Kapitola 75: Uzavření bran hlavního města; konec naději o přežití Yong’anu 1

„Vaše Výsosti, co ti trvalo tak dlouho?“ zeptal se Mu Qing.

Xie Liana tím zaskočil. „Jak dlouho jsem byl pryč?“

Cestoval po celém světě, po Nebesích i po zemi, nabíral vodu z jezer, přesunoval oblaka a vytvářel déšť, to vše bez ohledu na den a noc, takže si ani neuvědomil, kolik času uplynulo.

„Už je to mnoho dní,“ informoval ho Mu Qing. „Nahromaděné modlitby věřících v Chrámu korunního prince vydají na celou horu.“

Xie Lian cítil, jak déšť zvolna slábne, a natáhl ruku. „Vždyť jsem vám oběma řekl, abyste se o ty důležité postarali.“

„Ty, o které jsme se mohli postarat, jsou vyřízené,“ odpověděl Mu Qing. „Ale… ale je tu příliš mnoho modliteb, které nemáme právo převzít. Proto jsem tě prosil, ať nenecháš věřící příliš dlouho čekat a pospíšíš si s návratem.“

Sotva domluvil, déšť ustal. Princi se sevřelo srdce, protože tentokrát trvala přeháňka mnohem kratší dobu, než očekával. Jakmile se mraky rozptýlily, zelený bambusový klobouk se snesl dolů a Xie Lian ho zachytil.

„Sám vidíš, jaká je situace. Ani já odsud nemůžu odejít.“

Mu Qing se zamračil. „Vaše Výsosti, to je duchovní zařízení? Tobě se podařilo vypůjčit si duchovní zařízení Pána deště? Ale odkud jsi vzal všechnu tu vodu?“

„Z království Yushi na jihu,“ odpověděl Xie Lian.

„Tak daleko?“ Mu Qing se zarazil. „Kolik síly z tebe vysálo jen jedno přesunutí vody? A jestli je každý déšť takhle krátký a drobný, budeš mít po tom všem dost síly na vyslyšení všech modliteb svých věřících?“

I když to neřekl nahlas, princ věděl, co tím myslí. Byl bojovým bohem a stoupenci v Chrámu korunního prince byli základem jeho moci a zdrojem jeho duchovních sil. Celá jeho snaha v oblasti počasí se nijak nelišila od opuštění přidělených pozic, a pokud si nedá pozor, následky dopadnou na obě strany. Ale co jiného mohl dělat?

„Já vím,“ řekl proto. „Ale jestli to takhle půjde dál a v Yong´anu vypuknou nepokoje, dřív nebo později to postihne i Chrám korunního prince.“

„Ale nepokoje už vypukly!“

Princ na něj šokovaně pohlédl. „Cože?“

Jakmile si vyslechl Mu Qingovu zprávu, spěchal zpět do královského hlavního města Xian Le. Zrovna když dorazil na Hlavní ulici bojových bohů, náhodou tudy procházela ozbrojená skupina královských stráží v plné zbroji. Vedli skupinu zanedbaných mužů s okovy na rukou a na krku. Občané hlavního města se tísnili po obou stranách cesty a s nahněvanými výrazy sledovali průvod. Feng Xin držel svůj černý luk napnutý a připravený, jako by očekával nepokoje.

„Feng Xine!“ zakřičel na něj princ. „Kdo jsou ti zadržení? Jaký zločin spáchali? Kam je odvádějí?“

Feng Xin přešlápl. „Vaše Výsosti, všichni jsou z Yong’anu.“

Zajatců bylo přes deset, všichni urostlí, rozložití a s odstínem pleti o něco tmavším než místní obyvatelé. Za vojáky se táhlo několik starců a ustaraných žen a dětí.

„Ti, co jdou za nimi, jsou také odtamtud?“

„Všichni,“ kývl Mu Qing.

Ukázalo se, že v posledních několika měsících, kdy v Yong’anu vrcholilo sucho, odtamtud odešlo mnoho místních a ve vlnách mířili na východ. Kdyby se jednalo jen o několik desítek lidí, o nic by nešlo, ale uprchlíků stále přibývalo. Už teď bylo ve městě víc než pět set obyvatel Yong‘anu, a když se takový počet sešel na jednom místě, rozhodně je nešlo přehlédnout.

Tihle lidé byli cizinci, neměli nic kromě svého jména, a jakmile otevřeli ústa, jejich dialekt je okamžitě prozradil. Když dorazili do rušného cizího města, přirozeně drželi při sobě. Jakmile se porozhlédli po královském hlavním městě, našli si neobydlenou zelenou louku a plni radosti si v novém dočasném útočišti začali stavět přístřešky a chatrče.

Bohužel pro ně byla louka sice neobydlená, ale využívaná obyvateli královského hlavního města k trávení volného času. Lidé z Xian Le si rádi užívali a ti z královského hlavního města byli v takovém životním stylu přímo mistři. Když měli volno, procházeli se, tančili, cvičili se v šermu, zpívali a přednášeli básně, malovali nebo se prostě jenom scházeli, to vše právě na této zelené louce. Yong´an, nacházející se na západě Xian Le, byl oproti tomu vždy chudou oblastí, takže povaha a kultura tamních obyvatel byla od královského hlavního města na hony vzdálená. I proto v královském hlavním městě věřili, že pouze oni v sobě mají pravou xianleskou krev. A nyní, když jejich elegantní město přepadlo množství uprchlíků, kteří tu vařili, sbírali bylinky, křičeli, prali prádlo, zakládali ohniště a naplňovali vzduch zápachem zbytků jídla a potu, byli mnozí obyvatelé znechucení a posílali králi jednu stížnost za druhou.

Někteří ze starších vůdců Yong’anu velmi dobře chápali podstatu problému a chtěli se přestěhovat jinam, jenže Královské hlavní město bylo hustě osídleno. Všude bylo plno lidí a nebylo se kde jinde v takovém počtu usadit. A to ani nemluvě o všech těch zraněných, nemocných, starých nebo příliš malých, které bylo těžké přestěhovat. Nakonec jim nezbylo než zůstat na louce a obezřetně vyčkávat. Jakkoli byli obyvatelé královského hlavního města nespokojení, stále byli s yong´anskými ze stejné země a ve světle probíhající katastrofy byli schopni přítomnost cizinců tolerovat.

Xie Lian poslouchal shrnutí celé situace až do chvíle, kdy skupina vojáků přivedla zajatce k východu z tržiště a rozkázala: „Kleknout!“

Zajatí muži se tvářili rozzlobeně a nedůvěřivě, ale s meči u krku neměli jinou možnost než poslechnout.

Někteří z přihlížejícího davu si při pohledu na tu podřízenost povzdechli, jiným se ulevilo.

„Podle tvé zprávy se obě strany navzájem tolerovaly, tak co se to dneska děje?“ vyptával se Xie Lian.

Než mu Feng Xin mohl odpovědět, z davu se ozval výkřik jakési ženy: „Vy barbarští zloději! Všude strkáte ty svoje nenechavé prsty a ještě jste zbili mého manžela tak, že nemůže vstát! Jestli se mu něco stane, zaplatíte za to!“

Několik lidí se ji snažilo utěšit, jiní na zajatce vyčítavě ukazovali prstem.

„Copak nevíte, jak se máte chovat, když jste na cizím území?“

„Jo, jste hosty v našem domově, a přesto se tu nerozpakujete krást!“

Jeden z mladíků v okovech už to nevydržel a opáčil: „Už jsme vám řekli, že jsme nic neukradli! A my jsme rvačku nezačali! A ranění jsou i na naší straně!“

„Zmlkni!“ obořil se na něj jeho starší.

Mladík rozzlobeně zavřel ústa.

Feng Xin vysvětlil: „V královském hlavním městě se ztratil pes, a protože se předtím udál případ, kdy yong´anské dítě z hladu ukradlo a snědlo čísi kachnu, vzniklo podezření, že stejný osud potkal i toho psa. Dav se je vydal vyslechnout a skončilo to rvačkou.“

Xie Lian nedůvěřivě potřásl hlavou. „Kvůli pouhému psovi? A proto zadrželi tolik lidí?“

„Ano, kvůli psovi. Obě strany se musely snášet až příliš dlouho a z malého problému se rázem stal velký. Všichni přísahali, že si začali ti druzí a že je to jejich vina, a hádka se nějak zhoršovala a zhoršovala.“

Jeden z vojáků vepředu pronesl: „Shromažďování se za účelem vyvolávání násilí bude přísně potrestáno! Byli jste uvězněni za působení veřejných nepokojů. Jakékoliv další porušení zákona bude potrestáno přísněji.“

Poté ustoupil a v příštím okamžiku začali lidé v davu házet po yong’anských vězních zeleninu a shnilá vejce. Starci, táhnoucí se za průvodem, se začali davu hluboce uklánět a volali: „Omlouváme se, všem se vám omlouváme!“

„Prosím, mějte slitování, mějte slitování“

Xie Lian si pomyslel, že tady udělali ukázkově z komára velblouda, a přišlo mu to naprosto směšné. Zároveň však dokázal místní trochu pochopit. „Takže přece jen kradli? Našli zbytky toho psa?“

Feng Xin zavrtěl hlavou. „Těžko říct. Ono také co by z něj šlo najít, kromě vyhozených očištěných kostí? Ale podle jejich výrazů si nemyslím, že by ho ukradli.“

Verdikt vojáků královského hlavního města však přirozeně stranil zdejším občanům. Ať už ke krádeži došlo nebo ne, skončilo to rvačkou, takže vina bezpochyby ležela na yong´anských. Mimo jiné i proto, že muži z královského hlavního města se sice rádi pošťuchovali, ale zároveň nebyli tak zocelení jako muži z Yong´anu, takže vzájemný střet musel nutně skončit ostudou a to vyvolalo mezi oběma národy ještě větší nedorozumění.

Xie Lian zavrtěl hlavou, přejel dav pohledem a najednou si všiml povědomé tváře uprostřed řady vězňů. Mladý muž se sklopenou hlavou byl Lang Ying.

Prince to ohromilo. Někdo poblíž něj si postěžoval:

„Mám pocit, že v posledních měsících je v královském hlavním městě stále víc přistěhovalců ze západu! A teď se ke všemu odvažují vyvolávat nepokoje.“

„To snad ne, myslíš, že se sem chtějí přistěhovat úplně všichni?“

Jakýsi obchodník divoce zagestikuloval: „To jeho Veličenstvo král nedovolí! Zrovna nedávno mi zloději z Yong’anu vykradli dům. Kdyby sem přitáhli všichni, nastalo by hotové peklo!“

Lang Ying při těch slovech zvedl hlavu a přestal se tak krýt před házenými potravinami. „Ty jsi někoho od nás viděl?“

Obchodník nečekal, že na jeho slova někdo zareaguje, a bez přemýšlení se zeptal: „Cože?“

„Zloději z Yong´anu vykradli tvůj dům. Viděl jsi je na vlastní oči?“

„Neviděl jsem je na vlastní oči, ale předtím tu byl vždycky klid! A vykradli mě teprve poté, co jste sem všichni přišli,“ hádal se s ním obchodník, „takže to musí být kvůli vám!“

Lang Ying kývl. „Chápu, je mi to jasné. Před naším příchodem kradli místní, po našem příchodu už tu jiní zloději kromě nás nejsou…“

Než to stihl doříct, kdosi na něj hodil shnilé khaki, které se mu zboku roztříštilo o ústa. Rázem vypadal, jako by právě vyzvracel velký krvavý květ. Obchodník vyprskl smíchy a Lang Yingovi se zatmělo před očima. Zavřel ústa a už nepromluvil.

Xie Lian mírnil ostré kameny, házené po mladých mužích, čímž zabránil vážným zraněním. Toto veřejné ponižování pokračovalo až do večera, a teprve když se přihlížející občané začali rozcházet, měli vojáci pocit, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. Odemkli vězňům pouta a varovali je, že při sebemenším náznaku dalších problémů budou přísně potrestání. Starší se s omluvnými úsměvy opakovaně klaněli a slibovali, že už nikdy žádná pravidla neporuší. Lang Ying vypadal jak bez života a osaměle odcházel pryč. Xie Lian ho chvíli sledoval. Vystihl správný okamžik, vystoupil zpoza stromu a postavil se mu do cesty.

Jakmile se před ním objevil, oči toho mladíka se zaostřily a v tu chvíli vypadal, jako by se chystal na Xie Liana vrhnout. Vzápětí mu došlo, kdo před ním stojí, a ruku připravenou k útoku stáhl.

„To jsi ty,“ konstatoval.

Princ na sebe totiž vzal stejnou podobu mladého kultivujícího jako naposledy. Lang Ying ho svým agresivním chováním překvapil. Na chvíli ho napadlo, že ten muž je opravdu nebezpečný.

Řekl mu: „Dal jsem ti perlu, tak proč jsi s ní neodešel zpět do Yong´anu?“

Lang Ying na něj pohlédl. „Můj syn je tady. Tak jsem tu i já.“ Po krátké odmlce vytáhl zpoza opasku onu korálovou perlu. „Chceš ji zpět? Tady.“

Na jeho natažené ruce byly stále viditelné stopy po okovech. Princ chvíli mlčel, ale perlu si nevzal.

„Vrať se domů. V zátoce Lang Er dnes pršelo.“ Ukázal na oblohu. „Zítra bude pršet zase. A víc, slibuji. Můžeš se spolehnout.“

Ale Lang Ying zavrtěl hlavou. „Na dešti už nezáleží. Není cesty zpět.“

Otočil se k odchodu. Xie Lian v němém úžasu hleděl na jeho vzdalující se záda a cítil jen nekonečnou frustraci.

Než vystoupal na Nebesa, neměl ani stín starostí. Ať se před ním ocitl jakýkoliv problém, prostě ho vyřešil. Kdo mohl tušit, že po povznesení zabředne do jedné velké bažiny starostí. Vlastní problémy, problémy ostatních… Bylo vždy tak těžké něco dokázat? Nikdy se necítil víc neschopný a bezmocný.

Nakonec si povzdechl a vydal se pryč. V Chrámu korunního prince čekala na vyřízení hromada modliteb.

Přesto všechno nebyl Xie Lian tím, kdo měl nejvíc starostí. Byl to jeho otec.

Královy obavy se staly skutečností. Těch pět stovek uprchlíků byl pouhý začátek. S vypůjčeným kloboukem Pána deště běhal Xie Lian dokolečka mezi severem a jihem a vlastními silami vytvářel déšť. Každý takový čin však spotřeboval obrovské množství duchovní síly a pět až šest dní času. Kdo ví, jestli by kdokoliv jiný na jeho místě dokázal vydržet tolik námahy, samozřejmě s výjimkou Ju Wua. Nebeský císař však vládl mnohem větší zemi než on sám a počet věřících a domén, o které se musel starat, byl podstatně větší než Xian Le. Jak by ho tedy mohl žádat o pomoc a odvést jeho pozornost od vlastních starostí? Navíc každý příval deště dokázal svlažit jen malou oblast Yong’anu a trval příliš krátce. I když došlo k mírnému zlepšení, situaci to vyřešit nepomohlo.

Po měsíci se obyvatelé Yong’anu začali houfně stěhovat na východ. Dříve to byly skupinky kolem deseti lidí, teď to byly stovky a tisíce – obrovské hordy, držící se pohromadě a valící se jako řeka.

Po dalším měsíci vyhlásil král Xian Le nové nařízení:

„Kvůli nekonečným sporům a neustálým konfliktům posledních měsíců musí v zájmu míru v královském hlavním městě všichni uprchlíci z Yong’anu okamžitě opustit město. Všem bude poskytnuta částka na cestovní výdaje, aby se mohli usadit někde jinde.“

Před obrovskou hemžící se hordou uprchlíků z Yong’anu se zavřely velké brány hlavního královského města Xian Le.

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Páni, už je to přes rok, co překládám tuhle skvělou knížku. Z toho půlku času dva díly týdně, potom jeden... kde že to jsme, kapitola 75? A má to celkem 244 kapitol? Do takové matematiky se ani pouštět nebudu, ale jestli si chcete počkat na konec, zkuste sem zavítat tak za dva roky a zeptat se, jak mi to jde. :)