Jakmile Yan Zhengming pod horou Shizhou poprvé pocítil zpětný ráz své duchovní síly, přál si zemřít.
Když se bolest stane příliš silnou, obyčejný člověk může najít útěchu v bezvědomí, ale Yan Zhengmingova prvotní duše byla i přes jeho mdloby stále při vědomí, uvězněná bouřící silou meče nemilosrdně plenícího jeho mysl. Nedokázal s bolestí bojovat a nedokázal jí uniknout. Zranění, způsobené Dračími zámky, bylo jako zející trhlina a přidávalo další a další vlny bolesti, ale tu alespoň trochu tlumila síla jeho meče.
Přes všechno utrpení se mu podařilo chytit se jediné pozitivní myšlenky a pyšně si pomyslel: „Stal jsem se opravdu mocným!“
Jen o úder srdce později znovu ucítil v mysli úder svého ‚opravdu mocného‘ meče a veškerá pýcha byla pryč.
Prvotní duše a síla kultivujícího meče pocházely z jeho zlatého jádra, takže se jejich moc spojila a vracela mu zpětným rázem veškerou sílu, kterou předtím použil. Bolest se zarývala do jeho mysli, ale tělo zůstalo nezraněno.
A co hůř, uvnitř jeho hlavy se navíc třepotal černý dým, jeho zatracený srdeční démon. Ta věc nešla nijak zkrotit. Čas od času se vynořila z nečekaného kouta, a pokud se střetla s jeho prvotní duší, rozdrtila ho nikoliv silou, ale představami.
Vždycky to začalo stejně – příjemnou iluzí, v níž dostal možnost uspokojit své nejhlubší touhy. Jakmile se dal zlákat a využil příležitosti, scéna se okamžitě změnila. Někdy na sebe iluze vzala podobu jeho mistra, jindy Cheng Qiana s obvyklým ledovým výrazem, a někdy dokonce spatřil sebe samého. Průběh byl vždy stejný – ukazovali na něj a křičeli: „Ty odporný zvrhlíku!“
Yan Zhengming byl probodáván vlastním mečem a zároveň uvězněn v nekonečné noční můře, z níž na něj znechuceně hleděl Cheng Qian. Další a další ostny bolesti, zarývající se mu do hlavy i do srdce.
Na začátku se sám sebe ptal: „Proč mám dál žít? Kdybych zničil svou vlastní mysl, tohle všechno by skončilo. Stejně jsem jen odporný zvrhlík!“
Pak si uvědomil, že při síle své kultivace by zničení vlastní mysli zabilo nebo vážně zranilo všechny v jeho okolí. Musel to vydržet.
Bolestně se usmál a pronesl k iluzi Cheng Qiana: „Ty… až mě jednou budeš chtít zabít, asi si prostě lehnu a ušetřím ti práci.“
Srdeční démon takovou reakci neočekával, a tak se opět změnil v Yan Zhengminga samotného.
Pravý Yan Zhengming zbledl a nenávistně se odvrátil: „Tak na tohle zapomeň. Můžeš si to ležení a umírání zkusit místo mě.“
Postupně si na mučení zvykal. Touha žít v jeho srdci převážila a on si naštvaně pomyslel: „Jestli tady umřu, co bude s naší sektou? Co bude s mými mladšími bratry a sestrou? Copak chci, aby malý Qian zakusil staletí mých starostí?“
S tou poslední myšlenkou popustil uzdu fantazii. Pokud tady zemře, bude za něj Cheng Qian už navěky truchlit? Je to sice bolestná představa, ale pokud by opravdu navždy zůstal v jeho mysli… Yan Zhengming se na okamžik cítil tak šťastný, až se zašklebil.
Radost neměla dlouhého trvání, protože se hned zjevil srdeční démon a připomněl mu tu část o odporném zvrhlíkovi.
S dalšími a dalšími dny Yan Zhegming postupně zjišťoval, že jeho prvotní duše vnímá zvuky zvenčí.
Věděl, že to není dobré znamení. Jak prvotní duše slábne, nechá se ovládat tělem a také přijímá to, co jeho tělo vnímá. Pokud slyší zvuky okolo sebe, znamená to, že už dlouho nevydrží. Přesto byl šťastný, když poprvé uslyšel hlas svého mladšího bratra, tak šťastný, až ho ve chvíli nepozornosti síla vlastního meče málem rozpůlila.
Problém byl v tom, že Cheng Qian se od něj sice téměř nevzdaloval, ale moc toho nenamluvil.
Ne tak Loužička. Yan Zhengming zjistil, že jeho mladší sestra si vypěstovala zvyk vést při každé příležitosti dlouhé monology. Pokaždé, když otevřela pusu, začala slovy: „Nejstarší bratře, vím, že mě neslyšíš, ale…“ a pak hodinu žvatlala o ničem.
Yan Zhengming se díky tomu alespoň dozvěděl, že se vrátili na panství Fuyao, že ho Cheng Qian nechal přenést do bambusového háje a bez odpočinku o něj pečuje. Dokonce se dozvěděl o chaotické situaci venku.
Ve srovnání s Loužičkou byl Li Yun nudnějším společníkem, protože jen vzdychal a občas si postěžoval.
Teprve když přišel Tang Zhen, lačný Yan Zhengming dostal příležitost vyslechnout si od Cheng Qiana víc než jednu větu.
Díky tomu zjistil něco velmi důležitého.
Zcela vyignoroval tu část, ve které Tang Zhen doporučoval připravit se na jeho pohřeb, takové věci vnímal jen jako bílý šum. Zůstala mu v paměti jen věta „Udělám to, i kdybych měl jít z Nebes až do Podsvětí“. Srdeční démon v něm se stáhl, jakoby vyděšený Yan Zhengmingovým hloupým úsměvem. Černá energie, pokrývající jeho mysl, utrpěla záhadnou újmu a výrazně zeslábla.
„Mám šanci?“ pomyslel si, zatímco jeho srdce metalo kotrmelce.
Naneštěstí to nijak neovlivnilo sílu zpětného rázu a jeho prvotní duše skončila na chvíli přišpendlená na místě. Zatímco se svíjel v bolestech, v koutku duše si spokojeně povzdychl: „Moje city k němu za to stojí. Můžu v klidu umřít.“
A aniž by si toho všiml, rána způsobená Dračími zámky se začala pomalu hojit.
…
Před bambusovým hájem panství Fuyao stála Loužička a tiskla si k hrudi prastarý meč, žádný jiný, než Cheng Qianovo Mrazivé ostří.
Když byl Cheng Qian svázán a uvězněn na Plošině poutající nesmrtelné, Yang Decheng mu meč vzal. Během zmatku, který později vypukl, se čepel nejdřív dostala do vlastnictví Horské vesnice Bílého tygra, která následně vyslala posla ve snaze navázat se sektou Fuyao přátelské vztahy. Zároveň s tím vrátili i smrtící čepel, která podle pověsti přinášela smůlu každému, kdo ji vlastnil.
Loužička se střídavě měnila z lidské podoby na ptačí a pak zase zpět, nesčetněkrát obcházela kolem bambusového háje a z nervozity si málem vyškubala všechna ocasní pera. Nemohla přijít na způsob, jak začít rozhovor. Den před Tang Zhenovým chystaným odjezdem z panství poslal učenec Li Yunovi zprávu s prosbou, aby byl Cheng Qianovi oporou v nejhorších chvílích, které přijdou.
Li Yun se neodvážil přijít, takže veškerou odpovědnost přehodil na ni.
Pokud opravdu dojde k nejhoršímu… Loužička slétla z vrcholku stromu, proměnila se zpět do dívky a chvíli tak nehybně stála, zatímco se jí v hrudi rozléval smutek.
Jejímu nejstaršímu bratrovi se nedalo ničím zavděčit, navíc měl ve zvyku brousit si o ni svůj ostrý jazyk. Stejně si však nedokázala představit, jaké by to bylo bez něj. Jen při letmém pomyšlení na Yan Zhengmingovu smrt se jí podlamovaly nohy.
Jak tam tak stála bez hnutí, dveře do budovy v bambusovém háji se náhle otevřely zevnitř. Než se mohla připravit, už stála tváří v tvář vycházejícímu Cheng Qianovi.
„Třetí… třetí bratře…“ zakoktala se Loužička. „Druhý bratr mi řekl, abych ti vrátila Mrazivé ostří.“
„Aha, málem jsem na něj zapomněl.“ Cheng Qian přijal meč a prohlédl si Loužičku. Rysy mu změkly. „Jde jen o vrácení meče. Proč pláčeš?“
Loužička si otřela tvář a teprve tehdy jí došlo, že ji má mokrou od slz. Všechny obavy a bolest v jejím hlase vytryskly na povrch a nebyla schopna vypravit ani slovo.
Cheng Qian vzhlédl a spatřil Li Yuna, stojícího na nedalekém vrcholku panství, jak je ustaraně pozoruje.
Po chvíli mlčení zlehka poklepal na Loužiččinu hlavu a tiše, ale pevně pronesl: „Neplač. Nedovolím, aby se mu něco stalo. Tím si můžeš být jistá.“
Loužičce se rozšířily oči a přes slzy na něj pohlédla. Cheng Qian ustoupil a pobídl jí dovnitř: „Běž dál. Já musím vyhledat Tang Zhena.“
Když se otáčel k odchodu, Loužičce v její prosté mysli probleskla myšlenka, která snad ani nemohla být její: „Třetí bratře, hlavně buď opatrný. Tím, že chráníš sebe, chráníš i našeho nejstaršího bratra!“
Tato zvláštní slova přikovala Cheng Qiana na místě. V srdci se mu vzedmul zvláštní pocit, ale nakonec bez ohlédnutí zamumlal neurčitou odpověď a odešel.
Lidské emoce s sebou vždy nesou neklid a bolest. Takový už je život.
…
O něco později seděl Cheng Qian spolu s Tang Zhenem a učenec pozorně naslouchal mladíkovým slovům. Pak překvapeně zavrtěl hlavou: „Cože? On vážně nemá… nemůžeš se plést? On, kultivující meče na úrovni Božské říše, nemá svůj vlastní meč?“
Bez ohledu na to, kolik silných kouzel je vyryto na čepeli meče, kolik vzácných artefaktů posloužilo k jeho ukování, bez ohledu na to, zda je v něm zapečetěna duše velkého válečníka nebo mocného démona, meč je stále neživá věc. Je vyroben z obyčejné oceli a může být použit k zabíjení lidí stejně jako ke krájení zeleniny.
Vražednou auru mu dodává krev těch, kteří zahynuli pod jeho čepelí. Duši mu dodává duchovní síla jeho nositele a bojové techniky, které ovládá. Mysl meče vzniká z prvotní duše majitele a tak se spolu člověk a čepel znovu a znovu zdokonalují. Jen tak lze vytvořit meč, který je skutečně spojen se svým nositelem.
Pro praktikující jiných kultivačních cest na tom možná tolik nezáleží, ale u kultivujícího meče má jeho osobní zbraň zásadní význam. Vlastnosti meče obvykle určují nejen jeho duchovní sílu, ale také spřízněnost s pěti živly. Jakmile kultivující meče dosáhne úrovně Konkrece, musí najít meč, který je s ním spojen osudem.
Kultivující meče bez vlastní čepele je jako šelma s vytrhanými drápy a zuby. Na co se Yan Zhengming spoléhal, aby dosáhl úrovně Božské říše?
Tang Zhen se stále nemohl vzpamatovat z překvapení. „Tak jaký meč tedy používal?“
„Ten, který byl zrovna po ruce,“ odpověděl Cheng Qian. „Když byl mladý, měl mečů plný pokoj. Věšel si je na zeď jako dekoraci. Když se mu jeden zlomil, prostě sáhl po jiném.“
Když Yan Zhengming dosáhl úrovně Konkrece, zrovna je vedl při jejich spěšném útěku z Ostrova Azurového draka. Dlouhé roky se pak toulal s Loužičkou a Li Yunem světem, musel jim vydělávat na živobytí a zároveň se starat o svou kultivaci. K tomu všemu se zabýval pečetí vůdce sekty, takže bylo jasné, jaký náklad si na sebe naložil. Neměl nablízku žádného staršího, kterému by důvěřoval a přijímal jeho rady, proto otázku meče jednoduše ignoroval.
„Celou noc jsem byl vzhůru, abych přišel na řešení,“ řekl Cheng Qian. „Meč je jediný vnější faktor, který může kultivujícího meče spojit s jeho myslí. A můj starší bratr žádný takový meč nemá. Bratře Tangu, když pro něj ten meč najdu, bude schopen dosáhnout úrovně Zatasení čepele?“
Tang Zhen chvíli váhal. „O tom jsem opravdu nepřemýšlel. Váš bratr je skutečně bezprecedentní případ. Pokud by se pro něj v této situaci našel vhodný meč, sice by mu to nepomohlo postoupit na další úroveň, ale může to pomoci zmírnit neklid v jeho mysli. Pokud by se dokázal probudit a použít svou duchovní sílu k léčení, dokázal by se postupně vypořádat se zraněními i srdečním démonem.“
Cheng Qianovi se zpotily dlaně. Pot okamžitě zamrzl v tenkou vrstvu ledu, která mu přilepila jílec meče k ruce. Naléhavě se zeptal: „Kde ten meč najdu? Nemám žádné vodítko, takže potřebuji jakoukoliv radu. Pokud se mi to podaří, pokud…“
Nebyl schopen pokračovat. Teprve po chvíli pomalu dokončil: „Bratře Tangu, prosím, pomoz mi s tím. Můj život bude patřit tobě.“
„Ne, ne, to ne,“ Tang Zhen spěšně mávl rukou. „To o meči je všeobecně známá věc, každý trochu zkušenější člověk ti řekne to samé. Nebuď zbrklý. Určitě se najde nějaké vodítko, jinak by všichni kultivující nedělali nic jiného, než hledali ty pravé meče. Za normálních okolností nevstupují kutlivující meče na cestu Tao jen tak. Musí být vedení energií čepele odněkud ze svého okolí. Obvykle to bývá ta zbraň, kterou zrovna drží v ruce. Samozřejmě existují výjimky.“
Cheng Qian se zamračil. „On je tou výjimkou. Když učedníci mé sekty začínají s formami meče, používají výhradně čepele vyrobené ze dřeva.“
„Takže místo, kde vstoupil do Tao, je…“
Cheng Qianovi zacukala víčka. „Hora Fuyao. Tam se vrátit nemůžeme.“
„Kdo ho vedl, když do Tao vstoupil?“ vyptával se dál Tang Zhen.
Cheng Qian se zatvářil ještě nešťastněji. „Můj mistr.“
Tang Zhen dobře věděl, že Muchun Zhenrenova duše už dávno opustila svět.
„Bratře Tangu…“ začal Cheng Qian nešťastně.
„Když kultivující meče vstoupí do Tao, vede ho jeden ze tří faktorů: zbraň v ruce, božský artefakt nebo energie meče mocného kultivující v jeho okolí. Když vstupoval do Tao Yan Zhengming, používal dřevěný meč, takže není první typ. Jeho meč musel být veden nějakým artefaktem z hory Fuyao, nebo vaším ctěným mistrem.“
Oba muži vypadali viditelně zklamaně. Nově nalezená naděje se vmžiku rozpadla na prach, jako by o osudu Yan Zhengminga bylo definitivně rozhodnuto.
Tang Zhen se odmlčel. „Je mi to líto. Prosím… vytrvej…“
Cheng Qian chvíli bezradně stál na místě, pak náhle zvedl Mrazivé ostří a otočil se k odchodu.
Tang Zhen spěchal za ním. „Kam jdeš?“
„Do Bezútěšného údolí, kam odešla duše mého mistra,“ odpověděl Cheng Qian, aniž by se ohlédl. „Když to nepůjde, najdu Wen Yaa nebo se vydám do Horské vesnice Bilého tygra, nebo na Ostrov Azurového draka, nebo dokonce do Síně Černé želvy. Budu hledat kdekoliv, kde by mohl být nějaký odkaz mého mistra.“
„Budeš pobíhat po světě jako bezhlavé kuře? Co když tvůj mistr nic nezanechal? A i kdyby ano, co když to nemá nic společného s Yan Zhengmingovým mečem? Co když je ta věc na hoře Fuyao? A i kdyby se ti podařilo tu věc najít, v jeho současném stavu nemusí přežít déle jak sto dní. Vrátíš se pouze k jeho chladnému tělu.“
Cheng Qian se prudce otočil a Tang Zhen měl chvíli pocit, že se nemůže nadechnout. Srdce se mu naplnilo nedefinovatelným pocitem strachu, jako by sám Cheng Qian byl mečem, nijak se nelišícím od Mrazivého ostří.
„Já… vím.“ Mladík důrazně vyslovil každé slovo. „Vím, ale odmítám ho oplakávat dřív, než bude v rakvi.“
Cheng Qian byl typem člověka, který nechodí kolem horké kaše. Z obydlí pro hosty šel přímo za Li Yunem a oznámil: „Jdu si pro něco ven. Nejpozději za sto dnů budu zpátky.“
Zmizel, aniž by se obtěžoval počkat na Li Yunovu odpověď.
Li Yun konečně pochopil chování svého nejstaršího bratra, když tehdy na Ostrově Azurového draka poprvé dostal do rukou pečeť sekty. Stejně jako on teď zatoužil hodit všechno za hlavu a vrátit se domů.
Právě v tu chvíli k němu doběhla funící Loužička: „Druhý bratře!“
„Co je zase za problém?“ zeptal se Li Yuin nešťastně.
„Náš nejstarší bratr! Tohle místo na něm…“ Loužička si ukázala na čelo.
Yan Zhengming měl na čele už dlouho úzkou karmínovou skvrnu, znamení, že je ovládán srdečním démonem. Loužička si teď na čelo ukazovala prsty a nesouvisle vysvětlovala: „Najednou se to zkrátilo!“
Měla snad dojem, že znamení srdečního démona se může zmenšit, jako když se smrskne usušená nudle? Mysl té dívky byla opravdu zvláštní.
Li Yun se jí chystal vynadat, ale Loužička pokračovala: „Myslela jsem, že mě klamou oči, a tak jsem nahlas řekla: ‚Nejstarší bratře, proč mám pocit, že se tvé znamení srdečního démona zmenšuje?‘ A jak jsem to řekla, ono se to ještě zmenšilo, jako by slyšel, co jsem řekla!“
…
Cheng Qian o ničem z toho nevěděl. Druhý den ráno už byl na cestě a bez zastávky mířil do Bezútěšného údolí. Kolotoč emocí, kdy nejdřív naději našel, aby ji mohl vzápětí ztratit, ho k smrti unavil, takže se mu při jízdě na meči třásly nohy.
Jakmile se dostal na staré známé místo, zhluboka se nadechl a pokusil se utišit své neklidné srdce. Teprve potom se rozletěl dolů do údolí. Vstup musela chránit nějaká bariéra, protože Mrazivé ostří zavibrovalo, jakmile se k němu přiblížil. Čepel se chvěla tak silně, až ji téměř nedokázal ovládat, takže nakonec musel přistát a jít po svých.
Ve vzpomínkách se vrátil do doby, kdy odtud poprvé vyšel. Pán Gu poslal skupinu kultivujících, aby jej našli, ale z nějakého důvodu se ani tito mocní bojovníci neodvažovali do údolí vstoupit.
Okolní scenérie byla stále stejně nádherná. Zářivě zelená tráva, smaragdové lesy a namodralé hory vypadaly jako dokonalý přírodní klenot. Jak se rozhlížel kolem sebe, spatřil v dálce závoj tajemné mlhy, která jako by nepocházela ze světa smrtelníků.
Možná bylo jeho tělo vykované z Nefritu zhušťujícího ducha příliš citlivé, ale neubránil se pocitu, že aura tohoto údolí je přinejmenším neobvyklá.
Žádné komentáře:
Okomentovat