Kapitola 54: Beiming, lasička a šílenec

Yan Zhengmingovi z ruky vypadl meč a zařinčel o zem. Ačkoliv byl ve své generaci jedním z nejsilnějších kultivujících meče, teď si ani nevšiml, že mu zbraň málem dopadla na vlastní nohu.

S přicházejícím soumrakem obloha tmavla. Muž před ním vypadal jako odraz jeho největší posedlosti, jako zrcadlení jeho srdečního démona.¹ Nijak se nelišil od tisíců portrétů, kterými za osamělých  nocí zaplňoval zem kolem sebe. Měl pocit, jako by se celá jeho duše rozptýlila a po jediném pohledu zapomněl na vše kolem sebe.

Při ztrátě blízké osoby si někteří lidé dokázali udržet zbytek naděje i poté, co svou ztrátu přijali, a utěšovali se věcmi jako: „V posmrtném životě přece musí být šance na setkání.“ Ale Yan Zhengming ne. Když před lety vlastníma rukama pohřbil Cheng Qianovo tělo, vzdal se i poslední špetky naděje.

Vždycky věřil, že je už tak dost slabý, aby si dobrovolně přidával další slabinu.

V tuhle chvíli nedokázal říct, jestli je to sen nebo skutečnost. Zdálo se mu, jako by se vrátil do minulosti a dostal možnost všechno změnit. Zíral na tvář, která se mu tak hluboko vryla do srdce, na Han Yuana obklopeného temnou aurou, a měl pocit, jako by se právě vrátil do nejhoršího dne svého života na neobydlený ostrov ve Východním moři.

I proto se prudce natáhl, chytil Cheng Qiana za rameno a bez ohledu na ostrou čepel v jeho ruce ho stáhl za sebe. Ten pohyb byl bezchybný, jako by si ho nesčetněkrát nacvičoval ve snech, zatímco se zmítal v nekonečné lítosti a sebeobviňování.

Cheng Qian nikdy nečekal, že se z osoby, která s ním zkřížila zbraně, vyklube vůdce jeho vlastní sekty. Ještě než si stihl utřídit protichůdné pocity, složené z nadějného očekávání a strachu z návratu domů, ocitl se v tomto poněkud nedůstojném postavení. Otupěle se snažil posunout svůj přepychový meč tak, aby nikoho nezranil, protože Yan Zhengmingovo postrčení ho na okamžik vyvedlo z rovnováhy.

Horu Fuyao, ukrytou v tajné říši, měli téměř na dosah. Po sto letech se konečně znovu setkali, ale nikdo nečekal, že to bude za okolností plných zmatku, boje a slz.

Yan Zhengming kolísal na tenké hranici mezi šílenstvím a klidem. Nakonec odsunul všechny chaotické myšlenky na později a pohlédl na nejistého Han Yuana: „Když už jsi přišel, zůstaň.“

Nepotřeboval zvednout svůj naprasklý meč, místo toho udeřil duchovní energií směrem k němu a vytvořil ve vzduchu nespočet ostrých bílých čepelí.

V tu chvíli získal démonický kultivující nad Han Yuanem plnou kontrolu. Rozevřel ústa a vyplivl oblak černého dýmu, který se vzápětí proměnil v přízračného ptáka s lidskou tváří. Pták ze sebe vydal ostrý výkřik, roztáhl křídla a pevně jimi Han Yuana sevřel. Vzápětí se v mlhu změnil i on.

Tam, kde před chvílí stál, zůstal ležet panáček vystřižený z bílého papíru, proděravělý od Yan Zhengmingových duchovních čepelí.

Han Yuan – tedy spíš démonický kultivátor – pochopil, že tady už nic nezíská, a rozhodl se pro útěk.  

Yan Zhengming chvíli ohromeně stál a zdálo se, že sbírá odvahu se ohlédnout. Po dlouhé chvíli se zhluboka nadechl a ztuhle se otočil. Bez mrknutí zíral na Cheng Qiana.

Ten se za celý svůj život, ať už byl v jakémkoliv nebezpečí, nikdy potížím nevyhýbal. Ale teď, když se po tak dlouhé době odloučení znovu setkal se svým nejstarším bratrem, dostal z ničeho nic chuť to vzdát a utéct.

Li Yunův pohled přeskakoval z jednoho na druhého, jako by tomu nemohl uvěřit. Zamumlal: „Malý… malý Qian? Co se to tu děje?“

Loužička si utírala slzy a nesouvisle brebentila: „Třetí bratře, viděla jsem tvůj meč v Shuzhongu, ale když jsem se za tebou vydala, už jsi byl pryč… já jsem… napadlo mě, že jestli jsi to opravdu ty, určitě se vrátíš právě sem… ale nevěděla jsem, jestli se nepletu, tak jsem se o tom neodvážila nejstaršímu bratrovi říct…“

Rychle sklopila hlavu. Jak si utírala koutky očí, zbytky řetězů na jejích pažích chrastily. Ještě chvíli polykala vzlyky a pak se zeptala jako malá holčička, na níž se dopustili bezpráví: „Proč jsi na mě nepočkal?“

Cheng Qianovo srdce, ztuhlé po desetiletích kultivace v ledovém jezeře, se zachvělo. Marně hledal slova.

Yan Zhengming pomalu zvedl ruku a sevřel jeho tvář. Na dotek byl chladný, jako by jeho tělesná teplota byla o něco nižší než u běžného člověka. Vypadalo to, že Mrazivé ostří, které vždy nosil s sebou, si bylo přítomnosti svého pána vědomo, protože vydávalo bzučivé zvuky a nepatrně se chvělo. Yan Zhengming byl otřesený. Chtěl se zeptat, kam se jeho třetí bratr na ty roky poděl, chtěl vědět, jestli mu rána na hrudi zůstala, zajímalo ho, co celou tu dobu dělal, jestli zažil nějaké útrapy… Z tisíců otázek se mu zatmělo před očima.

Přesto všechno nevěděl, jak začít, protože ve srovnání s jeho současným stavem mysli měl pocit, že ať řekne cokoliv, bude to znít neohrabaně a trapně.

Nakonec se všechny ty starosti spojily v jedinou bezhlesnou a téměř zoufalou myšlenku: „Opravdu se mi to nezdá?“

Cheng Qian mírně sklopil oči, aby se vyhnul jeho pohledu, a tichým hlasem zavolal: „Nejstarší bratře.“

Yan Zhengming ze sebe vydal neurčité zabručení. „Hm. Pořád si mě…“ Hlas měl sotva slyšitelný a po těch třech slovech mu další uvízla v hrdle. Nakonec ze sebe vysoukal: „Ty si mě pořád pamatuješ.“

Cheng Qian mu jemně stiskl ruku. Najednou pro něj bylo těžké i dýchat.

Koutky Yan Zhengmingových očí pomalu rudly. „Proč jsi nás celé ty roky nepřišel hledat?“

Odpovědí bylo jen mlčení.

Yan Zhengming náhle vytrhl ruku z jeho sevření a bez jakéhokoliv ohledu ho pěstí praštil do podbřišku. Cheng Qian se ani nepokusil uhnout, jen zachrčel bolestí a v krku ucítil železitou chuť. Než ji stačil spolknout, přišel další úder. S plnými ústy krve padl Cheng Qian na kolena a rozkašlal se.

Li Yun se konečně probral z omámení a vrhl se vpřed, chytil Yan Zhengminga za pas a snažil se ho odtáhnout. „Co to děláš?“

Yan Zhengming měl rudo před očima a rozdával rány padni kam padni, takže Li Yun dostal loktem. „Pusť!“

„Přestaň!“ zařval mu Li Yun do ucha. „Zbláznil ses?“

Yan Zhengmingův chraplavý hlas zněl, jako když o sebe narážejí zrezivělé čepele: „Jsem zatracený blázen už skoro sto let!“

Cheng Qianovi zvonilo v uších, ale nedokázal v sobě najít sílu k hněvu.

Strávil víc než padesát let v ústraní v ledovém jezeře se vzpomínkami vymazanými Tang Zhenem. Jeho bojoví bratři naproti tomu trávili své dny na útěku z místa na místo. Pocit, že se vyhýbal svým povinnostem a bezstarostně lenošil, účinně spálil veškeré zárodky hněvu a změnil je v popel výčitek.

Cítil se provinilý i ukřivděný zároveň, ale nedokázal najít vůli k obraně.

Bude mu v tomhle životě ještě někdy na někom tak záležet?

Loužička hlasitě vykřikla: „Už dost!“

Prudce roztáhla křídla, aby se zbavila zbytků řetězů, přiběhla k Cheng Qianovi a oparně mu pomohla vstát. „Třetí bratře…"

Dokonce i tahle malá yao, vychovaná málem jako maskot sekty, najednou dospěla. Kromě stále stejných křídel se celá proměnila v mladou dámu, díky níž si připadal trochu cizí a nesvůj.

Když se k němu přiblížila, spěšně o kousek couvl a mávl rukou. Nevěděla, co říct, ale pod poněkud stydlivým pohledem se jí na rtech objevil lehký nostalgický úsměv.

Yan Zhengming se po boji s Li Yunem konečně vyčerpal a uklidnil. Chvíli si ještě Cheng Qiana prohlížel, pak zavřel oči, zhluboka si povzdechl a vykročil k němu. Během těch pár kroků z něj spadly veškeré křivdy a bolest z utrpení, o kterém nikdy nikomu nedokázal říct.

Jako by se konečně probudil z nekonečné noční můry.

Yan Zhengming odtáhl ruku, kterou si Cheng Qian zakrýval ústa, a opatrně mu otřel krvavou skvrnu v koutku úst. „Bolí to?“

Jeho mladší bratr na okamžik zaváhal a přikývl.

„Když tě to bolí, tak se mi to nezdá.“ Sklonil se, aby ho objal, a opřel si bradu o prohlubeň na jeho rameni. Tichým hlasem zašeptal: „Jestli se ještě jednou opovážíš odejít na tak dlouho, utluču tě k smrti… Sto let, Cheng Qiane! Život obyčejného smrtelníka by dávno skončil…“

Předstíraný klid vzal za své. Yan Zhengming za hysterického smíchu a pláče svíral Cheng Qiana, jako by v něm vybuchla veškerá radost a smutek i za ostatní. Zbylí učedníci ho úzkostlivě pozorovali s obavou, že poté, co se na místě vůdců sekty vystřídali nejvyšší pán Beiming a lasička, čeká na sektu Fuyao další šílenec.

Trvalo to dlouho.

Než se Yan Zhengming konečně uklidnil, dávno přešla půlnoc. Navzdory parné noci Loužička ze zvyku rozdělala oheň, ale Cheng Qian se od něj držel dál.

Položil si přes kolena Mrazivé ostří a ponořil se do meditace. Pomocí chladné aury meče reguloval dech a Yan Zhengming vedle něj tiše hlídkoval.

Li Yun do svého nejstaršího bratra zezadu hrubě šťouchl. „Už ses zbavil svého šílenství?“

Yan Zhengming na něj unaveně pohlédl a sebekriticky přiznal: „Je to ještě horší.“

Li Yun mlaskl. „Zdá se mi to, nebo se malý Qian nějak straní tepla? Nikdy předtím takový nebyl.“

„Hm?“ Yan Zhengming působil trochu omámeně. „Opravdu?“

„Vzpomínám si,“ řekl Li Yun,“ jak jsme ho na ostrově vlastníma rukama pohřbili. Už dávno nedýchal a neměl tep, ale ty jsi pořád čekal, dokud nebyl úplně studený. Neměl v sobě ani jiskřičku života. Co si myslíš, že se s ním pak stalo?“

Yan Zhengming nepřítomně pokrčil rameny. „Nevím“.

Li Yun zamračeně pokračoval: „Když se nad tím zamyslíš, bylo tam něco opravdu divného. Zhou Hanzheng si nás na začátku úplně vychutnával, ale jakmile se objevil malý Qian, jako by se jeho kultivace rázem snížila. Myslíš, že s tím měl třetí bratr něco společného? Nejstarší bratře, mám takovou teorii… myslíš, že je tu možnost, že… že když se od nás tehdy malý Qian oddělil, potkal nebo získal něco důležitého, díky čemu dokázal přežít?“

Li Yunovi se jeho hádáním naslepo podařilo sestavit téměř celý příběh. Bohužel pro něj tu nebyl nikdo, kdo by jeho důvtip ocenil, protože Yan Zhengming se tvářil jako hluchý a vůbec na něj nereagoval.

„Nejstarší bratře!“ vykřikl Li Yun podrážděně.

„Nemůžeš počkat, až se probudí, a zeptat se ho sám?“ Yan Zhengming ho netrpělivě odstrčil. „Jak to mám vědět? Jestli už jsi skončil, ty žvanile, tak zmiz!“

Li Yunovi konečně došlo, že mysl vůdce sekty je zcela zamotaná třetím bratrem a nic jiného ho nezajímá – ani jak je možné, že je Cheng Qian vůbec naživu.

Yan Zhengming si přestal Li Yuna všímat a vytáhl z roucha zářivě bílou stuhu do vlasů. Byla utkaná z hedvábí sněhového bource morušového, pocházejícího zpoza Velké zdi. Život tohoto brouka byl docela tvrdý. I kdyby žil tři tisíce let, hedvábná niť, kterou by za všechny ty roky vyprodukoval, by stačila tak na utkání jednoho cunu látky.>² Hedvábí bylo na dotek chladivé a na černém trhu se prodávalo za neuvěřitelné ceny. Dokonce i Yan Zhengming dokázal sehnat jen tuto úzkou stuhu a nikdy neměl odvahu ji vytáhnout.

Stáhl energii do špičky prstu a proměnil ji v tenkou nitku, pomocí níž na tu neskutečně cennou stuhu nakreslil loutkové kouzlo tak, jako by ho vyšíval. Byl extrémně soustředěný, takže své dílo dokončil jediným pohybem prstu a stuha hned na to zamířila k Cheng Qianovým vlasům.

Li Yun se nadechl. „Ty nemáš rozum!“

Jediný Cheng Qianův pohled dokázal vyděsit zlatou cikádu tak, že se ani neodvážila otevřít oči, takže jeho síla musela být daleko nad úrovní prvotního ducha. Mistři takové úrovně kolem sebe při meditaci vždycky rozprostírali vědomí, takže se k nim nemohlo nic přiblížit.

Li Yun už viděl, jak se do vzduchu vypařuje celá hora zlata a rozzlobeně se na vůdce sekty otočil. Konečně pochopil, co myslel tím, že se jeho šílenství ještě zhoršilo.

Yan Zhengming se jen usmál. „Pst, podívej se.“

Stuha do vlasů lehce připlula k Cheng Qianovi, podebrala vlasy, které předtím Yan Zhengming rozcuchal a hbitě je stáhla do uzlu. Celou dobu nenarazila na sebemenší překážku.

Znamenalo to, že se Cheng Qian během své meditace nijak nechránil.

Li Yunův výraz se několikrát změnil. Nakonec si lehce povzdechl. „Za ty roky by se moře proměnilo v pole moruší, ale on se vůbec nezměnil.“

Yan Zhengming se usmál. Víčka mu ospale klesla a tiše řekl: „Opravdu bych chtěl horu Fuyao odpečetit a vrátit se domů“.

„Raději to neuspěchej.“ Li Yunova tvář zvážněla. „Jsi si jistý, že už je vhodná doba? Ti lidé pořád slídí okolo.“

Koutky Yan Zhengmingových rtů se zkroutily do úšklebku. „Je to jen banda bezcenných darebáků. Jestli se odváží přijít, zpřelámu jim nohy. Oni nejsou důvodem, proč jsem horu ještě neodpečetil.“

Bylo to poprvé, co o té záležitosti promluvil. Li Yun měl vždycky dojem, že ten důvod žádné objasnění ani nepotřebuje, takže se zmateně zeptal: „Tak proč tedy?“

„Protože to nedokážu,“ odpověděl Yan Zhengming na rovinu.

„Cože?“ Li Yun se prudce otočil a posadil se.  

„Měl bys zapracovat na své trpělivosti, nesmíš kvůli všemu tak vyskakovat.“ Yan Zhengming se nespokojeně zamračil. „Pečeť vůdce sekty je svázána smlouvou, obsahující tři velké zámky: ‚Nebe‘, ‚Země‘ a ‚Člověk.‘ Klíčem k zámku ‚Člověka‘, který náš mistr zanechal po zapečetění hory, je jádro každého z nás. Tehdy jsem měl takovou starost o malého Qiana, že jsem se na klíč k ‚Nebi‘ a ‚Zemi‘ ani nepodíval.

Li Yun na něj překvapeně zíral.

Žádný div, že obličej jeho vůdce sekty vypadal po prvním vstupu do Pečeti tak ošklivě!

„Proč jsi to neřekl dřív?“

„K čemu by to bylo?“ Yan Zhengming zívl. „Vždycky jsem hledal způsob, jak smlouvu o zapečetění hory obejít. Pečeť vůdce sekty má vlastní vědomí a i když neznám rozsah její moci, v posledních letech ji stále cítím. Původně jsem věřil, že jednoho dne bude moje kultivace natolik silná, abych vědomí v Pečeti potlačil, a potom dokážu horu otevřít násilím.“

„Jak mocný musíš být?“ zeptal se Li Yun s obavami.

Yan Zhengming přivřel víčka. „Vědomí v Pečeti vůdce sekty pochází od všech jejích předchozích majitelů. Takže co bys řekl?“ Na chvíli se odmlčel a potom tiše pokračoval „Proto jsem vám to neřekl. Máme před sebou ještě velmi dlouhou cestu.“

Jeho hlas zněl stále tišeji a ke konci věty už ho nebylo téměř slyšet. Li Yun omámeně potřásl hlavou. „Tohle spíš zní, že ta cesta není dlouhá, ale nekonečná!“

Yan Zhengming už neodpověděl. Li Yun, vyčerpaný po psychické i fyzické stránce, si dlouze povzdechl a prohodil: „Malý Qian je konečně zpět, a malý Yuan… No, i když to je trochu obtížnější, nebude to nemožné. Pořád je tu naděje, že?“

Odpovědi se mu nedostalo. Cheng Qian mlčky meditoval a Loužička usnula schoulená vedle ohniště. Oheň byl jejím živlem a nespálila se, ani kdyby jí vlasy spadly přímo do plamenů. Drobné plamínky šlehaly kolem její hlavy, jako by tančily radostí.

V letní noci se ozývaly cikády, takže okolní ticho bylo ještě zřetelnější. Nad nimi se na noční obloze jako hedvábí rozprostírala Mléčná dráha a kolébala v sobě tisíce světelných skvrn. Každý třpytivý bod jako by představoval nekonečné roky.

Po zimě přichází léto, čas plyne a stromy rozkvétají a usychají.

Když Li Yun znovu otočil hlavu, viděl, že Yan Zhengming usnul opřený o bok. Poté, co během krátké chvilky zažil takový příval emocí, se mu mezi obočím objevily vrásky únavy, které u něj nebyly k vidění už celé věky. Temný stín na jeho tváři byl však pryč.

Ať se děje cokoliv, vždycky existuje naděje.  

--Předchozí kapitola--       --Kapitoly -           --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Teď přes léto nechám díly Liu Yao vycházet spíš příležitostně, protože korektorky ani já nebudeme mít tolik času. A věřím, že ani vy. :)

---

1 Srdeční démon, čínsky „xinmo“. Doslovený překlad je skutečně démon srdce, tedy démon, který sídlí v lidském srdci, i když přeneseně (a mimo kultivační romány) to lze chápat jako vyjádření nedostatků a překážek v mysli člověka, které ho vlivem okolností mohou přemoci a někdy dovést až k šílenství. Může to být nenávist, chamtivost, zášť, ale také posedlost.^↩

2 Jeden cun, jen pro připomenutí, jsou asi tři centimetry.^↩