Kapitola 59: Je vzácné potkat ještě většího bastarda, než jsem já

Yan Zhengming si nebyl zcela jist, co by měli dělat dál.

I když to nevyslovil nahlas, Cheng Qian jeho obavy vytušil. Pravdou bylo, že většinou dokázal docela dobře číst v lidech, ale jen zřídka o tom mluvil a příliš si nebral k srdci to, co zjistil.

Když viděl, že jeho nejstarší bratr dál váhá, navrhl: „Jestli se chceš podívat na věž, pojďme nejdřív najít Li Yuna.“

Yan Zhengming neodpověděl hned a nakonec místo toho odbočil od tématu: „Náš bojový strýc se i po své smrti dál staral o naši sektu. Raději nechal zemřít své fyzické tělo a rozptýlit tělesné duše, aby tak mohl zapečetit své tři nesmrtelné duše do měděných mincí. Jen díky tomu zabránil pohromám pro sektu, jako bylo prolomení Údolí yao a zničení lLmpy pohlcující duše… navíc, i když prošel odchylkou qi, nevypadal jako zlý člověk. Kdybys byl v pozici našeho mistra a tohle všechno věděl, také bys udělal to bolestné rozhodnutí a pohřbil ho pod stromem?“

Cheng Qian se odmlčel. Neodpověděl mu přímo a místo toho se na oplátku zeptal: „A co potom malý Yuan? Jestli ho opravdu v Nanjiangu chytíme, co uděláš?“

Yan Zhengming svraštil obočí a chvíli mlčel. 

Bez ohledu na to, jakou cestu si Han Yuan po tom všem zvolil, čin, při kterém před lety zabil svého bratra, nebyl z jeho vlastní vůle. Ti, kteří byli ovlivněni Malováním duší, by si nevšimli, ani kdyby se jejich vlastní tělo rozpadalo na kusy. Han Yuan neměl šanci se tomu ubránit a Yan Zhengming to věděl naprosto jasně, přesto se nemohl ubránit zášti.

V tu chvíli se v jeho srdci ozval tichý hlásek: „Co kdyby byla situace opačná? Co kdyby byl Malováním duší ovlivněn malý Qian?“

Jakmile se tato myšlenka objevila, Yan Zhengming se neubránil a začal ji v duchu pitvat.

Pohledem sklouzl k Cheng Qianovi. Vzhled třetího bratra se od dospívání příliš nezměnil – byl jen o něco vyšší, rozložitější a s ostřejšími rysy, ale stále vypadal vcelku stejně. Přesto pokaždé, když na něj zblízka pohlédl, cítil cosi těžko popsatelného.

Nejdřív si myslel, že jsou to rozpaky, způsobené tolika lety odloučení. Ale to nemohlo být ono, protože pokaždé, když zavřel oči, toužil si vybavit každý vlásek Cheng Qianových řas.

Bylo to zvláštní, protože pohled na známé osoby nebo věci nikoho běžně nerozruší.

Jenže Yan Zhengming zjistil, že je stále méně schopný dívat se na Cheng Qiana přímo. Měl totiž pocit, že by si dlouhým pohledem na něj mohl spálit oči.

Po chvíli přemítání došel k závěru, že kdyby byl na Han Yuanově místě malý Qian, nejspíš by ho tehdy nenechal ani utéct k moři. V duchu si povzdechl a trochu se za sebe styděl, protože byl opravdu až příliš zaujatý.

Během svých úvah působil poněkud omráčeně. Při pohledu na jeho výraz se Cheng Qianovi vybavilo, jak se jeho nejstaršímu bratrovi tehdy v bambusovém háji objevil mezi obočím rudý znak signalizující přítomnost srdečního démona.

Trochu se zamračil a pomyslel si: „V první řadě by si ty věci neměl tak brát. Pokud nastanou potíže, může nechat všechno na mě, tak proč si to komplikuje?“

Jeho nejstarší bratr trpěl sto let a to bylo opravdu víc než dost. Cheng Qian si umínil, že udělá vše pro to, aby se od teď mohl Yan Zhengming jen bavit a užívat si moc vůdce sekty, jak se mu zlíbí. On sám prošel sedmi velkými nebeskými souženími, tak proč by nezvládl nést na bedrech zchátralou sektu Fuyao?

Cheng Qian se postavil na nohy a natáhl k Yan Zhengmingovi ruku. „Pojďme. Už kvůli zámku Země se musíme do věže Šarlatového ptáka podívat za každou cenu.“

Z nevyslovitelných důvodu se Yan Zhengming pokaždé, když se mu v zorném poli objevila Cheng Qianova ruka, neubránil nervozitě. Podvědomě se natáhl, aby to byl on, kdo jejich ruce spojí.

Třetí bratr měl chladné prsty, jen v dlaních přetrvával náznak tepla, ale Yan Zhengmingovi přesto přišlo, že pálí.

Neznatelně se zachvěl, neschopný ho pustit.

Cheng Qian tomu nevěnoval pozornost. S mlasknutím popadl ruku „mladého mistra peněz“, právě tu, na které se nacházel prsten z měděné mince, nemilosrdně mu tu nevzhlednou věc sundal a schoval si ji do vlastního rukávu. Potom potřásl hlavou: „Pojď, už žádné další fackování… Udržovat zrovna tuhle Duchovní imitaci, jako bys neměl nic lepšího na práci.“

Yan Zhengmingova ruka byla najednou prázdná. Na okamžik pocítil zklamání a prázdnotu, ale Cheng Qian už odcházel z hostince.

Chladivý pocit na jeho prstech stále přetrvával a Yan Zhengming s nimi trochu neochotně pohnul, s pocitem, že mu něco schází.

Že by za to mohlo vedro a Cheng Qianovy prsty, příjemně zahánějící letní žár?

Cheng Qian už mezitím vyšel ze dveří. Když se ohlédl a spatřil, že Yan Zhengmingovy kroky stále zpomalují, zmateně se zeptal: „Nejstarší bratře, co se děje?“

„Já… ehm, venku je trochu horko,“ zamumlal Yan Zhengming váhavě a v duchu se napomenul. Malému Qianovi podobná intimita nevadila, vždyť se mu po tréninku tolikrát neumytý válel v posteli. Co nejhoršího by se mohlo stát, kdyby mu řekl: „Pojď sem a nech mě se ochladit?“

Maximálně by se mu dostalo protočení očí.

Ale Yan Zhengming ta slova prostě nedokázal vyslovit. A co víc, srdce mu bušilo jako o závod a myšlenky mu bloudily na stále podivnějších místech. V duchu viděl sám sebe, jak natahuje ruce a svírá Cheng Qiana v náručí.

Jako kdyby…!

Yan Zhengming se vnitřně zachvěl. Tohle bylo až příliš zvláštní. Že by jeho srdeční démon nezmizel ani po tolika dnech?

Zmatek však v jeho srdci doprovázela jakási skrytá touha… Skutečně podivné a matoucí. 

Proč si připadá jak poblázněná dívka, která v sobě skrývá milostné city?

Při té myšlence Yan Zhengming na okamžik strnul na místě, jako by do něj uhodil blesk. Když po nějaké době znovu přišel k rozumu, slabý hlásek v jeho srdci z posledních sil vykřikl: „Dobré nebe, při kultivaci se se mnou muselo něco pokazit!“ 

Nakonec opustil rozum ztrácející vůdce sekty Yan s Cheng Qianem město. Vydali se podél pohoří k místu, kde byla duchovní energie nejsilnější, ale dřív než našli Li Yuna, zaslechli lidské hlasy.

Už z dálky spatřili na cestě stojící přezdobený kočár, tažený létajícími koňmi. Jeho boky byly vykládány drahokamy a v oknech se vlnily lehounké závěsy. Už jen chybělo, aby kolem padaly okvětní lístky.

Létající koně nebyli tvorové, které může chovat jen tak někdo a dovolit si je mohly přinejlepším sekty na úrovni údolí Mingming. Navíc většina kultivujících po dosažení Konkrece dokázala létat na mečích, někteří nejslavnější mistři dokonce dokázali během okamžiku překonávat velké vzdálenosti za pomoci magického pole. Pokud někdo vyrazil v tak honosném kočáře, pak to bylo buď kvůli nízké kultivaci, nebo čistě za účelem předvádění se.

Ať už šlo o kterýkoliv z těch dvou důvodu, kultivační úroveň osoby v kočáře rozhodně nemohla být nijak závratná.

Rám na vrchu kočáru byl precizně vyřezávaný a visely na něm gázové závěsy popsané kouzly. Uvnitř seděl mladý muž a líně se opíral o bok. Ačkoli by se dal prohlásit za půvabného, dojem kazilo červené znaménko na vršku levého obočí, které mu dodávalo jakýsi zvláštní nádech nepřátelství.

Kočár následovalo více než deset kultivujících, jejichž úroveň schopností šla na první pohled odhadnout alespoň jako ucházející. Kromě nich stáli navíc po obou stranách kočáru dva starci se zcela bílými vlasy. Šaty a rukávy těchto mužů povlávaly ve větru a byla z nich cítit nadpozemská aura - museli to být mistři nad úrovní prvotního ducha.

Osoba, která stála obklopená těmito lidmi jako kořist ulovená tygrem, nebyl nikdo jiný než Li Yun připomínající potulného lékaře.

Li Yun byl mazaný, ale snadno se nechal rozptýlit a jeho mysl byla stále plná zlomyslných nápadů. Když byl mladší, ještě se nechal motivovat Cheng Qianem, ale po létech poflakování se s Yan Zhengmingem se zcela zaměřil na své tak milované praktiky. Celé ty roky byly jeho výkony v oblasti kultivace průměrné a nijak zvlášť se nezlepšovaly ani nezhoršovaly, takže po celá desetiletí stagnoval na prahu vytvoření prvotního ducha a vůbec ho to netrápilo.

Teď se mu nad hlavou vznášela Loužička, peří celé načepýřené, a chrlila na mladíka v kočáře nadávky:

„Kdo je u tebe pták? Tvoje ústa trčí ven a bradu máš jako opice, sám jsi pták! A kdybych pták opravdu byla, nevychovali mě pro tebe! Přivést sem všechny tyhle tatíky, aby násilím ukradli cizí věc, taková nestydatost!“

Mladík v kočáře nevypadal dobře naladěn, ale zřejmě bral Loužičku jako malého ptáčka, jehož drzosti není třeba brát vážně. Ani po nadávkách se nesnížil na její úroveň a vypadal, že ji shledává zábavnou. S úšklebkem se obrátil na Li Yuna: „Podle toho, co vidím, tak tvoje kultivace jde cestou užívání léků a pilulek, že?¹ Slyšel jsem, že to vyžaduje velké soustředění a klid. To ti nevadí, že s sebou nosíš tuhle hlasitou věc? Navíc je cesta léků docela drahá, používané byliny jsou doslova neocenitelné… Hm, milý spolukultivující, že ty často trpíš hanbou kvůli splasklému měšci?“

Přestože byl Li Yun bezpochyby pohledný, v oblékání i chování byl dost nedbalý a navíc se už dlouho potuloval po zdejší divočině. V tuto chvíli nesl na zádech opotřebovaný košík, kalhoty měl vyhrnuté a po celém těle měl skvrny od bláta. Rozhodně vypadal dost ošuntěle.

„Dám ti tisíc taelů zlata a tři mocné amulety,“ nabídl mu ten floutek v kočáru. „Čas otevření dveří věže Šarlatového ptáka se rychle blíží a shromáždilo se tu docela dost kultivujících. Pokud potřebuješ nějaké zdroje, ty tři amulety ti postačí na výměnu za vše, co budeš potřebovat. Prodej mi toho ptáka.“

Mlčící Li Yun vypadal tou cenou skutečně dojatý.

Loužička okamžitě začala panikařit. Dobře věděla, jak zbabělý a bezzásadový umí tenhle její bratr být. Rozhodně by byl schopen ji prodat! Okamžitě mu začala zběsile poskakovat po hlavě a křičet: „Ani na to nemysli! Jestli se mě opovážíš prodat, vůdce sekty ti zláme nohy!“

Každý floutek byl svým způsobem originál. Jejich nejstarší bratr uměl jen lenošit, ale většinou se s ním dalo domluvit.

Ten v kočáře byl ale jiný. Přestože předstíral srdečné vystupování, ve skutečnosti nechal své podřízené Li Yuna obklíčit a byl připravený získat, co chce, ať už nákupem nebo krádeží.

Li Yunovy oči se rozšířily a pomyslel si: „Nepříjemné.“

Natáhl ruku po rozčilující se Loužičce a zašeptal: „Sestřičko, co kdybych tě nejdřív prodal, a pak se vrátil pro posily a získal tě zpátky?“

Příliš se o ni nebál. Loužička sice nebyla bystrá, zato velmi dobře znala míru svých schopností a věděla, kdy přestat – například když nebyl nablízku nejstarší bratr a ona si uvědomila, že nemá pro své výhružky žádnou podporu.

Teď ho však nemilosrdně klovla. Li Yun se s kyselým obličejem nahlas zamyslel: „Jako kdybys za těch tisíc taelů stála… ale no tak, zapomeň na to, pořád jsem tvůj starší bratr.“

Chytil Loužičce zobák, čímž jí zabránil v dalším vyvádění, nasadil zasmušilý obličej a zvedl ruku v oficiálním pozdravu. „Mladý pane, nabídl jste mi štědrou cenu, ale také jste viděl, jaký ten malý tvor umí být. Má špatnou povahu a je těžké se o ni postarat, bojím se, že kdyby vás náhodou urazila, rozčílíte se a… ach, ať je jaká je, pořád je to živá bytost.“

Hejskovi v kočáře se při pohledu na to zdráhání mihl po tváři náznak netrpělivosti. Vypadal, že s ním nemá v úmyslu dál ztrácet čas a naléhal: „Když za něj utratím tolik peněz, pochopitelně se o něj dobře postarám. Jen řekni, jestli ji prodáš.“

Než však stačil domluvit, Loužička prudce zvedla hlavu. Rychle setřásla Li Yunovu ruku a vylétla z chumlu mužů ven.

Jeden z kultivujících okamžitě vyslal duchovní výboj, aby ji srazil k zemi, ale záblesk energie prošel jen vzduchem.

Přítomné kultivující zamrazilo v zádech, protože do vyslaného blesku energie se přesně zařízl čísi meč. Jako by pohrdal zákeřností Loužiččina napadení, meč útok pouze přerušil, aniž by komukoliv skutečně ublížil. Pak se aura meče rozptýlila a v okolí se rozprostřel chlad, který potlačil i intenzivní letní žár.

Kultivující se otočili a spatřili, jak se k nim rychle blíží dvě osoby. Dvojice starších vedle kočáru okamžitě zvážněla. Vystoupili před ostatní a plně ve střehu se zeptali: „Kam máte namířeno, kolegové kultivující?“

Loužička měla talent okamžitě najít ve chvíli problémů tu nejspolehlivější osobu. Vrhla se Cheng Qianovi do náruče, zcela se oprostila od svého předchozího vystupování sprostého pouličního halamy a žalostně ze sebe vypustila veškerý zármutek: „Tohle je ten, který na mě předtím hodil síť a způsobil, že jsem dopadla takhle. Teď mě zatvrzele pronásledoval až sem a ten pobuda jménem Li byl tak zaslepený bohatstvím, že mě chtěl prodat!“

„Pobuda“ jménem Li jen nevěřícně zíral.

Cheng Qian se natáhl, pohladil Loužičku po hlavě a přejel očima po osobě v kočáru. Pak se obrátil ke dvěma starším před sebou.

Zrovna když se Li Yun obával, že začne drzou poznámkou, Cheng Qian jim lehce kývl. I když to nebyl dvakrát vřelý pozdrav, stále byl v mezích zdvořilosti.

„Mnohokrát děkuji za přízeň a uznání kolegů kultivujících vůči našemu malému vrabčákovi,“ pronesl Cheng Qian beze spěchu. „Je však s námi už tak dlouho a vzhledem k její inteligenci je jako součást rodiny. Nikdy jsme s ní nezacházeli jako s domácím mazlíčkem, takže ji nemůžeme prodat. Prosím, odpusťte nám to.“

Cheng Qian byl dřív schopný poprat se kvůli každé neshodě, ale to neznamenalo, že by byl agresivní. Jednoduše neměl na výběr.

Teď už byla jeho kultivace na takové úrovni, že neměl potřebu cokoliv komukoliv dokazovat, takže i kvůli Loužičce v náručí zůstal zdvořilý. Jeho slova nebyla přikrášlena sebemenší lichotkou, ale také v sobě nenesla žádnou povýšenost. Mluvil docela mírným tónem a stále jemně držel upovídaného ptáčka. To vše svědčilo o rozumné upřímnosti.

Yan Zhengming vedle něj mlčel a prohlížel si každý kousek toho na pohled velmi drahého kočáru. V duchu se rozhodl, že si po návratu do horské vesnice také pořídí létající koně. I kdyby nebyli příliš užiteční, rozhodně se s nimi skvěle předvádělo.

Mladý pán v kočáře na Cheng Qiana zamračeně pohlédl. „Také jsi přišel zkusit štěstí ve věži Šarlatového ptáka?“

Cheng Qian mohl jediným pohledem říct, že úroveň té osoby je pravděpodobně stále na prahu Konkrece. Pomyslel si: „Co tebe opravňuje se starat?“

Ale protože nechtěl způsobovat další problémy, odpověděl: „Jedeme do Nanjiangu a náhodou jsme projížděli kolem. Kdyby se nám poštěstilo obdivovat půvaby věže Šarlatového ptáka, bylo by to nečekané potěšení.“

Protože mladému pánovi očividně uniklo, jak shovívavě ho Cheng Qian šetří, jeden ze starších před kočárem se k němu otočil a šeptem ho varoval.

I když neslyšeli, co mu řekl, mladý pán se rozčílil, ještě než starší domluvil. Ukázal na kultivujícího: „Moje rodina zaměstnává tak zbytečné lidi! Všichni se bojíte, i když čelíte jen nějakým potulným kultivujícím… chci toho ptáka za každou cenu!“

Starý kultivující měl za sebou už pěknou řádku let. K mistrům na takové úrovni se obvykle sbíhali lidé z celého okolí s lichotkami, ale teď tu na něj veřejně pokřikoval nějaký nevzdělaný mladík. Výraz mu okamžitě zkysl.

Yan Zhengming vytáhl Loužičku z Cheng Qianových rukou a užíval si náhlého chládku. Pak si dovolil jedno tiché a dojaté povzdechnutí: „Je vzácné potkat ještě většího bastarda, než jsem já.“

Bylo to tak sebevědomé, že ostatní prostě nemohli k jeho prohlášení nic dodat.

Poté kývl Li Yunovi. „Už jsme řekli, že neprodáme. Bratře, pojďme.“

Už se ani neobtěžoval s jízdou na meči, jeho energie se jednoduše proměnila do tvaru čepele a vynesla ho přímo k nebi. Aura meče kolem něj byla zcela odhalena.

Oba starší si vyměnili bezmocný pohled a vypadali plně ve střehu. Kultivujících s mečem byly tisíce a tisíce, ale ne všichni se mohli nazývat kultivující meče. Pouze takoví dokázali proměnit svého vlastního prvotního ducha v meč. Když ho uvolnili mimo své tělo, bylo těžké je samotné odlišit od skutečné zbraně. 

Vykultivovat meč z prvotního ducha bylo nesmírně obtížné – vyžadovalo to správné načasování, příznivé místo a čas a nejméně sto let úsilí. Osoba před nimi byla tak mladá, ale už to dokázala. Jeho budoucnost musela být nepředstavitelná.

Kultivující meče byli tak vzácní, že ti úspěšnější se obvykle považovali za jedny z nejsilnějších na světě. Už jen to, že někdo na úrovni Yan Zhengminga byl s nimi ještě ochotný hovořit jako s rovnými, od něj bylo projevem velké zdvořilosti. Ale jejich mladý pán, který neuměl ani létat na meči a byl hloupý snad od narození, měl dokonce pocit, že ho někdo uráží. Okamžitě se vztekle rozkřikl: „Když jste všichni tak neschopní, postarám se o to sám!“

Než ho oba starší stačili zastavit, vylétl mu z rukávu malý praporek. Díky pestrobarevným přívěskům vypadal téměř jako Prapor na vyvolávání duchů a zdálo se, že se jedná o nějaký cenný artefakt, nezávislý na úrovni osoby, která ho aktivovala. Prapor v okamžiku uzavřel celé okolí do svého vlastního světa.

--Předchozí kapitola--           --Kapitoly -           --Další kapitola--

---

1 Vlastně říká to samé, z čeho kdysi Zhou Hanzheng obvinil Yan Zhengminga, totiž že místo usilovné vnitřní kultivace zvyšuje své schopnosti pomocí vnějších prostředků - pilulek. ^↩