Kapitola 84: Ze země v lese Buyou přichází obličejový mor 1

Ten vysoký statný muž se s šíleným výrazem řítil ulicí a srážel každého, kdo mu stál v cestě. Lidé si hlasitě stěžovali:

„Co to má znamenat?“

„Běží, jako by mu za patami hořelo, že by byl tak zapálený díky dnešnímu vedru?“

„Páni, ten z domu vyběhl tak rychle, že si tam zapomněl dobré způsoby.“

Někteří se při těch komentářích začali smát, protože mužovo chování nikoho doopravdy nerozzlobilo. Ale ten člověk se řítil dál, dokud čelem nenarazil do bohatě zdobeného vozu. Všude kolem se rozstříkla krev.

Zřítil se k zemi a kolemjdoucí začali křičet, dokonce i ti, kteří předtím žertovali.

Šokovaný byl i majitel vozu, který vystrčil hlavu a zjišťoval: „Co to bylo? Kdo do mě narazil?“

Všechno se událo tak náhle, že princ musel záležitosti s mladým chlapcem prozatím nechat být a spěchal k ležícímu muži.

„Co se stalo?“

Zdálo se, že ten muž po ráně do tvrdého a pevného dřeva vozu omdlel. Rozcuchané vlasy mu zakrývaly obličej a už se kolem něj shromáždilo několik ustaraných diváků. Než se však mohl Xie Lian přiblížit, muž se probral, vyskočil a v amoku zavyl:

„Už to nemůžu vydržet! Zabijte mě! Někdo už mě zabijte! Rychle, musíte mě zabít! Prosím!“

 Skupinka statných mužů, procházejících kolem, se už na to nemohla dívat.

„Které rodině ten blázen utekl? Zatraceně, odveďte ho pryč…“

Přikročili blíž, aby toho muže zajali, ale při pohledu na jeho tvář vykřikli a okamžitě couvli.

„Co je to za zrůdu?“

Šílenec je však rychle následoval a nekontrolovaně vykřikoval: „Dělejte, už mě někdo zabijte!“

Ti muži byli vyděšení, takže když spatřili blížícího se Xie Liana, zatvářili se, jako by k nim přinášel nebeské útočiště a spěchali se za něj schovat. Princ proti tomu šílenci bez mrknutí oka vykopl nohou. Srazil ho k zemi, muž se několikrát otočil a skončil obalený blátem jako toulavý pes. Lidé, kteří ho předtím viděli zblízka, začali ukazovat.

„Vaše Výsosti, ten muž! Ten muž… on má… on má…!“

 Ukazování bylo zbytečné, Xie Lian už to viděl sám.

Ten muž měl dvě tváře!

Technicky vzato to byla jedna tvář, z níž vyrůstala druhá, velká asi jako dlaň. Menší tvář byla namačkána na jedné půlce obličeje toho šílence, a navzdory jeho mládí patřila ta malá tvář vrásčitému a neuvěřitelně ošklivému starci.

Ten pohled šokoval i prince a v hlavě se mu honila jediná myšlenka: „Co je to za zrůdu?“

Okamžitě se chopil meče u pasu a tasil. Byl to magický meč Hong Jing, který mu daroval sám Nebeský císař.¹ Od chvíle, kdy se setkal s tou bíle oděnou postavou, nosil tento meč neustále u sebe pro případ, že by se mu naskytla možnost spatřit pravou podobu oné bytosti. Meč posloužil i nyní, ale jakmile ho vytasil, lesk čepele zůstal stále zářivě sněhobílý.

Podoba muže se nijak nezměnila, ani když se podíval do odrazu na čepeli. Šílenec nebyl ani netvor, ani démon – byl to skutečný člověk.

Existoval však na světě někdo s takovým znetvořením? Pokud se tak narodil, jak je možné, že se o tom v královském hlavním městě nevědělo? Xie Lian byl udivený i podezíravý zároveň. Pak vedle něj kdosi promluvil třesoucím se hlasem: „Jak… jak se mu to stalo?“

Princ zatasil Hong Jing a ohlédl se. „Ty ho znáš? Předtím tak nevypadal?“

Odpovědi se mu dostalo od více lidí: „Známe ho! Pracovali jsme s ním! Samozřejmě, že tak nevypadal… předtím byl, no… jak by předtím mohl mít na sobě něco takového?“

Přicházeli další lidé a dav se zvětšovat tak rychle, že téměř zablokoval hlavní ulici. Xie Lian se s vážným výrazem nadechl a hlasitě a zřetelně nařídil:

„Prosím, nepřibližujte se! O nic nejde, můžete se rozejít!“

Obvázaný mladík mu pomáhal držet dav dál, ale princ neměl čas se mu věnovat, protože byl zaneprázdněn snahou zavolat Feng Xina a Mu Qinga skrze komunikační pole:

„Přijďte rychle na Hlavní třídu bojových bohů v královském hlavním městě!“

Poté, co spustil ruku od ucha, spatřil vedle sebe váhavě postávat rozpačitého muže. Přikročil k němu.

„Chceš mi něco říct?“

Po tak přímém dotazu od korunního prince našel muž odvahu: „Vaše Výsosti, je tu něco… nevím, jestli to mám říct…“

Xie Lian neměl na jeho zmatené bláboly čas a rázně mu skočil do řeči: „Přejdi k věci!“

„Před několika dny se mi na hrudi objevily takové boule, tři velké a dvě malé. Nic jsem necítil, nesvědily ani nebolely, a když jsem do nich šťouchl, bylo to vlastně docela příjemné. Moc jsem to neřešil, ale když vidím toho chlapíka tady… no, připadám si tak nějak… je to otravné… jako by to byl nějaký trest, nebo tak …“ Nervózně se zasmál a uvolnil si roucho, čímž odhalil hrudník. „Není se mnou nic v nepořádku, nebo ano?“

Lidé při pohledu na jeho hruď ztichli. Nebyly tam jen „nějaké boule“. Z kůže mu jasně vystupovala ženská tvář. Rysy měla ještě trochu rozmazané, ale už šly bezpečně rozeznat uši, oči, nos, ústa i brada.²

Muž na sebe pohlédl a šokovaně zalapal po dechu: „Jak se to stalo? Takhle to nevypadalo, nebylo to tak… takové…“

Živé? Realistické? Bez ohledu na slovo, které hledal, bylo to prostě děsivé!

Vyděšení už byli i lidé okolo a ubohý muž navzdory všem společenským pravidlům sevřel lem Xie Lianova roucha. 

„Vaše Výsosti, zachraňte mě!“

Ve stejnou chvíli konečně přišel Feng Xin s Mu Qingem a při pohledu na obraz před sebou svraštili obočí.

Feng Xin zvedl hlas: „Ustup! O co se tu pokoušíš?“

Xie Lian neměl čas vše vysvětlovat. Poplácal muže po ramenou ve snaze ho utěšit: „Neměj strach, hlavně zachovej klid.“

Jeho tón byl vřelý a přesvědčivý, vážný, ale laskavý. Ten muž uvěřil, že princ má vše pod kontrolou a nepochybně byl pevně přesvědčen, že taková maličkost pro Jeho Výsost korunního prince nic neznamená, takže se uklidnil. Princ však nebyl uvnitř klidný ani trochu. 

Ta „lidská tvář“ byla ve skutečnosti čímsi, co postupně rostlo, a příznaky – jiné slovo ho nenapadalo – neměl jen jeden člověk. Bylo tedy možné, že takových případů je mnohem víc?

Okamžitě vše stručně vyložil svým společníkům a přikázal: „Nahlaste to v paláci a předejte tento vzkaz: Ať prohledají celé město a zjistí, zda je tu ještě někdo s podobným postižením. Nikoho nesmí vynechat!“

Celá ta věc byla tak znepokojující, že král na tu záležitost hned po obdržení zprávy zaměřil veškerou svou pozornost. Vyslal velké množství vojáků, aby pátrali a vyšetřovali, a jejich práce byla vysoce efektivní a účinná. Ještě té noci se potvrdilo, že v celém královském hlavním městě bylo již dalších pět lidí, kterým na těle vyrostly slabě viditelné tváře. Těch pět si z toho dosud buď nic nedělalo, nebo jim obličeje rostly na místech, kde je nebylo snadné objevit, protože nesvědily ani nebolely.  Kromě toho byly na těle více než deseti dalších objeveny mělké hrbolky, bezpochyby zárodky ještě nedozrálých tváří.

Mezi všemi těmi lidmi bylo nejvíc žen a mladíků, a když byli jeden po druhém přiváděni před prince, celí neklidní se navzájem zdravili a utěšovali. Xie Lian nejdřív vyřizoval stranou ještě jiné záležitosti, ale když si skupiny všiml, něco se mu zdálo zvláštní.

„Vy se všichni znáte?“ zeptal se.

Úředníci, kteří na té věci pracovali celou noc, krátce nahlédli do zprávy a odpověděli: „Vaše Výsosti, mnoho z nich žije na okraji města, poměrně blízko sebe, takže je možné, že se potkávali jako sousedé.“

Většina z nich žije ve stejné oblasti? Mu Qingovi se zděšením rozšířily oči.

„Všechny ty lidské tváře narostly lidem, kteří žili blízko sebe? Je to nakažlivé?“

Xie Liana napadlo to samé, jen to neřekl tak rychle. Okamžitě přikázal: „Izolujte je! Odveďte ty, kteří nemají příznaky, a nedovolte, aby se k nemocným někdo přiblížil! Najděte místo, kam všechny umístíte do karantény!“

Podivná nakažlivá nemoc! Když tato informace unikla ven, byla účinnější než rozkaz od celé armády dohromady. Nejenže se přihlížející dav rozprchl, ale více než polovina domů na ulici se vyprázdnila. Princ nařídil, aby se jmenovaní úředníci a vojáci připravili na ochranu, a odvedl onu skupinku asi dvaceti lidí na předměstí, kde někteří z nich žili.

Nedaleko obytné čtvrti, na okraji královského hlavního města, se nacházel rozsáhlý les zvaný Buyou.³ Vládní úředníci měli v plánu vybudovat tam místo, kde by se dočasně nemocní lidé usadili. Jenže zatímco byli ostatní v lese zaneprázdnění budováním tábora, Xie Lian se cítil čím dál víc nesvůj. Jeho společníkům to neuniklo. Jako první promluvil Feng Xin:

„Vaše Výsosti, nebylo to zde, kde Lang Ying…“

Princ spustil ruce podél těla a hluboce se zamračil. „Ano. Bylo to tady.“

Les Buyou byl přesně tím místem, kde Lang Ying holýma rukama vykopal hrob a pohřbil do něj mrtvé tělo svého syna.

Při té vzpomínce se na sebe všichni tři podívali. Ačkoli nedokázali říct přesný důvod, došli k podobnému závěru a jako na povel se začali rozhlížet a hledat místo, kde Lang Ying toho dne mrtvolu pohřbil. Jenže už uběhly měsíce v lese Buyou bylo tolik stromů, tak jak by si mohli přesně vzpomenout, kde přesně k tomu došlo?

Jenže potom k nim dolehl nepopsatelně odporný zápach.

Podobalo se to zápachu tlející mrtvoly, ale mnohem dusivějšímu. Stačil jediný nádech a člověk nedokázal zůstat nehybný. Ostatní to ucítili také, protože začali couvat, zakrývali si nosy a rozhlíželi se.

„Co to má být?“

„Co se to děje? Je to mnohem horší než deset let staré naložené okurky!“

Princ se vrhl vpřed a vydal se za tím děsivým zápachem, a ani ho nepřikvapilo, když za chvíli došel k povědomě vypadajícímu pokřivenému stromu. Země pod tím stromem byla mírně vyvýšená, takže tvořila malý kopeček. Vojáci pozvedli meče a obklopili Xie Liana připraveni ho chránit, ale on je zastavil zvednutím ruky.

Vážně řekl: „Buďte opatrní. Obyčejní lidé by se neměli přibližovat.“

Feng Xin, který rozhodně obyčejným člověkem nebyl, vzal okamžitě lopatu a přistoupil k vyvýšenině. Po několika odhozených lopatách hlíny se z té hromady stala prohlubeň a odporný zápach zesílil. Feng Xin kopal opatrněji a po chvíli narazil na jakousi pokroucenou černou věc.

Zatímco opatrně odkrýval nález, vojáci byli ve střehu, jako by měli čelit nebezpečnému nepříteli. Náhle se země vyklenula a světla pochodní odhalila obrovské nafouklé tělo. 

Okamžitě se vzedmul odporný hnilobný zápach a mnozí z okolostojících začali zvracet. Xie Lianovi se rozšířily zorničky.

Tu věc už nebylo možné označit za lidskou. Vlastně cokoliv by bylo lidštějšího než tohle a nikdo by už nepoznal, že tahle obrovská nafouklá mrtvola bylo kdysi malé a vyhublé dítě.

Xie Lian odvrátil zrak a potlačil zvracení. Feng Xin s Mu Qingem vyhrkli:

„Co to má být?“

„Je to prokleté, nebo je to jen shnilá mrtvola?“

Ať to bylo cokoliv, princ přesně věděl, co je třeba udělat.

„Ustupte! Čím dál, tím lépe! Tu věc spálím.“

Zvedl ruku a vyšlehl velký proud plamenů. Právě když oheň za doprovodu hustého kouře vzplál, ozval se ze vzdáleného královského hlavního města ostrý zvuk bojového rohu. Hlasitě a pronikavě troubil, burcující každého v okolí.

Všichni tři současně vzhlédli, protože tohle byl signál nepřátelského útoku. Feng Xin zaklel.

„Kurva, ze všech možných načasování museli přijít právě teď!“

Mu Qingova tvář byla temná a vypadal sklesle i ve svitu ohně. „Možná to byl záměr?“

Princ zareagoval rychle: „Mu Qingu, zůstaň tady a postarej se o tu věc. Feng Xine, ty půjdeš se mnou. Nejdřív je odrazíme. Nezapomeň, nesmí najít žádné naše slabé místo!“

Té noci oba úspěšně vyběhli z městské pevnosti a narychlo svedli bitvu.

Začala nečekaně, přesto ji vyhráli. Ale i když zvítězili, nikdo z vojáků Xian Le, včetně prince, necítil radost.

Podivné nemoci, která se tak najednou objevila, začali lidé říkat „obličejový mor“. Řeči o něm obletěly královské hlavní město jako blesk a vyvolaly rozruch a velké znepokojení.

Král uvažoval o tom, že zprávu ututlá, ale první oběť na ulici vidělo tolik lidí, že nemělo smysl se o to ani pokoušet. Navíc se obličejový mor rychle šířil a za pouhých šest dní se podobné příznaky objevily na těle více než padesáti lidí.

Současně s tím se zvyšoval tlak yong’anských. Xie Lian, řešící dvě věci zaráz, si sotva mohl najít čas, aby se ještě vydal do Yong’anu a přinášel tam déšť. Veškerou duchovní sílu a energii musel vynaložit na vytváření karanténní zóny.

V chladném lese Buyou byla postavena velká pole provizorních stanů a chatrčí. Když princ procházel kolem, země už byla zaplněna pacienty. Začínali zde s dvaceti lidmi, ale nemocní se brzy počítali na stovky, a stále jich přibývalo. Xie Lian se snažil vyhradit si každý den čas, aby mohl přijít a skrze svou moc ulevit postiženým od děsivých příznaků. Obličejový mor však vyléčit nedokázal, i když v to lidé stále doufali.

Jeden mladík ležící na zemi náhle zvedl ruku a zatahal prince za lem roucha.

„Vaše Výsosti, nezemřu, že ne?“

Xie Lian se chystal odpovědět, když si uvědomil, že je mu ten muž povědomý. Podíval se pozorně a opravdu - byl to člověk, který mu daroval deštník v onen upršený den, kdy se dozvěděl, že Xian Le trpí nedostatkem vody.

Při té vzpomínce naplnilo jeho srdce teplo. Poklekl a jemně poplácal ho po ruce. Vážným tónem pronesl: „Udělám, co bude v mých silách.“

Jako by mu přinesl naději na přežití, muži radostně zazářily oči, začal opakovat: „Dobře, dobře,“ a znovu si lehl. Z jeho výrazu princ poznal, že mu opravdu věří.

Pokaždé, když se s těma očima setkal, hluboko v Xie Lianově srdci rostl pocit sebeobviňování a potřeba najít lék byla stále zoufalejší.

Poté, co obešel všechny nakažené, našel si klidné místo k sezení. Mu Qing rozdělal oheň a Xie Lian jen tak seděl ponořený do myšlenek. O kus dál procházela dvojice mužů s nosítky a mumlali si mezi sebou, přesto jejich slova nějak dolehla i k princovým uším.

„Kolikátý už to je?“

„Myslím, že čtvrtý nebo pátý.“

Na nosítkách ležel pacient, který v lese Buyou zemřel. Po pravdě řečeno, obličejový mor nenabízel příjemnou smrt, ale byly tu děsivější vyhlídky – kdo přežil, tomu ty věci zůstaly na těle po zbytek života. Při pouhém pomyšlení na to ztrácel člověk vůli k životu a nejvíc se bály mladé ženy, které si obvykle tolik zakládaly na svém vzhledu. Kdyby jim na obličeji vyrostlo něco takového… většina by se rozhodla svůj život raději ukončit.

 Další nosič si povzdechl: „Kdy už to skončí?“

„Máme Jeho Výsost korunního prince, takže neprohrajeme. Jen klid.“

Ten první řekl: „Nebojím se prohraných bitev. Jenže má za takové situace vítězství v bitvě vůbec nějakou cenu? Pro nás civilisty není snadné takhle žít, ach jo. Nevadí, nevadí. Nestěžuju si. Prostě předstírej, že jsem nic neřekl. Vůbec nic.“

Kdyby tam byl Feng Xin, okamžitě by se k nim vrhl a vynadal jim. Mu Qing se však na Xie Liana jen mlčky podíval a dál se věnoval ohni. Teprve když nosiči úplně odešli, konstatoval: „Nevzdělanci umí jen obviňovat Nebesa a ostatní lidí. Myslí si snad, že bojový bůh má moc úplně nad vším?“

Xie Lian zavrtěl hlavou. To, co nosiči říkali, byla pravda. Byl bojovým bohem, takže s jeho přítomností armáda neprohrávala. Ale k čemu bylo v takové chvíli vítězství? Armáda měla chránit civilisty před útrapami války, ale pokud by všichni civilisté trpěli následkem obličejového moru, nezměnila by se ta ochrana spíš v nepovedený žert?

Oheň se rozhořel a vedle Xie Liana se posadil Feng Xin, který se právě vrátil.

„Něco nového?“ zeptal se okamžitě princ.

Feng Xin zavrtěl hlavou. „To samé, jako když jsi hledal ty. Na kopci Beizi není ani stopa po Lang Yingovi ani po té bíle oděné postavě. Kdo ví, kde se skrývají. Nemáme ani důkazy, že za tím stojí právě oni. Ale přesně jak jsme předpokládali, mezi yong’anskými nakažení nejsou. Nemají ani jeden případ obličejového moru.

Mu Qing šťouchů do ohně. „Královské hlavní město a kopec Beizi jsou od sebe tak blízko, že není možné, aby se nikdo z nich nenakazil. Není těžké si odvodit, že to musí být jejich práce.

Mnozí už tomu tajně věřili, ostatně dávalo to smysl. Nicméně i kdyby Lang Yinga obvinili, ať už tajně nebo veřejně, ten muž byl dobře ukrytý a nemohli ani najít žádný důkaz. Nedalo se nic dělat.

Měli podezření, že obličejový mor začala kletba, a že zdrojem té kletby byla mrtvola Lang Yingova syna. Pokud to však byla kletba, pak byla dokonalá – nezanechala žádné stopy, kterých by se mohli chytit, a neexistoval žádný důkaz, který by jejich podezření potvrdil. Nebyl způsob, jak o té nemoci zjistit víc, dokud nezadrží podezřelého.

Xie Lian předal na Nebeský dvůr stručnou zprávu o svých předpokladech. Jenže jak už bylo řečeno, jeho sestup byl vážným přestupkem a na rozdíl od minulosti, kdy mohl jen tak vtrhnout do Velké bojové síně a informace vykřičet Jun Wuovi přímo do ucha, teď to musel udělat podle předpisů.

Je třeba vědět, že „podle předpisů“ znamenalo jediné: se štěstím stačilo vysypat z rukávu pořádné množství zásluh a zpráva byla předána, bez štěstí mohl být nucen projít složitou byrokracií zavalenou nekonečnými průtahy. Potom by stejně došlo jen k vyslání nějakých jiných nebeských úředníků. Kromě Jun Wua se mu v moci mohl rovnat jen málokdo, takže by dotyční ani nemuseli být schopni pomoci. Jun Wu měl na bedrech těžké břemeno, protože řečeno slovy smrtelníků, byl jako stroj, který musel každý den řešit tolik problémů, že nebylo možné, aby přišel Xie Lianovi na pomoc osobně. Celé hlášení tedy bylo spíš na oko a princ ani neočekával, že by bylo k něčemu platné.

Navíc ho trápil i docela jiný problém.

Promluvil: „Pokud předpokládáme, že Yong´an použil kletbu, aby dostal královské hlavní město na kolena, pak nejúčinnější by bylo zaměřit se na armádu. Zbavit se armády je to samé, jako si otevřít brány.“

Ne že by v armádě žádné oběti obličejového moru nebyly, ale ve srovnání s ostatními jich bylo málo, snad jen tři nebo čtyři postižení. A jakmile byli poslání do karantény, situace se dostala pod kontrolu a mezi vojáky se nemoc dál nešířila.

Feng Xin dostal nápad: „Možná si myslí, že i kdyby se zbavili armády, ty bys je stejně porazil, takže se raději zaměřili přímo na civilisty.“

Mu Qing se suše zasmál a Feng Xin se okamžitě naježil.

„Čemu se směješ?“

„Ničemu. Vždycky dokážeš najít ty nejlepší argumenty. Nemám co dodat.“

Feng Xina nejvíc ze všeho vytáčeli lidé, kteří si chtěli rýpnout do ostatních, zatímco předstírali zdvořilost, takže ho zcela ignoroval.

„Jestli to byli oni, pak jsou opovrženíhodní. Pokud na to mají odvahu, ať čestně bojují na bojišti, ale ať nepoužívají pochybné triky, aby ublížili nevinným civilistům!“

Xie Lian bezvýhradně souhlasil a povzdechl si. „V poslední době jsem přemýšlel právě o tom, co infekci způsobuje. Musíme znát příčiny, pokud nemoc chceme potlačit.“

„Není to snad jasné? Infekce vzniká, když se k sobě přiblíží, dotýkají se, pijí stejnou vodu, jí spolu, spí spolu a podobně.“

Princ si promnul čelo. „Na první pohled to tak vypadá. Ale vezmi si armádu. Všichni vojáci spolu pijí, jedí, spí a žijí v těsnějším sousedství než v obyčejných domácnostech. Tak proč není víc nakažených vojáků?“

Mu Qing svraštil obočí. „Chceš říct, že i za stejných okolností budou někteří nakažení a jiní ne? Chceš zjistit, jaký typ lidí je vůči obličejovému moru imunní, že?“

Xie Lian zvedl hlavu. „Mu Qingu, ty mi rozumíš. Přesně tak. Pokud to zjistíme, pak bychom mohli najít způsob, jak dalšímu šíření zabránit.“

Mu Qing přikývl. „Dobře. Tak se na to podívejme takto: u jakého druhu lidí je větší pravděpodobnost, že se nakazí? Jaký typ pacientů převládá v karanténě v lese Buyou?“

Xie Lian v posledních dnech donekonečna procházel táborem a dokázal by odpovědět i se zavřenýma očima: „Ženy, děti, dospívající, senioři a mladí muži menší postavy.“

Feng Xin se podivil: „Takže se nakazí jen slabí? Měl by král nařídit, aby všichni v královském hlavním městě cvičili a posilovali?“

Co k tomu šlo dodat. Xie Lian s Mu Qingem na něj pohlédli a nějak neměli zapotřebí mu odpovědět.

Po chvíli ticha Feng Xin pronesl: „Počkat, to není ono.“

autor ilustrace Oro

--Předchozí kapitola--       --Seznam kapitol--        --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Příští týden jsem opět pryč, tak uvidíme, zda a jestli stihnu další díl obou novel. A ještě jedna věc - moc děkuji za každý komentář, vážím si vašeho zájmu. Někde jsem četla, že like (v mém případě přečtení) přinese překladateli úsměv, komentář mu zlepší celý den. A je to tak. :)

---

1 S touhle čepelí už jsme se setkali v kapitolách o Ban Yue. Meč není nijak skvělý, ale dokáže odhalit duchy, démony, netvory… protože v jejich blízkosti zrudne. Navíc v  odrazu ukazuje jejich pravou podobu. Nan Yang s ním chtěl Xie Lianovi odhalit San Langa… ten ho ovšem ještě předtím stihl zlomit.^↩

2 …šlo bezpečně rozeznat pět jejích smyslů. Na toto rčení jsem narazila už podruhé a stále mi není zcela jasné, která část obličeje má symbolizovat ten pátý, tedy (asi) hmat. Nebo že by tam byl ještě jiný? Internet neporadil. ^↩

3 Buyou, čteme Pu-you^↩

Poznámka zcela pod čarou všech poznámek: Je to sice vážná věc, ale stejný autor obrázku výše má i poněkud veselejší pohled na obličejový mor: