Kapitola 76: Uzavření bran hlavního města; konec naději o přežití Yong’anu 2

//Varování - v kapitole najdete explicitní popis smrti dítěte.

„Otevřete brány!“

„Pusťte nás dovnitř!“

Vojáci zacouvali zpět mezi hradby, zatlačili na těžkou kovovou bránu a pevně ji za sebou zavřeli. V tu chvíli se dav vyhnaných vyhrnul zpět jako velká voda a začali na bránu zoufale bušit. Vojáci z vrcholku strážních věží zakřičeli:

„Zpátky! Odstupte! Dostali jste peníze na cestu, tak běžte dál na východ a tady už se nezdržujte!“

Uprchlíci z Yong’anu utekli ze své země, otočili se zády ke svým rodným městům a dorazili sem, do nejbližšího velkého města, které před nimi teď zavřelo své brány. Pokud chtěli přežít, nezbývalo jim než městské hradby obejít a pokračovat dál východně.

Už cesta do královského hlavního města byla namáhavá a tvrdá a postavila jim do cesty tisíce překážek. Mnozí byli zraněni, někteří dokonce zemřeli, tak kde vzít sílu na další putování? I kdyby všichni dostali příděly jídla, vody a peníze, jak dlouho ještě mohli vydržet? 

Vyhnaní lidé měli popelavé tváře, někteří táhli v rancích celý svůj majetek, jiní měli na zádech děti, několik jich dokonce neslo nosítka. Vzájemně se podpírali, polehávali na zemi, neschopni dalšího pohybu, nebo prostě jen rezignovaně hleděli před sebe. Před hradbami pevnosti zůstalo doslova celé moře lidí. Mladší muži měli ještě dost energie, aby zuřivě bušili na bránu a křičeli:

„Tohle nemůžete udělat! Zabijete nás!“

„Všichni jsme občané Xian Le, nemůžete se nás jen tak zbavit!“

Jeden z mužů křičel až do ochraptění: „Klidně nás vykopněte, to je jedno, já klidně odejdu, ale pusťte dovnitř alespoň moji ženu a děti! Prosím!“

Byli jako mravenci, kteří se snaží zatřást stromem. Brány hradeb však zůstaly zavřené.

Xie Lian stál na vrcholku věže a jeho bílé roucho se třepotalo ve větru. Aby dobře viděl dolů, musel si stoupnout na cimbuří. Před královským hlavním městem se v husté záplavě míhaly černé hlavy, pevně semknuté do jediné záplavy lidí. Z výšky vypadaly jako roj mravenců, které vídal, když si v mládí hrál v královských zahradách.

Tehdy se ze zvědavosti naklonil a natáhl prst, aby do drobného hmyzu tajně šťouchl, ale to už u něj byl vychovatel a volal: „Vaše Výsosti, ty věci jsou špinavé, nesmíte se jich dotýkat! Nedotýkejte se toho!“

S vykasanými šaty se poslušně rozběhl pryč a všichni ti mravenci skončili rozšlapaní pod jeho nohama.

Dokud byli živí, byli zajímaví alespoň svým množstvím, ale poté, co z nich zbyly jen malé rozdrcené kousky, neměl už žádný důvod o ně zavadit ani pohledem.

Uvnitř zdí královského hlavního města zářila světla tisíců domů a vzduchem se nesly zvuky hudby. Jediná zeď oddělovala dva zcela odlišné světy.

Nejen že dovnitř nebyli vpuštěni nově příchozí uprchlíci, ale vyhnali dokonce i ty, kteří se již usadili. Ačkoliv to bylo kruté, Xie Lian to trochu chápal. V posledních měsících docházelo ke stále větším třenicím mezi uprchlíky a obyvateli královského hlavního města. Držet si uvnitř města tolik nespokojených mužů byla nejlepší cesta ke vzniku sporů a různých spiknutí a přineslo by to jen další problémy.

Byla tu však jedna věc, o které bylo podle prince potřeba jednat.

Nepřítomně pronesl: „Proč museli vyhnat i ženy s dětmi, staré a zraněné? Někteří mezi nimi nedokážou ani chodit.“

Mu Qing, který spolu s Feng Xinem vyčkával opodál, mu odpověděl: „Když už je museli vyhnat, tak všechny. Se všemi se musí zacházet stejně, nikdo nesmí být zvýhodňován, protože by to ostatní vyprovokovalo. ‚Jak to, že oni můžou zůstat? Proč ne já?‘, ptali by se.“

„Moc přemýšlíš,“ poznamenat Feng Xin.

Mu Qing potřásl hlavou. „Takhle by uvažovali i jinak dobří lidé. Kromě toho, pokud by tu nechali své manželky a děti, pak by od nich rozhodně neodešli nijak daleko. Dřív nebo později by se vrátili. Držet ty lidi ve městě znamená zadělávat si do budoucna na problémy.“

Protože yong’anští uprchlíci odmítali odejít, museli zůstat i vojáci na věžích.

Mysleli si: „No, jak chcete.“

Král vydal jasný rozkaz, copak si ti lidé myslí, že ho změní jen tím, že tu budou vyčkávat? Můžou se tu poflakovat jeden nebo dva dny, ale těžko měsíc, rok nebo dokonce dva!

Vojáci i obyvatelé města byli v tomto zajedno. Někteří z yong’anských uprchlíků se beznadějně smířili se svým osudem a rozhodli se riskovat cestu na východ, ale takových bylo málo. Většina stále tvrdohlavě seděla u bran města a doufala, že se jim královské město přece jenom otevře, nebo jim alespoň poskytne možnost načerpat před další cestou síly. Přicházeli další uprchlíci, kteří byli sice z uzavření městských bran zklamaní, ale když viděli, kolik lidí tu zůstává, přidali se k davu a čekali spolu s nimi.

A tak se během několika dní před branami města shromažďovali další a další. Několik stovek tisíc lidí si zde postavilo dočasné přístřešky, tvořící kuriózně působivou podívanou. Díky přídělům jídla a vody, které dostali od krále, tu dokázali přežívat, ale už byli téměř na hranici sil.

Tato hranice byla překročena pátého dne.

V posledních dnech dělil Xie Lian svůj čas mezi tři záležitosti: třetinu věnoval svým stoupencům v Chrámu korunního prince, třetinu přesouvání vody a vytváření deště a třetinu péči o obyvatele Yong´anu před hradbami města. I když mu Feng Xin a Mu Qing pomáhali, na prince toho začalo být moc. Mysl byla silná, ale tělo bylo slabé. Toho dne se shodou okolností zrovna událostem před městem nevěnoval, když se pod spalujícím sluncem najednou ozvalo kvílení.

Nářek vycházel od manželského páru, držícího v náručí dítě se zarudlým obličejem. Mnoho lidí se ze soucitu přišlo podívat.

„Co je s tím dítětem?“ ptali se.

„Má hlad nebo žízeň?“

A vzápětí se ozvalo volání: „Pojďte sem, musíme se podělit o vodu! To dítě nevypadá moc dobře!“

Vzlykající matka podala svému dítěti vodu, ale všechnu vyzvracelo.

„Nevím, co se děje!“ naříkal otec. „Ať přijde doktor! Potřebujeme lékaře!“

Se synem v náručí běžel k bráně a začal do ní bušit. „Otevřete! Pomozte! On umírá, můj syn umírá!“

Vojáci uvnitř se samozřejmě neodvážili otevřít. Ať už někdo skutečně umíral nebo ne, venku byly statisíce lidí a jednou otevřenou bránu už by se nikdy nepodařilo zavřít, takže raději podali zprávu nadřízeným. Bylo horko a někteří vojáci, stojící poslední dny na stráži, byli rozmrzelí.

„Dejte mu trochu vody a jídla,“ rozhodli apaticky.

Zavěsili na provaz vodu a jídlo a spustili ho dolů.

„Děkujeme pánové, děkujeme bratři, ale vodu a jídlo nechceme. Můžete nám pomoci najít lékaře?“

Tím se situace zkomplikovala. Nemohli muže vpustit dovnitř, aby si našel lékaře sám, a rozhodně nemohli lékaře spustit za ním, protože kdo ví, co by mu hladoví uprchlíci udělali?

Vysoce postavení důstojníci rozhodli: „Nevadí, nevšímejte si jich, vždyť nejde o život. Pokud se znovu zeptají, řekněte, že jsme poslali zprávu králi a čekáme na odpověď.“

Král byl v posledních dnech záležitostmi Yong´anu hluboce znepokojen a snadno se rozzlobil, takže se ho pochopitelně neodvážili vyrušovat takovou maličkostí. Vojáci tedy udělali, co jim nadřízení poradili. Onen muž jim s pocitem úlevy upřímně poděkoval; poděkoval také Jeho Veličenstvu a několikrát poklekl, aby se poklonil. Přesto ubíhaly hodiny a hodiny, stíny pod spalujícím sluncem se přesouvaly z jednoho konce na druhý, ale žádný lékař se neobjevoval a teplota dítěte v otcově náručí byla stále vyšší.

Ruce páru, držícího své dítě, se třásly, a ten muž, pokrytý studeným potem, si mumlal: „Přijde někdo? Otevře někdo bránu?“

Nakonec už nemohli déle čekat a zakřičeli nahoru: „Strážní, omlouvám se, ale chci se zeptat… Kdy dorazí doktor?“

Jeden z vojáků odpověděl: „Čekáme na oficiální odpověď od krále. Ještě chvíli vydržte.“

Někteří lidé už nedokázali sedět v klidu: „To říkali už před čtyřmi hodinami, tak proč ještě nikdo nepřišel?“

Vojáci už je podle rozkazů ignorovali. Dav pod hradbami pevnosti byl rozzuřený, opuštěný a utrápený. Obklopili dítě a začali situaci rozebírat.

„Opravdu o tom Jeho Veličenstvo zpravili? Nelžou nám, že ne?“ ptali se.

Otec dítěte už nedokázal dál čekat, zatvrdil své srdce, přivázal si dítě na záda a obrátil se k manželce, aby jí řekl několik posledních slov. Žena si sundala ochranný talisman a pověsila mu ho na krk. Vzápětí se muž rozběhl proti městské zdi a pokusil se na ni vylézt.

Městská zeď byla hladká, postavená tak, aby se po ní obtížně šplhalo, a poté, co se muž několikrát pokusil zachytit, opět spadl. Ostatní začali volat: „Pomůžeme ti!“ a vytlačili ho nahoru. Asi deset z nich se poskládalo do lidské pyramidy a pomohli ho vysadit výš na zeď. Tím se muži podařilo chytit se lana, kterým se spouštěla voda a jídlo, a pokračoval ve šplhání. Dole ho úzkostlivě pozorovaly statisíce lidí, ale neodvažovali se povzbuzovat ho nahlas, protože by tak mohl být odhalen.

Vojáci na věžích hlídkovali už mnoho dní a uprchlíci se zatím o nic nepokusili, takže byli poměrně laxní. Teprve když se muž dostal do poloviny cesty, s leknutím si uvědomili, že se snaží přelézt hradby.

Vykřikli: „Co to děláš! Nemůžeš sem šplhat! Všichni, kdo se o to pokusí, budou bez milosti zabiti! Slyšíš? Budeš bez milosti zabit!“

V reakci na jejich výhružky muž vykřikl nazpět: „Nemám zlé úmysly! Chci jen dostat své dítě k lékaři, o nic jiného mi nejde!“

S tím pokračoval ve šplhání. Jeden z nadřízených důstojníků právě večeřel, a když k němu tahle zpráva dorazila, rozčílil se: Když toho muže nechají bezpečně přelézt zeď, půjde ostatním příkladem a pokusí se o to mnoho dalších uprchlíků! Musí ho zastavit!

Vyrazil ven a z cimbuří vykřikl: „Nevážíš si svého života? Okamžitě se vrať dolů! Jestli neuposlechneš, budeš litovat!“

Jenže ten muž už vylezl vysoko za polovinu a stačilo mu ještě jednou se odrazit, aby zeď překonal, takže se pochopitelně nezastavil. Důstojníkovi se nikdy nestalo, že by ho někdo takhle ignoroval, vždyť jeho slova byla zákon. Postarat se o provinilce však byla otázka chvilky. Přistoupil k cimbuří, tasil meč a přeťal lano vejpůl.

Muži zůstalo lano v ruce a okamžitě se zřítil dolů. Za výkřiku tisíců hrdel ztěžka dopadl na tvrdou zem před městskou bránou.

V tu chvíli dorazil Xie Lian.

Muž spadl na záda, jenže na zádech měl své dítě. Vystříkl krvavý květ a za nepopsatelného zvuku bylo dítě rozdrceno v hroudu beztvarého masa. Jeho otec ležel s vypoulenýma očima a zkrouceným krkem, kolem kterého měl stále uvázaný ochranný talisman s nápisem „Xian Le“, vyšitý zlatými nitěmi. Byl to ochranný talisman z Chrámu korunního prince.

Než začali šplhat, držel ten muž a jeho žena talisman v rukou a tiše se modlili o požehnání Jeho Výsosti korunního prince. Proto je Xie Lian zaslechl a přispěchal.

Nebyl však žádným hrdinou z legend, o kterých se píše v knihách, a v žádném případě nemohl zachraňovat odsouzené zpod katovy sekery. Nemohl dělat vůbec nic. Ta žena nenašla odvahu ani obrátit manželovo tělo a zkontrolovat stav svého syna, pouze si zakryla obličej, vykřikla, a aniž by se rozhlédla, zběsile se hlavou vrhla proti městské zdi. Ozvalo se křupnutí, žena klesla k zemi a její tělo ochablo.

Přímo před Xie Lianovýma očima se před branami královského hlavního města v mžiku nahromadila tři mrtvá těla.

Než stačil zareagovat, dav před městskou branou zešílel. Nikdo už nedokázal čekat.

Jakýsi člověk vykřikl: „Jsou mrtví! Tříčlenná rodina a všichni jsou mrtví! Podívejte se, to je důstojník, který pracuje pro Jeho Veličenstvo! Nechce nás zachránit, místo toho se nás snaží zabít!“

Další křičel: „Nás dovnitř nepustíte a k nám nikoho také ne! Co jsme měli dělat! Tři zmařené životy! Jejich krev je na vašich rukou!“

„Říkali jste, že vyhostíte všechny yong´anské uprchlíky, ale jak to, že tu nevidím nikoho z boháčů? To si zasloužíme zemřít jen my chudí a bezmocní? Už jsme vás prohlédli!“

„Už to nevydržím! Opravdu už nemůžu! Rok za rokem jsme platili daně, ale teď, když přišla katastrofa, kam se všechny ty peníze poděly?“

„Místo pomoci obětem katastrofy šly všechny ty peníze na příživníky a na stavbu chrámu králova syna? Na tu trochu jídla, které nás mělo umlčet? Za co nás mají? Nepotřebujeme takového krále! Nechceme neschopného krále!“

Vojáci na vrcholcích věží křičeli dolů, ať toho nechají, ale důstojník už toho za svůj život viděl tolik, že dav nebral vážně. Přesto se situace začala vymykat kontrole. Tisíce a statisíce lidí se zuřivě tlačily na bránu a naráželi do ní, někteří dokonce používali vlastní hlavu a tělo, ale tentokrát už to nepřipomínalo mravence u stromu.

Brány se pohnuly, vlastně i celá hradba a věže se mírně otřásly!

Xie Lian nebyl za svůj život nikdy svědkem podobné situace. Většina lidí, které potkal, byli milí, mírumilovní, šťastní a spokojení. Tyhle pokřivené tváře, pláč a křik ho strhly do úplně cizího světa a on si nemohl pomoci, ale zamrazilo ho až do morku kostí. Dokonce ani tváří v tvář těm nejděsivějším duchům a démonům se takhle necítil. Vtom se shora ozval zlostný řev.

Otočil hlavu a spatřil, jak vysoký a kostnatý muž škrtí důstojníka, který měl na svědomí přeříznutí provazu a tři mrtvé pod hradbami. Hlasitě to křuplo a důstojníkův krk se zlomil.

Vojáci netušili, kde se tu útočník tak náhle objevil a zmítaní mezi šokem a zmatkem se vrhli s meči vpřed, aby ho obklíčili.

„Kdo jsi?“

„Jak ses sem dostal?“

Xie Lian si okamžitě všiml jeho rukou – dlaně měl rozedrané do masa a potřísněné krví. Ten muž přelezl hladkou městskou hradbu pouze pomocí holých rukou! Když se pak otočil, princ v něm poznal Lang Yinga.

Lang Ying zůstal vyrovnaný, i když ho vojáci obklíčili. Přehoupl se přes cimbuří, shodil mrtvolu důstojníka dolů a sám se od ní odrazil, aby tak zmírnil svůj pád.

V tu chvíli se podíval přímo na Xie Liana, ale to, na co hleděl, nebyl on. Upíral pohled na královský palác, nacházející se uprostřed města.

Od toho dne bylo celé království Xian Le uvrženo do chaosu.

--Předchozí kapitola--       --Zpět na přehled kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Často si píšete do komentářů o první knihu v .doc. Poprosím v záložce na první knihu tady u mě na stránkách je odkaz na excel, kam si vyplňte email. Mám to pak pěkně pohromadě a jednou za týden dva posílám. Děkuji!