Kapitola 74: Modlitba za déšť; Pán deště půjčuje klobouk

Feng Xin s Mu Qingem si naproti tomu zoufale přáli získat ještě několik dalších párů končetin, pomocí nichž by mohli Xie Liana umlčet. S velkými obtížemi ho nakonec stáhli z oltáře dolů.

Xie Lian je však bez námahy odstrčil a řekl: „No tak, už jsem skončil. Vím, že jsem porušil pravidla, ale když budete prostě dělat, že jste nic neslyšeli, všechno bude v pořádku. Dokud nic neřeknete, nikdo se to nedozví. Jen pro tentokrát. Nic neříkejte, rozumíte?“

Mu Qing se tvářil, jako by ho donutili sníst ponožku, vrtěl hlavou a mumlal: „Nemůžu uvěřit… nemůžu uvěřit, že jsi dokázal s takovou sebejistotou říkat věci jako ‚žij pro mě‘. Ty jsi vážně…“

Xie Lianovi nepřipadal vlastní výrok nijak přehnaný, ale když ho teď slyšel od Mu Qinga, vážně to znělo dost zvláštně. Celý zrudl do jasně červeného odstínu a Feng Xin se okamžitě zamračil.

„Tak dost. Jeho Výsost jasně řekla, že o tom nemáme mluvit, tak proč se v tom dál vrtáš?“

V rozporu s tím mu zacukaly koutky úst. To už bylo na Xie Liana moc a začal se bránit: „No co? Moje slova zjevně zabrala! Podívejte se!“

Mladý chlapec dlouho omámeně seděl, ale když už se Xie Lianův hlas neozval, surově si otřel obličej, sáhl po obětním talíři na oltáři, vzal ho do náruče a začal chroupat vysušené ovoce a další drobné obětiny. Energicky žvýkal, až připomínal malé zvíře – záludné, ale zároveň vzbuzující lítost. Xie Lian se sklonil, aby si ho mohl prohlédnout, a na tváři se mu objevil úsměv.

„Vidíte?“ řekl těm dvěma. „Funguje to. Předtím jídlo odmítl, ale teď už ho jí.“

„Dobře, dobře. Funguje to. Jen proto, že jsi bůh,“ řekl Mu Qing.

„Správně, funguje to. Protože jsi bůh,“ doplnil Feng Xin.

Xie Lian je pouze přejel pohledem, narovnal se a znovu zvážněl. „Přesně tak, jsem bůh. Zavolal jsem si vás sem, protože jsem skutečně dospěl k rozhodnutí.“

Uvolněná atmosféra v okamžiku opět ztěžkla.

„Co si přeješ, abychom udělali?“ zeptal se Feng Xin, zatímco Mu Qingova otázka zněla: „Pořád se staráme o tuhle záležitost?“

„Staráme. Je to jednoduché. V království Xian Le není dostatek vody, takže se vydáme hledat mimo něj.“

„Jít do jiných království?“ zaváhal Mu Qing. „Není to příliš daleko? Museli bychom si od nějakého vodního boha vypůjčit duchovní zařízení vytvářející vodu a vetřít se na území jiných nebeských úředníků. Ti by nemuseli být nadšení.“

Xie Lian už o tom samozřejmě přemýšlel. „Zkusím to. Pořád je to lepší než nedělat nic. Vy dva zůstaňte a dál hlídejte v Yong’anu. Pomozte nejhůř postiženým oblastem a já se vrátím na Nebeský dvůr. Nějaké námitky?“

„Žádné,“ kývl Feng Xin. „Stojím při tobě.“

Mu Qing se zamyslel: „Ale co všechny modlitby věřících v chrámu korunního prince, Vaše Výsosti?“

„K tomu jsem se chtěl dostat,“ kývl princ. „Vyber ty důležité a postarej se o ně za mě. Ty méně důležité mohou počkat.“

Mu Qing se netvářil příliš optimisticky, ale přesto kývl: „Jsi korunní princ, poslechnu tě. Ale radil bych ti, abys je nenechal čekat příliš dlouho.“

Xie Lian je poplácal po ramenou, oba muži se uklonili a odešli, takže ve svatyni zůstal jen princ a ten chlapec. Xie Lian se vydal ven. U vstupu se sice ohlédl, ale už se nezdržoval a spěchal rovnou k Nebeskému dvoru.

Původně se chystal navštívit několik nebeských úředníků ovládajících vodu, ale kupodivu byli zrovna všichni mimo Nebesa. Zbýval mu tak jen Pán deště, který ale na Nebesích nesídlil. Xie Lian spěchal ulicemi Nebeského dvora, až narazil na černě oděnou úřednici s několika svitky v náručí.

Žena se usmála: „Vaše Výsosti, konečně jste zpátky.“

Xie Lian k ní okamžitě přistoupil: „Nangong, přišla jsi v pravý čas. Nevíš, kde se nachází sídlo Pána deště?"

Tato černě oděná žena se jmenovala Nangong Jie¹ a byla nízko postavenou úřednicí ze Středního dvora. Poté, co Xie Lian povýšil, se o většinu jeho hrubé práce a pochůzek starala ona. Byla dobře informovaná, věděla o každé novince a pečlivě vyřizovala všechny záležitosti, takže si ji princ považoval.

„Nový palác Pána deště ještě nebyl dokončen, takže jeho současné sídlo se dočasně nachází v království Yushi na jihu,“ odpověděla Nangong Jie. Sdělila mu přesné místo sídla Pána deště a dodala: „Proč ho hledáte?“

„Kvůli naléhavé záležitosti. Díky za pomoc.“ Xie Lian se chystal odejít, ale otočil se zpět a odkašlal si. Znělo to dost rozpačitě. „Nangong, ty znáš nebeské úředníky Horního dvora lépe než já. Můžeš mi říct, jestli má Pán deště… něco v oblibě?“

Bylo zvykem, že ti chytřejší z nově jmenovaných nebeských úředníků, kteří právě vystoupali na nebesa, navštívili všechny paláce svých kolegů a na uvítanou přinesli dary. Byla to jistá forma společenského pozdravu a zároveň jakési nepsané pravidlo. Jenže Xie Lian povýšil příliš náhle, a když sem přišel poprvé, nikdo mu o tom nepověděl. Teprve později mu tento zvyk připomněl Královský preceptor, ale to už bylo pozdě a situace by se stala leda víc trapnou. Podobné chování navíc připomínalo snahu o diskrétní podplácení a Xie Lian jako korunní princ takové praktiky neschvaloval.

Nakonec se rozhodl jednat přirozeně a doufal, že se mu naskytne příležitost vybudovat si s ostatními úředníky dobré vztahy mnohem přímějším způsobem.

Bylo to obdivuhodné rozhodnutí, ale teď najednou otočil a sám se pídil po tom, co by mohlo jiného nebeského úředníka potěšit. Bylo to tak nápadné a tolik to připomínalo uplácení, až se sám zastyděl. Neměl však jinou možnost. Ostatní bohové sídlící na Nebeském dvoře spolu jednali prostřednictvím komunikačního pole, což by domluvu značně zjednodušilo, jenže Pán deště se takových rozhovorů nikdy neúčastnil. Xie Lian nechtěl, aby si ostatní jeho snahu špatně vyložili.

Nangong Jie okamžitě pochopila. „Bohužel se obávám, že vám v tomto nemohu pomoci. Pán deště je docela nenápadný. Nejen já, ale pravděpodobně nikdo v celé nebeské říši nezná osobní záliby tohoto pána. Omlouvám se.“

Xie Lian zrudl. „To nevadí, nedělej si starosti. Děkuji.“

Nangong Jie dodala: „Ale jestli máte můj pane něco na srdci, neuděláte chybu, když ho navštívíte přímo. Podle nálady Pána deště byste mohl být přijat velmi kladně.“

Princ znovu poděkoval, následoval jí ukázaný směr a brzy dorazil k dočasnému sídlu Pána deště.

Byla to malá vesnice uprostřed zelených hor obklopených průzračnou vodou, zkrátka země malebných scenérií. Xie Lian ale nebyl v náladě ji ocenit. Přešel přes hřebeny polí a nakonec spatřil kamennou stélu s jediným vyrytým slovem: „Déšť.“

Znamenalo to, že za touto stélou je dočasné panství Pána deště a všichni, kteří tam pracují, by tedy měli být jeho podřízenými. Když se však princ vydal dál, všude kolem viděl jen svěží zelená pole. Na polích bučeli voli, mlýny se točily, pilní zemědělci sázeli rýži a vedle polí stála malá došková chaloupka.

Všechno bylo tak dokonale normální, až se princ lekl, jestli si nespletl cestu.  Že by to byla jen malá chudá zemědělská vesnice?

Zatímco se zmítal v pochybnostech, černý vůl na vzdálenějším poli dvakrát zabučel. Postavil se na zadní, natáhl přední nohy a sundal si pomocí nich z hřbetu pluh. Silné a pevné zvířecí tělo se zúžilo, dlouhý volský čenich se zmenšil a během mrknutí oka se černý vůl změnil v sedláka s holými zády.

Ten sedlák byl vysoký a silný, měl vypracované svaly a zarputilý výraz. V nose se mu leskl ocelový kroužek, provlečený jako u volů, a ze rtů mu visela dlouhá tráva. Ostatní farmáři byli svědky jeho neobyčejné proměny, ale dál pracovali jakoby nic. Xie Lian tedy usoudil, že nikdo z přítomných není smrtelný člověk. Přistoupil k muži, zvedl ruce a ve zdvořilém pozdravu je sevřel v pěst.

„Kolego kultivující, mohu se zeptat, zda se nacházím v dočasném sídle Pána deště?“

Černý sedlák ukázal na břeh protějšího pole a odpověděl: „Ano, Pán deště bydlí tam.“

Xie Lian se několikrát rozhlédl, než se ujistil, že v naznačeném směru skutečně stojí ona došková chalupa. Vypadala, že se převrátí při pouhém závanu větru a za deště do ní určitě muselo zatékat.

Dokonce i princovy nejzchátralejší svatyně vypadaly solidněji než tahle malá chalupa. Xie Liana to překvapilo, protože se říkalo, že Pán deště je stejně jako on královského původu, konkrétně z království Yushi. Právě proto mu nepřinesl na uvítanou žádné drahokamy ani vzácné poklady. Předpokládal, že Pán deště k podobným věcem nejspíš cítí to samé co on – tedy opovržení. Proč žije po vzestupu na Nebesa v takové bídě? Že by to byla nějaká zvláštní forma kultivace?

Navzdory údivu Xie Lian nezapomněl na své způsoby, poděkoval sedlákovi a vydal se k malé chalupě. Hlasitě a zřetelně zavolal:

„Pane deště, odpusťte prosím tomuto princi z Xian Le, že vás tak náhle a bez předchozího ohlášení navštívil.“

Zevnitř chalupy se neozvala žádná odpověď. Zamířil k němu proměněný sedlák a dál za sebou táhl pluh.

Oslovil ho: „Aha, takže ty jsi ten korunní princ, který v sedmnácti letech vystoupal na Nebesa?“

„Bohužel,“ potvrdil Xie Lian.

„Není to nic politováníhodného. Je to prostě pravda,“ řekl ten sedlák. „Ale Pán deště se nerad setkává s lidmi a nedávno byl zraněn, takže se obávám, že tě dnes nepřijme.“

Xie Lian se cítil zklamaný, ale nevzdával se: „Mohu tě tedy požádat o předání vzkazu? Mám naléhavou prosbu. Pokud by to ale Pána deště obtěžovalo, nebudu nijak naléhat.“

Ten sedlák se uchechtl. „Není potřeba nic vzkazovat, všichni víme, proč jsi tady. Je to špatné, co? Nemít v Xian Le vodu.“

Prince to zaskočilo. „Ty víš o záležitostech Xian Le?“

„Samozřejmě že vím,“ odpověděl sedlák. „A víme to nejen my tady v naší chudé horské rokli – kdo v dnešní době neví, že se na tvé království Xian Le řítí katastrofa? Ty jsi možná ke svým záležitostem slepý, ale každý, kdo to sleduje, chápe celou situaci pravděpodobně lépe než ty sám. A nejspíš se tím všichni baví, haha. Proto sis dnes přišel vypůjčit duchovní zařízení Pána deště, abys mohl tu katastrofu zahnat, že?“

Ta slova v sobě měla mnoho moudrosti a teprve díky nim si princ uvědomil, že nepřítomnost všech nebeských úředníků, kteří měli co do činění s vodou, není náhodná. Všichni věděli, o co mu jde, a už dávno se záměrně skryli nebo odešli, jen aby se mu vyhnuli. Nestáli o to nechat se zatáhnout do jeho problémů.

Povzdechl si a pomyslel si: „Možná jsem měl opravdu hned na začátku obejít všechny jejich paláce, možná by pak pro mě byla spolupráce s ostatními bohy jednodušší?“

Byla to skličující myšlenka. Tiše řekl: „Máš pravdu. Nechci však nijak obtěžovat.“

Sedlák zavrtěl hlavou. „Proč nechceš obtěžovat? Protože se stydíš? Týká se to přežití tvého království, neměl bys být naopak za každou cenu neústupný a do nekonečna otravovat? Je tak těžké trochu se ponížit? Mladí lidé by se neměli nechat tak snadno odradit. Dovol mi říct něco nepříjemného: pokud by ti Pán deště pomohl, udělal by to z laskavosti, pokud ne, udělal by to z povinnosti. Půjčení duchovního zařízení záleží na jeho náladě, takže nemáš důvod si stěžovat.“

Xie Lianovi dávala jeho slova smysl, ale v tak zoufalé situaci a tváří v tvář tak nepřátelskému tónu se v něm vzedmula vlna hněvu. Zvedl hlavu a vážným hlasem řekl:

„Rozumím všemu, co říkáš, a nikdy bych si za něčími zády nestěžoval, tak proč mě předem soudíš? Řekl jsem, že nebudu obtěžovat, ano. Je to proto, že nerad dělám věci zbytečně a zároveň nechci Pánu deště způsobit potíže. Ale pokud bych ho svým obtěžováním přiměl půjčit mi jeho duchovní zařízení a zároveň ho tím nepřivedl do problémů, klidně bych obětoval všech svých osm tisíc chrámů a stokrát se poklonil.“

Sedlák se hlasitě rozesmál. „Ty se zlobíš! Máš temperament dítěte. Tady!“

Cosi po něm hodil. Xie Lian zvedl ruku a chytil zelený bambusový klobouk, který měl farmář předtím na zádech.

„Co je to?“

„Ta věc, kterou sis chtěl půjčit,“ odpověděl sedlák. „Pán deště mě požádal, abych ti to předal ještě předtím, než jsi vůbec přišel. Používej to opatrně, protože jestli to rozbiješ, neodpustí ti to.“

Xie Lianovi se rozšířily oči. „Proč by…“

„Už jsem ti řekl proč! Prostě měl náladu. Ostatní nebeští úředníci ti nepomohou, takže Pán deště jednoduše musel. Cokoli chce Pán deště udělat, to se prostě stane.“

„Mnohokrát děkuji!“ vykřikl Xie Lian.

Sedlák potřásl hlavou. „Nebuď šťastný předčasně, Vaše Výsosti. Pán deště možná vystoupal dříve než ty, ale není zdaleka tak mocný. Navíc je třeba vzít v úvahu jeho nedávné zranění. Půjčil ti to zařízení, ale zbytek je na tobě. Vzdálené vody nemohou uhasit blízké požáry. Ten klobouk dokáže přesunout déšť, ale ne ho vytvořit. Ve tvém království není dost vody, takže si musíš půjčit od jiných, kteří k tomu ale nemusí být svolní. Pouze království Yushi má za ty roky nastřádány poměrně bohaté zásoby.

Xie Lian víc než dobře věděl, jak vážnou věcí je půjčit někomu cizímu své vlastní duchovní zařízení. Hluboce se k té doškové chalupě uklonil.

„Jsem neskonale vděčný za pomoc. Tu laskavost mu nezapomenu. Pokud ji budu v budoucnu moci nějak oplatit, modlím se, aby Pán deště neváhal a obrátil se na mě. Sbohem!“

S duchovním zařízením v ruce si na jihu okamžitě našel jezero a kloboukem Pána deště nabral velké množství jezerní vody. Překonal tisíce mil a vrátil se do Yong’anu. Našel nejhůře postiženou vesnici v zátoce Lang Er a v mracích onen bambusový klobouk obrátil.

Xie Lian seskočil z mraků a oběma nohama pevně přistál na zemi. Brzy poté se z nebe spustil malý přívalový liják. Polomrtví vesničané nemohli uvěřit vlastním očím. Někteří vyběhli ze dveří a v dešti začali jásat, jiní spěšně vynášeli nádoby nejrůznějších velikostí, aby vodu zachytili.

Při tom pohledu si Xie Lian konečně oddechl a usmál se. V tu chvíli však z dálky zaslechl volání.

„Vaše Výsosti!“

Ohlédl se a spatřil Mu Qinga, který se s temným výrazem vynořil zpoza stromů. Princi bylo při pohledu na ten zachmuřený výraz okamžitě jasné, že je něco špatně.

„Co se stalo? Děje se něco?"

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Slovo překladatele: A teď už bude jen hůř a hůř. :/ Na zvednutí nálady doporučím jednu opravdu romantickou a docela něžnou manhwu ze středoškolského prostředí, ať vám ty dva týdny do dalšího dílu utíkají: Jazz for two. 

---

1 Nangong Jie, čteme Nan-kung Ťie ^↩