Kapitola 82: Tělo ze zlata těžce zkoušené touhou 3

Jakmile zvuk zazněl, princ si rychle zakryl ústa.

Mladý voják se otočil: „Vaše Výsosti?“

Xie Lian se jednou rukou opíral o zem a druhou si úporně zakrýval ústa, dýchal nepravidelně a ramena se mu třásla. Soudě jen podle sluchu a stínu jeho siluety to vzbuzovalo dojem, že vzlyká.

Ještě nikdy v životě, před povýšením ani po něm, nezažil Xie Lian tak vyčerpávající utrpení. Bylo to mnohem namáhavější než nejtěžší zkouška v Královském svatém pavilonu. Paže, kterou se podpíral, ztratila poslední zbytek sil a princ se převrátil na bok. Ležel na zemi v deliriu a sotva při vědomí, ale neušlo mu, že mladík váhá, jako by chtěl vstoupit.

Vykřikl: „Nevstupuj! Řekl jsem, nechoď dovnitř, ať uslyšíš cokoliv!“

Mladý voják se zastavil v půli kroku a princ se namáhavě převrátil na záda tváří vzhůru. Přestože mu každou částí těla pronikaly vlny horka, nějak se mu podařilo regulovat dech. Květinoví démoni před jeskyní slyšeli, jak se zmítá a otáčí, zatímco je uvnitř spalován intenzivním ohněm, a začali se smíchem tleskat.

„Má dobrá Výsosti, proč jsi na sebe tak tvrdý? Dnes si odpíráš zábavu, protože se bojíš, že přijdeš o stoupence, zítra se zas budeš bát jiných věcí, aby se ti nestalo to samé. Tohle je život nebeského úředníka? Spíš mi to připomíná vězně, kterému jeho oddaní svazují ruce! Být takovým bohem nestojí za to! Dříve nebo později o své místo přijdeš, tak proč si zatím neužít? Věci přicházejí a odcházejí, není potřeba lpět na malichernostech!“

Xie Lianovi naskočily na čele žíly a sebeovládání ho opustilo. Rozhořčeně zakřičel: „Zmlkni!“

„Malý bratříčku, nemyslíš, že máme pravdu? Hahahaha…“

„Hehehe, necítíš se trochu mizerně, když tu tak stojíš?“

Celé princovo tělo zaléval studený pot, ale zároveň se cítil rozpálený a plný naléhavé potřeby. Prudce si rval roucho s touhou se alespoň trochu ochladit. Jak trhal, najednou mu došlo: „Jak je možné, že se mi do paží vrací síla?“ Ačkoliv ten záchvěv síly netrval dlouho a stejně rychle jak odezněl, princ se zkontroloval a ano – otupělost pominula a energie postupně přibývalo. Přesto Xie Lianovi kleslo srdce.

Účinek Něžné vůně spočíval nejdřív v otupělosti, po které následovala mánie. Otupělost byla pryč, takže mu za chvíli žíly naplní šílenství a vášeň. Přestože u vchodu do jeskyně nakreslil dvě linie zábran, z nichž ta vnitřní byla speciálně proto, aby mu v šílenství zabránila vyjít ven, nebyl si jistý, zda to bude při záchvatu mánie stačit. Okamžik jasného vědomí byl vzácným požehnáním a Xie Lian se na něj vší silou upnul. Rychle přemýšlel, jak situaci zvládnout.

Najednou mu došla jedna věc: Něžná vůně přece působila rychle. V okamžiku, kdy se krev nahrnula do mozku, měla být všechna sebekontrola pryč, tak jak to, že se mu až dosud podařilo udržet při vědomí? Byl za tím jiný důvod než jeho výjimečně pevná mysl?

Zatímco o tom přemýšlel, dlouze se nadechl, naklonil hlavu a pak zavolal k siluetě váhajícího mladíka u vstupu do jeskyně.

„Ty… pojď dovnitř.“

Po té výzvě mladík vypadal, že se chce okamžitě rozběhnout, ale po několika krocích si zřejmě vzpomněl na Xie Lianovo rozzlobené „nechoď dovnitř, ať uslyšíš cokoliv“, a zaváhal. Princ se cítil žalostně, že tak rychle změnil názor, a nešťastně zavolal:

„Prostě sem nejdřív pojď.“

Mladík přestal váhat a vpadl dovnitř.

Tunel jeskyně byl dlouhý a úzký, ale uvnitř bylo teplo a vlhko. Prostor kolem byl temný, nebylo vidět ani na zdvižené prsty a mladý voják Xie Liana našel jen podle jeho chraplavého dechu.

Princ mu přikázal: „Odlož meč… polož ho na zem. Hned vedle mě. Ne příliš daleko.“

„Ano, pane!“ přisvědčil mladík a svou jedinou zbraň položil tak, aby na ni Xie Lian snadno dosáhl.

„Teď mi prosím pomoz vstát.“

Mladík si napůl klekl vedle něj a natáhl obě ruce, aby ho mohl podepřít. Jenže to, čeho se dotkl, nebyla látka – byla to rozpálená kůže. 

Okamžitě ucukl. Sám Xie Lian měl pocit, jako by ho horké ruce vojáka popálily. Došlo mu, že si předtím uprostřed šílenství strhl svrchní roucho. Nad muži nahými od pasu nahoru se obvykle nikdo nepozastavoval, ale za současných okolností to bylo poněkud trapné. Nebylo však možné se tím zaobírat, jednoduše bylo třeba udělat, co bylo třeba. Jeho společník si to zřejmě také uvědomil a nečekal, jak se princ zachová. Natáhl se a obtočil paži kolem holých Xie Lianových ramen, pomohl mu vstát, a pak se okamžitě stáhl.

Xie Lian se opřel o stěnu tunelu. Záda přitisknutá na chladnou skálu mu přinášela úlevu.

Všiml si, že jeho společník o pár kroků ustoupil a spěšně řekl: „Počkej, ještě nechoď!“

Mladý voják reagoval na každé jeho slovo a okamžitě se zastavil.

„Uřízni mi pramen vlasů. Potřebuji ho.“

Mladík vzal rozkaz na vědomí a znovu natáhl ruce. Ve tmě však toho nebylo moc vidět a Xie Lian měl dlouhé vlasy svázané za zády, takže první dotek směřoval zcela jinam. Mladý voják nahmatal kůži na jeho hrudi, hebkou a vláčnou a s povlakem třpytivého potu. Xie Lian se už dlouho trápil a dotek směřoval na citlivé místo. Bylo to, jako by mu hrudí projel elektrický výboj a rozlil do celého jeho těla rozkoš. Princ tiše zasténal.

Dvojice v jeskyni okamžitě ztuhla.

Květinoví démoni před jeskyní zoufale natahovali uši, tak jak by jim mohlo tohle uniknout? Zachichotali se.

„No tedy, co tam dělají?“

„To je tak trapné!“

„Neodvážím se poslouchat!“¨

Když princ slyšel, jak si ho dobírají kvůli jeho utrpení, zaťal zuby. „Vy…!“

Mladík při tom zuřivém slově okamžitě spustil ruce a bál se navázat další kontakt. Xie Lian se zjevně nezlobil na něj, vždyť pro něj nebyl ten malý voják nic víc než dítě. Zmírnil tón a pomyslel si, že se nejspíš jen bojí, aby ho neurazil.

Řekl: „Nepanikař, pokračuj. Nevšímej si jich.“

„Ano, pane,“ zaskřehotal mladík.

Ale vypadalo to, že skutečně panikaří. Sahal všude, kam neměl, a pokaždé, když zjistil, že se dotkl nesprávného místa, rychle ucukl. Nakonec se zmohl jen na to, že sáhl na Xie Lianovu hruď a sjel směrem k jeho vlasům. Princem projela nevýslovně mučivá rozkoš. Nejraději by si z toho utrpení rozbil hlavu o stěnu tunelu a nadobro omdlel.

Mladík nakonec nahmatal princův pulzující ohryzek, dostal se za jeho krk a konečně zachytil vlasy. V sevření mu zůstalo jen několik pramenů a on je velmi opatrně uřízl mečem.

„Vaše Výsosti, je to hotové!“ oznámil okamžitě.

Xie Lianovi se vrátil další malý záchvěv síly a zvedl ruku: „Podej mi to.“

Mladík poslechl. Princ z jeho rukou vytáhl několik dlouhých tenkých pramenů, nahmatal mu jeden z prstů a vlasy mu na něm svázal do uzlu.¹

Mladého vojáka to zmátlo a třesoucím se hlasem se zeptal: „Vaše Výsosti, co je to?“

Xie Lian si povzdechl. „Jed květinového démona se chystá vstoupit do dalšího stádia. Potřebuji si půjčit tvůj meč. Kdyby ti později chtělo něco ublížit, stačí na ochranu zvednout tuhle ruku. Teď odejdi.“

O chvíli později se mladík vrátil ke vchodu do jeskyně. Květinoví démoni na něho zase začali pokřikovat:

„Už jsi tady?“

„Konečně!“

„Takhle nás držet venku, zatímco sám si jdeš dovnitř? Kamaráde, to není moc hezké.“

Ve stejnou chvíli princ ucítil, jak mu do paží proudí další síla. Zhluboka se nadechl a pravou rukou popadl opotřebovaný meč, který tu voják nechal. Zklidnil své nitro, pozvedl meč a sekl si proti levé paži.

Mlha halící jeho vědomí se v mžiku zvedla a jeho smysly jako by ožily.

Věděl to!

Po ruce mu stékala krev, ale měl pocit, jako by se uprostřed chaosu konečně chytil záchranného lana.

Vůně Něžné země dokázala změnit náladu a probudit hluboko dřímající pudy. Obvykle platilo, že čím více člověk svým nutkáním odolával, tím silněji je po nasátí vůně pocítil. Pokud jde o to, co v sobě potlačoval princ, po odejmutí chtíče mu zůstalo jen nutkání zabíjet.

Tato touha však neměla nic společného s příšerami nebo démony. V minulosti zabil mnoho zlých tvorů, takže o nějakém potlačování nemohla být řeč. Cíl, který měl být zabit, musel být člověk nebo bůh, teprve pak by se dostavil pocit provinění.

Před vstupem do jeskyně se Xie Lian pořezal, aby mohl nakreslit ochranné pole, takže prolil krev. Proti Něžné vůni to bylo do jisté míry účinné, protože zranit sám sebe byla také forma ublížení.

Chtíč i vražda byly nesmírně agresivní touhy a princ dokonce slyšel, že jim někteří přisuzují stejný základ. Pokud měl brát sám sebe jako důkaz, skutečně díky této záměně existoval způsob, své utrpení překonat.

Xie Lian se utvrdil ve vlastních úvahách a bez váhání na levé paži přidal další řez. Každý další a další mu pročišťoval mysl. Zaradoval se a ani si neuvědomil, že Něžná vůně v jeho těle rozdmýchává další zlo: když byla touha zabíjet uspokojena, okamžitě se objevila další vlna rozkoše.

Ten náhlý výboj jím projel od hlavy až k patě a snadno prolomil obrannou zeď, kterou si tak pracně vybudoval. Dřív, než si to uvědomil, tiše zasténal.

Kdyby nebyl v jeskyni sám, nikdy by nevěřil, že ten zvuk vyšel z jeho úst. Prudce se zachvěl, oči se mu rozšířily a pomyslel si: „Moje metoda by měla fungovat, tak co je špatně?“

Pohlédl na meč a došlo mu to: ten mladý voják čepelí usekl stonky květin a zasáhl těla květinových démonů, takže zbraň byla pokrytá mízou Země něhy. K prvnímu řezu na paži použil dvacetinu své síly a dalšího úlevného účinku mohl dosáhnout, jen když byl další řez silnější. Vlastně to bylo jako pít jed na uhašení žízně.

Šílenství mu muselo stoupnout do hlavy, jinak by mu to nemohlo uniknout. Xie Lian se v duchu proklínal, ale protože už byl čin proveden, zbývalo si jen utrhnout kus levého rukávu a zuřivě s ním čepel otřít. Poté si utrhl i pravý rukáv, útrpně si ho nacpal do úst, zakousl se a už se jen snažil ovládnout.

Skrze rozkousané rty a zaťaté zuby mu i tak dál unikalo tiché přerušované sténání. V jeskyních bývá ozvěna a tak byl každý sebemenší zvuk zesílen a odrážel se ven. Mladík si poslušen jeho pokynů zakrýval oči a orientoval se pouze po zvuku. Sluch měl díky tomu citlivější a nebylo možné, aby steny neslyšel.

Nedokázal to ignorovat a rozechvěle se zeptal: „Vaše Výsosti?“

Nepopsatelný stav, ve kterém se Xie Lian nacházel, byl největší ostudou jeho života. Jen stěží si dokázal představit, co by se stalo, kdyby ho teď někdo spatřil. Nedokázal tu myšlenku snést ani v obklopení milosrdné tmy.

Vykřikl: „Nechoď sem!“

V ústech měl však stále nacpaný kus látky, takže jeho povel zněl jen jako tlumené kňučení, nesmírně žalostné a ubohé. Mladíka tím ještě víc rozrušil.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Mám tu další manhua doporučení a tentokrát jde o čistý příběh plný smutku a bolesti. Pokud jste ve správné náladě to ustát a tak trochu masochisti, vezměte si tři krabičky kapesníků a 10 years that i loved you the most. 

---

1 Zmíněná věc s vlasy a uzlem je tradiční svatební rituál, při němž si manželé ustřihnou pramen vlasů, který pak propletou a svážou dohromady. Symbolizuje to „dokud nás smrt nerozdělí“. Vzpomínáte, co nosil dospělý Hua Cheng na prstu? Aha! Tahle kapitola je vůbec plná narážek na minulé (tedy spíš „budoucí“) události, všimli jste si? ^↩