Cheng Qian ušel z údolí sotva dva kroky, když náhle otočil hlavu a s přivřenýma očima natáhl ruku. Ozval se výkřik „Ajaj!“ a z velkého stromu na kraji údolí se zřítil nemotorný a dobromyslně vypadající mladík.
Dopadl na zem, ale bohužel pro něj hned poté spadl i
jeho velký cestovní vak a k dovršení smůly mu přistál přímo na hlavě. Vak
musel obsahovat něco těžkého, protože při nárazu na lidskou lebku vydal hlasitý
tupý náraz. Mladíkovi se okamžitě protočily oči a praštil sebou na záda. Vypadalo
to, že jeho životu bylo souzeno vyhasnout ještě předtím, než mohl dokončit svá
učednická léta.
Cheng Qian nevzrušeně nadzvedl obočí.
Přestože ve svém dočasném domově v podstatě
nestýkal s nikým jiným než s Pánem údolí Mingming, dal se jeho klid
pochopit. Stačil jediný pohled, aby poznal jednoho z místních učedníků.
Právě se otočil k odchodu, když omráčený mladík nabyl
vědomí. Jakmile spatřil Cheng Qiana, tvář se mu okamžitě rozzářila radostí.
S boulí na hlavě o velikosti pěsti se energicky vrhl Cheng Qianovi
k nohám a volal: „Starší! Můj pane starší, dobrou půlku noci jsem tady na tebe čekal!“
Cheng Qian se při těch slovech cítil trochu trapně.
Poněkud to vyvolávalo dojem dvou lidí, kteří si slíbili, že spolu utečou, ale
jeden z nich své slovo nedodržel.
Unaveně si odkašlal: „Není třeba zdvořilostí… a, ehm, nemusíš
mi říkat ‚starší‘.“
Mladík se zarazil: „Víš, starší Chengu… chtěl bych
cestovat. Vezmi mě prosím s sebou! Ech, ty vlastně nemáš rád slovo
‚starší?‘ Tak jak tě mám oslovovat? Bojový strýčku Chengu? Ne, já vím! Cheng…
Cheng… mistr Cheng! Mohl bych se stát tvým žákem!“
Co na to říct? Když Cheng Qian viděl, že mladík je
připraven okamžitě pokleknout a tváří se, jako by mu přímo tady na zemi hodlal
naservírovat čaj, jen aby se stal jeho učedníkem, ihned natáhl ruku a zvedl
ho na nohy. „Nech toho. Zatím nemám v plánu přijímat učedníky. Kdo je
v údolí tvým mistrem?“
„Nikdo, jen jsem nezávazně trénoval s Pánem
údolí,“ odpověděl mladík nenuceně. „Je to můj otec, ale nebude mu vadit, když
vstoupím do cizí sekty.“
Po téhle nepříliš překvapivé odpovědi si Cheng Qian
nemohl pomoci a sarkasticky poznamenal: „Hm, není divu. Žák skutečně předčil svého mistra.“
Mladík tím vypadal potěšený. Skutečně si myslel, že
jde o upřímný kompliment, takže ze skromnosti spěšně oponoval: „Ne, kdepak,
musím se toho ještě hodně naučit.“
Cheng Qian si slabě promnul kořen nosu a zeptal se:
„Jak se jmenuješ?“
S hrdě vypnutou hrudí mladík odpověděl: „Nian
Dada!“
Ani ten největší pokrytec by nemohl jít proti svému
svědomí a tohle jméno pochválit.1
Cheng Qian získal konečný
důkaz, že mozek Pána údolí musel být v minulosti něčím poškozen.
Odmítl ho přijmout za žáka, ale Nian Dadu to
nezastavilo. Sebral svůj vak, vydal se za Cheng Qianem a nalepil se k němu
jako dávno ztracené štěně. Zatímco se za ním vlekl, bezelstně se zeptal: „Starší…
tedy bojový strýčku Chengu, kam jdeme?“
Byl to zjevný pokus o navázání nesmyslné konverzace.
Cheng Qian neměl o rozhovor zájem, takže dělal, že neslyší. Nian Dadovi to
nevadilo. Když nedostal odpověď, vystačil si s monologem: „Co to povídám, je
jasné, že jdeš do města Shiwu. Takže, strýčku, co je podle tebe ten zlý duch ve
městě Shiwu zač?“
Ani tentokrát nečekal, až mu Cheng Qian odpoví, a sám
pokračoval: „Ať je to cokoliv, není možné takové zlo tolerovat. Musíme se ho zbavit.“
Cheng Qian konečně přerušil jeho osamělou promluvu a
zeptal se: „Opustil jsi údolí úplně sám. Souhlasil s tím tvůj otec?“
„Mému otci je to jedno,“ pokrčil Nian Dada rameny.
„Strýčku, nedělej si starosti. Pro žáky z údolí Mingming platí, že všechny
závazky končí dokončením studia.“
Cheng Qiana z toho málem rozbolela hlava.
Přemýšlel, jaký „mistr“ by asi stál o takového žáka.
Nian Dada se pro jednou dokázal v jeho myšlenkách
zorientovat a trochu váhavě vysvětlil: „Protože ses vždycky kultivoval v ústraní,
tak to možná nevíš, ale pravidlo naší sekty vždycky znělo: ‚Vysoká úroveň
kultivace není nutná, stačí získat trochu dovedností. To hlavní je nezpůsobit
venku potíže. A když potíže způsobíme, stačí nezmiňovat jméno sekty.“
Cheng Qian na okamžik oněměl. Nian Dada pokračoval:
„Každopádně vyrazit na cesty znamená bavit se a užívat si, no, a cestou se
zbavit nějakého zla. Ach, samozřejmě si musíme vybírat takové, které dokážeme
porazit. Pokud je silnější, musíme si najít na pomoc silnějšího staršího.“
Cheng Qian se podíval na meč od Pána údolí a pochopil.
Ta zbraň byla bez pochyby určena k tomu, aby ji cestou prodal na uhrazení
výdajů.
Zároveň s tím se mu vybavila jedna vzpomínka a on se
mimoděk usmál.
Nian Dada doslova zkameněl úžasem.
Když se spolu učedníci z údolí Mingming scházeli,
často diskutovali o Starším z mystického jezera. Jaký asi musí být člověk,
který se dokáže desítky let kultivovat v ústraní u ledového jezera? Až
vyjde ven, bude ještě vůbec umět mluvit?
Jak by mohl člověk projít tolika nebeskými souženími,
aniž by se to na něm podepsalo?
Vždyť v něm nemohlo zbýt nic lidského!
Nian Dada se sice před Cheng Qianem choval velmi uvolněně,
ale kvůli své těžko vysvětlitelné úctě k tomuto ‚mladému staršímu‘ byl ve
skutečnosti velmi nervózní a nohy se mu pod rouchem chvěly.
Když Cheng Qian viděl jeho ohromený výraz, zmateně se
zeptal: „Co se děje?“
Nian Dada se okamžitě silně štípl: „Já, já… já… ehm,
tohle…“
„Ta nervozita je zbytečná. Právě jsem si vzpomněl na mého
vůdce sekty. Je trochu podobný tvému otci.“ Cheng Qian měl pro jednou náladu si
povídat. „Ale pochopitelně mám na mysli pouze jejich způsob uvažování. Můj nejstarší
bratr má stále ještě pas.“
Nian Dada se okamžitě ušklíbl a začal pochlebovat:
„Jak je to možné? Jak by mohl být tvůj vůdce sekty podobný mému otci? Jak by někdo
takový mohl vychovat tak hrozivého člověka, jako jsi ty, strýčku?“
Tentokrát však se svými pokusy o lichotky šlápl vedle.
Cheng Qian byl jeho slovy chvíli ohromen a lehký
náznak úsměvu z jeho tváře okamžitě zmizel. Sklopil hlavu a vydal se
k vesnici v dálce. V srdci se mu svářily emoce, takže promluvil
až po delší chvíli: „Nevím… možná měl jenom smůlu?“
Ačkoli Cheng Qian nikdy neslíbil, že ho vezme
s sebou, Nian Dada v něm konečně našel osobu, ke které se může
přimknout, takže ho vytrvale následoval.
Asi půl li od vesnice si Cheng Qian všiml, že něco
není v pořádku. Aniž by hnul brvou, stáhl svou duchovní energii do očí a
spatřil, že okolní vesnice a městečka jsou zahalena krvavou září.
Světlo se táhlo až k černému obzoru, kde se
shromažďovalo velké množství zlověstných tmavých mraků.
Cheng Qian svraštil obočí. To bylo velmi neobvyklé.
Má-li ten, kdo za vším stojí, takové schopnosti, pak to nebude žádná snadno
ovládnutelná zbloudilá duše.
Je třeba mít na paměti, že čím vyšší byla schopnost
kultivujícího, tím vytříbenější muselo být jeho vzdělání.2
Vyříznutí lidského srdce,
navíc srdce bezbranného prostého člověka, to byl čin skutečného barbara. Ani
zvíře, dokonce ani démonický kultivující by se něčeho takového nedopustil.
Bylo by však možné, že je skutečný viník záměrně uvedl
v omyl a chtěl, aby lidé uvěřili, že tento ‚zlý duch‘ je pouhým bezcenným
potulným kultivujícím?
Pokud to tak bylo, pak, jak se říká, by nikdo na
zabití kuřete nesháněl velký meč. Kdyby Cheng Qian nebyl náhodou na cestě z
údolí, Nian Mingming by pravděpodobně poslal problém vyřešit nějakého
obyčejného taoistického chlapce.
A pak… co?
Čím víc o tom Cheng Qian přemýšlel, tím víc byl
přesvědčený, že pravým cílem neznámého pachatele nebyli obyčejní vesničané, ale
kultivující z údolí Mingming!
Okamžitě potlačil svou auru. Ledově chladný zastrašující
tlak kolem jeho těla, vlastní všem, kteří kultivovali svého prvotního ducha,
okamžitě zmizel. Jak tak kráčel po boku Nian Dady, vypadali jako dvojice
bojových bratrů s podobnou kultivační úrovní.
Nian Dada působil jako nesmírně bezstarostný člověk.
Nevšiml si krvavé aury nad vesnicí ani Cheng Qianovy změny, a při chůzi dál
štěbetal: „Když jsem byl malý, jednou jsem si šel hrát ven a… Strýčku, vidíš to?
Vypadá to, že nás přišel přivítat nějaký vesničan!“
Liulang, který už se do vesnice stihl vrátit, na ně
dlouho uctivě čekal. Neodvažoval ani snít, že jim na pomoc přijde právě Cheng
Qian, a díky té nečekané přízni zůstal chvíli jen oněměle zírat.
„Jsou ty mrtvoly ještě tady?“ Cheng Qian nechal zdvořilosti
stranou. „Vezmi mě k nim, ať se na ně podívám.“
Na ta slova zamířil přímo k vesnici.
Liulang se vzpamatoval a okamžitě ho dohnal: „A-ano,
vážený kultivující, jsou tu. Ale nejdřív tudy, prosím, posaď se na chvíli, já,
já…. Někoho poprosím, aby ti nalil čaj…“
Cheng Qian mávl rukou. „Není třeba, jsem zvyklý pít jen
horkou vodu. Raději se nejdřív podíváme… hm.“
Zmlkl. Překvapilo ho, jak je vesnice zanedbaná.
To místo bylo v opravdu ubohém stavu. Při zprávě o
příchodu kultivujících vyšli téměř všichni vesničané ven, aby se na ně mohli
zpovzdálí podívat. Do jednoho měli roztrhané oblečení a vypadali vyhladověle.
Vesnice byla docela velká, ale jediný dům tu neměl střechu ze solidních tašek. Pár
doškových chýší dokonce vypadalo, jako by je někdo po zničení nedbale
přestavěl. Dokonce i těch několik psů, kteří občas proběhli kolem, bylo vyhublých
až na kost a oči měli tak divoké, až připomínaly vlčí.
K Cheng Qianovi se neodvažovali přiblížit, a tak
ty opatrné a hrozivé oči upírali na Nian Dadu.
Nebylo pochyb, že už poznali syrové maso a ochutnali
čerstvou krev.
Cheng Qian možná strávil posledních sto let mimo svět
smrtelníků, ale pocházel z chudé vesnice. Rodina Chengů měla hluboko do
kapsy, takže měl s životem v nedostatku docela dobré zkušenosti. Tomuhle
místu proto rozuměl.
Liulang vedle něj váhavě vysvětloval: „Ctěný
kultivující asi příliš často neopouštěl údolí Mingming, takže to nejspíš
neví. V předchozích dvou letech došlo k několika katastrofám a pak
ještě k ozbrojenému povstání krále Anpingu, které trvalo celé tři roky.
Královský dvůr stále požaduje nucené práce a daně… Ještě jsme se z toho
všeho nevzpamatovali, takže naše pohostinnost může být nedostatečná. Ctěný
kultivující, doufám, že vám to nevadí…“
Cheng Qian zavrtěl hlavou. Cítil se trochu zvláštně.
Teprve teď konečně zažil pocit, jaké je to vrátit se
po stu letech do světa smrtelníků. Jeho nesmírně honosný ‚meč na cestovní
výdaje‘ ho v ruce téměř pálil
, takže ho potají pomocí pečetě skryl.
V tu chvíli se cosi dotklo jeho vědomí a vzápětí
se to rozptýlilo po okolí. Cheng Qian se prudce otočil, ale ve strakatém stínu
stromů za sebou nikoho neviděl.
Nian Dada se také ohlédl a uvolněně se zeptal:
„Strýčku, co to děláš? Proč nejdeš dál?“
Cheng Qian si pomyslel: „Protože nás sledují, ty hlupáku!“
I když v duchu nadával, ve tváři se mu nehnul ani
sval. Zatímco tiše kráčel a následoval Liulanga k místu s mrtvolami,
ovládl se a předstíral, jako by si ničeho nevšiml.
„Strýčku, slyšel jsem z rozhovoru ostatních, že
to má zřejmě na svědomí démonický kultivující z cesty dušetepectví.“ Nian
Dada vzrušeně zrychlil.
„Myslíš Lampu
pohlcující duše? Je sice pravda, že tyhle lampy potřebují při zušlechťování
duší krev panenských chlapců,“ řekl pomalu Cheng Qian, „ale také jsem slyšel,
že krev potřebná při praktikování dušetepectví musí být čerstvá a z živého
člověka, a že jí není potřeba velké množství. Rozhodně ne tolik, aby to dotyčného
zabilo. Ale když se to dělá opakovaně, člověk to většinou nezvládne a jeho krev
už je k ničemu. Takže smrt způsobená Lampami pohlcujícími duše nevypadá jako u
těchto lidí, kterým byla krev zcela vysáta. Kromě toho jsou Lampy pohlcující
duše nesmírně zlé předměty, copak by jich na světě mohlo být tolik?“
Nian Dadovo srdce se okamžitě naplnilo zbožným obdivem:
„Strýčku, odkud máš takové znalosti?“
Když se Cheng Qian setkal s tím párem velkých
naivních očí, pochopil, že tenhle spratek se nehodí ani k tomu, aby ho
zabavil – byl až příliš otravný.
Léto vrcholilo a několik dní staré mrtvoly už hnily.
Jakmile z jedné stáhl rubáš, mouchy ukryté pod ním se rozbzučely, ale neodvážily se k němu
přiblížit. Zahnal je chlad, který vyzařovalo jeho tělo.
Pod Nian Dadovým obdivným pohledem položil Cheng Qian ruku
přímo na dětskou mrtvolu. Po chvíli se z těla prudce zvedl závan temné aury,
vznesl se přímo k nebi a ve vzduchu odhalil černou přízračnou tvář. Té
stačil pohled na Cheng Qiana a v panice se rozletěla pryč.
Cheng Qian se mírně zamračil, vzápětí se změnil v rozmazanou
šmouhu a dal se do pronásledování.
Nian Dadovy reflexy byly výrazně pomalejší. Teprve po
chvíli ze sebe vydal krátké „A jé!“, ale než se rozhoupal Cheng Qiana
následovat, nebylo už nikoho vidět.
Mladík spěšně vytáhl meč, strčil Liulangovi zbytek
svých věcí a skočil na čepel. Nepřetržitě volal: „Strýčku, strýčku! Počkej na
mě!“
Cheng Qian už byl dávno pryč. Po chvíli poletování
Nian Dada sklíčeně přistál zpět na stejném místě a stydlivě přiznal: „Ztratil
jsem ho.“
Liulang neváhal: „Ctěný kultivující, mohl byste mě
vzít s sebou? Vyrostl jsem tady a dobře znám zdejší cesty. Mohu tě vzít na
místo, kde se ta přízračná postava objevila naposled.“
Nian Dada si ho rozpačitě prohlédl. Sám nebyl příliš
zkušený, sotva dokázal letět na meči, natož aby s sebou vzal někoho
dalšího. Bylo ale příliš trapné přiznat pravdu.
Mrzutě si odkašlal, odložil meč a raději přišel
s výmluvou: „Dobrý nápad. Jenže ve vzduchu je snadné něco přehlédnout a
bylo by zlé, kdybychom bojového strýčka minuli. Bude lepší jít pěšky.“
Po těch slovech zašátral v brašně a vytáhl hrst
žlutých papírových talismanů s rumělkovými znaky. I když tyhle věci
nespotřebovaly příliš energie, byly vyrobeny ze zvláštního materiálu na jedno
použití. Starší si je u sebe obvykle nechávali pro případ, že by jim jejich bezcenní
učedníci zmizeli z dohledu.
Nian Dada vybíral a vybíral, prohlížel si znaky, div
nešilhal, a nakonec zvolil dva talismany pro rychlé cestování, které nalepil na
svou a Liulangovu nohu. Zvolal: „Jdi!“
Liulang zbledl, protože byl okamžitě nesen pryč.
Ani jeden z nich si nevšiml zlaté cikády, která
už chvíli nehybně seděla na velkém stromě a snažila se s ním splynout.
Když Nian Dada a Liulang vyrazili, cikáda vzlétla a tiše je následovala.
Neuletěla však ani čtyři li, když se její tělo zastavilo, jako by narazila na
neviditelnou překážku.
Zlatá cikáda dvakrát zakroužila u cesty a po přistání
se proměnila v list. Ten se uprostřed rozlomil a umožnil čisté energii qi,
aby se rozptýlila a rozletěla se vzhůru k horskému svahu vzdálenému asi půl
dne chůze.
Na horském svahu pohoří Shuzhong3 stál muž s mladou
dívkou a hleděli do údolí. Nebyl to nikdo jiný než Loužička, která už propátrala
většinu pevninské Číny, a Li Yun.
Loužička řekla: „Mám ti od nejstaršího bratra vyřídit,
že šel navštívit Pána údolí Mingming. Nacházíme se na jeho území, takže ho
nemůžeme jen tak obejít.“
Li Yun přikývl. Chtěl se na něco zeptat, ale náhle
zaslechl slabé zabzučení. Zvedl tvář a spatřil vracející se zářivě zlatou
cikádu, která mu vzápětí poslušně přistála na rameni.
„Zlatá cikáda? Mohla tak rychle najít démonického
kultivujícího?“ zeptala se Loužička nevěřícně.
Li Yun mávl rukou a cikáda se rozptýlila ve vzduchu.
Okamžitě se před nimi objevil obraz odlehlé vesnice, k níž zrovna jakýsi
mladík oblečený v hadrech vedl dva kultivující.
Jakmile se první z dvojice dostal do zorného pole
cikády, okamžitě se otočil, jako by si něčeho všiml. Vzápětí se obraz
rozplynul.
Loužička tiše vydechla.
Li Yuna to neznepokojilo. „O nic nejde. Ten člověk
musí být mistr nad úrovní prvotního ducha a z nějakého důvodu skrývá své
skutečné schopnosti. Takoví kultivující mají obvykle nesmírně bystré smysly a
všimli by si, i kdyby ses na ně jenom příliš dlouho dívala. V jeho
přítomnosti se zlatá cikáda pravděpodobně na chvíli neodvážila otevřít oči.“
Právě domluvil, když se obraz znovu objevil. Tentokrát
ukázal doškovou chatrč, pod jejíž střechou byla poskládána řada mrtvol. Člověk,
který zlatou cikádu téměř odhalil, byl pryč a druhý kultivující dokola volal „strýčku!“.
Pak se rozletěl na meči, vrátil se, nechal se přesvědčit mladým vesničanem a vzápětí
se spolu s ním vybavil kouzlem rychlého cestování. Obraz ty dva chvíli
sledoval, ale pak se zdálo, že cikáda do něčeho narazila a sledování skončilo.
Obraz zmizel.
Li Yun podržel cikádu v dlani. „Vycítila nebezpečí,
takže se neodvážila je dál následovat. Hm, půjdeme se tam podívat, až se
nejstarší bratr vrátí.“
„Počkej!“ Loužička naléhavě chytla Li Yuna za rameno.
„Druhý bratře, ukaž mi to znovu, hlavně tu první část. Chci vidět toho člověka
na začátku!“
„Co je na něm k vidění?“ Li Yun nechápavě potřásl
hlavou. „Byl to jen záblesk, nešlo ani nic rozeznat. Ten hlučný kluk mu říkal
‚strýčku‘, takže to musí být starší jejich sekty, ne?“
Žádné komentáře:
Okomentovat