Zatímco Cheng Qian poletoval kolem hory Fuyao jako zmatená včela, nedaleko od něj přistála Loužička. S hlavou zamotanou usilovným přemýšlením se rozhlížela po zelených horských pláních. Zrovna dumala, kde s hledáním začít, když se jí v rukávu cosi zavrtělo. Nepříjemně to svědilo, ale když se podívala, spatřila jen list, který jí nejspíš předtím zapadl za šaty.
Pod jejím pohledem se však proměnil v housenku.
Zatímco té dívčí části v Loužičce naskočila husí
kůže, ta ptačí toužila chutný hmyz sezobnout. Poněkud váhala, když se housenka
vztyčila a promluvila Li Yunovým hlasem: „Kam jsi zmizela?“
Zmatek v Loužiččině hlavě nabyl vrcholu.
Po cestě plné pláče a spěchu ji nenapadlo nic lepšího,
než bez přemýšlení vyhrknout: „Jsem poblíž hory Fuyao.“
Hned by si nejraději ukousla jazyk. Pomyslela si: „Co mě to napadlo říct pravdu? Jak to
vysvětlím?“
A opravdu, housenka se v reakci na její slova
úplně změnila a narovnala se do plné výše, jak jí to jen měkké tělo dovolovalo.
Přestože zůstala poněkud nakřivo, dařilo se jí působit docela impozantně.
Hlas, který z ní vyšel, patřil Loužiččinu nejstaršímu
bratru. „Proč ses vrátila k hoře Fuyao?“ dožadoval se Yan Zhengming. „Je
přece zapečetěná.“
Byl to dlouhý příběh. Za posledních sto let se učedníci
několikrát pokusili proplížit zpět domů, ale kromě toho, že v okolí potkali
několik podezřelých lidí pochybného původu, hora Fuyao jednoduše nebyla tam,
kde měla být.
Teprve když Yan Zhengming poprvé kultivoval prvotního
ducha, dozvěděl se, že pouze skrze něj může vstoupit do Pečeti vůdce sekty,
která byla skrytým klíčem.
Ukázalo se, že propojení hory Fuyao s jeskyní vedoucí
do Údolí yao není náhodné. Celá hora tvořila svou vlastní tajnou sféru.
Kdykoliv z ní vůdce sekty odešel, horu zapečetil a nikdo nedokázal vejít
ani odejít. Nebylo divu, že se jejich upadající sektě podařilo i bez
jakýchkoliv stráží v bezpečí přečkat všechny bouřlivé roky.
Loužičce se z Yan Zhengmingových otázek zamotala
hlava a teprve po chvíli váhání vykoktala: „Já… no, prostě se mi najednou
zastesklo po domově, tak jsem se chtěla jít podívat.“
Bohužel pro ni, Yan Zhengminga nebylo tak snadné oklamat.
„Tak tobě se stýská po domově? Co si vymýšlíš, když
jsi opouštěla horu Fuyao, ještě jsi v mém voze žmoulala plínku. Co ti tak
může chybět? Řekni mi pravdu!“
Loužička udělala obličej.
Lhaní jí nikdy nešlo a k tréninku neměla příležitost
– její bojoví bratři byli všichni o dost starší než ona a obvykle ji spíš
rozmazlovali. Samozřejmě trvali na tom, aby pečlivě plnila své povinnosti, ale zároveň
se jí snažili splnit, co jí na očích viděli. I když občas chybovala, nikdy nebyla
přehnaně trestána.
K hoře Fuyao ji přivedla pouze vlastní umanutá
naděje. Kdyby řekla pravdu, k čemu by to bylo dobré? Nejstarší bratr by
doufal spolu s ní a znovu by se zklamal.
Loužička zaťala zuby a rozhodla se pokračovat ve lhaní.
Přemýšlela, div se jí nezavařil mozek, a nakonec ze sebe koktavě vymáčkla: „No…
během čekání, až se vrátíš, jsem se byla trochu proletět a kolem jedné vesnice
v dálce jsem si všimla krvavé aury. Napadlo mě, že by to mohl být démonický
kultivující, kterého hledáme tak jsem se ho vydala pronásledovat. Druhý starší
bratr byl se mnou, ale tolik jsem spěchala, že jsem mu to nestihla všechno
vysvětlit. Ehm…. Při té honičce jsem dorazila až k hoře Fuyao. Nejstarší
bratře, myslíš, že by to tentokrát opravdu mohl být Han Yuan?“
Poslední slova dokončila celá zadýchaná. Jak se
zaplétala do lži, srdce jí bušilo čím dál rychleji.
Housenka se na chvíli odmlčela a potom Yan Zhengmingovým
hlasem klidně pronesla: „Li Yun říká, že jste byli příliš daleko a že žádnou krvavou
auru necítil.“
Jako by nebylo dost špatné, že jí lhaní nejde, ještě
se musí objevit někdo, kdo jí celou historku zkazí!
Teď toho měla Loužička tak akorát dost. „Jsi otravný!
Máš to mít, řeknu ti pravdu. Skrze Li Yunovu zlatou cikádu jsem viděla jednoho
opravdu hezkého muže a tak jsem se za ním vydala. Chtěla jsem si s ním
promluvit.“
„Cože?“
Dívka, zasažená náhlou inspirací, přisadila: „Je to
tak. Byl mnohem hezčí než ty!“
Svými slovy zasáhla Yan Zhengminga do citlivého místa.
Housenka bez další odpovědi klesla dolů.
Ještě z ní vyšel Li Yunův hlas: „Přestaň si hrát,
pohni sebou a vrať se.“ A pak, jako by housenka vyčerpala veškerou energii,
proměnila se zpátky na list, který se zvolna snesl z dívčina rukávu zpět na
zem.
Loužička se konečně uvolnila a úlevně si povzdechla. Otočila
se na patě, proměnila se v ptáčka velikosti dlaně a odletěla mezi stromy
s úmyslem pokračovat v hledání.
Ve stejnou dobu v Shuzhongu Yan Zhengming pronesl
k Li Yunovi: „Když jsme sem přišli, skutečně jsem kolem toho místa viděl krvavou
auru, ale ta pak zmizela. Pravděpodobně se o to postaral někdo z údolí
Mingming. Loužička je nestydatý malý spratek, nechce se mi věřit, že náhle
dospěla jen kvůli nějakému chlapíkovi. Vzhledem k jejímu koktání se
nejspíš něco děje. Měli bychom jít za ní, aby se nedostala do dalších problémů.“
Li Yun už se chystal s jeho logickými argumenty
souhlasit, kdyby Yan Zhengming v příští chvíli nezabručel: „Mnohem hezčí
než já, to tak. Nehoráznost! Ale co se divím, pes také nepozná hodnotu
nejčistšího nefritu, ani když ho má před čumákem. Hmpf, hezčí, někoho takového
bych chtěl vidět na vlastní oči.“
Li Yun si povzdechl. Přišlo mu, že jeho malá sestřička
svým drobným trikem přinesla víc škody než užitku. Jedinou větou dokázala nejstaršího
bratra vyprovokovat k akci.
Co se Cheng Qiana týče, protože se mu nepodařilo najít horu Fuyao, nezbylo mu než zatasit meč, potlačit auru mrazu kolem sebe a vydávat se
za obyčejného člověka, aby mohl vklouznout do nedalekého města.
V posledních letech se zdálo, že to jde se světem
smrtelníků z kopce. Cheng Qian si ještě pamatoval, že když je jejich mistr
poprvé vedl z hory Fuyao k Východnímu moři, byly vesnice a města
kolem ní mnohem lidnatější.
Vybral si náhodný hostinec, vstoupil a objednal si
konvici čaje. O louhující nápoj se nezajímal a místo toho zavolal na číšníka:
„Mladý muži, s dovolením bych se tě rád na něco zeptal.“
Číšník kladně vyhodnotil Cheng Qianův vcelku dobrý
oděv a odpovídající chování a úslužně přistoupil. „Jen se klidně ptejte, mladý
pane.“
„Slyšel jsem, že necelých třicet li odsud je nebeská
hora. Měl jsem v plánu se tam podívat, ale nemohl jsem ji najít, ať jsem
se snažil jakkoliv. Chtěl jsem se zeptat tebe jako místního, jestli nevíš, kudy
se k ní dostat.“
Výraz číšníka se stal ještě uctivějším. Prohlédl si
Cheng Qiana a opatrně se zeptal: „Copak vy jste další z těch nesmrtelných
kultivujících?“
„Nesmrtelný je až příliš silné slovo,“ usmál se Cheng
Qian. „Praktikoval jsem některé kultivační metody, ale nebyl jsem přijat do
žádné sekty. Neodvážil bych se nazývat kultivujícím… ale soudě podle tvých slov,
už se tu horu snažilo najít hodně lidí?“
Číšník si přehodil hadr přes rameno a zasmál se:
„Samozřejmě. Jedni hosté se mě na to ptali zrovna před dvěma dny. Abych vám
řekl pravdu, jsem jen ubohý místní rodák, narodil jsem se tu i vyrostl. Legendu
o nebeské hoře si vyprávěla už generace mého dědečka, ale nikdo ji nikdy
neviděl. Copak by oči nás obyčejných lidí mohli spatřit příbytek nesmrtelných?“
„Takže říkáš, že sem přišlo mnoho kultivujících, ale
všichni odešli, aniž by se jim cokoliv podařilo najít?“
Číšník s úsměvem kývl. „To je také důvod, proč je
hora legendou. Ale pokud byste měl mladý pane čas, je tam docela pěkná krajina
na procházku.“
Chystal se odejít, ale Cheng Qian na něj ještě
zavolal: „Počkej, mladý muži… Říkal jsi, že ji tady někdo zkoušel hledat zrovna
před dvěma dny, kam ti lidé potom šli? Když si pospíším a dohoním je, možná se
k nim budu moci přidat.“
„Viděl jsem je jít směrem k hlavní cestě, ale
mladý pane… ti lidé nevypadali přátelsky. Rozhodně ne jako někdo, s kým si
můžete zahrávat. Bylo by pro vás lepší se s někým takovým nezaplétat.“
Cheng Qianovi se rozbušilo srdce. „Skupina lidí, dělajících si zálusk na horu Fuyao? Co tu chtějí?“
Odešel z hostince, aniž by se dotkl čaje. Po hlavní cestě
jel jen jednou, v době, kdy sestupovali z hory Fuyao. Řada vozů jeho
nejstaršího bratra, která připomínala svatební průvod, by totiž po polních
cestách neprojela. Tehdy neuměl pořádně jezdit na koni, o létání na meči ani
nemluvě, navíc byla jeho pozornost rozptýlena snahou za jízdy trénovat, takže
na něj jeho mistr musel neustále dohlížet…
Zatímco Cheng Qian tiše kráčel po hlavní cestě, celé
jeho tělo se naplnilo chladným mrazem. Na tomhle místě znal každý strom, každé
stéblo trávy, a vše tu bylo prostoupeno útržky jeho vzpomínek.
Ušel asi dvacet li, když se náhle v půlce kroku zastavil.
Jen stěží se mu podařilo stáhnout zpět nohu, která už téměř vykročila vpřed.
V nejužším místě cesty stály naproti sobě dva kameny. Jejich uspořádání rozhodně
nebylo dílem přírody a ukrývaly na sobě téměř neznatelně vytesaná zaklínadla.
Protilehlé kameny tvořily past, přetínající hlavní cestu
napříč. Kdyby tudy kdokoliv prošel, pravděpodobně by na sebe tvůrce těchto
kouzel okamžitě upozornil.
Cheng Qian svraštil obočí. Natáhl svou duchovní
energii do očí a rozhlédl se. Všude kolem objevil nepřehlédnutelnou síť kouzel,
vrstvy a vrstvy zaklínadel položených jedno přes druhé. Pasti byly nastraženy na
kamenech u cesty, na zemi, dokonce i na dvojici větví, opřených ve stínu
zelených stromů.
Zatímco přejížděl očima z místa na místo, chlad
v jeho nitru vystřídal žhnoucí oheň. Po úpatí hory Fuyao se tajně potuluje
nějaký člověk a viditelně má něco za lubem!
Navzdory svému hněvu nezapomněl potlačovat auru.
Pokračoval v chůzi, za každé dva kroky dopředu udělal jeden krok zpět, aby
se vyhnul všudypřítomným zaklínadlům. Čím dále kráčel, tím víc byl znepokojený,
protože i bez uvolnění svých schopností vycítil sílu tvůrce těchto zaklínadel.
Místy, kde se vrstvila, navíc prosakovala aura krve, takže bylo jasné, že
kultivace dotyčného neprobíhala správným způsobem.
Běžní kultivující sice neměli zakázáno zabíjet, ale
obvykle to nedělali jen kvůli zabíjení samotnému nebo pro potěšení
z cizího utrpení. Ať připravili o život, kolik lidí chtěli, krvavá aura na
nich nijak neulpěla. Démoničtí kultivující, to byl jiný případ. Když žil ještě
Cheng Qian na hoře Fuyao, v knihovně se bezmyšlenkovitě probíral všemi
možnými knihami o cestách démonické kultivace a tehdy se domníval, že mezi nimi
a „spravedlivou“ cestou není velký rozdíl. Teď už moc dobře věděl, že přes
všechny zdánlivé podobnosti se od sebe ve skutečnosti liší jako den a noc.
Řádná cesta kultivace probíhá skrze propojení
s nebesy a se zemí. Jádro kultivujícího je formovalo z čisté qi nebes a
země, kterou do sebe člověk přijímá a následně i vydává. Podstata démonické
kultivace je jiná – pouze bere, aniž by cokoliv dávala na oplátku. To byl
rozdíl mezi spravedlivou a démonickou cestou. I když byl pokrok v druhém
případě rychlý, škodlivá energie se v člověku časem nahromadila tak, že jím
vyřezaná kouzla nesla stopu krvavé aury, i když zrovna neměl na rukou žádnou
krev.
Jakmile člověk jednou sešel na démonickou cestu a
potřísnil si ruce krví, neexistovala pro něj cesta zpět, takže bylo nesmírně
vzácné, aby démoničtí kultivující dosáhli Tao.
Lidé kráčející po této cestě museli být připraveni
vsadit všechno na jedinou kartu a nelitovat ničeho ani po smrti.
Dokonce i pro Cheng Qiana bylo velmi namáhavé projít skrze
síť takových zaklínadel. Skupinu lidí, o kterých mluvil číšník, však nikde
neviděl. Když opatrně obešel všechny pasti, aby vyklouzl z magického pole,
spatřil před sebou mýtinu. Na ní stál zády k němu statný muž, který kolem
sebe s nevídanou drzostí udržoval rozšířený kruh vědomí.
Nemusel ani promluvit, přesto z něj vyzařovala zvláštní
arogance, díky které mohl být snadno považován za zdejšího vládce, nebýt krvavé
aury, kterou byl vzduch kolem něj prosycen.
Muž vypadal, že něco připravuje. V příštím
okamžiku se však jeho chování podivně změnilo.
Napjal se, jako by se ocitl tváří v tvář své
nemesis, a chvíli si cosi mumlal. Pak se zdálo, že ztratil nervy a rozmetal
svou práci na prach. Jako nějaký blázen hlasitě zařval: „Jak se opovažuješ!“
Poté se znovu napjal, až připomínal loutku taženou za
provázky. Přestal se vzpírat a vyšel z něj temný zlověstný smích, po
kterém si sám sobě odpověděl: „Proč bych se neodvážil, ty ubožáku!“
Cheng Qian se zamračil. Nian Dada sice dokázal mluvit
sám se sebou, ale působilo to spíš komicky. V podání tohoto démonického
kultivujícího člověku běhal mráz po zádech.
V příštím okamžiku muž vztekle zařval a zaútočil
sám na sebe – v dlani se mu roztočil větrný vír, zadunělo to a on se
udeřil rukou do hrudníku. Ránu nijak netlumil. Z hrudi mu vytryskla temná
energie, která se s jeho rukou střetla. Těžko říct, zda si poranil hruď
nebo zda temná energie zranila jeho dlaň, ale v obou případech prohrál a
to hned dvakrát.
Chvíli se potácel a vzápětí vykašlal plná ústa krve.
„Co
je to za šílenství,“ pomyslel si Cheng Qian.
V tu chvíli se nedaleko od něj ozval překvapený
výkřik. Zaklínadla rozmístěná po obvodu mýtiny se spustila a způsobila malý
ohňostroj. V okamžiku se ze země vynořilo množství zkrvavených kostí,
které se hned na to proměnily v husté řetězy a ovinuly se kolem příchozí
osoby. Nemilosrdně jí přivlekly a mrštily s ní o zem.
Ta nešťastná duše nebyla nikdo jiný než Loužička.
V životě by ji nenapadlo, že se Cheng Qian vmísí
mezi obyčejné smrtelníky, takže se už kdovíjak dlouho rozhlížela po lese. Čím
déle hledala, tím víc byla zklamaná a vyčerpaná po fyzické i psychické stránce.
Žádný div, že ztratila opatrnost a padla přímo do pasti.
Ve chvíli prozření se okamžitě proměnila do své lidské
podoby a chtěla se bránit, ale to už si uvědomila, že jí démonická energie
potlačila veškerou kultivaci.
Loužička málem zaklela nahlas, ale nakonec se ovládla,
protože nestála o to svého věznitele rozzlobit. Tušila, že ji nejstarší bratr vybavil
nějakým ochranným talismanem, takže nevydala ani hlásku, schoulila se na zem a
hrála mrtvou. Zároveň s tím se snažila démonickou energii ve svém těle
potlačit.
Její předpoklad byl správný. V okamžiku, kdy ji
řetězy uvěznily, jí praskla vlasová spona na zátylku. Bylo v ní loutkové
kouzlo vyrobeném Yan Zhengmingem a jen díky němu neskončila prošpikovaná řetězy
skrz na skrz.
Loutkové kouzlo od kultivujícího prvotního ducha bylo
na hony vzdálené tomu, které Cheng Qian kdysi vyrobil pro Xueqinga. Yan Zhengming
už byl poblíž, a jakmile se kouzlo porušilo, okamžitě zaměřil Loužiččinu polohu
a s Li Yunem spěchali rovnou k ní.
Cheng Qian, skrývající se stranou, Loužičku nepoznal.
Dívky se během své cesty od batolete k dospělé ženě přece jen často
promění až k nepoznání.
Loužička navíc momentálně skrývala křídla.
Protože neměl ponětí, co je dívka zač, zůstal ve
skrytu a vyčkával.
Právě v tu chvíli Loužička ucítila, jak se řetězy
kolem ní uvolňují. Uslyšela panikou naplněný hlas démonického kultivujícího:
„Slečno, rychle utíkej pryč!“
To ji natolik ohromilo, že se ani nehnula, a tak se
řetězy znovu utáhly. Muž změnil tón a tvrdě pronesl: „Vždyť je to jen
stoletý malý yao, ty parchante.“
Natáhl levou ruku s prsty stočenými do tvaru drápů.
Pokusil se řetězy zachytit, ale vzápětí si pravačkou pevně levé zápěstí sevřel
a snažil se si v tom zabránit. První hlas znovu zařval: „Přestaň hrát
mrtvou! Rychle utíkej, už to dlouho nevydržím!“
Loužička se nikdy v životě nesetkala s tak
podivným démonickým kultivujícím. Nemohla si pomoct a bez ohledu na riziko
vzhlédla, aby si ho mohla lépe prohlédnout.
Myšlenky na útěk byly rázem pryč a ona ohromeně
zvolala: „Čtvrtý starší bratře?“
Démonický kultivující měl jasně rudé oči a zlomyslný
výraz a jeho rysy byly pokřiveny téměř k nepoznání, ale ona přesto jediným
pohledem poznala, že před ní stojí Han Yuan. Ten Han Yuan, kterého nedokázali tolik
let objevit, ať se snažili jakkoliv!
Han Yuan po jejím zavolání překvapeně strnul.
Zarputilý výraz se uvolnil a pohledem přejížděl po Loužiččině tváři, jako by
nemohl nebo nechtěl uvěřit, koho má před sebou, ale také jako by mu to zjištění
z nějakého důvodu přišlo nepříjemné. Po dlouhé chvíli se jeho rty konečně
pohnuly: „Ty jsi… ach, ty jsi moje malá sestři…“
Nestihl ani domluvit a démonická energie v něm
doslova vybuchla. Vypadalo to, jako by se celý proměnil v temnou mlhu.
Chladný hlas znovu promluvil: „Takže ty jsi Han Tan?1 To je opravdu příhodné!“
Jakmile zaznělo jméno „Han Tan“, Cheng Qianovi se
rozšířily zorničky a všechno ostatní šlo stranou. Ještě dřív, než ho přítomní
spatřili, už útočila mrazivá aura jeho meče s cílem přetnout řetězy na
Loužiččině těle. Ozval se táhlý svištivý zvuk a celá země se otřásla, jak bylo
Han Yuanovo ochranné kouzlo porušeno.
Vzápětí se před nimi jako vítr zjevila další osoba.
Aura meče se blížila k Han Yuanovi a její tlak na něj doléhal jako hora.
Loužička vykřikla: „Ne! Han Yuane…“
Uprostřed jisker a odletujících kamenů přestal Cheng
Qian brát ohledy na pravidla sekty ohledně démonických kultivujících.
V tom zmatku instinktivně napřáhl meč a vykryl útok, aby Han Yuana
ochránil.
Technika Krok zpět se v pohybu nazvaném Úplněk
střetla s kroky Vzlétni do čistého nebe z techniky Dlouhý let bájného
orla.
Meč nově příchozího měl na čepeli prasklinu. Obě zbraně
se do sebe zaklesly v útocích pocházejících od stejného učitele.
Žádné komentáře:
Okomentovat