Li Yun stále nedokázal přijít na to, proč se Loužička nedokáže proměnit a nebyl už daleko ji z ptačí kůže vysloveně stáhnout. Yan Zhengming mu provokativně připravil k ruce sůl a koření, jako by očekával k večeři ptačí chod.
Bylo jasné, že někteří muži jsou opravdu dobří jen
k tomu, aby naprázdno tlachali. Za běžných okolností možná vypadali docela
schopně, ale v kritické chvíli se ukázala pravda.
Loužička se pustila do Li Yuna, až měl hlavu plnou
peří, a rozzlobeně křičela: „K čemu tady vůbec jsi!“
Poté, co si na svém starším bratru dostatečně zchladila
žáhu, se nakonec sesula na bok a lapala po dechu. Pak si však na něco vzpomněla
a vzápětí s vlhkým mlasknutím vyplivla lepkavý lísteček.
Yan Zhengmingův výraz se okamžitě změnil. Zakryl si
obličej vějířem a o dva kroky ustoupil.
„Neměla jsem na výběr,“ zabručela nevrle Loužička.
„Nemám ruce, abych to nesla, a těžko jsem si to mohla zastrčit pod křídlo, že?“
„Mám ti donést poštovního holuba, abych ti ukázal, jak
to dělají ostatní ptáci?“ odvětil znechuceně její nejstarší bratr.
„A už jsi někdy viděl poštovního holuba, jak si váže
dopis na vlastní nohu? Ani jsem bratra Zeshiho neviděla, tahle věc byla zamíchaná
do hromady ptačího krmení. Podařilo se mi ji vyzobnout jen s největším
úsilím. Nebýt mého bystrého zraku, možná bych to úplně přehlédla!“
Slova o „krmivu pro ptáky“ úspěšně přinutila Yan
Zhengminga ustoupit o další krok.
Cheng Qian kousek papíru lhostejně zvedl a po jeho
rozbalení přečetl několik řádků drobného textu: „Úspěšně jsem vstoupil do Úřadu
pro nebeské záležitosti. Hierarchie je zde velmi přísná a neobvykle
tajnůstkářská. Při dalších setkáních buďte opatrní.“
Obrátil k Yan Zhengmingovi udivený pohled.
„Nejstarší bratře…“
Polovina Yan Zhengmingovy tváře byla stále ukrytá za
vějířem a svým postojem nejvíc ze všeho připomínal slavnou kurtizánu, které
přes veškerou vnitřní nechuť nezbývá než strpět, co je po ní žádáno. Jeho oči
však zbystřily, když tiše pronesl: „V očích lidí zvenku je Úřad pro nebeské
záležitosti místem, kde kultivující bez sekty prodávají svou hrdost kvůli
dočasnému postavení. Zeshimu přitom trvalo více než třicet let, aby se mezi ně
dostal. Je tam až příliš mnoho tajemství.“
Zaklapl vějíř, sepnul ruce za záda a pokračoval:
„Lidský svět je plný banalit a triviálních záležitostí. Přísně vzato by se
v něm kultivující už jen kvůli své vlastní kultivaci neměli angažovat, ale
vždycky mě zajímala jedna věc – tihle vysocí úředníci a vznešení páni
z řad obyčejných lidí… poté, co si užijí života v přepychu a
bohatství, nezatouží žít věčně a nikdy nezestárnout? Nechce i císař vládnout
věčně? Nechce se mi věřit, že by všichni na císařském dvoře plnili své
povinnosti a na nic takového ani nepomysleli. Proč by jinak bylo do vzpoury
obyčejného šlechtice zapojeno tolik nebeských artefaktů?“
„Co to má co společného s námi?“ zajímala se
zvědavě Loužička.
„Hloupý ptáku.“ Yan Zhengming do ní šťouchl špičkou
vějíře, až se zapotácela. „Z nějakých důvodů, které ani my sami neznáme, nás
Úřad pro nebeské záležitosti pravděpodobně už dlouho eviduje ve svých
záznamech. Před sto lety Zhu Hanzheng velmi dobře věděl o naší minulosti.
Rozhodně se nechci potkat s dalším takovým, takže mi nezbývá než se všemožně
připravit na preventivní úder.“
V určité chvíli se během jeho proslovu kolem něj
objevila slabá vražedná aura. Někdy se vzestupy a pády smrtelníků opravdu
nedaly předpovídat.
Cheng Qian se cítil, jako by měl na hrudi kámen. Čím
déle byl pryč z ledového jezera, tím více věcí se ho dotýkalo. Měl pocit,
že běžné emoce v jeho srdci tají jako řeka, která se po zimě pomalu
rozpouští a zotavuje a po tak dlouhé době ho konečně začalo bolet u srdce.
Zničil Zeshiho vzkaz a poplácal Yan Zhengminga po
zádech. „Když jsem dokázal zabít jednoho Zhou Hanzhenga, můžu zabít i dalšího.
Neměj obavy.“
Yan Zhengming si dělal obavy zejména o něj, takže se
k němu přísně obrátil: „Raději se chovej slušně! Moc dobře víš, co je to
velké a menší nebeské soužení, a přesto jsi hrál hloupého! Ještě jsem
s tebou neskončil, nemysli si…“ Náhle se zarazil. „Ale ne, Cheng Qiane! Ty
malý bastarde, na co jsi to předtím sahal!“
Vůdce sekty změnil svou zcela vážnou přednášku
v tragický výkřik, když mu došlo, kterou rukou se ho to jeho třetí bratr
dotýkal.
Cheng Qian s nevinným výrazem dobře vychovaného
mladého muže lehce nadzvedl ruku a nasypal mu do rány další sůl: „Vždyť to byl
jen takový malý plivanec, dávno to muselo zaschnout.“
Yan Zhengmingova tvář se zkřivila.
Nakonec neměl Cheng Qian jinou možnost, než se ho s povzdechem pokusit utěšit: „Nebuď takový, nejstarší bratře, tvá čistota
nebyla nijak poskvrněna.“
Yan Zhengming v té chvíli naplno porozuměl rčení
„Vychovávat psa je lepší než vychovávat žáka“. Předchozí generace Fuyao upadaly
kvůli tomu, že se spojenci v sektě navzájem zabíjeli. Teď mu to vlastně
přišlo docela rozumné.
Váhal mezi tím, zda se nejdřív vrátit, vydrhnout se a
převléknout do čistého oblečení, nebo zda si nejdřív s Cheng Qianem
vyřídit účty. Jeho rozhodování přerušily kroky přicházející zvenku.
Lidé
v místnosti překvapeně ztuhli. Náznak úsměvu v koutcích Cheng
Qianových očí okamžitě zmizel a jeho výraz i postoj ochladl, jako by právě
vystoupil z ledu. Loužička rychle zavřela ústa a odletěla k blízkému
stojanu na štětce, předstírajíc, že je obyčejný pták.
Ke vchodu přiběhl neznámý mladík a uctivě promluvil:
„Mladý pane Chengu, je tu pro vás dopis.“
Yan Zhengming se chladně zeptal: „Odkdy je vnitřní
nádvoří místem, kam si může každý vstupovat, jak se mu zlíbí?“
Za prvé, v horské vesnici platila určitá
pravidla. Za druhé, na stěnách a u vchodu do vnitřního nádvoří byla kouzla, která
měla zamezit vstupu kohokoliv cizího.
Cheng Qian mávl rukou a dopis k němu lehce
připlul. V okamžiku, kdy psaní opustilo mladíkovu ruku, vypadal, jako by
ho někdo palicí přivedl k vědomí. Prudce sebou trhl, vyděšeně se podíval na
pána horské vesnice před sebou a při setkání s jeho pohledem padl na
kolena. Koktal a třásl se strachy: „Pane vesnice, ten dopis… má, má nějaké
kouzlo, pokorně se… pokorně se omlouvám, nechtěl jsem…“
Cheng Qian přejel obálku očima. Bylo tam napsáno: „K
rozpečetění příteli Chengovi“ a jako odesílatel byl uveden „Tang Zhen“.
Pečeť na obálce byla roztržená a linula se z ní
jemná vůně. Cheng Qian si k ní okamžitě přičichl a rozpoznal mízu
z Náměsíčné trávy. Tang Zhen v posledních letech cestoval po celém
světě a byl svědkem mnoha podivných věcí. Dokonce i Cheng Qian se toho hodně
naučil jen díky tomu, že mohl pobývat v jeho blízkosti.
Pokud se šťáva z Náměsíčné trávy přidala do
inkoustu a dopis se pokusil otevřít kdokoliv jiný než skutečný adresát, a měl-li
navíc špatné úmysly, dostalo by se mu nepříjemných následků. Například pokud by
někdo číhal před jejich horskou vesnicí a snažil se tajně proniknout na vnitřní
nádvoří, pak by ho dotek Náměsíčné trávy přinutil vystoupit a představit se.
Yan Zhengming lehce se natáhl, aby mladého posla
chytil. Ve skutečnosti ani nepoužil mnoho síly, ale podezřívavý mladík to vzal jako
hrozbu, hbitě uskočil a rozběhl se směrem ven.
Sotva se dostal ke vchodu, když před ním přistála
jakási postava. Cheng Qianův ledový pohled ho přimrazil k zemi a okamžitě
mu útěk překazil.
„Někdo ti dovolil odejít?“ zeptal se Cheng Qian tiše.
„Jen zůstaň.“
Mladík se chystal znovu pohnout, ale než mohl zvednout
nohu, vyděsila ho těžká a tísnivá aura, kterou Cheng Qian získal díky sedmi
velkým nebeským soužením.
Okamžitě se mu podlomily nohy, padl na kolena do
úklony a zablekotal: „Ušetřete mě, starší, ušetřete…“ Než však stačil prosbu o
milost dokončit, jeho tělo najednou ztuhlo a mladík otevřel ústa směrem
k nebi. Celá jeho hlava se naklonila dozadu, rozdělená rozevřenými ústy na
dvě části. Vypadalo to, jako když se rozkrojí zkažený meloun, jehož dvě
poloviny stále spojují jemné úponky. Pak mu z úst vyšla koule dýmu a
prudce vyrazila směrem k Cheng Qianovi.
Li Yun vykřikl: „Pozor!“
Cheng Qianův pohled se zostřil a kouř ztuhl ve vzduchu
dřív, než se k němu mohl přiblížit na tři kroky. Vzápětí oblak dýmu ucouvl
téměř lidským způsobem, obklopil poslovu hlavu a znovu do něj vstoupil. Během
kratičké chvíle se hlava toho nešťastníka proměnila v holou lebku a kouř
se rozptýlil do okolí.
Pod lehkým pohybem špičky Cheng Qianova meče se lebka
rozpadla na prach. Mladíkova bezhlavá mrtvola se tiše zhroutila na stranu.
„Démonická technika,“ konstatoval Cheng Qian. „Ale to
neznamená, že je to nutně dílo démonického kultivujícího. Vždyť jsme byli
v minulosti svědky něčeho podobného u potulných kultivujících.“
Yan Zhengming se zatvářil vážně. „Možná to není stejné. Lidé, kteří se pohybují v horské vesnici, jsou stále ti stejní, všechno známé tváře. Toho muže jsme ale nikdy předtím neviděli a za celých deset let, co tu žijeme, jsme nenarazili ani na jednoho kultivujícího."
Li Yun rychle odpověděl: „Mohlo se stát, že někdo
sledoval malého Yuana a podařilo se mu vystopovat cestu k nám?“
Katalyzátorem, který způsobil, že Han Yuan sešel na
démonickou cestu, bylo Zhou Hanzhengovo Malování duší. Zdálo se, že jde o další
věc související s Úřadem pro nebeské záležitosti.
Loužička se neodvážila vydat ani hlásku a náhle byla
vděčná, že ji Zeshi nekontaktoval přímo.
Li Yun se slabým hlasem zeptal: „Nejstarší bratře…
neměli bychom se přestěhovat?“
Srdce se mu při té představě sevřelo. Už si skoro
odvykl tuláckému životu.
Po chvíli ticha Yan Zhengming zavrtěl hlavou: „Nikam
nepůjdeme.“
„Ale…“
Yan Zhengming zvedl obočí a přerušil ho: „Copak se
můžeme navždy schovávat? Rád bych se na vlastní oči přesvědčil, co mi ti
zbabělci chtějí udělat, když se ani neodváží postavit se mi tváří v tvář.“
Pak mávl rukávem a od brány vesnice se ozval burácivý
zvuk.
Cheng Qianovi poskočilo srdce a Loužička se okamžitě
vznesla k nebi. Ze vzduchu spatřila, že se u hlavní brány náhle objevila
obrovská kamenná deska. Hlasitý zvuk přilákal množství lidí, kteří si chtěli
desku prohlédnout a živě gestikulovali. V jednu chvíli někdo spatřil Cheng
Qiana, vznášejícího se ve vzduchu na meči, a prostý lid v horské vesnici
okamžitě poklekl a začal se modlit o věčné požehnání.
Na kamenné desce byla napsána slova: „Horská vesnice
Fuyao.“
Cheng Qian zavrtěl hlavou. Netušil, zda jeho nejstarší
bratr jednal zbrkle, nebo jestli po něčem takovém vždycky toužil. Nenápadně si
vyzvedl Tang Zhenův dopis a vrátil se s ním zpět do bambusového háje.
V dopise ve skutečnosti nebylo nic důležitého.
Tang Zhen pouze vysvětloval, že k němu údolí Mingming poslalo Liulanga,
jehož duše byla poškozena po posednutí démonickým kultivujícím Jiang Pengem. Měl
štěstí, že ho Cheng Qian přibil třemi ledovými hřeby a zachránil z jeho
duše, co šlo. V budoucnu bude jeho kultivační cesta mnohem obtížnější než
u ostatních, ale Tang Zhen pro něj najde cestu.
Na závěr byla krátká připomínka, že by se neměli moc
často objevovat v blízkosti hory Fuyao, protože to místo sledovalo až
příliš mnoho lidí.
Cheng Qianovi ztěžklo srdce. Cesta jejich návratu na
horu Fuyao byla tak dlouhá, až se zdála nekonečnou.
O několik dní později, poté, co Yan Zhengming posílil
magický kruh kolem vesnice, se vrátili ke svému původnímu plánu a odjeli do
Nanjiangu. Jejich skupina se skládala ze tří lidí a jednoho ptáka, který
pokojně seděl na Li Yunově hlavě. Díky tomu mu mohla Loužička neustále
připomínat, aby se neflákal a rychle našel způsob, jak přeměnit její tělo zpět.
Skupina tentokrát necestovala na mečích.
Jednak do Nanjiangu nijak nespěchali, za druhé byla
pravda, že po mnoha letech strávených v ústraní potřebovali i kultivující
občas vstoupit do světa smrtelníků. Existovalo rčení: „Štěstí a útrapy spolu
úzce souvisí“ a „Tao a protivenství jdou ruku v ruce.“ Někdy může být
krátký návrat do smrtelného světa užitečný při překonávání nebeských soužení.
Ten princip každý chápal a většina začínajících kultivujících se toho držela, ale
kupodivu platilo, že čím byl kultivující zkušenější, tím více se od světa
izoloval.
Čím výše lidé postoupí, tím užší je jejich cesta.
Z nekonečných vyhlídek na budoucnost se stane skrovný most o jednom
kameni, který v člověku vzbuzuje obavy a strach, že šlápne vedle.
Jako by byl člověk tím zbabělejší, čím víc moci získá,
a proto už se neodvažuje riskovat ze strachu, že o vše přijde.
Horská vesnice Fuyao se nacházela na Středových
pláních, o něco blíže k severu. Krajina se od té jižní značně lišila.
Končil druhý letní měsíc a blížil se začátek podzimu.
Na jihu však bylo stále dusno a vlhko jen s občasným deštěm. Ještě dlouho
předtím, než dorazili k hranicím Nanjiangu, byl Li Yun zcela vyveden
z míry hojností místních bylin.
Každý den se s velkým kloboukem na hlavě a
s bambusovým košem na zádech toulal hlubokými horskými lesy v převleku
za potulného lékaře. Občas nechal Loužičku bojovat o nějaké cenné byliny s
malými neinteligentními bestiemi a nestydatě předváděl svou i její sílu.
Li Yun to velkohubě odůvodňoval tím, že musí
vylepšovat „pilulky proti jedům“, aby je zamořený vzduch v Nanjiangu
neovlivnil. Cheng Qianovi při pohledu na množství nasbíraných bylin přišlo, že
už by jim do Nanjiangu vystačily i na tři jídla denně.
Yan Zhengming se svým pochybným druhým bratrem nic
nezmohl, a tak se raději tvářil, že ho vůbec nezná. Trávil dny tím, že si hrál
na obyčejného člověka a bral Cheng Qiana na procházky po městě. Pro Cheng Qiana
to bylo opravdu těžké. Od mládí měl raději klid a nesnášel hluk, navíc po tak
dlouhé izolaci v extrémním chladu, kdy nepřišel do kontaktu s větším
množstvím lidí, bylo tohle pro něj doslova mučení.
Jenže Yan Zhengming se z nějakého důvodu choval
jako neodstavené kotě, které neustále hledá svou matku, a pokud se mu Cheng
Qian byť jen na okamžik ztratil z dohledu, spustil povyk. Bylo to opravdu
nepříjemné.
Protože chtěli zjistit nějaké informace o Chodcích
nočních můr, ubytovali se v malém městečku na okraji Nanjiangu. Ale i když
uběhl skoro celý měsíc, po démonických kultivujících nebylo ani stopy.
Že by se Chodci nočních můr chovali jako neprovdaná
šlechtická dcerka, která nikdy nepřekročí práh rodného domu?
Pak by tihle démoničtí kultivující byli… vlastně
docela podobní vůdci sekty Fuyao.
Yan Zhengming si nedělal starosti, že by ho mohli
okrást, chlubil se svým bohatstvím a neskrývaně si zarezervoval několik
honosných pokojů v jediné restauraci ve městě. Při jídle se nikdy neptal,
co je v nabídce, pouze je požádal, aby podávali to nejdražší. Každá část
jeho těla, od temene až po špičky prstů, křičela, jaký je to hejsek.
Pro majitele podniku bylo tak vzácné mít za hosta
takového marnotratníka, takže ho uctíval téměř víc jak své předky. Poměry
v Nanjiangu byly celkem volné, mezi muži a ženami se příliš nedbalo na
odstup, proto majitel podniku pověřil svou dceru, aby je všude následovala a
ujistila se, že se jim dostane jen té nejlepší péče.
Bez ohledu na to, kolik lahůdek v nekonečné
variaci chutí a vůní bylo naservírováno, Cheng Qian se nikdy svých hůlek ani
nedotkl a pouze mlčky seděl stranou s hrnkem chladné vody.
Mladá hostinská opatrně sledovala jeho výraz a nakonec
sebrala odvahu. „Je tu něco, co mladému pánovi nechutná?“
Rozdíl v Cheng Qianově chování k cizincům a
osobám blízkým nemohl být zřetelnější. Před cizinci vždy projevoval pouze
prostou zdvořilost, a pokud neměl v úmyslu žádat o informace, nikdy se
neujal iniciativy k hovoru a tvářil se velmi chladně a odměřeně.
Protože byl v tuto chvíli vedle něj Yan
Zhengming, jeho zájem jednat s ostatními byl ještě nicotnější. Krátce
řekl: „Ne, děkuji.“
Odvaha, kterou se mladé hostinské podařilo sebrat,
byla v okamžiku pryč. Neodvážila se ho znovu rušit a tak se obrátila
k Yan Zhengmingovi a zdvořile se usmála. „Mladí pánové, přišli jste ve
špatnou dobu. Za pár týdnů se počasí o něco ochladí a už tu nebude tolik lidí.“
Yan Zhengming na ni pohlédl. „Proč, je tu poblíž
nějaké zajímavé místo, které lze v tomto ročním období navštívit?“
„Přesně tak. Nedaleko města je bývalé sídlo Pána věže
Šarlatového ptáka. Všichni sem jezdí právě kvůli němu.“
Yan Zhengming byl ohromen. „Věž Šarlatového ptáka? Mluvíš o věži jednoho ze Čtyř svatých, Xu Yingzhim… ehm, starším Xu Yingzhim?“1
Věděl jen tolik, že Xu Yingzhi pochází z jihu,
přesnou polohu jeho věže ale neznal. Nikdy by ho nenapadlo, že na jeho sídlo
narazí náhodou.
Mladá hostinská spěšně přikývla. „Přesně tak. Pán věže
Šarlatového ptáka zemřel před více než sto lety a zanechal po sobě jen několik
historických relikvií a věrného starého služebníka. Starý sluha udržuje to
místo na příkaz svého zemřelého pána v původním stavu. Každý rok
patnáctého dne osmého měsíce se otevírají dveře věže, aby očekávala ‚osudem předurčené‘
návštěvníky. A lidé přichází, aby zkusili své štěstí. I kdyby nebyli ti ‚předurčení‘
a nedokázali vstoupit do samotné věže, tak pokud náhodou padnou starému sluhovi
do oka, může jim dát pár rad.“ Zasmála se a pokračovala: „Ale i když věž
Šarlatového ptáka nemá pána, pořád není snadné se k ní dostat. Vy dva mladí
pánové zřejmě pocházíte z bohatých poměrů, proto by pro vás bylo nejlepší
vyhnout se stykům s potulnými kultivujícími. Jakmile začnou doopravdy bojovat,
poteče krev. Dokonce ani oficiální úřady s tím nemohou nic udělat.“
Informace o věži Šarlatového ptáka byly tím
příjemnější, oč překvapivější bylo po tak dlouhé době neúspěšného pátrání
náhodou narazit právě na příbytek jednoho ze Čtyř svatých.
Možná to konečně bylo požehnání uprostřed neštěstí.
Yan Zhengming přesto cítil obavy. Poté, co se
dozvěděl, že klíč Země nejspíš souvisí se Čtyřmi svatými, pečlivě pátral po
jakýchkoliv zmínkách o nich. Věž Šarlatového ptáka si však nechal až naposled.
Žádné komentáře:
Okomentovat