Kapitola 66: Kde by se mohl se svým snem alespoň rozloučit

Yan Zhengminga zastihla ta otázka nepřipraveného. Jeho rány se ještě ani nezacelily a tok duchovních síly se mu z toho šoku náhle zastavil. Rozkašlal se, až mu vytryskly slzy.

Cheng Qian si dusící se tvář „plačící Císařovny“ ¹ vážně prohlížel. Neměl ve zvyku chodit kolem horké kaše, a tak vysvětlil: „Han Yuan mi tvrdil, že se neodvážím zjistit podstatu tvého srdečního démona. Přemýšlel jsem o tom už dřív a nenapadá mě jediný důvod proč. Vždyť nemáme dokonce ani žádného mistra nebo předky, které bys mohl zneuctít. Tak mi to prostě pověz, třeba se ti uleví, když to vyslovíš nahlas.“

Jaký rozkošný prosťáček.

Yan Zhengming se před těmito zcela logickými a oprávněnými argumenty cítil zahnaný do kouta. Chvíli zachmuřeně zíral na Cheng Qianův nevinný a upřímný výraz, potom unaveně mávl rukou a pronesl: „Zmiz.“

Milá slova zůstala zamčená v jeho představivosti.

Cheng Qian se mírně zamračil. Netušil, odkud se tentokrát vzala špatná nálada jeho bratra, ale potlačil rozladěnost a jal se trpělivě vysvětlovat: „Nejstarší bratře, dokonce i smrtelníci, kteří mají plné ruce práce s pouhým přežitím, se dokáží trápit kvůli maličkostem. Natož lidé jako my, kráčející nekonečnou cestou kultivace. Nechat se na chvíli něčím pohltit není nic hrozného.“

„Nic mě nepohltilo! Nemám o čem povídat. Kdy jsem ti něco takového naznačil?“ vyjel na něj Yan Zhengming, zatímco se jeho provinilost pod tlakem změnila na hněv. Dobře si uvědomoval nepřiměřenost svého výbuchu, ale když už to bylo venku, ještě si přisadil: „Nic ti neřeknu. Zmiz!“

Cheng Qian na něj nechápavě zíral. Yan Zhengmingův hněv vzplál jak pochodeň. Oplácel mu upřený pohled a v duchu si představoval, jak Cheng Qiana chytá za zátylek a křičí mu do ucha: „Co se tak hloupě ptáš, to ty jsi můj srdeční démon, ty parchante!“

Bohužel se podobných nápadů odvážil jen v myšlenkách. Ztuhle proti němu stál, ale srdce mu v hrudi tlouklo o jak o závod.

Nakonec to běsnící srdce násilím uklidnil a rozhodl se pro zcela dospělý přístup – otočil se zády a předstíral, že Cheng Qian neexistuje. Po extrémně krátkém rozhovoru a neuvěřitelně dlouhé vnitřní bitvě se tak Yan Zhengming prostě rozhodl pro studenou válku.

Cheng Qian ještě chvíli mlčel a nakonec se usmál. „Dobře, tak já už se nebudu ptát. Každopádně se zdáš být docela v pořádku…“

Yan Zhengming na něj zašilhal.

„…když dokážeš dělat takové scény.“

Tvář vůdce sekty začala znovu nabírat temný odstín a zdálo se, že se schyluje k vraždě.

Cheng Qian si v duchu povzdechl s myšlenkou, že Císařovna je čím dál vznětlivější. Udržet ji v dobré náladě ho stálo čím dál víc úsilí. Rozhodl se udělat vstřícný krok a vytáhl z rukávu cosi tenkého a dlouhého. Když otevřel dlaň, drobná hůlka se zvětšila a získala podobu meče posázeného zlatem a nefritem – byl to meč, který mu před svým odchodem věnoval Pán údolí Nian Mingming.

Podal meč Yan Zhengmingovi a nezvykle mile se usmál: „Předtím se ti zlomil meč, že? Můžeš zatím používat tenhle, není sice nijak vzácný, ale alespoň je kvalitní. Nech si ho, dokud pro tebe nenajdu lepší.“

Yan Zhengming pohlédl na meč a okamžitě se s ostentativním opovržením odsunul. „Dej to pryč. Je nevkusný!“

Opravdu byl poněkud nevkusný… Cheng Qiana odmítnutí nijak zvlášť neodradilo. Nejstarší bratr byl po mnoho let vychováván v přepychu, takže už ve svém hejskovství dosáhl mistrovské úrovně. Ohrnovat nad něčím nos jen proto, že to nebylo dost elegantní, pro něj bylo běžné, takže se na něj jen usmál:

„Co kdybych ti dal Mrazivé ostří?“

Yan Zhengming se zatvářil ohromeně. Žádný bojovník s mečem by nedokázal navzdory nechvalné pověsti „Meče bídné smrti“ odolat lákavé nabídce tak drahocenné čepele. Yan Zhengmingovy pocity však byly trochu jiné. Nikdy po tom meči netoužil, protože mu celé ty roky, během nichž ho opatroval, bolestivě připomínal svého majitele. Při pohledu na něj cítil spíš smutek než nějakou chamtivost.

Podíval se na Cheng Qiana se zvláštním výrazem. „Ty bys mi ho prostě jen tak daroval?“

Cheng Qian mu zbraň jednoduše hodil do náruče. „Je tvůj.“

Yan Zhengming vytáhl čepel z pochvy. Ovanul ho chlad. Předchozí podráždění bylo pryč a koutky rtů se mu podvědomě stočily vzhůru. Než však mohl jeho úsměv plně rozkvést, vzpomněl si, jak hluboko je Cheng Qian s tou čepelí spjat. S mírným údivem si pomyslel: „Opravdu mi tak snadno dá, o cokoliv ho požádám?“

Jen mu ta hořkosladká představa bleskla hlavou, úsměv mu opět pohasl. Už několikrát vstoupil do Pečeti vůdce sekty a viděl osud Tong Rua, který choval k jejich mistrovi nevhodné city. Jeho vlastní pocity k Cheng Qianovi byly už tak dost složité. Na jedné straně cítil vůči Tong Ruovi soucit, protože si procházel stejným utrpením, ale zároveň do něj promítal své vlastní sebepohrdání. Věděl, že si na svém předchůdci pouze vylévá hněv, ale netušil, jak to potlačit.

Oč jednodušší by bylo, kdyby byl Cheng Qian starší než on! Jeho upřímné city by nebyly ničím víc než projevem vzpoury. Možná by byl schopen se s Cheng Qianem sblížit, a jestli by ho kvůli tomu vyloučili ze sekty… pak by to bylo jen dobře, protože by s tím padla všechna tabu.

Bohužel, jejich postavení bylo opačné, a Cheng Qian byl jeho malý bratr, o kterého se staral od dětství. Z jeho nejčistších bratrských citů vyvřely myšlenky, které nikdy neměly existovat. Kdyby jako vůdce sekty skutečně svedl svého mladšího bratra, pošpinil by jejich vzájemné pouto. Čím si tohle všechno zasloužil?

Vrátil Cheng Qianovi Mrazivé ostří a beze slova vešel do zchátralého chrámu, kde už Tang Zhen s ostatními dokončili tvorbu magického pole.

Cheng Qian za ním hleděl s pocitem, že mu asi praskne hlava. Rozveselit nejstaršího bratra bude nadlidský úkol.

Nian Dada spatřil Yan Zhengminga vcházet a spěchal se s ním dychtivě přivítat.

Potom, co ho Cheng Qian zanechal samotného, aby se postaral o Liulanga, musel se Nian Dada vrátit do údolí Mingming. S nasazením všech sil se mu podařilo otce přesvědčit, aby mu dovolil znovu odejít. Bez mrknutí oka lhal, že ho Cheng Qian chce přijmout za učedníka, takže se patří, aby jej následoval a mohl u něj trénovat. Svolení nakonec dostal, a tak mohl údolí opustit a stal se Tang Zhenovým prozatímním pomocníkem.

I když svému otci neřekl pravdu, skutečně měl v úmyslu stát se Cheng Qianovým učedníkem. Poté, co byl svědkem impozantní bitvy členů sekty Fuyao, se jeho zatvrzelé přesvědčení změnilo v pobláznění. I proto nyní odvážně přistoupil, aby se náležitě uvedl svému budoucímu vůdci sekty: „Mladší Nian Dada z údolí Mingming vzdává úctu svému staršímu.“

Yan Zhengming, plně ponořený do nenávisti k sobě samému, na něj vrhl unavený pohled. Rychle si vytvořil první dojem:

Otrava, který má o kolečko víc.

Nian Dadovi nepřátelský pohled neušel. Jeho budoucí vůdce rozhodně nepůsobil tak, jak mu ho Cheng Qian vylíčil. V duchu si však dodal odvahu: „Většina mocných mistrů nemá zrovna dobrou povahu, takže to nevadí. Pokud se ho budu držet stůj co stůj, trpělivost se mi vyplatí. Já, Nian Dada, se jednoho dne stanu mocným kultivujícím!“

Yan Zhengming už byl myšlenkami jinde, takže na něj Nian Dada zkusil stejnou taktiku, jakou použil na Cheng Qiana – pokud druhá strana nereagovala, spustil proud řeči a přestal sotva na tak dlouho, aby se mohl nadechnout. Začal s tím, jak moc „staršího Chenga“ obdivuje, vysvětlil, jak se vyplížil s údolí a jak udělal vše proto, aby s ním mohl cestovat. S každým dalším slovem získával Yan Zhengming podezření, že ten parchant má vůči Cheng Qianovi nekalé úmysly. Těkal očima okolo a hněv v něm narůstal.

Kvůli svým vlastním nečistým myšlenkám obviňoval ze stejných věcí všechny ostatní. Bez ohledu na to, že své postavení používá k šikanování slabšího, obrátil se na Nian Dadu a vzduch kolem se naplnil nemilosrdnou aurou kultivujícího meče.

„Co máš za plány s mým mladším bratrem?“

Nian Dada vykulil oči. Chtěl vysvětlit, že se chce zdokonalovat a zlepšit, aby mohl svým starším v budoucnu pomáhat, jenže Yan Zhengming ho zastrašil tak, že nedokázal ani zvednout hlavu. Nohy se mu třásly a nebyl schopen slova.

„Mluv!“ zvýšil Yan Zhengming hlas.

Chlapec v duchu ronil hořké slzy. Tohle bylo jeho první setkání s kultivujícím meče a už teď doufal, že bylo i poslední. Takoví mistři jsou příliš děsiví!

Rozruchu mezi nimi si konečně všiml i Li Yun, dosud zabraný do rozhovoru s Tang Zhenem. Sám pro sebe si povzdechl nad tou ostudou a spěšně vyrazil, aby svého staršího bratra zastavil dřív, než se Nian Dada strachy počůrá. Utěšoval ho přitom:

„Náš vůdce má špatnou náladu, protože teď máme hodně problémů. Mladý pane Niane, neber si to k srdci.“

Současně s tím táhl Yan Zhengminga pryč. „Co tě to popadlo?“

Yan Zhengming si konečně uvědomil, že to přehnal. Pootevřel ústa a zarazil se.

Li Yuna jeho výraz znepokojil. Jeho nejstarší bratr měl Cheng Qiana od mládí v oblibě a poté, co ho tolik let považoval za mrtvého, si ho prakticky hýčkal. I když si Yan Zhengminga kvůli tomu často dobíral, myslel to jako vtip a nikdy by ho nenapadlo, že je to až tak vážné.

„Ty…“ začal.

Mluvit o tom bylo to poslední, oč Yan Zhengming stál. Ignoroval otázku a s nonšalantním výrazem přistoupil k Tang Zhenovi tak rychle, až to skoro připomínalo ústup.

„Malý Qian mi o všem pověděl. Starší Tangu, nemůžeme se ti dost odvděčit za záchranu jeho života.“

Oba si začali vyměňovat zdvořilosti. Yan Zhengming se při jednání s cizími vždy uměl prezentovat jako řádný vůdce sekty. Byl dobrý herec, a když se snažil, nebylo po jeho rozmarném chování ani stopy.

Před dalším člověkem neměl Li Yun v úmyslu vytahovat svá podezření. Místo toho se Tang Zhena zeptal: „Starší, přišel jsi zdaleka. Přivedla tě do Nanjiangu nějaká naléhavá záležitost? Pokud ano, můžeme ti nabídnout svou pomoc?“

Tang Zhen se mírně usmál.

„Můj mladý přítel Cheng Qian ti nejspíš o mé situaci řekl. Když mé tělo zemřelo, moje duše přežila, ale prvotní duch zde zůstal bez ochrany. Nezbylo mi nic jiného, než najít mrtvolu nedávno zesnulého člověka a udělat si z něj loutku, kterou jsem vykultivoval pro svou duši. Jenže takové loutky dlouho nevydrží a ne vždy je pak po ruce vhodná náhrada. Svět smrtelníků se však poslední roky zmítal ve válce a to mi dalo příležitost nashromáždit nějaká těla. Bohužel se obtížně uchovávají, takže jsem odcestoval do Nanjiangu, abych zde našel artefakt zvaný Ledový plamen. Bohužel jsem místo toho narazil na toho démonického draka."

Po krátké odmlce s hořkým úsměvem pokračoval: „Dodnes si pamatuji, když jsem potkal Han Yuana z vaší sekty. Tehdy byl ještě dítě bez duchovního cítění. Život opravdu dokáže…“

Znovu se odmlčel. Nakonec se ozval Yan Zhengming: „Tenkrát byl nezkušený a s nízkou kultivací, takže podlehl technice Malování duší jednoho darebáka. Nevím, co se stalo pak, ale teď má v těle dvě duše, z nichž jedna patří čemusi démonickému. Je mi nepříjemné to přiznat, ale jeho vlastní duše je tím démonem potlačena. Nebýt toho, že naše sestřička na okamžik probudila jeho skutečné já, všichni bychom tu nejspíš zemřeli. Čelit démonickému drakovi a Nebeskému soužení zároveň bylo příliš obtížné.“

Nikdo z přítomných nebyl tak naivní, aby nepochopil, že Yan Zhengming Han Yuana chrání. Všechny ohavnosti, kterých se dopustil, svedl na „neznámého démona okupujícího jeho tělo“. Zdálo se, že stále počítá s možností vzít ho zpět.

I když Tang Zhen a Tang Wanqiu pocházeli ze stejné sekty, jejich osobnosti byly rozdílné. Tang Zhen byl velmi dobrý ve čtení mezi řádky. Při Yan Zhengmingových slovech dobře pochopil, o co se snaží, a kývl: „Aha? To je ten důvod? Potom bych měl řešení. Má kultivavce není příliš silná, ale na duše se specializuji.“

„Prosím, řekni nám víc,“ požádal ho rychle Li Yun.

„Dvě duše v jednom těle… chcete se jedné z nich zbavit, ale váháte, abyste nezničili obě.  Vlastním artefakt zvaný 'Vlákno přitahující duše', který dokáže nasměrovat prvotního ducha do jiného těla. S ním můžeme najít způsob, jak Han Yuanovu duši udržet a odstranit tu démonickou věc.“

Yan Zhengming se k němu předtím choval jen s rezervovanou zdvořilostí, ale po těchto slovech se mu srdce rozbušilo. Opatrně potlačil svou netrpělivost a zdvořile řekl: „Lidé z naší sekty se skutečně těší tvé přízni, jsme ti opravdu zavázáni…“

Tang Zhen nepatřil k těm, kteří dávají plané sliby. Pokud o artefaktu mluvil, měl v úmyslu jim ho půjčit. V opačném případě by mu stačilo mlčet.  

Cheng Qian, který nepovšimnut vešel za nimi, podotkl: „V Nanjiangu panují v poslední době nepokoje. Pro tebe a ty dva chlapce je nebezpečné cestovat o samotě. Vůdce sekty stejně musí jít za naším bratrem… Co kdybychom to udělali takhle: jestli ti nebudu na obtíž, půjdu s tebou ten Ledový plamen najít.“

Nanjiang nebyl bezpečný. Věž Šarlatového ptáka se zhroutila a zrodil se démonický drak. Démoničtí kultivující v Nanjiangu a všechny mocné frakce z celého světa byly v pozoru. Nic by je neochránilo lépe než Cheng Qianova přítomnost.

Tang Zhen měl sice velké znalosti, ale po fyzické stránce byl slabý. A chlapci, kteří byli s ním… Liulangovi bylo teprve šestnáct let a nenaučil se ani základy kultivace a Nian Dada by správně neurčil ani sever. Cheng Qianův doprovod by jim velmi pomohl a pro něj to zase byla možnost splatit dluh jejich sekty.

Yan Zhengmingovou první reakcí bylo odmítnout, protože to poslední, oč stál, bylo pustit Cheng Qiana z dohledu. Už měl námitku na jazyku, ale přinutil se ji spolknout.

Mohl si ho snad navždy připoutat ke svému boku? V duchu si vzpomněl na všechny ty hlouposti, které v poslední době udělal, na všechny nepatřičné myšlenky… Najednou mu Cheng Qianův odchod připadal jako dobrý nápad. Jeho bratr koneckonců vždy řešil věci s rozvahou a málokdy se sám dostal do problémů. Navíc teď byla jeho kultivace na úplně jiné úrovni než naposled.

Yan Zhengmingovo zaváhání bylo krátké, ale Tang Zhenovi neuniklo. Chápavě se usmál a pohlédl na Cheng Qiana.

„Můj příteli, nemusíš se nabízet. Já sám sektě Fuyao dlužím. Když jsem byl mladý a nezkušený, vydal jsem se na cesty s jedním svým bratrem. Dostal jsem se do potíží a málem jsem přišel o život. Naštěstí mi starší Tong Ru z vaší sekty pomohl a já se na hoře Fuyao nějaký čas zotavoval. Dokonce jsem se tam seznámil s vaším mistrem. Bylo by těžké posoudit, kdo z nás komu dluží laskavost. Mám jen omezené schopnosti a moje pomoc vám byla pro mě maličkost. Není potřeba mi nic oplácet.“

Li Yun Yan Zhengminga nejistě pozoroval, protože měl stále na paměti jeho předchozí výbuch. Dlaně se mu zpotily, jako by se nerozhodovalo o Cheng Qianově krátkém odchodu, ale o Yan Zhengmingově příčetnosti.

Vůdce sekty zvedl oči a setkal se s jeho nervózním pohledem. Srdce mu pokleslo.

Nakonec oči sklopil, vyhnul se pohledům všech ostatních a pronesl: „Tang Zhen už mému bratrovi tolikrát pomohl, že je jen správné, aby mu to oplatil. Cheng Qiane, pokud mu může být tvůj meč užitečný, měl bys s ním jít.“

Po tom prohlášení by bylo od Tang Zhena nezdvořilé nabídku nepřijmout.

V polorozpadlé svatyni zůstali ještě tři dny, než se Loužička konečně probudila. Tang Zhen nemohl déle otálet, a poté, co se Cheng Qian přesvědčil, že je kost yao jeho sestřičky v pořádku, vydali se společně na cestu.

Yan Zhengmingovi se svírala hruď obavami, ale sám si uvědomoval, jak hloupě se chová. Uzamkl je tedy hluboko ve svém srdci a krátce Cheng Qianovi mávl: „Tak už běž.“

Tomu se odcházelo mnohem hůř. Požádal svého druhého staršího bratra a stále mírně apatickou sestřičku, aby na Yan Zhengminga dohlíželi, a nakonec si povzdechl: „Kdyby tak existoval artefakt, který by mě okamžitě přivolal, jakmile se dostanete do nebezpečí.“

Ta věta Yan Zhengmingovi rozbušila srdce a málem svůj souhlas odvolal. Stálo ho to všechny síly, aby s předstíranou netrpělivostí odpověděl: „Dobře, dobře, jsi tady nejsilnější, bez tebe to nejde. A teď už si pospěš a zmiz – ztrácíš čas a mě už z tebe bolí oči.“

Po těch slovech sesbíral úlomky svého srdce a otočil se zády.

Existovalo vůbec na světě místo, kde by se mu mohlo splnit jeho přání? Kde by se mohl se svým snem alespoň rozloučit?

--Předchozí kapitola--         --Kapitoly -           --Další kapitola--

---

1 Doslova „hruškový květ vykoupaný v dešti“, eufemismus pro obraz slzami zalité tváře krasavice.^↩