to ještě těžší. Za poslední tři roky jsme ho neviděli ani jednou. Kdo ví, jestli ho ještě někdy spatříme?“

Při těch stížnostech se král prince zastal: „Jak o tom může žena něco vědět? Královský preceptor říkal, že takové jsou zákony nebes, copak s ním chceš jednat jako s obyčejným smrtelníkem? Kdybys svého syna povolala zpět, jen bys mu přitížila.“

Královna si pospíšila s vysvětlením: „Nemyslím to vážně. Až před ním budeme stát, nebudu ho o nic podobného prosit.“ Pak si pro sebe zamumlala: „Docela mi stačí dívat se na jeho sochy, jsou mu dost podobné a najdu je všude kolem.“

Čím déle je Xie Lian poslouchal, tím víc ho bolelo u srdce a v krku mu uvízl tvrdý knedlík, takže ho bolelo i polykat. Už se nedokázal dál schovávat, ale zároveň se nemohl ani odhalit. Ne proto, že by se bál porušit nebeské zákony, ale spíš proto, že teď ani nevěděl, co by jim řekl. Co se týče situace v Yong’anu, neměl momentálně žádné řešení. Kdyby se náhle objevil, jen by to jeho rodiče víc rozrušilo.

Vyrazil z královského paláce. Ve chvíli, kdy byl venku, se Xie Lian několikrát zhluboka nadechl a teprve tehdy se konečně dokázal uklidnit. Přinutil se vzchopit, protože usoudil, že něco dělat je lepší než tu jen postávat a vzdychat, takže seslal kouzlo a proměnil se v prostě oblečeného mladého kultivujícího. Rozběhl se po hlavním městě, pátral po informacích a zaznamenával si svá zjištění. Když prošel všechna možná místa, po celém dni práce konečně získal odpovědi, které hledal.

Hladina vody ve všech jezerech a řekách na území královského hlavního města Xian Le byla skutečně nižší než v předchozích letech. V době, kdy byl ještě v Královském svatém pavilonu, se mu několikrát podařilo vyplížit se ven z hory, aby si užil trochu zábavy. Když tehdy spokojeně vesloval na své loďce po největší řece království Xian Le, hladina vody téměř dosahovala úrovně hráze, ale nyní klesla o víc jak zhang. Obyvatelé města navíc tvrdili, že to už trvá delší dobu, tedy nešlo o nic, co by se stalo ze dne na den.

Před tím tomu nevěnoval velkou pozornost, ale teď ho všechna ta varovná znamení šokovala. Původně doufal, že je v Mu Qingově zprávě nějaká chyba, a chtěl se přesvědčit na vlastní oči. Nemohl však popřít, že ho Mu Qing nikdy předtím nezklamal.

Jakmile si vše potvrdil, zůstal s vážným výrazem stát na břehu řeky a hluboce rozjímal.

Kolem něj čas od času procházeli chodci. Někteří s úsměvem pokyvovali hlavou, jiní zvědavě přihlíželi, ale většina si spokojeně hleděla svého. Uplynulo mnoho času a na obloze se začaly tiše stahovat mraky. Okolí se naplnilo zvukem dopadající vody. Začalo pršet a chodci na ulicích vzhlíželi k nebi.

„Taková smůla! Prší, pojďme rychle zpátky!“

„No jo! To je nepříjemné!“

Kap, kap, kap, kap.

Kapky deště už nějakou dobu bičovaly Xie Liana do tváře a do oblečení, než konečně začal vnímat své okolí.

„Prší?“

Když lidé v hlavním městě viděli déšť, všeho nechali a běželi se schovat. Netušili, kolik lidí na druhé straně Xian Le umírá jen při čekání na právě takový déšť. Kolem proběhla skupinka lidí s deštníky, a když uviděli osamoceného promáčeného Xie Liana, popadli ho a táhli s sebou.

„Mladý kultivující, proč se před tím deštěm neschováš? Prší čím dál tím víc!“

Omámený Xie Lian je následoval a běžel si najít úkryt pod dlouhou střechou. Nedlouho poté se skupina s deštníky rozesmála.

„Naštěstí jsem si venku hned všiml, že se stahují mraky, takže jsem popadl deštník. Jinak by se ze mě opravdu stala utopená krysa!“

„Už je to dlouho, co naposledy pršelo. Ta bouřka je hodně opožděná, takže to bude stát za to.“

„Proboha, vidíš! Opravdu se spouští silnější liják! Tímhle tempem se brzy změní v potopu!“

Dešťové kapky bušily do země a rozstřikovaly se okolo. Ti lidé mluvili s tak známým přízvukem, že Xie Lian hluboce vnímal, že tady je doma – tady se narodil, tady vyrostl a tyhle občany znal.

Jak štěbetání pokračovalo, déšť trochu zeslábl. Několik z nich naléhalo: „Měli bychom si pospíšit a jít, dokud je ještě světlo!“

Hned na to muži otevřeli deštníky a jeden po druhém vyšli zpod střechy, ale Xie Lian zůstal stát na místě. Několik z nich se ohlédlo a po krátké diskuzi mezi sebou k němu jeden z nich přistoupil a podal mu opotřebovaný deštník.

Zdvořile mu ho nabídl se slovy: „Mladý kultivující, pokud se nemůžeš vrátit domů, proč si nevezmeš tenhle deštník? Déšť je ještě docela silný.“

Xie Lian se vytrhl ze snění. „Děkuji mnohokrát, ale co vy?“

Kdosi ze skupiny zavolal: „Máme tu pár deštníků a dokážeme se pod ně společně vmáčknout. Pojďme, pojďme!“

Muž na popud svých společníků nechal deštník v princově ruce a rozběhl se zpět. S mlaskavým pa pa pa jejich kroky zmizely v dálce, zatímco Xie Lian ještě chvíli stál a svíral v ruce deštník. Náhle si nedaleko všiml nenápadné svatyně. Otevřel deštník a vydal se k ní. Při bližším pohledu byly na obou stranách dveří malé svatyně napsány verše: „Tělo v propasti, srdce v ráji.“ Ukázalo se, že jde o svatyni korunního prince.

Vzhledem k tomu, že bylo během pouhých tří let postaveno na osm tisíc chrámů, bylo jen přirozené, že každý nemohl být tak extravagantní a úchvatný, jako ten na hoře Taicang. Mezi svatyněmi bylo poměrně dost těch, kteří postavili nějací nadšenci z čirého vzrušení, aby zvýšili jejich počet. Nejenže jim chyběla schránka na dary, ale neměly ani žádné kněze. Obsahovaly pouze hliněnou sošku a několik obětních talířů, naplněných různým ovocem a občerstvením. Lidé s dobrým srdcem sem občas zavítali, aby místo trochu provětrali a umožnili mu vydávat se za alespoň trochu slušnou svatyni.

Svatyně v této oblasti byla nenápadná a dobře ukrytá. Princ ani nemusel vstoupit a už spatřil něco, co by se dalo označit za půvabně nevkusnou sochu korunního prince. Měla nádherné oblečení, bledý kulatý obličej s lehce narůžovělým nádechem a přihlouplý úsměv. Socha vypadala jako velká panenka. Kdyby neměl tolik starostí, nejspíš by se rozesmál.

Za poslední tři roky viděl Xie Lian odhadem na tři tisíce, ne-li dokonce pět tisíc soch korunních princů. Nebyla žádná, která by vypadala přesně jako on sám, a dokonce ta nejpodobnější měla stále jisté nedokonalosti. Co se týče ostatních, byly buď příliš ošklivé, nebo příliš krásné. U soch většiny ostatních nebeských úředníků šlo častěji o ošklivost, u Xie Liana šlo spíše o pravý opak. Některé sochy ho zobrazovaly tak půvabného, až se za to sám styděl. Tuto hliněnou sochu si nejdřív prohlédl jen letmo a rychle ji přelétl očima, ale nečekaně ho zaujala sněhobílá šmouha a upoutala jeho pozornost.

V levé ruce té hrubě vymodelované hliněné sošky korunního prince byla květina, bílá jako sníh.

Na perleťově bílých okvětních lístcích ulpívala křišťálová rosa a vypadaly nadmíru křehce. Člověk mohl slabě zachytit vůni, vznášející se ve vzduchu, půvabnou a okouzlující. Charakteristická póza soch korunního prince ukazovala „v jedné ruce meč, v druhé květinu“.

Zmíněná květina v levačce bývala samozřejmě nejčastěji z precizně tvarovaného zlata, případně z nefritu. Tohle bylo poprvé, co Xie Lian v ruce sochy spatřil skutečný květ. Nemohl si pomoci a naklonil se vpřed, aby si ho důkladně prohlédl.

Po pozorném pohledu zjistil, že socha korunního prince pravděpodobně kdysi držela květinu z hlíny. Ať už se rozbila vinou sochařových mizerných dovedností, nebo ji někdo v žertu utrhl úmyslně, v levé pěsti po ní zůstala jen malá dírka. Tahle malá bílá květinka byla umístěna právě do toho otvoru. Pokud existoval člověk, který speciálně vybral květinu, aby na soše zaplnil prázdné místo, pak to musel být člověk s opravdu dobrým srdcem.

Xie Lianovy myšlenky se zastavily, protože uslyšel čísi spěšné kroky. Neohlédl se, místo toho svou postavu raději skryl. S deštníkem v ruce lehce vyskočil na oltář a pak se otočil, aby se podíval dolů. V šedé mlze deště se dovnitř vřítil mladý chlapec.

Tomuto chlapci nebylo víc než dvanáct nebo třináct let. Špinavé oblečení plné záplat měl promáčené od hlavy až k patě a obličej mu zakrývaly stejně špinavé obvazy. Pravou pěstí překrýval levačku, jako by chránil něco důležitého. Teprve když vstoupil do svatyně, konečně ruce uvolnil.

 V dlaních svíral jedinou drobnou květinu, bílou jako sníh. 

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--