Odchod svých přátel sledoval Cheng Qian s čelem nakrčeným obavami. Odvrátil se, až když byli z dohledu.
Míval ve zvyku mluvit jen o dobrých zprávách a mlčet o
těch špatných. Starosti se na jeho tváři zrcadlily jen tehdy, když se nikdo
nedíval.
Nabídka pomoci Tang Zhenovi nepřišla jen
z touhy mu pomoci, ale protože měl shodou okolností podobné myšlenkové pochody,
jako Yan Zhengming – cítil, že by se od sebe měli na chvíli vzdálit.
Právě mlčení jeho nejstaršího bratra a jeho protivná
neochota odpovídat na jeho otázky přivedla Cheng Qiana k myšlence, že onen
srdeční démon má co dělat s ním samotným. Nenapadal ho jediný jiný důvod
Yan Zhengmingova tajnůstkářství.
Cheng Qian neměl v jednání s lidmi příliš
zkušeností. Možná vytušil příčinu, ale nevěděl, co s tím, nebo jak toto
téma nenápadně nadhodit. Tušil, že jakýkoliv další pokus všechno jen zhorší a
Yan Zhengming skončí ještě popuzenější.
Tak trochu vkládal naděje do Li Yuna, který měl
v podobných věcech rozumu na rozdávání. S jeho spolehlivostí to ale bylo
horší.
Odešli sotva před chvílí, ale Cheng Qian už začal mít
starosti.
Nebesa musela stvořit Yan Zhengminga jen proto, aby ho potrápila a dala mu zakusit význam veršů „je těžké tě potkat, ale těžší je se rozloučit.“1
Při pohledu na jeho ustaraný výraz si Tang Zhen
s úsměvem povzdechl: „Vztahy mezi spoluučedníky vaší sekty jsou záviděníhodné.“
Cheng Qian se po těch slovech vzpamatoval. Odtrhl
pohled od cesty a omluvil se: „Je mi líto, že jsem tě nechal čekat.“
„Nic se neděje, já stejně nespěchám.“
„Starší Tangu,“ vložil se do toho Nian Dada, „copak
lidé ve tvé sektě mezi sebou nevycházeli?“
„To není tak úplně o vycházení.“ Tang Zhen lehce
přimhouřil oči, jako by vzpomínal, a na chvíli vypadal jaksi opuštěně. „Lidé ze
sekty Fuyao si cení kvality před kvantitou, ale na hoře Mulan to bylo jiné.
Naše sekta byla opravdu velká. Pod vůdcem sekty byl velký počet starších,
z nichž každý obýval svůj vlastní kus hory, kde trénoval žáky. Žil jsem
tam několik staletí, ale ani potom jsem všechny starší neznal. Dokonce i mezi
učedníky jsme se potkávali jen při velkých událostech, jako byla různá klání
uvnitř sekty. Protože jsme se neznali, těžko se dalo mluvit o vzájemném vztahu.
V sektě Mulan jednali s lidmi výhradně na základě jejich talentu a
schopností a díky přísné hierarchii byla atmosféra mezi námi velmi chladná.“
Během svého vysvětlování pohlédl na Cheng Qiana. „U
vás jsou vztahy vřelejší. Vlastně mi to nepřipadá jako sekta, spíš jako
rodina.“
Nian Dada kývl. „Velké sekty mají mnoho lidí, což vyžaduje
přísnější hierarchii. To od sebe učedníky přirozeně oddělí. Jinak to nejde.
Nicméně i tak jsi mezi nimi musel mít jednoho nebo dva, se kterými ses přátelil?“
„Skutečně ano. Měl jsem mladší sestru, která se mnou
vyrůstala. Ona… v dospělosti to bylo trochu složitější, ale jako děti jsme
si byli opravdu blízcí.“
To bylo podruhé, co ho Cheng Qian slyšel zmínit se o
jeho sestře. „Nejmenuje se tvoje mladší sestra Tang Wanqiu?“
„Ano, jmenuje,“ kývl Tang Zhen, aniž by se ohlédl. „Ten titul mladší sestry a staršího bratra byla jen naše pozice v hierarchii. Jako děti jsme byli nerozluční, ale když jsme dospěli, šli jsme každý vlastní cestou. Na hoře Mulan jsou všichni jen kolemjdoucí. Myslím, že dnes už bych ji nepoznal, ani kdyby teď stála přímo přede mnou. Vím, že jste se s ní v minulosti potkali. Teď už stejně není na tomto světě, takže není důvod splácet cokoliv, co pro vás udělala.“
Tang Zhen mluvil narovinu, ale stále poněkud chladně a
odměřeně. Těžko říct, jestli byl takový odjakživa, nebo za to mohly roky strávené
na hranici mezi životem a smrtí. Nikdy nepřijal žádné žáky ani se nevrátil na
horu Mulan, pouze se toulal po světě. Každý, koho potkal, byl pro něj jen
dočasným společníkem.
Než vyrazili, přestrojili se za potulné kultivující,
kteří Nanjiangem pouze procházejí. Najali si povoz tažený koňmi a pomalu zamířili
kolem horských hřebenů na jih.
Nian Dada jen těžko snášel, že Cheng Qian ani Tang
Zhen nebyli dvakrát hovorní. Vybral si proto k obtěžování ten nejsnadnější
cíl – Liulanga. Když se předtím Cheng Qian ocitl v nebezpečí, Liulang se
mu bezstarostně hrnul na pomoc, ale teď, když se situace uklidnila, se
s ním neodvažoval ani promluvit. Zpovzdálí se za ním vlekl se skloněnou
hlavou a tváří ukrytou ve stínu, jako by se styděl.
Nian Dada se k němu přitočil a zašeptal: „Hej,
mladý bratře, plánuji vstoupit do sekty Fuyao a stát se učedníkem staršího Chenga.
Chceš se ke mně přidat?“
Liulang pohlédl na Cheng Qianova záda, ale okamžitě
pohled odvrátil a beze slova zavrtěl hlavou.
Nian Dada z toho odvodil, že Liulang prostě jen
nic netuší o skutečných schopnostech muže, kterého má před sebou. Začal
vysvětlovat: „Ach, ty takovým věcem nerozumíš, tak ti to vysvětlím. Lidé, kteří
dokáží kultivovat prvotního ducha, jsou skutečně mocní, dalo by se říct předurčení
vystoupat až na nebesa. Vůbec jen spatřit někoho takového je vzácné nejen pro
obyčejné lidi, ale dokonce i pro mnoho kultivujících z menších sekt.“
Liulang tiše poslouchal, ale neodpověděl.
Nian Dadovi se jeho nová role učitele zalíbila, a když
viděl, že ho Liulang poslouchá, s nadšením pokračoval: „A co víc, každý
kultivující prvotního ducha je jiný. Vezmi si starší ze sekty Fuyao, ani
nemusím říkat víc. Jen jejich vůdce sekty je kultivující meče! Někoho takového
jsem potkal poprvé v životě. Sice nemá úplně dobrou povahu, ale na tom
nezáleží, protože pouhý rozhovor s někým nad úrovní prvotního ducha stačí,
abych o tom mohl další roky vyprávět.“
Liulang zavrtěl hlavou a chraplavým hlasem
s obtížemi odpověděl: „Tang Zhenren mi zachránil život, musím zůstat,
abych mu sloužil. Navíc jsem velice slabý, byl bych pro Cheng Qiana přítěží. Můžu
jen žít s vědomím svého dluhu a doufat, že mu ho jednou splatím.“
Nian Dadu to zmátlo. „No, možná by tě starší Cheng byl
ochotný přijmout za svého žáka i tak.“
Liulang už jen mlčky sklonil hlavu.
Neujeli ani sto li, a už byla jejich skupina nejméně
desetkrát přepadena démonickými kultivujícími od silných po ty nejslabší.
Dva poslední, kteří se je během noci snažili zabít a
okrást, skolil Cheng Qian jediným úderem. Měl pocit, že v posledních dnech
zabíjel lidi jako mouchy. Na Mrazivém ostří se vytvořila tenká vrstva krvavě
zbarvené námrazy, ve které se zrcadlila Cheng Qianova vražedná aura a odrazovala
každého, kdo by se k němu chtěl přiblížit.
Od objevení démonického draka to v Nanjiangu vypadalo,
jako by démoničtí kultivující chystali vzpouru. Postupně jich přibývalo a
shromažďovali se, až nakonec zaútočili brutálně jednoduchou taktikou – obsadili
město Zhaoyang a vyvraždili všechny obyvatele. Hlavy nabodané na kůl byly
doslova všude a město bylo tak zaplněné krvavou aurou, až došlo k obrácení
toku energie Qi. Zrodilo se město démonů.
Naneštěstí se Ledový plamen nacházel uprostřed
Zhaoyangu, přímo v jeho základech.
Nebyl to skutečný plamen ani oheň, pouze magický
kámen. Říkalo se, že je zvenku pokrytý studeným ledem, který se na něm hromadil
celá tisíciletí, ale uvnitř je skryt nefrit plný duchovní energie. Mrtvé tělo
dokázalo v jeho blízkosti zůstat třeba tisíc let, aniž by skutečně zmrzlo,
a když byl odstraněn, stále to vypadalo, jako by daná osoba zemřela před chvílí.
Kvůli horkému počasí a velké vlhkosti bylo v Nanjiangu
velmi nezdravé ovzduší, ale díky Ledovému plameni si město Zhaoyang dokázalo po
celý rok udržet počasí jako na jaře. To přitahovalo cestovatele a obchodníky
z celého světa, díky čemuž se postupně stalo hlavním městem Nanjiangu.
Toho nyní využili démoničtí kultivující.
Nian Dada s nevinnou bezcitností poznamenal: „Věděl
jsem, že Ledový plamen je pro město pokladem, takže nám ho rozhodně nebudou
chtít dát. Nemohli jsme je napadnout, ale teď? Když Zhaoyang dobyli démoni, můžeme
použít veškerou naši sílu, aniž bychom porušili zákon. Správné načasování je to
nejdůležitější.“
Cheng Qian v žádné náhody nevěřil. Významně se
podíval na Tang Zhena, který byl překvapivě sdílný: „Správné načasování? Od
začátku jsem počítal, že na jihu vypuknou nepokoje. Proto jsme vyrazili zrovna
teď. To, čemu říkáš ‚náhoda‘ je jen pozorné sledování událostí v kombinaci
se základní znalostí věštění. V Nanjiangu se v poslední době hromadí
démonická energie, ve velkých sektách to bzučí jak v úlech, a dokonce i
Úřad pro nebeské záležitosti sem poslal silné válečníky. Věděl jsem, že je
nejvhodnější čas, ale objevení démonického draka jsem předvídat nemohl.“
Cheng Qianovi se sevřelo srdce. Proč se musel Han Yuan
proměnit právě v draka? A proč se vydal na sever? Je možné, že jeho cílem
bylo císařské hlavní město?
Možná… možná v sobě stále nosil nenávist kvůli
Zhen Hanzhengově Malování duší, a chtěl se císařskému dvoru pomstít?
Cheng Qian se s Tang Zhenem znal mnoho let, ale nikdy
si nebyli příliš blízcí, stejně jako v pořekadle „přátelství učenců je prosté
jako voda.“2
Přesto se Cheng Qian nebál zeptat přímo:
„Bratře Tangu,
rád bych se s tebou o něčem poradil…“
Víc ani říkat nemusel. „Tvůj mladší bratr?“ odhadl
Tang Zhen.
„Ano,“ kývl Cheng Qian. „Ty také věříš, že má
v těle dvě duše?“
Tenkrát, když se střetli pod horou Fuyao, Han Yuan
zaútočil na Loužičku, aniž by ji poznal. Jedna jeho část se ji snažila zabít,
ale ta druhá dělala vše proto, aby se jí podařilo uprchnout. Během Nebeského
soužení se zas jeden „Han Yuan“ snažil získat její kost yao, ale ten druhý
neváhal svou démonickou energii stáhnout i za cenu velkých bolestí.
Tang Zhen na něj pohlédl: „Ani přes všechno, co jsi
viděl, stále nechápeš, co znamená vstoupit do Tao skrze srdečního démona? Jeho
druhé ‚já‘ je srdečním démonem, kterého si sám vykultivoval. Po dosažení určité
úrovně se srdeční démon vymanil z jeho kontroly, ba dokonce ho ovládl. Jak
to říct – srdeční démon je a není jím samotným. Ale pokud tvůj nejstarší bratr
trvá na tom, že jde o posednutí démonickou bytostí, také to tak můžeš brát.“
„Proč ale skončil takhle?“
„To se můžu jen domnívat.“ Tang Zhen chvíli přemýšlel,
než pokračoval: „Vezmi si za příklad mě. Právě teď jsem jen potulný duch, který
znovu touží mít fyzické tělo. Nejsnazší je pochopitelně sebrat ho někomu
živému. Nejenže tělo nehnije, ale dokonce tak získám kultivaci původního
majitele. Dokázal bych to snadno, přesto touhle cestou temného umění nepůjdu.
Prostě nechci. Mít v sobě srdečního démona by mi rozhodování dost
ulehčilo. Dělal by vlastně ty věci za mě. Dostal bych, co bych chtěl, a mohl
bych dál předstírat, že to nebylo z mé vůle. Zůstal bych nevinný a přitom
sklízel výhody. Tomu se jen těžko odolává, že?“
I když TangZhen tvrdil, že nic neví jistě, jeho odhad
vypadal nepříjemně přesný. Cheng Qian chvíli nevěděl, co říct.
Tang Zhen na něj vlídně pohlédl. „Měl jsi
s tímhle svým bratrem dobré vztahy?“
Cheng Qian zaťal prsty do jílce Mrazivého ostří a hlas
se mu zadrhl, „Byl mi blíž než mí vlastní pokrevní bratři.“
„Pak to dává smysl. Kvůli své nízké kultivaci vás
v nebezpečí nedokázal ochránit, naopak ho dokonce využili, aby tě zabil. Jak
by se vám mohl podívat do očí? Určitě bylo o tolik jednodušší využít zbytky
vlivu Malování duší a nechat se strhnout na stranu zla. Do Tao může skrze
srdečního démona vstoupit jen někdo, kdo je silný i slabý zároveň. Zdá se, že
tvůj mladší bratr byl svým způsobem opravdový talent.“
„Už o tom nemluvme.“ Cheng Qian se prudce postavil a
náhle litoval, že se nemůže k Yan Zhengmingovi a ostatním okamžitě vrátit.
Rychle navrhl: „Bratře Tangu, dnes večer ti pomůžu získat Ledový oheň. Prosím,
řekni mi svůj plán.“
Ještě té noci se Cheng Qian sám vplížil do města
démonů. Démoničtí kultivující žili bujným životem, takže zde navzdory pokročilé
hodině bylo stále živo. Skryl svou auru života a bez problémů prošel všemi
ochrannými poli namalovanými krví. Pak vytáhl mapu města, kterou mu Tang Zhen
dal, chvíli ji zkoumal a rozhodoval se, co dál.
Vnitřní město mělo tři věže – jednu s hodinami,
jednu s bubny a jednu s branou. Ledový plamen se nacházel přímo mezi nimi,
aby ochlazoval ulice propojující město. Bylo to ideální místo k rozptýlení
vlhkosti a nezdravého ovzduší. Cheng Qian měl v plánu kámen tajně vykopat
a nepozorovaně zmizet, ale démoničtí kultivující si právě místo nad ním vybrali
ke stavbě dřevěné budovy, z níž se právě teď linula vábivá hudba.
Cheng Qian zíral na dům a nedokázal se rozhodnout. Má
se vrhnout dovnitř s taseným mečem, pobít nepřátele a kámen vyzvednout,
nebo bude lepší nenápadně se vmísit a počkat, jak se věci vyvinou?
Právě v tu chvíli zpoza rohu vyklopýtal zjevně
opilý polonahý muž. Cheng Qian mu nejdřív nevěnoval pozornost, protože potom,
co skryl svou auru života, ho démoničtí kultivující vnímali jen jako neživou
lidskou loutku a nijak si ho nevšímali.
Ne však tentokrát. Jakmile opilec Cheng Qiana spatřil,
zvědavě došel blíž a několikrát si ho obešel. Když viděl strnulou tvář a
nehybné tělo bez známek života, zachichotal se a dotkl se jeho tváře. „Kdo tu
asi nechal postávat svou loutku? Velmi kvalitní práce, té by byla škoda
nevyužít…“
S těmi slovy vjel rukou Cheng Qianovi pod přední
část roucha.
Cheng Qian sebou škubl a po zádech mu přeběhl mráz.
Značně opilý démonický kultivující se zapotácel. „Ech…
skoro jako by se sám dokázal hýbat! Hehehe, tvůj majitel se s tebou musí
dobře bavit…“
Cheng Qian už toho měl dost. Uvolnil proti muži ostrý ledový výboj a démonický kultivující šokovaně ztuhl. Jeho oči se setkaly s Cheng Qianovým vražedným pohledem a vzápětí, než mohl vydat jediný hlásek, mu ledová čepel probodla krk.3
Po tomto setkání mohl plán s nenápadným vmísením
se zavrhnout. Splynul se stíny a rozletěl se přes zeď pavilonu.
Na nádvoří ležela řádka mrtvol. Některé musely být
čerstvé, protože se jejich duchovní síla ještě nerozptýlila. Muselo se tedy
jednat o kultivující.
Přelétl okolí pohledem a došlo mu, že žádná
z mrtvol není neporušená. Některým chyběly ruce a nohy, z jiných
dokonce zbyla jen hlava. Nebylo poznat, která číst patří komu.
V rohu uviděl mrtvou kultivující, nepříjemně se
podobající Loužičce. Cheng Qian šokovaně přistoupil blíž. Žena měla nádherné
rysy a na čele rumělkové znamínko krásy. Byla mnohem pohlednější než hubená
Loužička, pobíhající po světě s peřím zastrkaným do vlasů, ale teď z ní
bohužel nezbylo víc než hlava s polovinou hrudníku.
Cheng Qian měl možná ledové srdce, ale ani on se
nedokázal dál dívat na krutý osud takové krásky. Pevně sevřel Mrazivé ostří,
odrazil se od zdi a lehce přistál na střeše.
V tu chvíli si uvědomil, že budova nebyla
postavena běžným způsobem. Musel to být artefakt – zvenku nebyl dům větší
než zájezdní hostinec, ale uvnitř byl rozlehlá, až to bralo dech, s šířkou
téměř půl li a množstvím otevřených pater. Vevnitř se bavily snad stovky
démonických kultivujících a na střechu se k němu linula neznámá sladká
vůně smíchaná s pachem krve, ze které se mu dělalo nevolno.
V rohu nejnižšího patra se nacházela malá
místnost, sloužící jako vězení. Momentálně bylo nacpané k prasknutí, ale ze
střechy nedokázal poznat, zda se jedná o kultivující nebo obyčejné lidi.
Dovnitř zrovna vešlo několik démonických kultivujících a po chvíli na řetězu
silném jak paže dospělého člověka vyvlekli mladého muže.
Mladíkův oděv byl původně bílý, ale jeho přední část
byla potřísněna zčernalými skvrnami zaschlé krve. Polomrtvého ho vyvlekli na
vysokou plošinu uprostřed nádvoří plného lidí. Jakmile ho pověsili za ruce,
vystoupal za ním krátkovlasý démonický kultivující s obnaženou hrudí a
ocelovým bičem v ruce. Pomalu mladíka obešel kolem dokola a pak ho začal
před zraky všech bičovat. Shromážděný dav jásal a šílel s každým cákancem
krve, jako by to byla jedna velká radostná oslava.
Cheng Qian, hnaný morbidní zvědavostí, se k nádvoří
přiblížil. Zdálo se mu, že muž s bičem svou oběť šetří – možná to vypadalo
brutálně, ale nezdálo se, že by ho chtěl zabít. Měl v úmyslu jen
prodloužit jeho utrpení, nebo v sobě našel trochu slitování a plánoval
muže ušetřit?
Než mohl dokončit své úvahy, na plošinu se vydrápala
skupina dalších démonických kultivujících obojího pohlaví. Kdyby měl citovat
svého nejstaršího bratra, pak z pohledu na ně „bolely oči“ – překonat tu
krátkou vzdálenost jim trvalo směšně dlouhou dobu, protože se svíjeli a
kroutili, jako by nebyli lidé, ale dvounozí hadi.
Cheng Qianovi smysl toho všeho unikal. Proč s tím
dělají takové divadlo?
Důvod pochopil vzápětí.
Démoničtí kultivující strhali zbytky oblečení ze sebe
i z připoutaného muže a vrhli se na něj jako na předkrm, který rozpoutal
ty nejneuvěřitelnější orgie.
Cheng Qianovi klesla brada.
Co bylo tohle ksakru za místo?
Je těžké tě potkat, těžší je se rozloučit.
Vlahý zefýr vane slabě a květy schnou,
z jara bourec morušový snove vlákna své smrti
a svíce roní slzy, dokud zcela nezmizí.
Za úsvitu pohlédl jsem do zrcadla a se smutkem jsem
zjistil,
že mé vlasy zešedly,
za noci četl jsem poezii a měsíční svit náhle zdál se
chladným.
Jsem jenom krok od božské říše,
už pro mě máš, modrý ptáčku, nějaké zprávy? ↩
Dékuji za dalši dil, začina to byt drsne, taky mam obavy jak Yan snaši odlouceni
OdpovědětVymazatJá bych se spíš bála, jak ostatní snáší Yan Zhengminga snášejícího odloučení :D
Vymazat