Li Yuna její slova ohromila. Úsměv na tváři mu mírně pohasl. „Cože, ty si ještě vzpomínáš na svého třetího bratra?“
„Samozřejmě že ano,“ odfrkla Loužička nespokojeně.
„Vzpomínám si, jak vypadal, když vyrostl, a také na to, jak pečlivě se o mě
staral, když jsme byli děti. A kromě toho, i kdybych si ho nepamatovala,
nejstarší bratr ho dokola maluje skoro sto let, tak jak bych ho mohla
nepoznat?“
V sektě Fuyao existovala tradice, díky níž se
v knihovně uchovávaly portréty učedníků každé generace. I když se tam momentálně
nemohli vrátit, Yan Zhengming chtěl jeden takový zanechat i pro Cheng Qiana.
Bohužel, ať se snažil portréty jakkoliv vylepšit a přepracovat, žádný
z nich nebyl podle jeho představ.
Li Yun se usmál. „Jsi bezcitná. Copak se o tebe my
ostatní nestaráme?“ Během svých slov se znovu podíval na výjev údajně
zachycující Cheng Qiana, ale profil té osoby se objevil jen na kratičký
okamžik a nešlo nic rozpoznat.
„Tvůj třetí bratr měl od dětství ostře řezané rysy
obličeje. Myslím, že pohlední lidé jsou si všichni trochu podobní, není třeba
dělat kvůli tomu rozruch.“ Krátce se odmlčel a dodal: „Hlavně o tom neříkej svému
nejstaršímu bratrovi, jinak zas vybouchne.“
Loužička něco neurčitě zamumlala, ale myšlenkami už
byla jinde. Bez špetky studu si pomyslela: „Tak
či tak je ten chlapík z výjevu docela pěkný, měla bych se s ním seznámit.“
Vzápětí ji, kdo ví proč, přepadla netrpělivost. Roztáhla
křídla, vznesla se do vzduchu a postěžovala si: „Proč se nejstarší bratr ještě
nevrátil, to si tam snad plánuje svatbu?“
I bez použití duchovní energie měla nadpřirozeně dobrý
zrak. Stačil jí jen letmý pohled, aby si všimla zvířat, běžících deset li
daleko. Jak se tak bezcílně rozhlížela, spatřila najednou v dálce na nebi
mrazivý záblesk meče. Chvíli sledovala jeho odlesky a v tu chvíli si
konečně uvědomila, že se kolem toho místa vznáší aura krve.
Záblesk meče s sebou vzápětí přinesl vrstvu ledu
valící se jako příliv a krvavou auru odplavil. Hustá černá mlha se v mžiku
rozplynula do všech stran, jako by se dávala na útěk.
Loužička byla ohromena.
Přes těžké časy posledních desetiletí se jí náhle vynořily stále čerstvé vzpomínky na léta dávno minulá. Tehdy
byl jejich malý dvůr zabarvený odstíny podzimu a zdálo se, že její slova vzbudila
zájem mladíka stojícího kousek od ní. S úsměvem se k ní otočil:
„Sestřičko, ukážu ti, co je Přílivový meč.“
Téměř to viděla před očima.
Dívce se zrychlil tep.
Prudce roztáhla křídla na maximum, ignorovala Li Yunův
křik a rozletěla se k místu, kde spatřila auru meče.
Co se týče původu oné aury, byl to Cheng Qian
pronásledující přízračné mrtvolné stíny. Kdysi na vlastní oči spatřil mocného
démonického kultivujícího Jiang Penga a později strávil dlouhá léta s Tang Zhenem, který unikl z Lampy pohlcující duše. Díky tomu si její typickou
auru zla nemohl s ničím splést. Poznal ji v okamžiku, kdy se přízrak
poprvé objevil.
Něco ho však mátlo. Přízraky z Lampy byly obvykle
plně zformované duše nebo prvotní duchové, tak proč tenhle přízrak vypadal jako
kus hadru?
Pronásledoval utíkající hadrovitý stín víc než deset
li, kde přízrak vletěl přímo do horské jeskyně.
Cheng Qianovi neunikl dusivý pach krve linoucí se
z jejího vchodu. Než vstoupil dovnitř, rozšířil dovnitř kousek svého
vědomí. Protože byl kultivujícím prvotního ducha, nemohlo jeho očím uniknout
nic v okruhu sta li.
I přesto se mu jeskyně zdála jako zahalená v husté
mlze. Cheng Qian dokázal jen matně vytušit, že se hluboko uvnitř jeskyně skutečně
nachází něco zlého. Zrovna opatrně obcházel vchod, když za sebou uslyšel
přibližující se hlas. To Nian Dada zvučně pronesl: „Mladý bratře, říkal jsi, že
se ten přízrak ukázal právě tady?“
O něco mladší hlas mu odpověděl. „Ano. Jeho bílou
postavu tady viděli všichni vesničané.“
Cheng Qian svraštil obočí, okamžitě se ukryl a
sledoval, jak se ti dva blíží ke vchodu do jeskyně. Liulanga už několikrát
viděl a přišlo mu, že patří k lidem, kteří nedokážou skrývat své pocity.
V tuho chvíli se však tvářil jaksi prázdně a bez emocí vedl Nian Dadu do
jeskyně. Cheng Qianovi při pozorném pohledu neunikl Liulangův poněkud zastřený
pohled, jako by mu oči překrývala vrstva mlhy. Když se blížili ke vchodu,
houstla i mlha uvnitř jeskyně.
Jakmile mu došlo, že si ten hlupák Nian Dada nevšiml
ničeho podezřelého a bezstarostně následuje Liulanga dovnitř, přestal váhat. Pečlivě
skryl svoje vědomí a následoval dvojici dovnitř. Protože měl tělo vytvořené
pomocí Nefritu zhušťujícího ducha, nedělalo mu problém skrýt svou vlastní
životní auru. Bylo to mnohem snazší než u těla z masa a kostí a dokázal
díky tomu kdykoliv předstírat, že je mrtvý.
Nian Dada mezitím kývl. „Už to vidím. Ta jeskyně
opravdu budí dojem, že už zde někdy umřeli lidé. Navíc je tu cítit cosi
odporného.“
Cheng Qiana kráčejícího za nimi zaplavil pocit hluboké
beznaděje. Nian Dadovy pozorovací schopnosti skutečně neměly obdoby.
Liulang mu neodpověděl, pouze upíral oči před sebe. Jeho
kroky, rytmicky klapající o zem, ani na okamžik nezaváhaly.
„Mladý bratře?“ zavolal na něj Nian Dada.
Teprve když se ani poté nedočkal odpovědi, naskočila
mu husí kůže. Začal volat, jako by si chtěl dodat odvahy: „Strýčku! Strýčku
Chengu, jsi uvnitř? Cheng…“
Jako by najednou přišel o hlas, Nian Dada zmlkl a
zůstal stát jako omráčený. Na konci úzké chodby před nimi se Liulang bez hlesu
zhroutil k zemi. Vnitřek jeskyně se ukázal v plné kráse.
Uvnitř se nacházel podivný předmět. Byl vysoký asi jako člověk a připomínal obří olejovou lampu s dlouhým krkem a otevřenými ústy. Celé tělo lampy bylo od vrchu pokryto hustě kryto vyřezanými kouzly. Prostor v okruhu několika zhangů kolem ní byl navíc zaplněn krvavě rudými talismany.
Talismany samy o sobě nebyly nijak zvlášť děsivé, a i
kdyby ano, oči hloupoučkého Nian Dady by nedokázaly přijít na to proč. Doopravdy
ho vyděsilo zjištění, že uvnitř lampy není olej, ale nahromaděná krev. Sama od
sebe se pohybovala, jako by ji něco rozvířilo, a uvnitř ní se pohupovalo
množství kosterních pozůstatků.
Nenápadně je sledující Cheng Qian se zamračil. Lampu
pohlcující duše poznal na první pohled, navíc tahle vypadala stejně jako ta,
kterou kdysi zničil nejvyšší pán Beiming.
Právě se pustil do pečlivého zkoumání talismanů, když
z lampy vylétla bílá postava a bez varování se vnořila do Liulangova těla.
Ležící mladík se křečovitě schoulil a vzápětí se
prudce vymrštil. Nehty, které mu během okamžiku narostly nejméně o tři cuny, nemilosrdně
stiskly Nian Dadův krk. Mladý učedník byl kultivujícím se základními
zkušenostmi s mečem a nejspíš dokázal útok odrazit, ale při pohledu na
Liulangovu tvář zvítězilo jeho měkké srdce. Pomyslel: „Ten kluk je obyčejný člověk, když ho zasáhnu, může ho to zabít!“
Právě díky tomu nepatrnému zaváhání propásl Nian Dada
svou poslední šanci. Démonická síla znovu prostoupila Liulangovo tělo. Původně
hladká kůže na mladíkově obličeji se začala kousek po kousku odlupovat, kosti
v jeho pažích se zkroutily jako hadi a vlivem prudkého přílivu démonické
síly se nerovnoměrně prodloužily. Znetvořené kosti prstů vyčnívaly skrze kůži,
pohybovaly se vzhůru a mířily na místo mezi Nian Dadovým obočím. To, co bývalo
Liulangem, chraplavě zašeptalo: „Shromáždit temnotu podsvětí, qi a krev tisíců
smísit do jednoho těla, ovládnout desetitisíce duší, to je nejvyšší meta
démonického umění…“
Nian Dada byl otřesen. Měl pocit, že se mu hlava
každou chvíli rozskočí a jeho tělo se najednou zdálo příliš slabé, aby udrželo
duši, deroucí se ven místem mezi jeho obočím.
Na Liulangově tváři se objevil zlomyslný úsměv. „Lampa
pohlcující duše přijme ještě jednu…“ Nedokončil a prudce zvedl hlavu. „Kdo je
tam?“
Vytryskla sněhobílá aura meče a nemilosrdně zamířila
na Liulangovu hlavu. Vytrhávání duše bylo přerušeno a Liulang jen tak tak unikl
zranění od zpětného rázu kouzla Lampy.
Cheng Qian na okamžik sklonil hlavu a prohlédl si všechna
umístěná kouzla. Když lampu spatřil poprvé, okamžitě si vzpomněl na Jiang
Penga, a když teď uslyšel démonův hlas, byl si téměř jistý. Bohužel pouze
téměř.
Nahlas pronesl: „Co to má být, starší Jiangu? Nejvyšší pán Beiming tehdy obětoval vlastní duši a zničil tvou Lampu pohlcující duše, ale ty
sám jsi unikl? Zdá se, že cesta dušetepectví má opravdu jedinečné účinky. Zdá
se mi to, nebo se ji pokoušíš obnovit?“
Talismany na zemi obsahovaly tak složitá kouzla, že je
ani Cheng Qian nedokázal tak rychle rozluštit. Právě kvůli nim protahoval svůj
proslov, předstíral, že má zcela promyšlený plán a vymýšlel si ničím
nepodložená tvrzení. Snažil se získat dost času, aby si mohl kouzla na zemi
zapamatovat nazpaměť.
Kdo mohl čekat, že sotva domluvil, výraz „Liulanga“ se
drasticky změní? Bez varování zuřivě zařval a vrhl se na Cheng Qiana, jako by se
snažil umlčet svědka svého zločinu.
Cheng Qian uhnul několika útokům temné energie.
Překvapilo ho, že svým odhadem nejspíš ťal do živého – opravdu před ním stojí Jiang
Peng? Skutečně vytvářel další Lampu pohlcující duše?
I když byl Jiang Peng kdysi nejmocnějším pánem démonů,
v tuto chvíli měl tělo průměrného člověka a neměl po svém boku ani hotovou
Lampu, ani přízraky duší. S Cheng Qianovou úrovní kultivace se zdaleka
nemohl srovnávat, obzvláště teď se zdálo, že ztratil veškerou chladnokrevnost a
díky svým útokům připomínal spíš vzteklého psa.
Při vzpomínce na velkého pána démonů ve Východním
moři, který zašlapal do země důstojnost a prestiž kultivujících sekt, se Cheng
Qian skoro rozesmál. Navíc ten nápad s vydáváním se za zlého ducha, aby
oklamal kultivující v okolí… opravdu to vzešlo z Jiang Pengovy mysli?
Cheng Qianovi v tom okamžiku naskočila husí kůže
– co přesně dokáže ona cesta dušetepectví?
Používali lidé Lampu pohlcující duše jako svůj nástroj,
nebo to byla Lampa, která z lidí dělala své přízračné sluhy?
Kdo přesně tehdy Jiang Penga přivedl na tuto cestu?
Cheng Qian přestal potlačovat svou kultivaci a
v tu chvíli se celá horská jeskyně pokryla ledem, pouze okolí Lampy
pohlcující duše zůstalo netknuté.
Jiang Peng znejistěl a nějak se mu vrátily střípky
rozumu. O půl kroku ustoupil a poplašeně pohlédl na nezvaného návštěvníka.
„Kdo jsi?“
„Jsem ten, kdo uklízí špínu naší sekty,“ odpověděl
Cheng Qian chladně.
Po těch slovech se zářivá aura jeho meče snesla na
Jiang Penga, jako když hvězdy rozzáří chladnou noc. Použil techniku dřevěného
meče Fuyao. Na Jiang Pengově tváři se mihlo překvapení. Udeřil do Liulangova
trupu a vyrval mu žeberní kost, která se vzápětí v jeho ruce změnila
v dlouhý meč plný temné energie. Jakmile ho zvedl, okamžitě se kolem něj
objevila desítka na pohled nekompletních duchů. Přestože jejich síla nebyla
nijak ohromující, okamžitě Cheng Qiana obklopili.
Nian Dada, který konečně našel ztracený dech, při
pohledu na ten výjev znovu téměř omdlel. Napnul přiškrcené hrdlo a vykřikl:
„Pozor!“
Cheng Qiana by po stu letech kultivace ani na okamžik
nenapadlo, že první, s kým se utká, bude bojový strýc z jeho vlastní
sekty.
Co je tohle za osud?
Šířka nevalné čepele v Cheng Qianově ruce se téměř
ztrojnásobila. Ostří hladce proťalo duchy kolem něj a vší silou zatlačilo proti
Jiang Pengovi.
Ten nedokázal odolávat silnému tlaku, který na něj vyvíjela
technika meče jeho vlastní sekty, jeho odhodlání zakolísalo a ochablo, a
v tu chvíli se na bezchybném kruhu kouzel kolem Lampy pohlcující duše objevila
trhlina. Mrazivá energie se zařízla do talismanů s krvavě rudými
zaklínadly, neboť Cheng Qian předtím útok na Jiang Penga pouze předstíral –
jeho skutečným cílem byla Lampa pohlcující duše.
Tiše přikázal: „Zničit!“
V tu chvíli se jeskyně otřásla, jako by se měla
zřítit. Cheng Qian jediným seknutím rozštípl napůl dokončenou Lampu na dvě
části. Naráz se z ní pokusily uniknout stovky přízračných duchů,
stáčejících se do spirály temné mlhy. Stačil však jediný pohyb Cheng Qianova
meče, hustá krvavá aura se okamžitě rozvířila a vybuchla s ohlušující ranou.
Na Nian Dadu šly znovu mdloby. Teprve po chvíli
se vzpamatoval a zjistil, že roh jeskyně byl rozmetán a zvenčí sem proudí
sluneční svit. Hora nad nimi naštěstí dokázala odolat síle výbuchu a ušetřila
je pohřbení zaživa.
Lampa pohlcující duše byla zničena – znovu. Starší
z mystického jezera vrátil meč zpět do pochvy, s chladným výrazem
popošel a prohlédl si Liulangovo zkrvavené tělo.
Nian Dada přicupital k Cheng Qianově boku:
„Strýčku, tohle…“
„Skutečný viník utekl.“ Cheng Qian ukázal na
Liulanga. „Máš něco, čím bys ho dokázal ošetřit?“
„Ano, ano!“ Nian Dada se spěšně prošacoval a za chvíli
vytáhl malou lahvičku s lékem. Chtěl ji umírajícímu mladíkovi
neobratně vsunout mezi rty, ale Cheng Qian ho zastavil. Vzal pilulku, nechal ji
rozplynout v obláček mlhy, který vzápětí jemně vtekl do Liulangova těla.
Lék byl vynikající kvality a projevil se okamžitě.
Liulangovy zastřené oči se znovu zaostřily. Mladík měl tvář plnou otevřených
ran a jeho zkřivené paže ležely bezvládně podél těla, v němž zela tmavá
krvavá díra po chybějícím žebru. Byl to strašlivý pohled.
Nian Dadovi to nedalo: „Strýčku, přežije?“
Cheng Qian sklopil pohled k zraněnému mladíkovi.
Liulangovy znetvořené ruce se silně zaryly do země, a i když byl na pokraji smrti,
doširoka otevřené oči mu vracely pohled se zarputilou vůlí k životu.
„To záleží na tom, jestli chce žít.“
Než si Nian Dada uvědomil, co to znamená, Cheng Qian
vytvořil tři blesky ledové energie, které jako hřebíky nemilosrdně probodly
Liulangovu lebku, zlaté jádro a chodidla. Liulang otevřel ústa, ale nedokázal
ani zasténat. Začal sebou zmítat a nechával pod sebou širokou krvavou stopu.
„Duše obyčejného člověka se ve smrti rozptýlí, takže
je potřeba ji k tělu připevnit. Jestli přežije následující čtyři hodiny,
vezmi ho do údolí Mingming a požádej svého otce, aby ho poslal k Tang
Zhenovi. Jestli to nevydrží, nedá se nic dělat. Já mám na starosti jiné věci,
takže tě nemůžu vzít sebou. Pokud to osud dovolí, ještě se setkáme.“
Domluvil, otočil se a zmizel v obláčku azurového
dýmu – prostě jen tak odešel.
„Strýčku! Ale ne, počkej!“
Nian Dada vyskočil a chtěl se rozběhnout za ním, ale
svědomí mu nedovolilo opustit bezvědomého Liulanga, takže jen nervózně
popocházel na místě.
V tu chvíli vlétla do horské jeskyně ohnivá koule
připomínající padající hvězdu a po dopadu se proměnila v člověka. Nian Dada
nejdřív polekaně couvl, ale když si uvědomil, že nová příchozí je krásná dívka,
s lehkým uzardění pozdravil: „Slečno, zdra…“
Nebyl to nikdo jiný než Loužička. Rozhlédla se kolem a
dupla si: „Kde je?“
„K-kdo?“ zakoktal se Nian Dada.
Loužička k němu přistoupila, zvedla ho za límec
do vzduchu a vyštěkla: „Kde je ten člověk, který tu před chvílí používal meč?“
Nian Dadův obličej zrudl a s velkými obtížemi ze
sebe vymáčkl: „Ode… odešel.“
„Kam?“
„Nevím, slečno! Byl to starší z naší malé sekty,
proč… proč by mi říkal, kam jde?“
Loužička ho pustila a otočila se k odchodu. Něco
ji napadlo, protože se otočila zpět. „Z jaké jste sekty? Co je to za staršího?“
Nian Dada si chvíli dotčeně odkašlával, ale jeho
odpověď už zase byla srdečná: „Kousek odsud je naše údolí Mingming. Tohle byl
Starší z mystického jezera, kultivuje v ústraní už skoro padesát let
a ven vyšel teprve nedávno. Tohle byl jeho první odchod z údolí. Slečno,
asi jste si ho s někým spletla.“
„Jak se jmenuje?“ přerušila ho Loužička.
Nian Dada si nad tou neodbytností povzdychl. „Cheng…“
Než stačil doříct, Loužička se znovu proměnila
v ohnivou kouli a vmžiku byla pryč.
„Padesát
let v ústraní, poprvé opustil údolí?“ pomyslela si. „Opravdu je to můj malý třetí bratr? Kam
mohl jít?“ Nenapadalo ji žádné místo kromě hory Fuyao.
Zatímco letěla, z očí jí vytryskly slzy. Upřímně
řečeno neměla k pláči žádný důvod, ale nedokázala se ovládnout. Jakmile jí
slzy stekly z tváře, okamžitě se vypařily v plamenech kolem ní.
Loužička si přála tu novinu vykřičet do celého světa,
poslat zprávu všem svým bratrům a Zeshimu. Ale neodvážila se, stále se bála, že
je to pouhý sen, pouhý klam, odraz měsíce na hladině…
Dokonce neměla ani odvahu počkat, než ten idiot
vysloví celé jeho jméno.
Za posledních sto let se třetí bratr stal pro jejich
vůdce sekty citlivým místem.1 Nikdo se o něm nesměl ani
zmínit a stačila sebemenší narážka na něj, aby Yan Zhengming vybuchl.
Ale zatímco ostatním zakazoval o něm mluvit, sám si
nechal vyřezat prsten ve tvaru měděné mince, kterým si občas přivolával jeho
iluzi a sám sebe s ní trápil. Nemluvě o tom, že stále dokola a dokola
maloval Cheng Qianův portrét. Pokaždé, když obraz dokončil, na něj omámeně
zíral a hned na to ho vlastníma rukama roztrhal.
Loužička věděla proč. Nechtěl, aby osoba na portrétu
zůstala navždy zachycená v čase svého dospívání, ale nedokázal to změnit.
„Může
člověk po smrti znovu ožít?“ přemýšlela, a hned si
odpověděla: „Nemožné.“ Dokonce ani
kultivující na úrovni prvotního ducha by nebyl po reinkarnaci stejný jako dřív.
Navíc třetímu bratrovi nebylo v té době ani sedmnáct a zdaleka nedosáhl
potřebné kultivační úrovně.
Loužička o tom sama sebe téměř přesvědčila, ale křídla
jí odmítala poslouchat a dál cílevědomě mířila k hoře Fuyao.
A měla pravdu, Cheng Qian tam opravdu mířil. Poté, co
znovu spatřil Jiang Penga, si vzpomněl na složité propletence vztahů předchozí
generace. V srdci mu klíčila naděje, že až vyřeší tyhle záležitosti, najde
způsob, jak jejich sektu obnovit.
Proč by se hora Fuyao nemohla stát druhým údolím
Mingming?
Cestou se připravoval na nejhorší možnosti. Že se hora
Fuyao proměnila v pustý kopec, že si jejich knihovnu s nejskvělejšími
svitky a nekonečnými opisy kouzel přivlastnil někdo jiný.
Nikdy ho však nenapadlo, že pravda bude daleko prostší
– jednoduše nedokázal najít cestu zpět.
Ohohoooo, začíná to být zase extrémně napínavé, třeba bude císařovna i brečet qwq
OdpovědětVymazat