Po návratu z věže Šarlatového ptáka si šli odpočinout do stejného podniku na kraji Nanjiangu. Yan Zhengming jim vyložil okleštěnou verzi toho, co viděl v Pečeti vůdce sekty – vynechal jen začátek a konec a nezmínil se o jistých naznačených pochybnostech.
Cheng Qian byl trochu skeptický. „Ten kámen na mém
nádvoří? Nepleteš se? Opisoval jsem si na něm Písma pokaždé, když bylo příliš
horko.“ Zavrtěl hlavou a pokračoval. „Nevšiml jsem si na něm ničeho neobvyklého. Byl to prostě jen kámen
s hladkým povrchem, jen trochu větší a nepříliš kvalitní nefrit.“
Loužička neovládla zvědavost. „Opravdu na světě
existuje kámen, který plní přání? Cheng Qiane, na co jsi myslel, když jsi na
něm opisoval ta Písma? Splnilo se ti něco z toho?“
Cheng Qian nehnul ani brvou. Pravdou bylo, že tehdy
přemýšlel o tom, že ten kámen musí mít alespoň nějakou hodnotu, takže kdyby
sekta Fuyao v budoucnu upadla do chudoby, mohl by ho snést dolů
z hory a nechat z něj něco vytesat, aby jeho cenu zvýšil.
Tohle se mu rozhodně nesplnilo.
S trochou námahy zachoval vážný tón: „Když
opisuješ Písma, musíš se zbavit všech rušivých myšlenek, takže jsem nemyslel
vůbec na nic.“
Loužičku naplnil pocit nesmírného obdivu. Ona sama se
nikdy rozptylujících myšlenek zbavit nedokázala.
Li Yun jim vpadl do hovoru: „Tvému třetímu bratrovi
bylo tehdy něco málo přes deset let a jediné jeho přání se mohlo týkat toho,
aby se co nejrychleji zlepšil v Písmu i v šermu a mohl tak brzy najít
své duchovní cítění. A samozřejmě aby ho Han Yuan neobtěžoval svými lumpárnami,
a taky aby se od něj jeho navoněný nejstarší bratr držel dál… Ehm, vůdce sekty,
nemyslel jsem to zle…“
Pod Yan Zhengmingovým pronikavým pohledem se rozesmál
a rychle změnil téma: „Od pradávna je ten kámen jediný svého druhu a rozhodně
by se nezabýval žádnými banálními záležitostmi. Tím ‚splněným přáním‘ se
samozřejmě myslí něco nedosažitelného, něco, na co lidské úsilí nestačí.“
„Přestaň se vytahovat svými znalostmi,“ napomenul ho
Yan Zhengming, „a raději mi řekni, co je zač ta Říše tří životů.“
„Přestaň do mě šťourat a já ti to povím. Slyšel jsem o
ní.“ Li Yun se opřel na židli, mírně zvedl bradu a trochu povýšeně vysvětlil:
„Existují tři tisíce hlavních skrytých říší a šest tisíc menších. Lidé nějaké našli,
ale většina zůstává stále neobjevená. Nejstarší záznam o Říši tří životů byl
nalezen ve spisech o Démonické kultivaci.“
„O Démonické kultivaci?“ Cheng Qiana to ohromilo. „V
těch knihách, které zaplňují celou stěnu v dolním patře knihovny? Viděl
jsem ho, když jsem byl ještě dítě, ale žádnou zmínku o tajemné říši si tam
nepamatuji.“
„Nech mě to doříct. První část Démonická kultivace je
naprosto nezajímavá. Zabývá se věcmi jako jsou jednotlivé kultivační metody a
podobně. Ale na konci je část nazvaná ‚Anekdota‘ a tu jsi určitě neviděl,“ usoudil
Li Yun s pýchou sobě vlastní. Cheng Qian netušil, na co přesně je tak
pyšný, ale nechal ho mluvit. „Ta Anekdota je opravdu zajímavá, obsahuje totiž spoustu
životních příběhů velkých pánů démonů. Třeba příběh o zabíjení z pomsty, příběh
o zášti zrozené z lásky, příběh o tom, jak někdo někoho podvedl… Hromada
zašmodrchaných osudů, z toho některé dost dramaticky napsané. Jeden
z těch příběhů byl právě záznam o Říši tří životů. Říká se, že ta říše se
objevuje jednou za tři tisíce let a jen tehdy je možné do ní projít. Pokaždé se
otevře jen osudem vyvoleným lidem. Zajímavé je to, že ostatní tajné říše mohly
těm, kdo do nich vstoupili, pomoci zlepšit schopnosti, i když samozřejmě za
cenu velkého rizika. Ale Říše tří životů je mimořádně zvláštní, její takzvaní
vyvolení tam často zešíleli. Nachází se v ní prý zrcadlo, které ukáže osud
osoby nebo věci, na níž dotyčnému nejvíce záleží.
„Osud?“
To nebylo zrovna dobré slovo a neslo s sebou tušení
špatného konce.
Li Yun přikývl. „Přesně tak. Například ten, kdo si
z celého srdce přeje dlouhověkost, by uviděl svou vlastní umírající tvář.
Ať už bys nejvíc toužil po čemkoliv, viděl bys jen věci, které se dějí proti
tvému přání. Dokážeš si představit, jaké to musí být. Možná to nezní nijak
hrozně, ale kdybys tam šel sám, jen těžko bys odcházel stejný.“
Yan Zhengming se zamračil. „Jen jestli si tam ti pro
říši ‚osudem vyvolení lidé‘ nepřinášejí své problémy už s sebou.“
Většinu příběhu si v duchu domyslel. Jejich
bojový strýc Tong Ru se nějakým způsobem dostal do Říše tří životů a spatřil
tam přerušení dědické linie sekty Fuyao. Kvůli tomu spěchal najít Pána věže
Šarlatového ptáka a požádal ho o věštbu, ale zdálo se, že dostal tu nejhorší
možnou předpověď.
Tong Ru potom jakýmsi způsobem našel Kámen přání.
Staří yao z údolí se ho spolu s Pánem ostrova Gu snažili zastavit,
ale on tvrdohlavě trval na svém, což mu přivodilo odchylku qi. To spustilo
sérii následných událostí a i díky tomu se věštba Xu Yingzhiho naplnila. Tong
Ruova snaha se obrátila proti němu a stal se tak tím, kdo sektu Fuyao dotlačil
k jejímu zániku.
Do jeho myšlenek se ozval Loužiččin dojatý povzdech:
„Druhý bratře, jsi tak vzdělaný!“ Vzápětí se však její tón změnil. „Ale kdy už
mě proměníš zpátky?“
„Ehm…“
Yan Zhengming si ještě přisadil: „A co ty tvoje
hromady zbytečně nasbíraného plevele? Vyrobil jsi alespoň nějaké pilulky proti
jedům, nebo si pro to máme raději pořídit stádo koz?“
„Já…“
„Tak na co čekáš!“ Yan Zhengming po tom výkřiku
odstrčil židli a šoural se pryč. Přes rameno ještě prohodil: „Jdu si zas
lehnout, tak mě nerušte!“
V jeho chování a slovech se opět projevila
všechna přelétavost a vznětlivost. Zbývající trojice se na sebe podívala.
Loužička při zvuku bouchnutí dveří zatřásla peřím,
bezradně vyskočila na stůl a zeptala se: „Kdo ho vyprovokoval tentokrát?“
Její dva bratři se v obranném gestu podívali
jeden na druhého a věnovali si pohledy, které říkaly: „Nebyl jsi to náhodou ty?“
Cheng Qiana nakonec zasáhly výčitky svědomí. Dotkl se
nosu a trochu rozpačitě řekl: „Asi já.“
„Co jsi zase provedl?“ zeptali se Loužička a Li Yun
současně.
Cheng Qian byl ve skutečnosti ještě zmatenější než
oni. Nejstarší bratr ho totiž začal bez jakéhokoli důvodu ignorovat – nedíval
se jeho směrem, uťal rozhovor, kdykoliv se do něj Cheng Qian vložil, a pokud mu
měl odpovědět, jen se rozhlížel kolem nebo předstíral, že o něčem přemýšlí.
Zkrátka se k němu choval, jako by neexistoval.
Když předtím vešli do místnosti, Cheng Qian si schválně sedl vedle něj. Výsledkem bylo, že se jejich podivný vůdce sekty napřímil, zůstal nehybně sedět a kůže na obličeji se mu stáhla tak, že by se dala rázem svléknout a použít jako opasek. Tvářil se tak přísně a nedotknutelně, že už chybělo jen divadelní gesto, ve kterém by si zakryl vějířem tvář se slovy: „Prodávám pouze své schopnosti, nikoli tělo!“1
Všichni na sebe znovu pohlédli. V jejich výrazech
se mísilo nevyslovené „vůdce sekty vstal levou nohou“, doplněné přesvědčením,
že „kdy vůdce sekty levou nohou nevstal“. Pak se každý vydal po svém.
Li Yun se na dva dny stáhl do ústraní a vyrobil několik
lahviček s pilulkami proti jedu. Netušili, jak přesně fungují, ale bylo to
lepší než nic. Během těchto dvou dnů Loužička cítila, že síla, která jí brání
v proměně do člověka, začíná pomalu polevovat, a tak se každý den ve své
ptačí podobě pilně kultivovala a pracovala usilovněji než kdykoliv předtím.
Co se týče vůdce sekty Yana, ten se začal řídit
zásadou „nikdy nevyjdu z přední brány a nikdy nepřekročím tu vnitřní“.
Stranil se ostatních, a když musel, mluvil s nimi jen přes dveře.
Nebylo to poprvé, co bezdůvodně dělal potíže, ten
zlozvyk měl už v dětství. Cheng Qian se s tím obvykle vypořádal tak, že
se sám pustil do kultivace, protože když si nejstaršího bratra nikdo nevšímal,
obvykle se vrátil do normálu sám.
Tentokrát si však Cheng Qian nemohl pomoci a neustále
přemýšlel o tom, co mu tehdy Li Yun řekl pod praporem Velkého draka.
Nakonec se tiše zvedl. Otupěle přejel očima svůj zcela
nedotčený pokoj s mísou chladné vody na stole, otočil se a vyšel ven. Tiše
vyskočil na střechu Yan Zhengmingova pokoje a přistál na mírně vyvráceném
okapu. Jeho pohyby byly tak klidné, že se nepohnul ani list či smítko prachu.
Byla polovina podzimu a Měsíc byl v úplňku.2 Noční obloha
v Nanjiangu byla bez mraků, takže zářil tak jasně, že to člověka dokázalo omámit.
Okolní stromy spolu se siluetami vzdálených hor vytvářely půvabnou scenérii.
Když jako mladší ještě žili na hoře Fuyao, jejich
mistr je každý rok na svátek Středu podzimu vedl k tomu, aby vzdali úctu
předkům a poklonili se Měsíci, jako by to byla nějaká dětská hra. Pak je
všechny vzal do Neznámé síně, kde jim rozdal koláče a ovoce. Tehdy se už
nejstarší bratr považoval za dospělého a často mistra žádal o čerstvě zkvašený
alkohol. Mistr s ním však stále jednal jako s dítětem, takže pokaždé
vzal velký hrnec sirupu z květů osmanthu, přidal malý šálek likéru, aby ho
ochutil, a nalhal mu, že je to pravé víno z osmanthových květů.
Tento zvyk pak nejstarší bratr přenesl i na ostrov
Azurového draka. Pokaždé, když se napil likéru, musel si ho naředit osmanthovým
sirupem, jinak podle něj nechutnal správně.
Kultivační cesta byla dlouhá, ale každoroční slavnosti
vždycky působily jako nový začátek. Pokaždé, když slavili, měli pocit, jako by
začínali od znovu.
Když na to teď Cheng Qian myslel, měl pocit, že se na
ty vzdálené vzpomínky dívá přes jakousi clonu.
Uvědomil si, že mu mimoděk zchladla krev.
Vzápětí z okapu seskočil.
Starý majitel obchodu už se odebral na noční odpočinek
a v místnosti zůstala jen jeho dcera, dopočítávající účetnictví. Cheng
Qianův nečekaný příchod ji vylekal a když se k tomu přidalo jeho okaté
nespolečenské chování, žádný div, že byla nervózní. Nesměle se k němu přiblížila.
„Bude si pán něco přát?“
„Ehm…“ Měl ta slova na špičce jazyku, ale samotnému mu
došlo, jak hloupě by zněla. Na okamžik zaváhal, se stopou sebepohrdání se usmál
a vytáhl několik mincí. „Budu muset mladou slečnu obtěžovat s obstaráním
několika věcí.“
O chvíli později už Cheng Qian nesl dvě sklenice a
balíček v olejovém papíře a zamířil si to k Yan Zhengmingově pokoji.
Zaklepal. Zevnitř se okamžitě ozvala podrážděná
odpověď: „Jsem v ústraní, proč mě obtěžujete?“
Bylo to poprvé, co
byl Cheng Qian svědkem tak svévolného „stáhnutí se do ústraní“.
Chvíli stál u dveří a
přemýšlel, proč se vůbec obtěžuje s nějakou zdvořilostí. Ovšem když se nad
tím zamyslel, kdy on vůbec zdvořile klepal na dveře staršího bratra? Kdy mu tak
záleželo na Yan Zhengmingově dobré náladě?
„Jsem snad nervózní?“ napadlo ho.
Beze spěchu nadzvedl
lem roucha, nemilosrdně dveře rozkopl a vstoupil. Sledován nechápavým Yan
Zhengmingovým pohledem ledabyle položil věci na stůl, jako by tu byl doma, a
konečně promluvil: „Ještě jsi s tím neskončil?“
Yan Zhengming seděl se zkříženýma nohama. Zamrkal,
jako by se mu to jen zdálo, a vzápětí mu oči padly na sklenice a balíček
v olejovém papíře. „Co to je?“ zeptal se nechápavě.
Cheng Qian mu pohled vrátil, balíček otevřel, čímž
odhalil mizerně vyrobené koláče uvnitř. Odzátkoval jednu ze sklenic a pokojem
se rozlinula vůně likéru. Druhá
sklenice byla naplněná sirupem a Cheng Qian s ní zatřásl z obavy, že cukr
zůstal usazený na dně. Pak Yan Zhengmingovi pokynul: „Pojď se najíst.“
Dostalo se mu nepříliš přesvědčivé odpovědi: „Nestojím
o ničí laskavost.“
„Opravdu to nechceš?“
Yan Zhengming chvíli mlčel. Nakonec k němu přišel
blíž, protože už nedokázal předstírat.
Cheng Qian přikývl. „Zavolám ostatní.“
„Hej!“ Yan Zhengming natáhl ruku, aby ho zastavil.
„Není třeba, ti dva mají teď spoustu práce. Kromě toho… po tvém odchodu jsme od
zvyku slavit svátky upustili. Sedni si a napij se se mnou.“
Cheng Qian se po chvíli váhání posadil ke stolu a
sledoval, jak jeho vůdce sekty vzal dva pohárky, nalil do nich alkohol a
jeden k němu přistrčil. „Můžeš to pít?“
„Můžu. Jen jsem to už dlouho nedělal.“
Seděli naproti sobě a Yan Zhengming upřeně hleděl na
jeho tvář. Úplněk byl až příliš jasný a Cheng Qian se nemohl ubránit pocitu, že
pohled nejstaršího bratra je až nezvykle klidný.
„Všiml jsem si,“ začal Yan Zhengming, „že obvykle
piješ jen vodu, tak jsem si myslel, že kvůli kultivaci nemůžeš nic jiného
pozřít.“
„Když jsem kultivoval svého prvotního ducha v Nefritu
zhušťujícím ducha, inédie byla samozřejmostí. Pochoutky a alkohol jen
podněcují obžerství a neovládnutí svých tužeb způsobí při Nebeských souženích
jen problémy. Proto jsem se rozhodl takových zbytečností vyvarovat.“
Všichni kultivující koneckonců začínali jako obyčejní
lidé, takže je chuť a chtíč provázela celým životem. Zvláště pak potřeba jídla,
které si zvykli přijímat tolik let. I když jejich fyzické tělo dosáhlo inédie,
většina kultivujících si tento zvyk udržela až do doby, kdy pokročili
k úrovni očištění jádra, případně když si záměrně zvolili kultivační cestu
odříkání.
Yan Zhengming přikývl. Na jazyku měl tolik slov, ale tváří
v tvář Cheng Qianovi nevěděl, kde začít, takže nakonec dokázal jen sklonit
hlavu a mlčky popíjet.
I Cheng Qian upil z pohárku. Přestože to měl být
likér, alkohol byl tak rozředěn sirupem, že z jeho chuti nezbylo téměř nic.
Do hlavy mu vystřelila hustá sladkost. Nebyl na ni zvyklý, tak jen našpulil rty
a pohárek odložil. Sladká chuť mu na jazyku přetrvávala poměrně dlouho a zřejmě
probudila i smysly, které tak dlouho nepoužíval.
Žilami se mu rozlilo teplo a putovalo z hrudi až
do srdce. Při pocitu nalezení dávno ztraceného lidství se nepatrně zachvěl.
I proto ho Yan Zhengmingova otázka zaskočila
nepřipraveného. „Malý Qiane, to tvé přísné omezování se… je to proto, že hledáš
nebeskou cestu k nesmrtelnosti?“
Cheng Qian netušil, kde na to přišel. Po chvíli odmlky
odpověděl: „Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel.“
Yan Zhengming se na něj podíval s nakloněnou
hlavou a Cheng Qian pokračoval: „Mistr jednou řekl, že mezi vzestupem a smrtí
vlastně není žádný rozdíl. Tehdy jsem tomu nerozuměl, ale teď mám pocit, že je
to opravdu stejné. V obou případech se přetrhají pouta se smrtelným světem
a už nikdy nespatříme své blízké. Nebeská cesta je osamělá, tak proč do ní
vkládat tolik úsilí? Lepší je prostě žít pořádně a být spolu šťastní.“
Yan Zhengming se tiše zeptal: „Společně se mnou…
s námi, navždy?“
„S kým jiným?“ Cheng Qian si svůj smrtelný život
příliš neužil, možná i proto ho doušek silně naředěného „vína
z osmanthových květů“ dokázal tak zahřát. Náhle se natáhl přes stůl,
zachytil Yan Zhengmingovo zápěstí a tiše řekl: „Nejstarší bratře, vím o tvých
problémech.“
Yan Zhengming sebou trhl a málem se polil vínem. Vzápětí
ztuhl a teprve po chvíli Cheng Qianovu ruku rozpačitě setřásl. „Teď už jsme
dospělí, nech si ty ruce pro sebe,“ napomenul ho upjatě.
Možná to bylo kvůli sirupu, ale starostmi svraštělé
čelo Yan Zhengminga se konečně uvolnilo. „Dokud budete všichni v pořádku, žádné
problémy mít nebudu. Hlavně ty.“
Cheng Qian se konečky prstů otřel o stěnu pohárku a
usmál se. „Já vím.“
„Co ty víš?“ neubránil se Yan Zhengming smíchu.
Sklonil hlavu a natáhl se po koláči. Úzkostný pocit v jeho srdci mírně
polevil, nakonec se přece jen neděje nic tak hrozného. Cheng Qian se nechystá
nikam odejít a v budoucnu ho bude následovat, ať půjde kamkoliv. Spolu
najdou vhodný okamžik, kdy se budou moci vrátit na horu Fuyao, tak v co
víc by mohl doufat?
Bouřlivé obavy, které už několik dní naplňovaly Yan
Zhengmingovo srdce, konečně začaly ustupovat. Odlomil okoralou vnější vrstvu
koláče, a jak zastara si postěžoval: „Ty lakomče, kolik jsi za tuhle svačinu
utratil? Jsou tak tvrdé, že bych jimi mohl někomu rozbít lebku. Je to vůbec k
jídlu?“
Cheng Qian se usmál. „Pokud se ti to nelíbí, nemusíš
to jíst.“
Po těch slovech zvedl pohárek a vypil celý sirupový
likér jedním douškem.
Jakmile se mu tekutina dostala do krku, okamžitě
ucítil, že s ním něco není v pořádku, přesto se nepřiměl alkohol vyplivnout.
Než mu Yan Zhengming mohl odpovědět, omámený Cheng Qian natáhl ruku, pokusil se
zachytit okraje stolu, ale prsty mu jen sklouzly po okraji stolu. Hned na to se
bez varování sesul k zemi.
Jeho v nefritu kultivované tělo se ve skutečnosti dokázalo odrovnat jediným pohárkem!
Bohužel, ne všichni si úplněk Středu podzimu užívali
s takovou bezstarostností.
V posledních dnech se družina mladého hejska
ocitla v nezáviděníhodné situaci. Přáli si, aby dokázali prohledat každou
píď země a vypátrat tak svého záhadně ztraceného pána.
V noci Středu podzimu se v okolí věže
Šarlatového ptáka strhl rozruch. Lidé se těšili, až se dveře věže otevřou, ale
na rozdíl od nich tu ještě před luxusním kočárem nehybně stáli dva kultivující
prvotního ducha a napjatě čekali na výsledek pátrání svých podřízených.
Přistoupil k nim muž středního věku a zdrceně kroutil
hlavou. „Starší, žádné zprávy. Mladý pán trval na vstupu do věže Šarlatového
ptáka, je možné, že se tam vplížil s těmi lidmi?“
Jeden ze starců zavrtěl hlavou. „Copak neznáš jeho
kultivaci? I kdyby aktivoval všechny artefakty, jak by se dovnitř mohl tak
snadno proplížit? Podívejte se znovu… U bohů, když mladý pán tak svévolně utekl
z domova, náš pán nám dal za úkol ho chránit…“
Než mohl dokončit větu, z davu se ozvaly výkřiky.
Nastal výroční čas otevření dveří věže Šarlatového ptáka a strašlivá ohnivá
aura jako na povel ochladla. Dveře věže se s rachotem otevřely, ale ven
nikdo nevyšel, jen uvnitř se převalovaly zbytky temné energie.
Kdosi zvolal: „Podívejte se, letos se zdá být věž Šarlatového
ptáka trochu zvláštní!“
Poznámka překladatele: Moc, moc se omlouvám, že teď Liu Yao stagnuje. Přidala jsem si k práci ještě studium a nestíhám, nestačím. Takže... Liu Yao bohužel bude vycházet jen občasně.
Žádné komentáře:
Okomentovat