Kapitola 57: Hledání útěchy za osamělých nocí

Bylo opravdu zvláštní dívat se na svou vznášející se podobu, obzvláště když tohle jeho „já“ mělo chladný výraz a mrazivý pohled, jako by vůči světu chovalo nějakou velkou zášť.

Mírně zděšený Cheng Qian couvl o krok a pomyslel si: „Co to má u všech bohů být?“

Na víc se nezmohl, protože vznášející se „Cheng Qian“ zvedl ruku s úmyslem ho udeřit.

I kdyby se té věci lekl, nějaký přízrak ho pochopitelně nemohl jen tak zasáhnout. Několika lehkými krůčky se rychle vzdálil o několik zhangů, bez větší námahy se vznesl a přistál na zdi před domem. S podivným výrazem sledoval, jak kolem sebe Yan Zhengming šátrá a přivolává přízrak zpět do mince.

„Co to je?“ zeptal se podezíravě.

Yan Zhengming stál, zakrýval si ukazováček a dnes už poněkolikáté nevěděl, co říct. Znovu si přál umřít, a to sotva před chvílí znovu získal sebedůvěru.

Li Yun neváhal a okamžitě vůdci sekty „pomohl“ užitečným vysvětlením: „Tomu se říká Duchovní imitace.“

I přes název „imitace“ to ve skutečnosti byla pravá duše. Všechny věci na zemi ji měly a některé z nich, jako prastaré nefrity či stromy, si dokázaly svou duši vykultivovat i do lidské podoby. Pokud se materiál s duchovní energií použil ve chvíli, kdy nebyla proměna dokončena, pak s pomocí několika jednoduchých kouzel vznikla právě takováto imitace.

I když Duchovní imitace vypadaly jako skuteční lidé, neměly žádné vědomí ani pocity a dokázaly dělat jen některé mechanické pohyby. Někdy bývaly vytvořeny jako zbraně, ale většina z nich ovládla sotva jednu techniku. Jindy se zas využívaly k vykonávání jednoduchých úkolů, jako například předání zpráv nebo podávání čaje… zkrátka, kromě oklamání obyčejných lidí nebyly příliš k užitku.

„Já vím, jak se té věci říká,“ Cheng Qian zmateně potřásl hlavou. „To jen… ehm, proč to…“

Cheng Qian svůj vzhled nikdy neřešil, ale při pohledu na malého duchovního dvojníka se nemohl ubránit podivnému pocitu. Zamračil se a dokončil: „Proč vypadá takhle?“

Zoufalý Yan Zhengming zareagoval okamžitě a v sebeobraně zakryl Li Yunova ústa dřív, než ten upovídaný bastard stačil promluvit. „Protože mi tě pohled na měděnou minci vždycky připomínal, vyryl jsem do jedné tohle kouzlo. Moc nad tím nepřemýšlej.“

Li Yun  plný radostné škodolibosti si pomyslel, že ho Yan Zhengming na zhoršení situace vůbec nepotřebuje.

„O čem nemám moc přemýšlet?“ Cheng Qian si dřepl na vršek zdi a ještě zmateněji se zeptal: „Vždyť jsi tu minci musel sám vyrobit.“

Duchovní imitace se dala vyrobit pouze ze základní suroviny, protože už jednou použitá věc by neplnila svůj účel. Tohle Cheng Qian věděl. Tak už to s ním bylo – neznal věci, které by znát měl, ale ve věcech, o kterých by nemusel mít ani tušení, měl překvapivě jasno.

Yan Zhengming nebyl schopen odpovědi. Cítil podivný stud, jako by byl přistižen při nevěře… a osoba, která ho přistihla, pouze zpovzdálí lhostejně přihlížela.

Cheng Qian pokračoval: „A vůbec, co se to chystalo udělat, když to zvedlo ruku? Chtělo to se mnou bojovat?“

Li Yun se ze sevření zaraženého vůdce sekty snadno vykroutil. „Chtělo ti to dát facku. Jako pouhá imitace to nedokáže rozpoznat lidi, prostě dá facku každému, kdo se před něj postaví.“

Yan Zhengming by se nejraději propadl do země, zato Cheng Qianova dosud klidná tvář získala náznak šoku. Zamračil se, pečlivě si celou věc promyslel a nakonec se opatrně zeptal: „Nejstarší bratře, udělal jsem někdy něco, co sis špatně vyložil? Já přece lidi nefackuji… ani je netahám za vlasy, neškrábu po tváři…“

„Ne, to já jen….“ Yan Zhengming se pokusil o chabé vysvětlení, ale velmi rychle mu došlo, že ho Cheng Qian jen škádlí. S pocitem, že s takovou mu už brzy nezbyde ani špetka úcty potřebné pro roli vůdce sekty, na Cheng Qiana ukázal a vykřikl: „Pohni sebou a vrať se k nám!“

Chaos a problémy milující Li Yun Yan Zhengmingova původní slova nenuceně dokončil: „To je proto, že při výrobě té Duchovní imitace udělal chybu.“

„Co je špatného na tom udělat malou neškodnou chybu?“ bránil se Yan Zhengming rychle.

Li Yun s úšklebkem dodal: „Původně chtěl vytvořit ducha, který by mu dělal společnost při nočních rozhovorech, aby našel útěchu za osamělých nocí.“

Cheng Qian se najednou z nějakého důvodu cítil v rozpacích, jako kdyby vina za trapnost celé situace padla díky Li Yunovi i na něj.

Zvláště ta slova o „osamělých nocích.“ Ať už si je vyložil jakkoliv, přišlo mu to nepatřičné.

Pobavený na úkor obou svých bratrů, zažíval Li Yun doslova fyzické i duševní uspokojení. Yan Zhengming popadl svůj meč jako hůl, máchal s ním a vyháněl pobaveného Li Yuna z místnosti. Přitom křičel: „Já ti ukážu, kde je tvé místo!“ ¹

Li Yun se nechal a volal: „Vůdce sekty, přece bys svou hanbu neproměnil na hněv!“

Yan Zhengming ho nakonec pronásledoval celou cestu z vnitřního nádvoří až k bráně. Když se setkal s udivenými pohledy sloužících, konečně se zastavil, ale jen tím k sobě přitáhl víc pozornosti. 

Slavnostně se narovnal, uhladil si oblečení a důstojně se proplížil pryč.

Li Yun se šťastně zasmál a šel za ním, stále si však udržoval odstup. „Jen si dělám legraci, abych malého Qiana rozesmál.“

„Aha, takže to musíš dělat na můj účet? To je od tebe šlechetné, Li Yune!“ ucedil rozzlobeně Yan Zhengming.

„Ty jsi přece tak velkorysý člověk, samozřejmě bys mi to neměl za zlé.“ Li Yun se tvářil, jako by mu neupřímně mazal med kolem úst. Pak se ale odmlčel a vážněji pronesl: „Víš, malý Qian se sice povahou nezměnil, ale od jeho návratu mám pocit… zdá se mi, jako by neměl auru života.“

Yan Zhengming se zastavil.

„V minulosti často vyvolával problémy, skoro s nikým nedokázal vyjít, ale vždycky byl plný energie a elánu. Teď už ne. Když z něj na chvíli spustíš pohled, máš pocit, jako by vůbec neexistoval. Dokonce i květiny na stole v sobě mají víc života než on.“

„Hm…“ Yan Zhengming mu stručně zopakoval, co se dozvěděl od Cheng Qiana.

Li Yunův výraz byl tím vážnější, čím déle poslouchal a Yan Zhengmingovi to neušlo.

„Co se děje?“

„Kultivace fyzického těla z cizího předmětu… Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. A kdo je vůbec ten Tang Zhen?“

„Vím jen to, co mi řekl malý Qian.“

Li Yun mávl rukou. „A ty mu věříš? Copak neznáš vlastního bratra? Když si někdo zaslouží jeho vděčnost a oddanost, překonal by pro něj oceány a prošel peklem. Nikdy nebude o věcech přemýšlet do hloubky a i kdyby ano, nebude o nich mluvit.“

„No neříkej, a na to jsi přišel sám?“ poznamenal Yan Zhengming sarkasticky.

Li Yun protočil oči. „Lampa pohlcující duše je nesmírně zlověstný předmět, dokonce i někdo jako náš mistr ztratil při krátkém pobytu v ní rozum a zničil svou vlastní pověst. Ten starší Tang byl v lampě uvězněn sto let, tak jak to, že zůstal při smyslech? Nepopírám, že jsem zbabělec, ale když se nad tím zamyslím, přijde mi to dost děsivé. A to bez ohledu na to, jestli to myslel dobře nebo ne. Ale vraťme se k malému Qianovi – určitě ti neřekl celou pravdu. Nefrit zhušťující ducha je nebeský artefakt a lidé ho nemohou používat, jak se jim zlíbí. Když se třetí bratr dopustil takové drzosti, musel zažít velké nebeské soužení. Možná dokonce víc než jedno… hej, nejstarší bratře, kam jdeš? Hoří ti za patami?“

„Já ho zabiju!“

 ...

Cheng Qian seděl sám na zdi Yan Zhengmingova dvora. Jak tak hleděl na divokou trávu rašící ze zdi, vzpomněl si na techniku „Jaro na uschlém stromě“.

Divoká tráva v mezeře mezi kameny se mírně pohnula. Na chvíli ztuhla a pak náhle znovu vyrašila, jako by se probouzela k životu. Cheng Qianovou vůlí z ní vyrašily dlouhé květinové liány, na nichž postupně vykvetly drobné bílé kvítky. Byl to překvapivě okouzlující pohled.

V Cheng Qianově srdci se objevil zvláštní pocit, který nikdy předtím nezažil.

Pomyslel si: „Znovu ožila.“

Yan Zhengming odhodlaný vymlátit ze svého bratra duši dorazil na nádvoří právě v tuto chvíli. Když viděl téměř něžný výraz svého třetího bratra, hněv uzamčený v jeho hrudi se rozpadl na prach.

Cheng Qian zvedl hlavu a usmál se. „Mám se také vypařit?“

Nejstarší bratr mlčky hleděl na malé bílé květy na zdi. Nedokázal dát plně najevo svou zlost, ale nechtěl nechat Cheng Qiana tak snadno odejít, takže si vymyslel něco, čím by ho popíchl:

„Bílé květy na šedé zdi, truchlíš, nebo co? Pohni se a změn jim barvu!“

Cheng Qian se zasmál. „Zařiď si to sám.“

Poté seskočil ze zdi a několika skoky zmizel.

Yan Zhengming stál nehybně na místě. Když si vzpomněl na Li Yunova slova o tom, že „malý Qian nemá auru života“, nemohl se s pochybnostmi ubránit podezření, že Li Yun opět popustil uzdu fantazii. Pak přistoupil ke zdi, prsty uřízl dva svazky květinových větviček a přinesl je zpět, aby je uchoval ve váze ve svém pokoji.

Ani po soumraku se stále nedokázal vypořádat se svými starostmi a tak zamířil do bambusového háje.

Cheng Qian meditoval, tak ho nerušil a zatím se rozhlížel po místnosti.

Postel byla zjevně nedotčená. V pracovně na inkoustové desce stále spočíval štětec na psaní a neubylo dokonce ani čaje na poličce, jen na stole stál šálek s chladnou vodou.

Yan Zhengming se zamračil. Chvíli mlčky hleděl na Cheng Qiana a přemýšlel: „Co za místo je to ledové jezero v údolí Mingming?“

Žít padesát let na místě, kde se stékající voda okamžitě mění v led a doufat v návrat do života… to skutečně nebyl lehký úděl.

Když se na to díval z téhle stránky, jak by mohl Cheng Qiana kritizovat?

V bambusovém háji povíval lehký vánek a vědomí v Pečeti vůdce sekty se zdálo být mnohem přístupnější. Yan Zhengming učinil předchozího dne jistý pokrok, takže se znovu tiše ponořil do meditace a vyslal svého prvotního ducha do pečeti.

Znovu stál čelem ke zdi před zámkem Nebe a tentokrát se nechal vést pečetí hlouběji. Když se jejich vědomí propojila, před očima se mu opět promítly ony roztříštěné výjevy minulosti.

Tentokrát však Yan Zhengming cítil, že není pouhým pozorovatelem. Radosti a smutky v nich obsažené se najednou zdály tak skutečné, že se jimi nechal pohltit a postupně ztrácel pojem o realitě. 

Znovu spatřil Pána ostrova Gu. Nebylo na tom nic divného, protože na rozdíl od Cheng Qiana nikdy neviděl skutečnou podobu jejich mistra a bojového strýce, takže z těch, kteří byli s předchozí generací úzce propojeni, nikoho jiného neznal. 

V tomto výjevu se Pán ostrova Gu Yanxe zdál mnohem živější než při jejich posledních setkáních. Stál naproti muži středního věku. Vlasy toho člověka byly na spáncích bílé a oči měl zapadlé v hlubokých očních důlcích. Mezi oběma muži ležel velký kámen připomínající vodní hladinu.

Byl to kámen z obydlí Qing´an na hoře Fuyao, ten na Cheng Qianově nádvoří.

Gu Yanxe něco rychle říkal a opíral se hubenou rukou o kámen. Ustaraně hleděl na osobu naproti sobě a pak zavrtěl hlavou, ale podivný muž jen tiše naslouchal a neodpovídal.

Yan Zhengming měl náhle silný pocit, že ten cizí muž středního věku je nějak propojený s ním samotným, a nedokázal odolat, aby své vědomí ještě nerozšířil. V příštím okamžiku se mu zatočila hlava, a když se ze závratě vzpamatoval, zjistil, že Pán ostrova Gu stojí přímo před ním.

Okamžitě pochopil, že vidí očima toho cizince, jako by spolu splynuli. Polekal se a chtěl odejít, ale silný pocit smutku ho přibil k zemi jako ostrá čepel.

Yan Zhengmingovi hned nedošlo, že ten pocit není jeho vlastní, a snažil se z cizincova vědomí vymanit. Jenže tenhle zoufalý smutek, ta do morku kostí zažraná touha po pomstě, která se nedala slovy ani vyjádřit, to všechno byly pocity, které moc dobře znal. Ozvěny cizích emocí mu rezonovaly v srdci a na chvíli ho naplno přemohly.

Nepřekonatelný odpor ke světu, hluboce potlačované přání, které se nikdy nemohlo splnit, srdcervoucí bolest z posedlosti jeho největší slabinou…

Jenže v tu chvíli ho obklopila mrazivá aura a důkladně zchladila Yan Zhengmingův horečnatý stav. Začal se probouzet a v příštím okamžiku se mu svět před očima opět zatočil, jak ho Pečeť vůdce sekty vypudila ven. Hruď se mu prudce zvedala a v dálce slabě slyšel zvuky hromu.

Stalo se to, že Cheng Qiana probudil tlumený hromový ryk. Yan Zhengming právě překonal zkoušku kultivace, což by samo o sobě nebylo nic špatného, ba naopak. Vypadalo to však, že než se jeho mysl mohla stabilizovat, z neznámého důvodu ve svém překotném postupu pokračoval.

Krom toho, že málem vyvolal menší nebeské soužení, mu mezi obočím problesklo rudé světlo - zdálo se, že bojuje se srdečním démonem.

Cheng Qianovi se ho nedařilo probudit a tak silně udeřil vlnou vlastní energie do středu jeho zad. Teprve tím konečně Yan Zhengminga probral z meditace.

Protože stále vypadal nepřítomně, pokusil se ho lehce plácnout přes tvář, jenže jen co zvedl ruku, Yan Zhengming instinktivně ustoupil.

 Cheng Qian mu s ní bezmocně zamával před očima. „Nejstarší bratře, podívej se na mě. Já nejsem z těch, kteří fackují ostatní, já tě neuhodím. Už jsi vzhůru?“

Yan Zhengmingovi zvonilo v uších a neslyšel ani slovo. Jeho prvotní duch byl sice venku z pečeti, ale jak v něm stále přetrvával všepohlcující smutek, omámenost neustupovala a on se nedokázal zorientovat, takže ani netušil, kde se nachází a kolik času uplynulo.

Náhle chytil Cheng Qiana za ruku a prudce ji sevřel. V srdci mu zavrčel jakýsi žalostný hlas: „Je můj! Ať nikoho z vás ani ve snu nenapadne vzít mi, co je moje!“

Pohled jeho očí Cheng Qiana vyděsil – nejstarší bratr hleděl jako vyhladovělý vlk na pokraji smrti.

V jednom okamžiku se zdálo, že se opět blíží zvuk hromu. Cheng Qian se neodvážil otálet. S rukou pokrytou námrazou švihl k místu mezi Yan Zhengmingovým obočím, až mu na vlasech u čela vytvořil jinovatku. „Nejstarší bratře!“

Yan Zhengming začal přicházet k sobě. Jeho oči ztratily svou tvrdost, povolil sevření a omámeně zvedl hlavu. „Malý Qiane? Co se děje?“

Cheng Qian neodpověděl a uvolnil se teprve ve chvíli, kdy uslyšel, že se ozvěna hromového řevu vzdaluje. Zamračil se. „To já bych se tě měl ptát, co se děje. Všechno šlo dobře, tak proč sis vynutil další zvýšení kultivace? Málem jsi vyvolal menší nebeské soužení… Střetl ses s nějakým srdečním démonem?“

Těmi slovy okamžitě Yan Zhengmingovi připomněl jeho dřívější rozrušení. Z nějakého důvodu se cítil provinile, vyhnul se Cheng Qianovu pohledu a rychle potřásl hlavou: „Ehm… V Pečeti vůdce sekty jsem narazil na cizí vzpomínky, asi mě to trochu ovlivnilo.“

Cheng Qian si vyslechl i zbytek jeho vysvětlení a s jistotou pronesl: „Osoba, kterou jsi viděl, musel být nejvyšší pán Beiming, náš bojový strýc. Byl snad on tím starým přítelem, o kterém Pán ostrova mluvil?“

Yan Zhengming, stále utopený v cizích emocích, neodpověděl. Pravdou bylo, že měl podobné tušení, už když cizince v pečeti poprvé spatřil. Tušil, že to bude buď jejich bojový strýc nebo Muchun Zhenren ve své skutečné podobě.

Cheng Qian to dál nerozebíral, protože mu neušel nezdravý odstín Yan Zhengmingovy pleti. „Neměl by sis na chvíli odpočinout?“

Yan Zhengming se už tak necítil dobře, takže jeho návrh přivítal. „Asi ano. Půjdu si zase lehnout.“

„Kam chceš jít, vždyť sis sem přišel užít chládek. Prostě se tu vyspi, já se s tebou o postel přetahovat nebudu.“

„Ne, ehm… to není třeba.“ Yan Zhengmingův hlas zněl najednou ochraptěle. Nonšalantně dodal: „Totiž… Tvůj polštář je příliš tvrdý, na to nejsem zvyklý. Odcházím.“

Pak už se na Cheng Qiana ani nepodíval a dal se rychle na ústup.

Cheng Qian zvedl ruku, přivolal k sobě polštář a několikrát ho stlačil. Vůdce sekty byl čím dál rozmarnější – chtěl by snad spát v hromadě vaty?

V tu chvíli do místnosti jako petarda vletěl ptáček velikosti dlaně a narazil mu přímo do hrudi. Z ptačích úst se ozval jasný a ostrý dívčí hlas: „Ajaj, nejstarší bra…Eh? Třetí bratře? Nejstarší bratr ti tenhle dvůr přenechal?

Ve skutečnosti to byla Loužička.

Než mohl Cheng Qian odpovědět, ptáček se ho zachytil a načepýřeně mu poskakoval po ruce. „Jak otravné! Je to k vzteku! Nemůžu se proměnit zpět!“

Cheng Qian neměl s dívkami téměř žádné zkušenosti, takže se předtím tváří v tvář náhle tak dospělé sestřičky cítil nesvůj. Když teď byla v podobě ptáka, byl mnohem klidnější. „Něco je špatně?“

„Cestou jsem narazila na nějakého bastarda. Házel chtivé oči po mé kráse a dokonce nastražil past, aby mě do ní chytil! Musela jsem celou noc klovat a bojovat, než se mi z té sítě podařilo uniknout. Nevím, co to bylo za pochybné kouzlo, ale teď se nedokážu změnit zpět!“ Loužička dvakrát poskočila, jako by si vybíjela vztek: „Já toho bastarda uškvařím!“

Cheng Qian zvedl ruku a jemně ji chytil za malou ptačí hlavu. Pod prsty ucítil měkké peří. „Kdo to byl?“

Loužička do něj na oplátku smutně šťouchla zobáčkem. „Netuším.“

„Vezmu tě k druhému bratrovi, uvidíme, jestli má nějaké řešení.“ Cheng Qian se postavil. „Slyšel jsem, že v okolním světě ještě přetrvávají důsledky války, takže by bylo nejlepší, kdybys příště nechodila ven sama.“

Loužička sklesle sklopila hlavu. „Kdy už se stanu velkým a mocným yao?“

Ta slova byla Cheng Qianovi nesmírně povědomá. Vzpomněl si na své mladší já, kdy dnem i nocí neklidně přemýšlel, kdy se konečně stane mocným mistrem a dokáže poroučet větru i dešti.

Neubránil se úsměvu a chystal se svou sestřičku utěšit.

Pak ale uslyšel její další krajně nespokojenou stížnost: „Jakmile se proměním v ptáka, lidé mě vždycky obtěžují, ale v lidské podobě se mě nepokusil svést ani jediný sukničkář. Jsou snad ti lidé slepí? To je k vzteku!“

Cheng Qian zamrkal. Tak se zdálo, že důvod Loužiččiny frustrace spočíval v něčem docela jiném.

--Předchozí kapitola--           --Kapitoly -           --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Li Yun se definitivně stává mou nejoblíbenější postavou. :) 

---

1 „Já ti ukážu tvé místo“ - v originále nepřeložitelný čínský výraz „Dnes ti řeknu, kolik má král koní očí!“ Král koní je taoistické božstvo s údajně třema očima. Říct někomu, že neví, kolik těch očí má, slouží k připomenutí jeho bezvýznamnosti. ^↩