Kapitola 71: Planina poutající nesmrtelné

Na Středových pláních stála nebeská hora, tak vysoká, že dosahovala až k mrakům. Zatímco její vrchol pokrýval sníh, na úpatí bujela rozmanitá vegetace. Když člověk vystoupal do poloviny hory, počasí se měnilo přímo před očima. Déšť stejně rychle střídalo slunce a při jediné procházce bylo možné zažít počasí všech čtyř ročních období.

Tato hora se nazývala Shizhou, neboli Deset provincií.¹ Přestože se nacházela v lidské říši, působila přímo nadpozemsky.

Mezi lidmi se říkalo: „Z deseti nejkrásnějších výhledů světa jich osm najdeš na hoře Shizhou.“

Byla nejvyšším vrcholem pod nebesy, mimořádně krásným místem. Bohužel však do sebe hora stahovala obrovské množství duchovní energie a neustále se do ní vsakovala čistá qi z okolních hor a řek, aniž by se cokoliv dostalo ven. Pokud by se zde usadili kultivující, nejenže by nedokázali kultivovat, ale navíc by je hora neustále obírala o jejich duchovní energii. Z toho důvodu neměla hora Shizhou žádného pána, pouze několik mocných mistrů se spojilo, aby na jejím hřebeni vybudovali stavbu nazvanou Planina poutající nesmrtelné, opatřenou nejrůznějšími omezujícími kouzly. Byla speciálně vytvořená k uvěznění těch nejhorších zločinců.

Planinu poutající nesmrtelné zamykalo šestatřicet Dračích zámků, které dokázaly zastavit každého, i kdyby to měl být samotný prazakladatel démonického umění.

Ode dne, kdy bylo toto místo vybudováno, v něm našlo smrt nespočet démonických pánů. Okolí bylo prodchnuté aurou zla, která se nikdy zcela nerozptýlila, a okolní vzduch byl cítit krví. Působilo to, jako by se zde zdržovaly duše z dávných časů, které si nevysloužily odpuštění svých hříchů ani po smrti, ale také duše, které zde zemřely, aniž by bylo jejich jméno zbaveno falešného obvinění. Tyto nešťastné duše nyní na hranici mezi světem živých a mrtvých společně shlížely na svět smrtelníků.

Když se Cheng Qian probudil, neměl nejmenší tušení, kolik času uplynulo a díky bodavé bolesti v zádech nejdřív nedokázal ani vstát.

Od doby, co dosáhl hranice své současné kultivační úrovně, si už ani nepamatoval, kdy zakusil takovou fyzickou bolest. Zhluboka se nadechl, mírně se zapotácel a s překvapením si uvědomil, že není spoutaný. Mohl se uvnitř Dračích zámků procházet, ale jeho energie byla zapečetěna, takže se teď nijak nelišil od obyčejných smrtelníků.

Mrazivé ostří bylo samozřejmě pryč. Cheng Qian byl zcela bezmocný.

Navzdory tomu se necítil nijak znepokojený. Poté, co se vzpamatoval, vzhlédl a začal studovat okolí. Toto místo vypadalo jako prázdná hala se čtyřmi pevně zapečetěnými dveřmi na každé světové straně. Slabé světlo z šestatřiceti Dračích zámků mu umožnilo prohlédnout si nástěnné malby, zobrazující porážky a smrt démonických bytostí. Působilo to pochmurně a nepřátelsky.

Znecitlivění v pase od kousnutí brouka dosud nezmizelo, a když se podíval dolů, spatřil na svém rouchu několik krvavých skvrn. Raději si oblečení uhladil. Nevzpomínal si, kdy naposled skončil v tak zbídačeném stavu.

Upřímně řečeno, Cheng Qian dobře věděl, že nebýt loutkového kouzla jeho nejstaršího bratra, rozhodně by toho starého náfuku neporazil. Kdo mohl tušit, že tenhle hrdý starší ze Síně Černé želvy se při setkání s porážkou sníží k zákeřnému útoku, místo aby se svému soupeři znovu postavil čelem… Připadalo mu to směšné i smutné zároveň. 

Někteří lidé poté, co až příliš dlouho shlíželi na druhé svrchu, spojovali svou sebeúctu se svým postavením a nesnesli jakékoliv její zpochybnění. Bylo to častým důvodem vypěstování srdečního démona.

Cheng Qian přesto nechápal, proč si ten stařec dal tolik práce, aby ho zavřel na Planinu poutající nesmrtelné. Nebylo by rychlejší ho prostě zabít?

Když ani po chvíli přemýšlení nemohl najít odpověď, jednoduše tu záležitost odsunul stranou. Tak či tak, úmysly jeho věznitelů určitě nebudou dobré.

Neměl strach z uvěznění a bylo mu jedno, jestli ho chtějí zabít nebo mučit – dělal si však starost o svého nejstaršího bratra. Tehdy pod Dračím praporem naslouchal Li Yunovým slovům a vzal si je k srdci. Ani se neodvažoval představit si Yan Zhengmingovy pocity poté, co se loutkové kouzlo zlomilo, a když se mu nepodaří ho najít. Pro kultivujícího meče byl srdeční démon nesmírně nebezpečný.

Cheng Qian se zbavil všech rozptylujících myšlenek, posadil se a celou svou vnitřní silou se připravil na boj s omezujícími kouzly.

Právě když se chystal bez ohledu na svůj život zaútočit na Dračí zámky, někdo za ním promluvil: „Mladý muži, neplýtvej svou energií. Být tebou, raději si lehnu a pořádně se vyspím.“

Cheng Qian se s námahou otočil a spatřil nedaleko za sebou stát staršího muže. Netušil, jak se dostal dovnitř, ale teď se procházel kolem Dračích zámků a vypadal docela znuděně. Byl menší postavy a scvrklý, se shrbenými zády, díky nimž vypadal ještě drobnější. Tvář měl tak špinavou, že bylo těžké rozeznat, kde končí šmouhy a kde začínají vousy. Působil nesmírně hulvátským dojmem, jen jeho oči byly tak křišťálově jasné, až připomínal jestřába vpuštěného do kurníku.

Sám Cheng Qian na čistotě nijak zvlášť nelpěl, ale nedbalost toho člověka ho ohromovala. Už celé roky nepotkal kultivujícího, který by vypadal takhle příšerně.

Navíc se neustále škrábal na hlavě, až i Cheng Qian pocítil nutkavou potřebu se podrbat.

Pokud má kultivující vši, mohou se vykultivovat spolu se svým nositelem?

Mužík se usadil vedle Dračích zámků jako velká opice, prohlížel si Cheng Qiana a spokojeně se usmíval. „Nechce se ti spát, chlapče? Tak si pojďme popovídat. Kolik lidí teď zůstalo v sektě Fuyao?“

Cheng Qian ohromeně strnul. Ten člověk možná vypadal jako pomatenec, ale dokázal vejít na tak přísně střežené místo a okamžitě odhalil Cheng Qianův původ. Rozhodně nebylo dobré ho podceňovat.

Na okamžik zaváhal a opatrně se zeptal: „Mohu vědět, jak mám staršího oslovovat?“

„Neříkej mi starší, nemám to rád. Zrovna ty s tvou sektou Fuyao. Vždycky jste byli jako divoké horské opice – nedělali jste si hlavu se senioritou a jakákoliv úcta vám byla lhostejná.“ Mužík mávl rukou. „Není třeba hrát si na falešnou zdvořilost. Jsem Ji Qianli.“²

 S pohledem na jeho skrčený posed měl Cheng Qian pocit, že nálepku opic, přisouzenou jeho sektě, by si zasloužil někdo docela jiný.

Ji Qianli navíc ani neznělo jako skutečné jméno.

Dřepící kultivující se na něj zašklebil a odhalil v úsměvu sněhobílé zuby. „Slyšel jsem, že jsi zmlátil toho starého blázna Yan Dechenga ²  tak, že musel sbírat zuby ze země, a málem pukl vzteky. Dobrá práce, chlapče!“

„Kdo je vlastně ten Yang Decheng?“ zeptal se opatrně Cheng Qian.

„Je to špatný člověk. Pracuje pro Bian Xua. Ten starý blázen je v posledních letech doslova nesnesitelný, takže je jen dobře, že mu někdo srazil hřebínek. Ach, zamlada takový nebýval. S věkem se zhoršil, všechno je to jen kvůli jeho blížícímu se vzestupu.“

Ten muž mluvil jako někdo velmi dobře obeznámený se situací v Síni Černé želvy. Cheng Qian se nemohl ubránit laxní poznámce: „Těžko uvěřit, že se z něj stal takový bastard jen kvůli nárůstu síly. Předtím byl snad ctnostný učenec?“

Ji Qianli se poškrábal na zátylku, mávl rukou a trochu rozpačitě zamumlal: „Jsi ještě mladý, takovým věcem nemůžeš rozumět.“

 Cheng Qian, sedící se zkříženýma nohama v meditativním posedu a snažící se donutit zbytky své energie bojovat proti omezujícím kouzlům Dračích zámků, klidně odpověděl: „Kdyby se můj věk přepočítal na obyčejného člověka, žilo by ve mně pět generací naráz.“

Ji Qianli se usmál. „Máš vynikající přirozené vlohy a tvá kultivace se rychle zlepšuje. Nikdy jsi neměl ženu ani žáka, takže i kdybys takto pokračoval ještě tisíc let, stále budeš brán jako mladý muž. Víš, jednou třeba nadejde chvíle, kdy o tobě všichni pod nebesy budou mluvit jako o ‚starším‘, a dokonce i kultivující, kteří dosáhli konkrece, tě budou oslovovat jako praotce. Všichni budou věřit, že se s tebou nemohou ani vzdáleně srovnávat, protože tvoje kultivace a síla se přiblížila nebesům. A teď si představ, že si v tu chvíli začneš uvědomovat, že tvé schopnosti stále více zaostávají za tvou snahou, a že jsi stále dál od vzestupu na nebesa. A tehdy, chlapče, tehdy zestárneš.“

Cheng Qian se ohromeně otočil a setkal s očima toho starého blázna.

V tu chvíli si uvědomil, že hledí do očí stejně bezedných, jako propast za horou Fuyao.

„Jsme jiní než obyčejní lidé,“ řekl Ji Qianli. „Oni totiž od chvíle, kdy se narodí, žijí s vědomím, že jednou zemřou. Bohatí nebo chudí, za pár desítek let se všichni vrátí na stejné místo.“

Cheng Qian si nepomohl pomoci. „Copak jde smrt považovat za místo, kam se lidé vracejí?“

 Ji Qianli se zasmál a mávl rukou. „Dítě… tak mi řekni, pokud se ani smrt nedá považovat za návrat, co potom ano? Ale my s návratem nepočítáme. Každý den se ženeme za ‚Velkým Tao‘, které je jako ředkvička pověšená před hlavou osla. Čím mocnější jsi, čím máš vyšší kultivaci, tím víc se od té ředkvičky vzdaluješ. Poté, co jsi celý život poroučel větru a dešti, poté, co tě obyčejní lidé nazývali nesmrtelným, i ty se nakonec proměníš v prach úplně jako jeden z nich a tvůj hrob poroste trávou. Pche, není ta tisíciletá honba za věčným životem jen špatný vtip?“

Úsměv na Ji Qianliho tváři náhle ochladl. Povzdechl si: „Ať už to byl Yang Decheng, Bai Ji, Tang Yao, všichni byli stejní. Když jsem je poprvé potkal, byli plni mladistvého nadšení a plně oddáni myšlence dosažení nesmrtelnosti, stejně jako teď ty.“

Opravdu ho jedním dechem srovnává zrovna s těmihle třemi? Cheng Qian se zatvářil kysele. „Snaží se mě starší tím srovnáním pochválit?“

Ji Qiangli zavrtěl hlavou a ztišil hlas. „Tang Yao a Bai Ji se před sto lety spojili, aby zabili Pána ostrova Gu Yanxue. Necelých pět let poté Bai Ji vyčerpal svou životní sílu a zemřel. Hrdý pán paláce Xixing měl v době své smrti vlasy šedivé jako popel, byl celý svrasklý a odporně páchl. Nedokázal už ani mluvit. Většina kultivujících se vyhýbá dotyku se špínou, takže se k němu nikdo nechtěl ani přiblížit. Co se týče Tang Yaa… Lidé z hory Mulan byli vždy chladní a odtažití a šlo jim jen o moc. Před třiceti lety tam došlo k převratu. Tang Yaa zavřel v zadní části hory jeho vlastní žák a rozhlásil o něm, že je v ústraní. Poslední roky už o něm nikdo neslyšel, takže pravděpodobně není mezi živými.“

Ji Qianli se protáhl a povzdechl si. „A přitom uplynulo jen sto let. Kdysi to byli nejmocnější lidé své doby, a jak dopadli?“

Cheng Qian nikdy neplýtval soucitem a vyprávění ho nijak nedojímalo. Chladně pronesl: „Trest odpovídá zločinu. Zasloužili si zemřít.“

„Trest odpovídá zločinu…“ Ji Qianli si ta slova zopakoval a zavrtěl hlavou. „Vy mladí si o sobě vždy tolik myslíte, ale pokud chce někdo dosáhnout obrovské moci, vždy potřebuje tvrdé srdce a pevné odhodlání. Problém je… ach, zapomeň na to.“

Ten podivný mužík náhle vyskočil ze země. „Někdo přichází, musím jít. Neměj strach, když už ses jednou ocitl tady, určitě tě někdo dostane ven.“

Kdo?

Cheng Qianova první myšlenka patřila jeho nejstaršímu bratrovi a ostatním. Nebo možná na jeho obranu něco řekne Zhuang Nanxi? Kdo jiný by ho chtěl zachránit?

Než se mohl zeptat, Ji Qianliho výraz se opět změnil a vážným hlasem pronesl: „Nevím, jestli jsi to udělal schválně, nebo máš jen smůlu, ale přehnal jsi to. I když tě někdo zachrání, nemusí to být kvůli dobrým úmyslům. Chlapče, pamatuj si, že pokud chceš žít dlouho, musíš mít vždy v rukávu nějaké triky, ale nesmíš jich tam mít moc. Na světě není místo pro ty, kteří mají takových triků přespříliš – pouč se z chyb svých předchůdců, jako byli Tong Ru a Gu Yanxue. Nechceš-li skončit jako oni, měl by ses raději umoudřit.“

„Počkej… starší!“ zavolal za ním spěšně Cheng Qian.

Jenže Ji Qianli předstíral, že ho neslyší, a mrknutím oka zmizel.

Ten člověk se choval jako blázen, ale jeho slova s sebou nesla skrytý význam. Cheng Qian svraštil obočí a přemýšlel, co myslel tím ‚poučením se z chyb předchůdců, jako byli Tong Ru a Gu Yanxue‘.

Že by sejití jejich bojového strýce na démonickou stezku a smrt Pána ostrova Gu nějak souvisela?

Než mohl na něco přijít, všechny čtyři dveře sálu se s bouchnutím otevřely. Místnost zaplavilo tak silné světlo, až musel oslepený Cheng Qian na chvíli zavřít oči. Každými dveřmi dovnitř rázným krokem vstoupily čtyři skupiny lidí. Některé poznal, jiné nikoliv. Vypadalo to, že se tu na jeho výslech sešli s velkou pompou kultivující z celého okolí.

Ten, kdo stál v čele skupiny ze Síně Černé želvy, nebyl nejvyšší starší Yang Dezheng, ale kultivující středního věku s hranatým obličejem, hustým obočím a velkýma očima. Cheng Qian na první pohled odhadl, že se jedná o mistra Síně Černé želvy Bian Xu.

Ve skupině naproti němu stál muž středního věku s vážnou tváří, a vedle něj Cheng Qian poznal Zhuang Nanxiho a ještě několik dalších známých tváří – byli to učedníci z horské vesnice Bílého tygra, které zachránil v démonickém městě. Působili úplně jinak než lidé ze Síně Černé želvy.

Zhuang Nanxi mu nenápadně pokynul, jako by mu dodával odvahu.

Kromě těchto dvou sekt se připojilo ještě mnoho dalších cizích kultivujících. Kdoví odkud sem přišel dokonce i Tang Zhen.

Cheng Qian, sedící před zraky všech na Planině poutající nesmrtelné, se najednou cítil zvláštně. Tehdy na Ostrově Azurového draka byl jen malým potulným kultivujícím, který ještě ani nedosáhl konkrece. Dokázal se sotva rvát a bitvu mezi hrozivými mistry mohl jen tiše sledovat, aniž by byl oprávněn třeba jen promluvit. Celou dobu se skrýval jako křehké vejce vypadlé z převráceného hnízda.

Uplynulo sto let, a jemu se dostalo stejného zacházení jako Pánu ostrova Gu.

Yang Decheng se chystal promluvit, ale přerušil ho kultivující s hranatou tváří, který zvedl ruku: „Jsem mistr Síně Černé želvy, Bian Xu. Kolego kultivující, starší Yang z mé sekty tvrdí, že používáš jedinečnou metodu, díky níž skrýváš svou kultivaci, a že jsi ve skutečnosti démonický kultivátor, který navíc připravil o život mého syna. Zášť z vraždy syna nejde očistit, ale můj synovec Zhuang z horské vesnice Bílého tygra udělal vše, co mohl, aby tě bránil. Dokonce se za tebe zaručil. Jen těžko snáším bolest ze ztráty syna, ale nechci ublížit nevinnému. Proto jsme tě zde uvěznili. S těmito váženými lidmi jako svědky se tě pod nebesy ptám: Jaké máš spojení s démonickým drakem z Nanjiangu a zemřel můj syn Bian Xiaohui tvou rukou?“

Bian Xu dostál své pověsti jednoho ze Čtyř svatých. Choval se mnohem důstojněji než starší jeho sekty. Ačkoli musel být rozzuřený ztrátou syna, neztratil nad sebou kontrolu.

Cheng Qian vrhl pohled na Yang Dechenga, který na něj zíral zamračeným pohledem, a odpověděl: „Už jsem celou věc podrobně vysvětlil, ale tady starší z vaší sekty je dost zarputilý. Zdá se, že věří, že každý pod nebesy, kdo se odváží mít vyšší kultivaci než on, nutně praktikuje démonickou cestu. Skoro bych se zajímal, mistře síně – jsi mocnější ty nebo on?“

Yang Decheng zaťal zuby. „Mistře síně, neposlouchej ho. Ten bastard má jazyk ostrý jak meč.“

Co se týče Yang Dechenga, za to ponížení předtím skutečně plánoval Cheng Qiana zabít. Mohl tak na něj svalit vinu za smrt Bian Xiaohuiho a všechno by se samo vyřešilo.

Nikdy by ho však nenapadlo, že se do toho tak důkladně zapojí Zhuang Nanxi. Zatímco Cheng Qian bojoval, vyslal signál učedníkům z Horské vesnice Bílého tygra, pobývajícím nedaleko. Byl mezi nimi dokonce i jejich starší, který spolu s nimi po obdržení zprávy rychle přispěchal.

Kdyby Yang Decheng stál proti „neznámému potulnému kultivujícímu“, mohl by s ním pochopitelně naložit, jak by se mu zlíbilo. Ale vztahy mezi jeho sektou a Horskou vesnicí Bílého tygra se budovaly celé generace, a nemohl si dovolit se s nimi jen tak veřejně pohádat. Skupina učedníků, kterou Cheng Qian cestou zachránil, se snažila konflikt uhladit, čímž se celá věc ještě více zkomplikovala. Skončilo to jeho uvězněním na Planině poutající nesmrtelné, a dokonce sem byli svoláni nejslavnější kultivující současnosti.

Bian Xu nehnul ani brvou a dál se vyptával: „Když můj kolega kultivující popírá, že by se zabýval démonickým uměním, mohu se zeptat, u koho studoval?“

Sektu Fuyao vždy provázela řada problémů, takže Cheng Qian pochopitelně neplánoval prozradit svůj původ. Místo toho řekl: „Jsem pouhý bezvýznamný potulný kultivující.“

Yang Decheng vztekle vykřikl: „Pitomost!“

Bian Xu se zamračil. „Kolego kultivující, snažím se být zdvořilý. Proč nespolupracuješ? Jak jsi tedy získal své duchovní cítění? Bylo snad vrozené?“

Cheng Qian si položil obě ruce na kolena. S něčím, co mohl, ale také nemusel být úsměv, odpověděl: „Přednášková síň Ostrova Azurového draka. Pokud tě to zajímá, mohu ti dokonce říct, že jsem tam byl i v době, kdy Bai Ji a Tang Yao dotlačili svým nepodloženým obviněním Pána Ostrova Azurového draka k záhubě. Věci se postupem času mění, dokonce i pozice hvězd na noční obloze, ale povaha starého psa, kterého vychovává mistr síně Bian, ta se od tamtěch nijak neliší.

Jeho slova rozpoutala bouři. Události na Ostrově Azurového draka byly ještě teď předmětem nekonečných debat a nikdo nedokázal přijít na to, zda byla smrt Gu Yanxue nespravedlivá, nebo zasloužená. Ale on i Bian Xu byli držiteli titulu Čtyři svatí, takže veřejné vytažení takového tématu bylo velmi ožehavou záležitostí. 

„Drzost!“ zařval kdosi ze Síně Černé želvy.

Zhuang Nanxi se to snažil spěšně vyžehlit: „Mezi přítomnými jsou zkušení mistři. Co na tom, že tento starší pochází z Ostrova Azurového draka. Existují snad nějaké důkazy o tom, jak došlo u Pána Ostrova Gu k odchylce Qi? Vezmete-li v potaz věk zadrženého staršího, možná v té době ještě ani neměl duchovní cítění. Starší Yangu, neobvinil jste jej příliš zbrkle?“

Yang Decheng se chladně zasmál: „Synovče Zhuangu, zaslepila tě jeho drobná laskavost? Co když bylo vaše uvěznění v Zhaoyangu součástí jeho plánu?“

Vtom promluvil Tang Zhen, který rozhovor dosud netečně sledoval zpovzdálí: „Přišel do Zhaoyangu, aby pro mě něco našel. Ta záchrana byla jen náhoda. Všechny ty plány a intriky, o kterých mluvíš… Někteří lidé by se neměli nechat unášet svou představivostí.“

Yang Decheng se prudce otočil a věnoval mu zlostný pohled: „A ty jsi kdo?“

Tang Zhen si ho chvíli bezvýrazně prohlížel: „Nejsem nikdo důležitý. Ale ty, starší Yangu, všiml jsem si, že prostor mezi tvým obočím tmavne a na čele se ti objevuje rudá skvrna. Vypadá to jako stopa rozvíjejícího se srdečního démona. To není dobré pro tvou kultivaci. Myslím, že by ses měl vyvarovat vyvolávání problémů a soustředit se na své zdraví.“

Yang se prudce nadechl a zvedl hlas: „Ty…!“

Dostal ze sebe jen toto jediné slovo, ale nemocně vypadající Tang Zhen už začal kašlat a držel se u toho za hrudník. Liulang ho okamžitě podepřel a plácal ho po zádech. Na ostatní to působilo, jako by se starší Yang, vyžívající se v šikanování ostatních, chystal křehkého a nemocného kultivujícího dohnat k smrti.

Bian Xu se zamračil. „Dechengu, nehádej se s mladšími.“

Yang Decheng byl nucen ustoupit, ale tvář mu plála nenávistí. Rychle pohlédl na učedníky Síně Černé želvy, kteří stáli za ním. Jeden z jeho patolízalů okamžitě pochopil a promluvil: „Mistře síně, tento pokorný učedník zná jistou metodu, která odhalí démonického kultivujícího, i kdyby skrýval svou auru krve.“

Zhuang Nanxi a starší z Horské vesnice Bílého tygra si vyměnili pohledy. Měli z toho špatný pocit.

Přesně jak tušili, onen učedník pokračoval: „Může zamaskovat svou kultivaci, může zamaskovat energii, kterou uvolňuje, ale stačí otevřít dutinu, kde sídlí jeho prvotní duch, a podívat se. Tímto způsobem můžeme okamžitě zjistit, zda se jedná o démonického kultivujícího nebo ne.“

Jakmile zazněla tato slova, starší z Horské vesnice Bílého tygra vykřikl: „Nesmysl! Proč neřekneš rovnou, že mu chceš rozříznout hruď a zjistit, jestli má srdce červené nebo černé? Mistře síně Biane, vy na tak pobuřující slova žáka vaší sekty nic neřeknete?“

Bian Xu si promnul čelo.

Yang Decheng se zadostiučiněním kývl: „Pouze mu rozřízneme břišní dutinu, neznamená to, že ho chceme zabít. Jak by se někdo mohl snažit o nějaké triky, když je zde přítomno tolik známých kultivujících? Pokud to opravdu není démonický kultivující, Síň Černé želvy mu nabídne všechny dostupné léky a metody, které zaručí, že se během krátké doby zotaví.“

Možná byl Yang Decheng malicherný, možná klamal sebe i ostatní, ale opravdu neměl v úmyslu Cheng Qiana křivě obvinit. Skutečně věřil, že je démonický kultivující, takže byl při svých slovech velmi sebevědomý. „Je snad nějaký důvod, proč by s tím neměl souhlasit?“

Zhuang Nanxi zavrtěl hlavou: „Mistře Biane, nic takového nikdo předtím na Planině poutající nesmrtelné neudělal. Absolutně nevěřím, že by měl starší Cheng cokoliv společného s démonickými kultivátory. I kdybyste mu prohlédli všechny vnitřnosti, nenajdete nic, ale pokud se zprávy o takovém činu roznesou, přinese to Síni Černé želvy hanbu.“

Učedník, který s tímhle směšným návrhem přišel, namítl: „S tím si nemusíte dělat starosti. Síň Černé želvy je čestná a upřímná, takže pokud se mýlíme, rozhodně se omluvíme a přijmeme případný trest. Ze svých činů se samozřejmě budeme zodpovídat.“

Staršímu z Horské vesnice Bílého tygra už docházela trpělivost: „Mistře síně Biane…“

Yang Decheng ho rázně přerušil: „Pokud k tomu odmítne svolit, přizná tím svou vinu!“

Cheng Qian mu věnoval prázdný pohled. Ještě ani neměl možnost se k tomu vyjádřit a obě strany už vypadaly, že se mezi sebou chystají porvat.

Právě v tu chvíli se zvenčí haly Planiny poutající nesmrtelné ozval hlas: „Přizná tím svou vinu? Rád bych viděl, kdo se ho opováží dotknout!“

Ještě než ta slova dozněla, dovnitř vtrhl muž s tasenou čepelí. Jeho příchod předznamenala aura meče, která se rozprostřela po celé hale.

Cheng Qianův netečný výraz konečně popraskal.

--Předchozí kapitola--         --Kapitoly -           --Další kapitola--

Poznámka překladatele: Našla jsem tohle naprosto úža fanmede video, shrnující děj celé knihy. Naštěstí tam není moc spoilerů, vlastně asi nic, co byste nevěděli/netušili, tak si užijte tady. Moc se jim to povedlo.

---

1 Shizhou, čteme š-čou. V originále věta zněla: Tato hora se nazývala Shizhou – tedy o jednu provincii víc než Jiuzhou. Nepřeložitelná slovní hříčka, protože Jiuzhou znamená devět provincií a je to poetický název pro celou Čínu. Nicméně jsem se pokusila dohledat, která hora by to měla být ve skutečnosti, ale nezdařilo se. Mount Everest to opravdu asi nebude. ^↩

2 Ji Qianli, čteme Ťi Čchien-li. Pro potřebu románu jsem se snažila dohledat význam, a možná (dost možná) by mohl překlad být „tisíce li“ ^↩

3 Yang Decheng, čteme Jen Te-čcheng. ^↩