Kapitola 69: Ti, kteří jsou milováni

I po zabití démonického kultivujícího měl Cheng Qian stále pocit, jako by mu v krku uvázla rybí kost. Emoce v něm vířily.

Bylo na té iluzi opravdu něco tak nevhodného? On sám na svého nejstaršího bratra často reptal a málokdy mu projevil sebemenší náznak úcty. Přesto se se vzpomínkou na hanebný vzhled té iluze jen těžko vyrovnával.

Ve svém hněvu si vzpomněl i na Han Yuana – stýkal se také za poslední roky s takovými lidmi?

Měl mu tehdy vrazit facku mnohem silněji.

Věděl, že na něj Tang Zhen po získání Ledového plamene nebude čekat, takže neměl důvod se tu dál zdržovat. Nelítostně se vypořádal se zbytkem démonických kultivujících a opustil toto pekelné místo. Netušil však, kam se vydat. Když dokončil svůj úkol, měl by zamířit na sever za Yan Zhengmingem a ostatními, ale Cheng Qian se s ním teď z nějakého důvodu nechtěl setkat.

Jeho dilema se naštěstí vyřešilo samo. Právě když dorazil na předměstí Nanjiangu, potkal Zhuang Nanxiho. Jeho spolubratři už byli pryč a on tu na něj zůstal čekat. Jakmile jej spatřil, okamžitě přistoupil a uklonil se. „Starší Chengu, chci ti poděkovat za pomoc. Nebýt tebe, byli bychom všichni zahynuli.“

V Cheng Qianovi zesílil dobrý dojem, který z něj zatím měl. Vypadal jako chytrý mladý muž, a ani jeho schopnosti nebyly špatné. Nad jeho díky jen mávl rukou. „Taková zdvořilost není zapotřebí. Nejsem žádný vážený starší, jen jsem byl v pravou chvíli na pravém místě.“

Zhuang Nanxi na něj váhavě pohlédl. „Starší, ty jsi přišel do města Zhaoyang jen kvůli Ledovému plameni?“

„Přesně tak, proč?“ Cheng Qian netušil, proč se ho na to najednou ptá.

Mladík trochu znepokojeně pokračoval: „Když jsme před několika dny padli do pasti démonickým kultivujícím, byla tam se mnou jedna sestra, které se ve zmatku podařilo utéct. Myslel jsem, že tě třeba o to požádala.“

„Copak ta tvá sestra nemohla kontaktovat vaši sektu? Proč by žádala o pomoc náhodného kolemjdoucího?“

Zhuang Nanxi chvíli nevěděl, jak odpovědět. „To… totiž, ono ‘sestra‘ je jen můj způsob oslovení, ona… ona je má přítelkyně, se kterou jsem se kdysi náhodou potkal. Původně jsem myslel, že jsi na ni narazil…“

Cheng Qiana jeho vysvětlování nijak nezajímalo, ale přesto se zeptal: „Takže jsi na mě čekal jen kvůli ní? Jak vlastně vypadá?“

Zhuang Nanxi se pustil do dlouhého popisu plného květnatých výrazů opěvujících její krásu, v nichž dívka „zastiňovala měsíc, zahanbila květiny, ryby kvůli ní tonuly a ptáci padali z oblohy“. Cheng Qian se z toho nedozvěděl nic jiného, než že je opravdu pěkná, a bez přemýšlení vyhrkl: „Jste milenci, že?“¹ Mladík ztuhl, překvapen takovou přímočarostí. Ohromeně na Cheng Qiana pohlédl a uši mu zčervenaly. Jeho oči přetékající emocemi vypověděly všechno, co neprozradila slova.

Cheng Qian se v duchu napomenul a vzpomněl si na nevhodné chování démonických kultivujících v Zhaoyangu. „Měl bych pokročit v kultivaci, ale místo toho se rozptyluji takovými absurditami. Takhle se chová nástupce mocné sekty? Učedníci Ostrova Azurového draka na tom nakonec budou lépe než já, alespoň se dokáží soustředit.“

Tahle myšlenka ho rozčílila a smetla většinu trpělivosti, kterou se Zhuang Nanxim dosud měl. Stále to však byl učedník z Horské vesnice Bílého tygra, a protože spolu budou muset v budoucnu nejspíš jednat, nezbývalo mu, než se ovládnout.

Kultivující byli přese všechno stále lidmi a jen těžko se zbavovali lidských pocitů. Cheng Qian se sice nestaral o sebe, musel však myslet na svou sektu, takže bez ohledu na své rozčilení projevil ještě trochu zdvořilosti: „Všechny kultivující ženy, které jsem cestou potkal, většinou odpovídají tvému popisu. Jen podle toho ti nijak nepomůžu.“

„Ano, ehm, nechal jsem se unést.“ Zhuang Nanxi si v mírných rozpacích promnul ruce a svůj popis upřesnil: „Měla oválný obličej a mezi obočím od narození červené znaménko krásy. Bylo to dost výrazné, starší, takže pokud jsi ji viděl, musel by sis vzpomenout.“

Cheng Qian nepatrně ztuhl. Ptal se jen ze zdvořilosti a ani ho nenapadlo, že by se s tou ženou mohl opravdu potkat. Docela dost dívek si na obličej maluje znaménko krásy, ale přirozené bylo vzácné. Mohlo se jednat o mrtvou ženu před budovou ve městě démonů?

Zhuang Nanxi říkal, že uprchla ve zmatku… jenže to vypadá, že utéct nestihla.

Cheng Qian se chystal stroze vyjádřit soustrast, ale když se setkal se Zhuang Nanxiho pohledem, najednou to nedokázal. Málokdy viděl u kultivujícího takové oči, naplněné vroucí nadějí a touhou. Jako by ho pouhý fakt, že mohl svou milou někomu cizímu popsat, naplnil nevídanou radostí a uspokojením.

„Jeho náklonnost k ní je docela hluboká,“ pomyslel si Cheng Qian.

Pocity nechuti k mladíkovi se z nějakého důvodu zase rozptýlily. Člověk, který dokázal být tak věrný, musel lidmi okolo sebe chtě nechtě pohnout.

Cheng Qian zůstal na rozpacích, jestli mu má tu špatnou zprávu říct. 

Protože stále mlčel, Zhuang Nanximu se na tváři objevilo zklamání. „Aha. No, třeba se jí stýskalo po vlastních starších a odešla. Ještě se po ní porozhlédnu.“

„Když pořád myslíš na ženu, která s tebou ani není ve stejné sektě… nebrání to tvé kultivaci?“ zeptal se náhle Cheng Qian.

Hned jak ta slova vyslovil, nejraději by je zas vzal zpátky. „Jsem směšný. Co to se mnou má společného? Proč se ho vůbec ptám?“

Pokud mu bylo známo, smrtelníci se žení a vdávají z pohodlnosti. Muži obdělávají hospodářství a ženy se starají o domácnost a plodí potomky, aby rodová linie mohla pokračovat. Kultivující nic takového nezajímá. Navíc řádná kultivace obvykle zahrnuje propojení s nebesy a zemí, což sebou nese očištění se od světských tužeb. Když už se dva lidé stanou kultivačními partnery, obvykle to je kvůli budování vztahů mezi sektami a vzájemnému sdílení kultivačních metod.

Celý život se potýkali s nebesy, s ostatními kultivujícími i vlastními srdečními démony. Jaký člověk by se nechal zdržovat iluzorním pocitem lásky, snad krom démonických kultivujících, kteří se řídili jen svým chtíčem?

Naštěstí se Zhuang Nanxi nezdál jeho otázkou nijak dotčený. Nevzrušeně odpověděl: „To mi říkal i starší z Horské vesnice Bílého tygra. A co víc, prý je to jen potulná kultivující, která není ničím významná. Ale to nevadí. I kdyby byla jen smrtelná žena, stejně bych ji měl rád.“

Cheng Qian potřásl hlavou. „Obyčejní lidé se jen málokdy dožijí aspoň sedmdesáti let.“

Řečeno na rovinu, obyčejní lidé byli pro kultivující jako kočky a psi pro smrtelníky. Po jejich boku mohli zůstat nanejvýš několik desítek let, a jakmile jste k nim začali cítit nějakou náklonnost, byl čas je nechat jít. Držet si je u sebe déle by přineslo jen víc bolesti.

Ale Zhuang Nanxi se jen usmál: „No a? Stačí, abych si zničil vlastní kultivaci, a můžeme spolu prožít krátký život jako obyčejný manželský pár. Pokud to není v rozporu s morálkou, není nic, co bych pro ni neudělal.“

Cheng Qian byl šokován Zhuang Nanxiho vzpurným postojem vůči normám a o to víc byl rád, že předtím lehkomyslně neprozradil pravdu o smrti jeho milé. Proti své vůli začal k mladíkovi cítit soucit. Když mu o smrti té ženy neřekne a on ji nedokáže najít, měl by to postupně vzdát, že?

Jako by si uvědomil, že už toho řekl až příliš, Zhuang Nanxi s mírnými rozpaky zavrtěl hlavou. „Moje malicherné záležitosti by neměly špinit uši staršího… ech?“

Zarazil se, protože oblohu náhle rozjasnilo ostré světlo, vybuchující jako ohňostroj. Působilo to uhrančivým dojmem.

„To je signál, který Síň Černé želvy používá ke svolávání svých lidí,“ vysvětlil Zhuang Nanxi a nahlas uvažoval: „Zvláštní, starší Bian byl dlouho v ústraní, proč najednou přišel do Nanjiangu?“

Cheng Qian na něj pohlédl: „Síň Černé želvy Čtyř svatých? Není jejich sídlo daleko na severu?“

„Přesně tak. Síň Černé želvy a naši Horskou vesnici Bílého tygra odděluje rozlehlé pole ledu. Naše sekty jsou si blízké už po generace, takže když sem teď přišli, rád bych je navštívil. Starší Chengu, máš nějaké plány? Pokud ne, nechceš jít se mnou?“

Přesně v to doufal. I když už musel od toho děcka vyslechnout tolik nesmyslů, aspoň se ukázal užitečným. Souhlasil a oba vyrazili.

Už z dálky uviděli mohutný černý prapor, tyčící se proti obloze. Zhuang Nanxi se zatvářil vážněji: „Vypadá to, že přišel osobně starší ze Síně Černé želvy. Ach, slyšel jsem, že se v Nanjiangu objevil démonický drak a všude to vře. Zajímalo by mě, zda to je dobře nebo špatně.“

Cheng Qian na to nic neřekl. Ve vzduchu cítil silnou auru, podobně jako v době, kdy zemřel Pán ostrova Gu, a kdy se rozbouřilo celé Východní moře. Po odchodu z údolí Mingming to byl první mocný mistr, který v něm vyvolal pocit ohrožení. Oživilo to jeho vzpomínky na Ostrov Azurového draka.

Zhuang Nanxi se Síni Černé želvy ohlásil předem: „Jsem žák Zhuang Nanxi z Horské vesnice Bílého tygra. Přicházím na příkaz svého mistra. Vzdávám hold staršímu ze Síně Černé želvy.“

Tlak kolem nich okamžitě polevil, jako by jim uvolňoval cestu.

Když Cheng Qian kráčel pod černými prapory za Zhuang Nanxim, míjel ve stejné barvě oděné učedníky Síně Černé želvy. Zdálo se, že s sebou ze své domoviny přinesli auru ledového pole a vytvořili si zde na jihu chladnější místo. Někteří z kultivujících museli Zhuang Nanxiho znát, protože mu rovnou ustupovali a někteří mu dokonce kývli.

Cheng Qian vzhlédl. Pod mořem praporů uviděl vůz se zapřaženým létajícím koněm ve zbroji. Vypadalo to skutečně impozantně. Před kočárem stál muž středního věku a jeho pohled k nim šlehl jako blesk. Zhuang Nanxi vykročil vpřed se slovy „Nejvyšší starší!“ a oba muži si začali vyměňovat zdvořilosti. Nejvyšší starší obrátil pohled k Cheng Qianovi. „A to je…“

Dvě mocné síly se střetly čelem, tisícileté ledové jezero se setkalo s bezbřehým polem sněhu. A Cheng Qian téměř cítil, jak se v něm probouzejí bojové instinkty. Potlačil je, sevřel rukojeť Mrazivého ostří, aby jej uklidnil a chystal se odpovědět.

V tu chvíli se ozval hlasitý výkřik: „Nejvyšší starší, já ho znám! To je on!“

„Kdo mám být?“ zeptal se ohromený Cheng Qian, ale než se dočkal odpovědi, člověk, který vykřikl, už stál před ním – a na Cheng Qiana se snášel jeho úder.

 ...

Tisíce li od něj si zrovna Yan Zhengming, který přišel na Středové pláně kvůli zvěstem o démonickém drakovi, pohrával s třemi měděnými mincemi. Nedokázal z jejich postavení nic vyčíst.

V době, kdy ještě trénovali na hoře Fuyao, si mistr také občas hrál s měděnými mincemi, ale ohledně věštění z nich byl nesmírně tajnůstkářský. Nejenže je to nikdy nenaučil, ale dokonce před nimi k tomu umění projevoval znatelný posměch.

Upřímně řečeno, bylo to logické. Když někdo na otravování dítěte řekl: „To nesmíš dělat, je to špatné,“ jen ho přiměl chtít to o to víc vyzkoušet. Ale když dítěti starší řekli, že „je to jen hloupost, dobrá leda tak pro opice,“ nemělo potřebu o tom přemýšlet dokonce ani v dospělosti. 

Ačkoliv od té doby uplynulo sto let, Yan Zhengming o věštění dosud vůbec nic nevěděl. Víc než kdy jindy teď toužil nahlédnout do budoucnosti, i když věděl, že jeho touha předvídat neznámé je nesmírně pošetilá.

Zhluboka si povzdechl.

Nevěděl, jestli se Han Yuan, proměněný do démonického draka, ještě dokáže vrátit z démonické stezky, ani netušil, zda on sám ještě někdy uvidí otevřenou bránu na horu Fuyao.

Ze všeho nejvíc ale nevěděl, jak se má postavit Cheng Qianovi.

Švihl prstem. Měděná mince s ostrým zvukem vylétla do vzduchu a obloukem se vrátila zpět.

Nynější vůdce sekty Fuyao si bezradně pomyslel: „Mistře, co mám dělat?“

Bohužel se ptal zbytečně. Když byl mistr ještě naživu, vždycky na podobné otázky odpovídal jako: „No co by, prostě jdi s proudem.“

Ten starý muž vždy čelil změnám tím, že se neměnil a jeho život byl díky tomu nesmírně jednoduchý. Teď, když bylo jeho tělo mrtvé a duše rozptýlená, musel být ještě klidnější a svobodnější.

Zato Cheng Qian… co vlastně bylo na Cheng Qianovi tak dobrého?

Yan Zhengming o tom v duchu přemýšlel. Ten bastard měl nevymáchanou hubu a nevlídné srdce. Jak ho znal, díky jeho upjaté povaze a domýšlivému chování byla všechna jím vyslovená slova jen desetinou toho, co si doopravdy myslel. Obyčejný člověk by si patrně ani nedokázal představit, jak nepříjemná povaha se pod tou důstojnou fasádou skrývá.

Byl také nesmírně tvrdohlavý a nedalo se s ním domluvit. Neustoupil, ať jste to zkoušeli silou nebo přesvědčováním, a srdce měl nehybné jak skála.

Strávil padesát let v ústraní na místě extrémního chladu a nikdy nepozřel nic jiného než studenou vodu. Existovalo pod nebesy něco, na co nestačil?

Nejhorší na tom bylo vědomí, že ani jako vůdce sekty nemůže toho svého zatraceného bratra ovládat.

A všechny ty jeho špinavé, nesnesitelné zlozvyky, lajdácké chování, o kterém lidé kolem neměli ani ponětí. Chodil spát, aniž by se vykoupal, dokázal se dotknout jakékoliv nechutnosti a někdy si potom dokonce ani neumyl ruce. A jeho naprostý nedostatek taktu! Vždycky byl nesmírně vnímavý ve věcech, které znát neměl, a nesmírně ignorantský ve věcech, které by znát měl, díky čemuž pak říkal věci, o kterých se mělo mlčet.

Yan Zhengming se ze začátku jen snažil najít pro své pocity nějaké ospravedlnění, ale přemýšlení o Cheng Qianově osobě ho rozčílilo.

Odjakživa miloval krásu a pohrdal ošklivostí. Nesčetněkrát se lidem v duchu vysmíval kvůli jejich vkusu a nazýval je slepými, až ho nakonec karma dohnala. Yan Zhengming si vztekle uvědomil, že slepý bude nejspíš on sám.

„Nejstarší bratře, měděná mince spadla,“ ozvalo se za ním.

Při zmínce o měděné minci se Yan Zhengmingovo srdce zachvělo pocitem viny.

Li Yun se za ním objevil tiše jako duch a věnoval mu dlouhý pohled.

„O co ti jde?“ obrátil se na něj rozladěný Yan Zhengming.

Li Yun se rozhlédl kolem, jako by měl tajemství. „Kam šla Loužička?“

„Hraje si s ohněm vzadu na hoře. Proč se chováš tak tajemně?“

Po onom bouřlivém dni Loužička s radostí zjistila, že nejenže se konečně vzhledem podobá zralé ženě, ale že má navíc schopnost ovládat Očistné plameny, jak se jí zlíbí. V posledních dnech byla plná emocí a kultivovala jak o život.

Když Li Yun uslyšel, že je pryč, sedl si vedle Yan Zhengminga.

Vzal to zeširoka, jako by se k hlavnímu tématu chystal teprve prokousat: „Co že jsi byl najednou tak ochotný poslat svého oblíbence pryč?“

I když na té otázce nebylo nic zlého, špatné svědomí vždycky udělá svoje. Yan Zhengming ztuhnul. Jeho prvním instinktem bylo vyvrátit to slovy „Jaký oblíbenec, do prdele?“ , ale než to stihl vyslovit, došlo mu, že ta otázka nebude jen tak. Li Yun ji musel položit záměrně.

Podrážděně si promnul kořen nosu a přešel rovnou k věci: „Snažíš se mi něco říct?“

Li Yun si povzdechl: „Nejstarší bratře…“

„Ne, asi to ani nemusíš říkat,“ přerušil ho Yan Zhengming a krátce se odmlčel. „Není třeba o tom mluvit, moc dobře vím, co mám dělat. Žiji víc jak sto let, znám své hranice.“

Li Yun zvážněl, což bylo vzácné. „Ano, vím, že znáš své hranice, ale co tvé vnitřní já?“

Yan Zhengming na něj ohromeně pohlédl. Li Yun mu pohled vrátil a zavrtěl hlavou: „Cesta kultivace meče je vždy obtížná. Ti, kteří dokážou překročit bod Formace čepelí, jsou obzvláště vzácní. Je to, jako bys kráčel přes hroty čepelí. Co hodláš dělat se svým srdečním démonem?“

Yan Zhengming byl trochu dotčený, ale nedal to najevo a nasadil bezstarostný výraz. „O co jde? Život obyčejných lidí je jako život mravenců – za pár let je po nich. Celou tu dobu jsou nerozhodní a jejich názory se mění jak vítr. Jejich vrozenou vlastností je nestálost. Jsem stejný, takže tohle všechno mě za pár let přejde.“

Li Yun si povzdechl. „Nejstarší bratře, kdyby to za pár let přešlo, jak by z toho mohl vzejít srdeční démon? Myslíš, že jsem naivní idiot jako Loužička, která si nedá dvě a dvě dohromady?“

Oba na sebe mlčky hleděli. Po chvíli se Li Yun zkusmo zeptal: „Jsi… no, víš určitě, že to nechceš malému Qianovi říct? Podle mého názoru bys udělal lépe…“

Měděná mince v Yan Zhengmingově ruce se s prasknutím přelomila napůl. Jeho výraz zchladl. „O tomhle už nikdy nemluv,“ ucedil.

„Ale…“

„Žádné ale.“ Pohled Yan Zhengminga byl chladný tak, až se i Li Yun zachvěl strachy.

„Nikdy se o tom nezmiňuj nikomu dalšímu, obzvláště ne Cheng Qianovi.“

Li Yun otevřel ústa, jako by chtěl něco namítnout, ale nakonec jen bezmocně přikývl.

„Nesnaž se mě uchlácholit. Přísahej!“

„Nejstarší bratře…“

„Přestaň se vykrucovat!“

Li Yun viděl, že se Yan Zhengmingovi nedokáže vzepřít, a tak mu nezbylo než zvednout ruku do úrovně srdce: „Přísahám, že tuto záležitost udržím v tajnosti, nikdy to neřeknu třetí osobě, nebo ať…“

Yan Zhengming ho doplnil: „Nebo ať do mě uhodí blesk a spálí mě na uhel.“

Li Yun se prudce napřímil. „Ty ses zbláznil!“

Vůdce sekty ho přejel pohledem. „Li Yune, zjistil jsem, že máš takový zlozvyk. Rád obviňuješ z bláznovství každého, kdo má víc odvahy než ty.“

Jeho mladší bratr na něj bezmocně pohlédl: „Pokud neovládneš svého srdečního démona, poškodí to tvé Tao i srdce, a pak uvidíme, kdo bude ve větším nebezpečí.“

„Kdybych zemřel, bylo by právě na čase, abyste si našli nového vůdce sekty.“ Yan Zhengming se protáhl v zádech. „Už dávno jsem toho chtěl nechat. Prý se prvotní duch může převtělit, tak co kdybych se po smrti stal liščím duchem? Co myslíš? Až přijde čas, musíte všichni tlačit na Loužičku, aby pořádně kultivovala a stala se silným yao. Kdyby se stala jejich královnou, mohl bych se vyhřívat na výsluní její přízně.“

Yan Zhengmingův plán Li Yuna ohromil tak, že se chvíli nezmohl na slovo.

Vůdce sekty už mu nevěnoval pozornost. Luskl prsty a začal si pobrukovat hrubou a nelibozvučnou písničku:

 

„Narození a smrt;

příchod je bolestí a odchod také.

Rozbijte kotle a zlaté zvony,

vždyť chudoba pomíjí a bohatství s ní.

Na východě prudký vítr, na západě déšť,

nebesa a zem se mění, honosí se hrdinstvím –

je to jenom fasáda, každodenní hra.

Moci žít jak želva, polykat řeky a jezera,

vyplivnout stovky předešlých generací…“

Byla to píseň, kterou zpívali malí žebráci poblíž horské vesnice Fuyao, aby si vyprosili almužnu. Li Yuna to nesmírně roztrpčilo.

Yan Zhengming těm tulákům někdy záviděl, protože neměli nic, co by je svazovalo, ani nic, co by jim dělalo starosti. Když si však vybavil jejich pokroucené postavy, vybírající si na sluníčku navzájem vši, jeho závist vzala za své. Zdálo se, že mu chybí schopnost vytvořit si domov tam, kde se zrovna nachází, a tato píseň ho naplňovala nostalgií.

Chtěl se něčím rozveselit, ale srdce se mu najednou sevřelo, jako by dostal ránu kladivem. Okamžitě přestal s broukáním a vyskočil na nohy.

„Co se děje?“ zvedl Li Yun hlavu.

Yan Zhengming se zatvářil smrtelně vážně.

„Loutkové kouzlo, kterým jsem malému Qianovi svázal vlasy…“

---

[1] Ony květnaté výrazy o zastiňování měsíce a podobně jsou fráze, používané k popisu čtyř legendárních krásek čínské historie: Xi Shi, Wang Zhaojun, Diaochan a Yang Yuhuan. Všechny mají zajímavý životopis, který naleznete na netu, a existuje k nim i čtveřice mužských čínských krasavců neméně zajímavých životů. Ale k dívkám:

Diaochan se modlila k Měsíci, ale stalo se, že Měsíc se v tu chvíli skryl za mraky. Člověk, který dívku zrovna viděl, o ní řekl, že ho zastínila svou krásou.

Yang Yuhuan, známá jako paní Yang, obdivovala květiny v zahradě a dotýkala se jich prsty. Nejspíš to byly květiny podobné netýkavkám, protože okvětní lístky se při tom doteku scvrkly. Služebné v tu chvíli pronesly, že paní Yang je o tolik krásnější než květiny, že se před ní sklání studem.

O Xi Shi se říká, že když prala u vody hedvábí, ryby ve vodě spatřily její tvář a byly tak ohromeny její krásou, že klesly na dno řeky. Odtud potápění ryb.

A nakonec Wang Zhaojun, která cestovala pouští, zarmoucená svým osudem a tím, jak daleko je od domova, a tak začala na koni zpívat. Divoké husy, které letěly kolem, její píseň uslyšely a byly tak přemoženy zármutkem té krásky, že spadly z oblohy.

---

--Předchozí kapitola--         --Kapitoly -           --Další kapitola--

---

1 Ony květnaté výrazy o zastiňování měsíce a podobně jsou fráze, používané k popisu čtyř legendárních krásek čínské historie: Xi Shi, Wang Zhaojun, Diaochan a Yang Yuhuan. Všechny mají zajímavý životopis, který naleznete na netu, a existuje k nim i čtveřice mužských čínských krasavců neméně zajímavých životů. Ale k dívkám:

Diaochan se modlila k Měsíci, ale stalo se, že Měsíc se v tu chvíli skryl za mraky. Člověk, který dívku zrovna viděl, o ní řekl, že ho zastínila svou krásou.

Yang Yuhuan, známá jako paní Yang, obdivovala květiny v zahradě a dotýkala se jich prsty. Nejspíš to byly květiny podobné netýkavkám, protože okvětní lístky se při tom doteku scvrkly. Služebné v tu chvíli pronesly, že paní Yang je o tolik krásnější než květiny, že se před ní sklání studem.

O Xi Shi se říká, že když prala u vody hedvábí, ryby ve vodě spatřily její tvář a byly tak ohromeny její krásou, že klesly na dno řeky. Odtud potápění ryb.

A nakonec Wang Zhaojun, která cestovala pouští, zarmoucená svým osudem a tím, jak daleko je od domova, a tak začala na koni zpívat. Divoké husy, které letěly kolem, její píseň uslyšely a byly tak přemoženy zármutkem té krásky, že spadly z oblohy.^↩