Kapitola 83: Tělo ze zlata těžce zkoušené touhou 4

Xie Lianova levačka vydatně krvácela z rány, kterou si sám zasadil. Nutkavá touha se však zcela neuspokojila, protože pořád šlo jen o sebepoškozování, nikoliv vraždu. Ústa mu povolila a kus látky vypadl ze rtů. Xie Lian se znovu a mnohem silněji bodl do levé nohy. Byla to hluboká rána a zvuk čepele pronikající tělem byl nezaměnitelný.

Mladý voják se už nedokázal držet zpátky a rozběhl se zpátky k němu. Princ při zaslechnutí jeho spěšných kroků vyděšeně couvl. I když byl zády přitisknutý ke stěně, stále se tlačil dozadu.

„Ne, ne, ne! Nepřibližuj se ke mně, ne…“

Druhá krvavá bariéra u vchodu do jeskyně byla nakreslena speciálně proto, aby dokázala zadržet Xie Liana samotného, ale mladíka zastavit nemohla. I když měl stále možnost vrátit se do bezpečí, jed Něžné vůně se chystal vstoupit do dalšího stádia. Pokud by se mladý voják přiblížil, hrozilo, že promešká svou šanci na útěk a Xie Lian ho zabije hned na místě. Té možnosti se děsil a tak se snažil odplazit.

Mladíkovi hrůza v jeho hlase neunikla a úzkostlivě zavolal: „Vaše Výsosti…“

Princi v krvi vřela touha zabíjet. Třesoucí se rukou pozvedl opotřebovaný meč a hlas v jeho hlavě křičel: „Nechci tu zemřít, nechci zemřít, nechci!“

V příštím okamžiku, ve zlomku vteřiny rozhodnutí, se čepel otočila.

Ve tmě zahlédl mladík jen záblesk chladného světla a vykřikl: „Vaše Výsosti!“

Meč zasáhl a pronikl Xie Lianovi do břicha. Princ se přibodl k zemi!

Z útrob mu vyrazila ostrá bolest, rozšířila se do celého těla a rozptýlila horkost. Xie Lian zatínal prsty do jílce a oči se mu zavíraly. Zadusil se kašlem, z koutku úst mu stékala tenká nitka krve, dech mu stagnoval a tělo ho přestávalo poslouchat. Mladý voják oněměl a padl na kolena vedle něj.

V tu chvíli se před jeskyní ozvaly skřeky a jekot.

„Kdo jste?“

Hlasy květinových démonů byly jemné, ale pronikavé, a jejich další křik bodal do uší. Byl tu však ještě jeden hlas, který hřměl hlasitěji a převládal nad všemi jejich výkřiky:

„Co to sakra je!“

Když Xie Lian ten vzteklý řev uslyšel, dech se mu znovu zatajil.

Feng Xin!

Jiný tlumenější hlas řekl: „To je Země něhy. Pokud se nechceš otrávit, zakryj si obličej.“

To byl samozřejmě Mu Qing, který už měl sám tvář zakrytou. Feng Xin ho následoval, ale pak se zdálo, jako by něco zahlédl, protože vztekle vykřikl: „To je… Jeho Výsost? Jeho Výsost? Kurva! Co to kurva je? Co to má být?“

Mu Qing ze sebe vydal tiché „Eh“ a dodal: „To je ale hanebný pohled!“

Jeho tón však nebyl plný hněvu jako Feng Xinův, spíš připomínal reakci někoho, kdo si vyslechl nevkusný vtip. Xie Lian ležel uvnitř jeskyně a neslyšel, co si povídají, dokázal však odhadnout, že se před nimi ti květinoví démoni nejspíš ukázali nazí a vypadají velmi nepatřičně.

Feng Xin zuřivě nadával: „Pospěš si a spal to, ať to nikdo jiný nevidí!“

Brzy se objevilo pole plamenů a byl slyšet zvuk hořícího dřeva. Výkřiky a kletby květinových démonů v tom ohni postupně utichaly. 

„Dbej na důkladné spálení. Ta vůně je jedovatá, a pokud tam zůstanou zbytky semenáčků, vrátí se to zpět,“ nabádal ho Mu Qing.

Xie Lian se nadechl, počkal a pak si jednou slabě odkašlal. Jeho společníci ho okamžitě zaslechli a s voláním se vrhli k jeskyni.

„Vaše Výsosti, jste tam?“

„Jsem tady…“

I když se snažil zklidnit hlas, stále zněl unaveněji než obvykle. Jeho společníci se k němu sice rozběhli, ale zastavily je zábrany před jeskyní. S Xie Lianovými bariérami však byli dobře obeznámeni a věděli, jak je prolomit. Feng Xin zapálil dlaněmi pochodeň, ušel několik kroků a ještě než se nejhlubší část jeskyně osvětlila, zavolal: „Kdo je tam?“

Mu Qinga to zvolání znepokojilo. „Je v jeskyni ještě někdo další?“

Odpověděl Xie Lian: „Nedělejte si starosti. Je to ten mladý voják.“

Oba zanechali ostražitosti a vstoupili dovnitř. Jasné světlo ohně prozářilo jeskyni a naplnilo ji měkkou oranžovou září. Osvětlilo také Xie Liana, ležícího na zemi. Dlouhé vlasy měl rozcuchané, roucho roztrhané a v břiše mu vězel dlouhý meč, který ho přibíjel k zemi.

Ti dva se při tom pohledu zděsili.

Feng Xin se k němu naklonil. „Kdo to udělal?“

„Já,“ vydechl Xie Lian.

Mu Qing se zhrozil: „Proč?“

Princ zavrtěl hlavou. „Nechci o tom mluvit. Stačí jen říct, že nebylo jiné cesty. Pospěš si a osvoboď mě z toho.“

Mu Qing přistoupil, zamračeně vytáhl meč, s cinknutím ho odhodil stranou a mladý voják ho tak získal zpět. Feng Xin pomohl princi se posadit a přikryl ho svrchním rouchem. Teprve pak jim Xie Lian ve stručnosti vylíčil strašlivou noc se Zemí něhy.

„Přišli jste rychleji, než jsem čekal. Kde je Qi Rong?“

„Qi Ronga zavřel král v paláci,“ vysvětlil Feng Xin. „Na ulicích se chová příliš arogantně, takže byl samozřejmě snadným cílem. Ale věděl, že nás má po návratu najít, takže to s ním ještě není tak zlé.“

Zdálo se, že jakkoliv Qi Rong princovými dvěma služebníky pohrdal, přesto uznával, že jsou schopní. Ti dva měli původně v plánu se rozdělit, aby jeden zůstal hlídat pevnost, ale Qi Rong s mečem potřísněným princovou krví křičel a vyl tak usilovně, že si řekli, že nebezpečí může být vážné a rozhodli se jít společně. Kopec Beizi byl hustě nasáklý esencí zla, takže nebylo těžké ho najít. Proto přišli tak rychle.

Xie Lianovo tělo bylo povznesené a normální čepele mu v podstatě nemohly ublížit. Jeho zranění sice nebylo smrtelné, ale za dvacet let svého život nikdy doopravdy neprohrál v boji na život a na smrt a tohle bylo poprvé, kdy díky svému zranění potřeboval čas na zotavení. Feng Xin ho při svém návratu do královského hlavního města nesl na zádech. Prince z břicha bodal cizí pocit bolesti, až se musel se svraštěným obočím ovládat.

„Narazili jste cestou sem na problémy?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Mu Qing.

Xie Lian se nadechl a řekl: „Buďte opatrní, jsou zde nelidské bytosti…“

 Chtěl jim povědět o tvorovi v bílém rouchu, ale protože byl opravdu dost vyčerpaný a periferním pohledem viděl toho mladého vojáka, jak za nimi kráčí se zakrváceným mečem v ruce, nakonec se uvolnil, zavřel oči a hluboce usnul.

Od chvíle, kdy neuváženě sestoupil do říše smrtelníků, nespal Xie Lian už déle než měsíc. Spolu s narůstajícím tlakem ho celé toto utrpení zdolalo a on byl celé tři dny v bezvědomí. Po třech dnech se probudil ve své ložnici. Strop nad ním byl vkusně, ale bohatě zdobený – ostatně byl to palác – a on se okamžitě posadil.

„Feng Xine!“

Feng Xin zrovna venku trénoval s lukem, a když uslyšel volání, okamžitě vstoupil. „Vaše Výsosti?“

Zranění na břiše se princi už dávno zahojilo, takže okamžitě seskočil z postele. „Byl jsem dlouho bez sebe? Stalo se něco?“

„Klid,“ řekl Feng Xin. „Bylo to jen pár dní a nedošlo k žádným nepřátelským útokům, jinak bych tě už dávno probudil. Vrať se do postele, zapomněl sis boty.“

Xie Lian se uklidnil a poslechl. Po krátké pauze se zeptal: „Kde je Mu Qing?“

Vtom vešel i ten a v rukou držel připravené roucho. „Tady.“

Pustil se do oblékání korunního prince, zatímco Feng Xin vedle nich pokračoval:

„I když jsme v posledních dnech s nikým nebojovali, přece jen jsme na něco přišli.“

„A na co?“ zeptal se princ.

„Víš, jak jsme předtím říkali, že v té věci s Yong‘anem je něco špatně? Že by mohli mít venku podporu? Šli jsme na průzkum na kopec Beizi a viděli jsme několik lidí, oblečených jako našinci, ale s divným přízvukem. Nevypadali, že by byli z Xian Le. Zajal jsem je a je jisté, že je ze skrytu podporují další království, které Yong’anu tajně posílají zásoby a zbraně.“

Jak jinak. Když se tolik yong’anských tísnilo na neúrodném kopci, nebylo možné, aby až dosud přežili pojídáním kořínků a plevele!

Feng Xin zaklel. „Zasraní pokrytci, předstírají, že jsou všichni přátelští, ale teď celí žhaví přiživují tyhle sračky a doufají, že se Xian Le propadne do chaosu.“

Království Xian Le disponovalo rozsáhlým územím a skvělými zdroji. Jeho bohatství bylo nesmírné, produkce drahých klenotů byla hojná a okolní království přihlížela s očima zelenýma závistí.

Princ si vzpomněl ještě na něco a tak se zeptal: „Kde je ten chlapec?“

„Jaký?“ znejistěl Feng Xin. „Aha, ten mladý voják? Ten den jsme se s tebou hnali ke Královskému preceptorovi a nikdo se o něj nestaral. Nejspíš se vrátil ke svému oddílu.“

Již oblečený princ spustil ruce a vyrovnaně se posadil na postel. „Ten chlapec byl docela šikovný, myslím, že má opravdu dobrý potenciál se šavlí. Pokud bude dobře trénovat, jako starší bude skutečně úžasný. Mu Qingu, jen co budeš mít příležitost, nezapomeň ho najít. Najdi mu dobré místo. Měl by být povýšen.“

Xie Lian byl člověk, milující každého člověka zkušeného v bojových uměních, a takové prostě musel pozvednout a držet si je u sebe, jen aby je mohl každý den nadšeně pozorovat. Nebylo to poprvé, co podobnou poznámku pronesl, ale nikdy dřív to nebylo na adresu dítěte. Mu Qingův  výraz se při slovech o „opravdu dobrém potenciálu se šavlí“ a „úžasný, až bude starší“ změnil v nečitelný. Promnul v ruce stuhu do vlasů, kterou právě princi rozvázal, a otočil se, aby ji odhodil.

Feng Xin naproti tomu poznamenal: „Ten spratek vypadá tak na čtrnáct nebo patnáct let, není moc mladý? Co bude dělat, až ho povýší?“

Mu Qing se nevýrazně ozval: „Není to správné. Bylo by to proti vojenskému řádu.“

„Když už jsem jako bůh sestoupil do říše smrtelníků, tak co mi může udělat vojenská správa?“ zeptal se Xie Lian a pak se rozzářil. „Měli jste vidět, jak zabíjel binu. Bylo to tak dobré!“

Když už mluvil o binu, před očima se mu mihla ta podivná bíle oděná bytost.

„Vaše Výsosti, proč se na kopci Beizi objevili démoni jako ti ze Země něhy? To se ještě nikdy nestalo,“ zeptal se Feng Xin.

Xie Lian se zvedl na nohy. „To jsem vám chtěl ten den říct.“

Konečně mohl vyprávět o svém setkání s postavou v masce usmívajícího se a plačícího muže. Všichni tři o tom debatovali a neodvážili se nic podcenit, takže se rozhodli, že bude nejlepší oznámit to na Nebesa. Jakmile tedy Xie Lian opustil svou ložnici, krátce se setkal s králem a královnou a pak spěchal do Velké síně na hoře Taicang.

Kdyby to bylo v minulosti, Xie Lian by šel přímo na Nebeský dvůr, aby vše Jun Wuovi řekl osobně. Okolnosti se však změnily. Dobrovolně opustil Nebeský dvůr a to bylo stejné, jako by zahodil klíče. I kdyby se chtěl vrátit, dveře už byly zavřené. Ke všemu odešel ve velkém rozrušení a v Nebeské síni jednal takovým způsobem, že mu bylo trochu trapné postavit se Jun Wuovi tváří v tvář. S velkou úctou tedy ve Velké síni zapálil několik dlouhých vonných tyčinek a předal zprávu božské soše Nebeského bojového císaře v naději, že ji uslyší. Množství spáleného kadidla, které Jun Wu obdržel, však činilo nejméně osm až deset tisíc – ohromné množství, které přinášela řada věrných uctívačů. Zda vyslyší zrovna jeho poselství, záleželo jen na náhodě.

Xie Lian se neodvažoval nechávat své záležitosti příliš dlouho stát a okamžitě se vrátil na bojiště, aby pokračoval ve střežení královského hlavního města.

Zdálo se však, že Yong’an vlivem obrovských škod v jejich první bitvě změnil taktiku a znovu neplánuje přímý útok. Snad za to mohl i fakt, že se Feng Xinovi s Mu Qingem podařilo tajně odříznout jejich posily. Po několika dalších měsících svedli sotva několik menších bitev, nesrovnatelných s tou první, a ani ta podivná bíle oděná bytost se už neobjevila. V královském hlavním městě Xian Le tak panovala stále lepší nálada. Princ si dokonce našel vzácnou příležitost vzdálit se z předních linií a procházet se královským hlavním městem, aby si trochu odpočinul.

Vstoupil na malý kamenný most a pohladil dlouhé větve smuteční vrby. Jak tak pozoroval mrštné rybky koi, švihající ocasy a spokojeně plavoucí v proudící vodě pod ním, pocítil závist. Chvíli stál ztracený v myšlenkách, když náhle v zádech ucítil čísi upřený pohled. Otočil hlavu, ale nikdo tam nebyl, což ho zmátlo, ale zároveň necítil žádný zlý úmysl, tak to nechal být.

Když přešel most, procházel se po Hlavní ulici bojových bohů. Kolemjdoucí ho vzrušeně, uctivě i potěšeně zdravili, klaněli se a vítali ho slovy „Vaše Výsosti“. Xie Lian jen přikyvoval a usmíval se, ale po chvíli chůze znovu ucítil ten pohled.

Tentokrát už nad tím nemávl rukou, bez varování se rozběhl a viníka dopadl. Za vrbou se mihl stín, a když se po něm princ chystal chňapnout, s leknutím si uvědomil, že je to jen mladý chlapec s hlavou omotanou obvazy.

„Ty jsi…?“

I když měl tvář napůl ovázanou, i tak si zvedl zkřížené ruce, zakryl si obličej a přes záplatované rukávy mu vykouklo jen jedno zářivé oko.

„Vaše Výsosti, nechtěl jsem se skrývat,“ zakoktal se.

Xie Lian na něj ukázal: „Ty jsi ten voják z oné noci…“

Odmlčel se a okamžitě si vybavil, co přesně se té noci před mnoha měsíci odehrálo a jak byl mimo sebe. Mysl se mu zaplnila nepříjemnými obrazy a on s pocitem mírného studu zrudl a spěšně si odkašlal.

„Takže jsi to ty. Chtěl jsem se po tobě před časem poohlédnout, ale při tolika starostech jsem na to zapomněl. Ehm, nesloužíš náhodou v armádě? Proč jsi ve městě?“

Mladík se při těch slovech zarazil a trochu sklíčeně odpověděl: „Už nejsem v armádě.“

„Cože? Proč ne?“

Mladého chlapce tím ještě víc zmátl. „Já… vyhodili mě. Vaše Výsosti, vy… vy jste to nevěděl?“

Xie Lian nechápavě zavrtěl hlavou. „Proč bych to měl vědět?“

Jasně Mu Qingovi řekl, že to dítě má potenciál, o který je třeba pečovat, a že ho mají povýšit, tak jak to, že ho i po tak jasných pokynech vyhodili z armády?

Mladík najednou vypadal nadšeně a šťastně, a okamžitě spustil ruce. „Tak Vaše Výsost to nevěděla! Myslel jsem… myslel jsem…“

Xie Lian byl stále zvědavější. „No tak, řekni mi, proč tě vyhodili? Kdo tě vyhodil? A proč sis myslel, že to budu vědět?“

Mladík k němu rychle přikročil, ale než mohl promluvit, Hlavní ulicí bojových bohů se ozval hlasitý zděšený křik:

„Aaaaaaaaah!“

Xie Lian trhl hlavou a spatřil muže, který se držel za obličej a napůl běžel, napůl klopýtal jeho směrem.

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--