Shen Zechuan sledoval, jak se k němu po sněhu přibližuje cizinec ve vojenských botách. Když se dostal dost blízko, špičkou boty mu nadzvedl obličej, čímž si ji potřísnil jeho krví.
„Je Shen Wei tvůj otec?“ ozval se zpod helmy hlumený hlas.
Krev prosakovala skrze Shen Zechuanovi zaťaté zuby, i když se ji snažil zadržet. Nepomohla ani dlaň přitisknutá na rty. Na otázku neodpověděl.
Cizinec na něj pohlédl: „Na něco jsem se tě ptal.“
Shen Zechuan sklonil hlavu a s ústy plnými krve zamumlal souhlas.
„Je to Shen Weiův osmý syn,“ začal Ji Lei, když ucítil příležitost. „Jmenuje se Shen…“
Cizinec si sundal helmu a odhalil mladistvou tvář. Sokol dosud kroužící na nebi přistál na jeho rameni a svými křídly tak odvál jemný sníh, který mu tam napadl. Podíval se na Shen Zechuana jako by shlížel na obnošené boty. Bylo těžké poznat, zda jím víc pohrdal nebo ho nenáviděl. Jeho oči byly chladné a ostré jako čepel.
Shen Zechuan nedokázal říct, kdo to je, nicméně poznal uniformu libejské obrněné kavalérie.
Když Shen Wei zbaběle prchal na západ, Cizhou se stal poslední obrannou linií Zhongba. Obrněná jízda z Libei spěchala na jih a následník Libei, princ Xiao Jiming, vedl své muže ve vánici tři dny bez odpočinku, než přešli Ledovou řekou přímo k Cizhou. Všechny tehdy šokovalo, že Shen Wei Cizhou neubránil, a jednotky z Libei se ocitly v obklíčení. Kdyby Xiao Jiming neměl na cestě posily, skončilo by to další krvavou lázní.
Od té doby Libejci Shenův rod ze Zhongba nenáviděli. Tento mladík nebyl Xiao Jiming, ale měl na rameni sokola a volně jezdil v Qudu – musel to být nejmladší syn prince z Libei a bratr Xiao Jiminga Xiao Chiye.
Ji Lei původně zamýšlel situaci vyeskalovat, ale jakmile zahlédl zástupce generála Zhao Huie stojícího za Xiao Chiyem, raději zmlkl.
Xiao Chiye hodil přilbu Zhao Huiovi. Jeho rty se zkřivily do úšklebku a dříve ostrý ledový pohled roztál jako led. Lehkomyslnost ho obklopovala stejně jako jeho plášť, a brnění pod ním náhle vypadalo nepatřičně. „Vaše excelence,“ zvolal mladík a objal Ji Leiho kolem ramen, „nechal jsem vás čekat.“
„Jsou to dva roky, co jsme se naposledy viděli a z vás se stal takový odměřený člověk, Druhý mladý pane!“
„Jak můžeš vidět, nosím u sebe meč. Jsem prakticky voják,“ řekl Xiao Chiye a ukázal na pochvu u svého pasu, kterého si Ji Lei teprve teď všiml.
„Vynikající meč! Druhý mladý pane, musela to být náročná a vyčerpávající cesta za záchranou Jeho Veličenstva. Po setkání s císařem bychom měli večer zajít na sklenku!“
Xiao Chiye se zatvářil zkroušeně a ukázal na Zhao Huie za sebou. „Můj starší bratr mi přidělil chůvu, tak jak bychom si mohli pořádně připít? Co takhle za pár dní, až si trochu odpočinu. Zvu tě.“ Zhao Hui se bez výrazu uklonil Ji Leiovi, který se jen pousmál a odpověděl: „Tak pojďme do paláce, ceremoniální stráž vás už očekává.“
Oba muži se smíchem a v uvolněné rozhovoru kráčeli směrem k paláci. Zhao Hui při odchodu věnoval pohled Shen Zechuanovi, než je v těsné blízkosti následoval. Brokátová stráž se ho chopila a odvlekla zpět do vězení.
Ji Lei sledoval Xiao Chiye, dokud nezmizel ve dveřích. V momentě, kdy zůstal se svými muži o samotě si rozhořčeně odplivl. Přívětivý úsměv mu zmizel z tváře a zůstal jen posměšný úšklebek. Původně si myslel, že tenhle obvykle drzý a bezohledný floutek určitě Shen Zechuana bez váhání zabije. Bylo by to pro něj přirozené. Kdo by však čekal, že se ten hlupák ukáže tak chytrý? Stačil mu jeden kopanec do Shen Zechuana a nechal ho být.
***
Když vstupovali do paláce, Zhao Hui podal Xiao Chiyeovi kapesník a ten si s ním začal otírat ruce.
„Ten kopanec byl příliš riskantní,“ zamumlal Zhao Hui. „Kdyby poslední potomek toho psa Shen Weie zemřel, císařovna vdova by nebyla potěšena.“
Xiao Chiyeův úsměv zmizel a jeho tvář potemněla. Právě se vrátil z boje, a vražedná aura, která z něj sálala byla tak drtivá, že se před nimi kráčející eunuch neodvažoval poslouchat.
„Můj záměr byl ho tím kopancem zabít. Ten starý pes Shen dovolil, aby se Zhongbo změnilo v krvavou lázeň. Už půl měsíce pohřbíváme padlé vojáky v propasti Chashi a ještě pořád nejsme hotovi, a teď chce klan Hua ochraňovat jeho posledního potomka jenom kvůli nějakým osobním vazbám? Jak mohou očekávat, že vše dopadne v jejich prospěch? Kromě toho, můj bratr urazil tisíce mil se svými voják,y jen aby pomohl hlavnímu městu. Po téhle bitvě už nemají co nabídnout ani čím ho odměnit. Libei je teď na vrcholu své slávy a už dávno se stala císařovně vdově trnem v oku.“
„Jak často říká můj mistr: ‚Měsíc dorůstá jen proto, aby zase pohasl‘,“ odvětil Zhao Hui. „Qudu se nejspíše odmění v podobě hostiny Hongmen, kde každá tanečnice bude ukrývat meč. Mladý pane, naše hlavní síly jsou utábořeny stovky li od hlavního města a šlechtické rodiny mají v celé metropoli uši a oči na každém rohu. Nesmíte jednat ukvapeně.“
Xiao Chiye hodil kapesník zpět Zhao Huiovi a odsekl: „Rozumím.“
***
„Je tu A-Ye?“
Císař Xiande krmil svého papouška, rozmazleného a mazaného jako málokdo. V okamžiku, kdy císař promluvil otevřel zobák a začal provolávat: „A-Ye je tady! A-Ye je tady! A-Ye vzdává úctu Vaší Výsosti! Vaší Výsosti! Vaší Výsosti! Ať žije! Ať žije! Ať žije Vaše Veličenstvo!“
S hrstí krmiva v ruce Xiao Jiming odpověděl: „Měl by být na cestě.“
„Už jsou to dva roky, že?“ císař Xiande si dál hrál se svým papouškem. „Dva roky jsme ho neviděli. Ten chlapec je celý jako tvůj otec. Roste tak rychle. Mám obavy, že jednoho dne bude vyšší jak ty.“
„Vyrostl, ale v srdci je pořád dítě. Doma nedělá nic jiného než hlouposti,“ odpověděl Xiao Jiming.
Císař se chystal pokračovat, když jej v tu ránu přemohl kašel. Pan Rugui mu podal šálek čaje. Císař si zvlhčil hrdlo, než však mohl pokračovat, v síni byl ohlášen Xiao Chiyeův příchodu. „Vstup,“ prohlásil císař načež se posadil do křesla. „Pojď blíž, ať si tě prohlédnu.“
Eunuch odhrnul závěs a Xiao Chiye vstoupil rázným krokem dovnitř. Spolu s ním vnikl do místnosti zimní chlad. Mladík poklekl a uctivě se císaři poklonil.
Císař Xiande se usmál. „Jaký krásný chlapec! V té zbroji vypadáš velkolepě. Slyšel jsem, že když kmeny Biansha před dvěma lety přepadly zásobovací trasu a poštovní stanici na hranicích, proslavil ses v boji a zajal několik lidí. Je to pravda?“
Xiao Chiye se zasmál. „Vaše Veličenstvo mi lichotí. Zajal jsem pár z nich, ale byli to jen pěšáci.“
Předloni podniklo dvanáct kmenů Biansha nájezd na zásobovací trasu v severně od průsmyku. Tehdy to bylo poprvé, kdy Xiao Chiye vedl své vojáky do bitvy, a ti bianshští drzouni mu uštědřili pořádný výprask. Byl to Xiao Jiming, kdo po něm musel tu spoušť uklidit. Když se tahle zpráva rozšířila po celém Qudu, Xiao Chiye se stal terčem posměšků a vtipů, které podkopaly jeho pověst. Od té doby ho všichni považovali za neschopného troubu.
Když to císař slyšel, jeho hlas zjemněl. „Jsi mladý, a už jen to, že dokážeš pobízet koně a zároveň vládnout kopím je umění samo o sobě. Tvůj starší bratr je jedním ze čtyř velkých generálu naší země. Jistě tě pravidelně učí vojenské taktice. Jimingu, vidím, že A-Ye je motivovaný stále se zlepšovat, nebuď na něj tak tvrdý.“
Xiao Jiming pokorně souhlasil.
„Obrněná kavalérie se tentokrát vyznamenala, když nám přispěchala na pomoc,“ dodal císař. „Kromě včerejší velké odměny bychom dnes také chtěli A-Yeovi projevit naši vděčnost.“
Xiao Jiming vstal a poklonil se. „Pro mého bratra bude ctí přijmout laskavost Vašeho Veličenstva. Avšak nemá žádné zásluhy ani významné přínosy, jak by tedy mohl přijmout, tak vznešenou odměnu?“
Císař se odmlčel. „Ujel jsi tisíc li a překročil Ledovou řeku, abys nám přijel na pomoc. Tvé zásluhy jsou nedocenitelné. Tentokrát odměním i svou ženu, Lu Yizhi, natožpak A-Yeho.“ Obrátil se k Xiao Chiyemu. „Libei je pohraniční oblast velkého strategického významu. Jsi mladý, A-Ye, takže je pochopitelné, že ti může připadat jednotvárná a nudná, pokud tam zůstaneš příliš dlouho. Přeji si, abys přišel do Qudu a ujal se tak funkce velitele císařské gardy. Co na to říkáš?“
Xiao Chiye celou dobu nehybně klečel, a teprve když si vyslechl nabídku, pozvedl hlavu. „Pokud je to odměna od Jeho Veličenstva, pak nemohu odmítnout. Celá má rodina je plná válečníků a generálů, jak bych mohl po jejich boku najít klidné místo, kde si vychutnat hudbu? Když zůstanu v Qudu, jistě si život zde natolik zamiluji, že už se nikdy nebudu chtít vrátit.“
Císař Xiande se hlasitě zasmál. „Jaký to nezbedný hoch! Požádal jsem tě, abys převzal roli velitele gardy, ale ty si chceš jen užívat! Kdyby jen tohle slyšel tvůj otec, obávám se, že bys neunikl výprasku.“
Atmosféra v síni byla uvolněná; císař dokonce pozval bratry na společné jídlo. Když však nastal čas odchodu, vladař poznamenal: „Slyšel jsem, že i Qidong někoho vyslal. Kdo to je?“
„Lu Guangbai z velitelství Bianjun,“ odvětil Xiao Jiming.
Císař se unaveně opřel ve svém křesle. „Vyřiďte mu, ať se vrátí zítra,“ řekl a zamával jim na rozloučenou.
Xiao Chiye následoval svého bratra ven ze síně. Nedošli daleko, když zahlédli muže klečícího venku na verandě. Pan Rugui k němu přistoupil jako první a s úsměvem se nad ním sklonil. „Generále Lu, generále Lu!“
„Vrchní enuchu Pane,“ zareagoval Lu Guangbai unaveně a otevřel oči.
„Měl byste vstát, generále,“ poradil mu Pan Rugui. „Jeho Veličenstvo se odebralo k odpočinku. Uvidíš ho zítra.“
Lu Guangbai byl velmi mlčenlivý muž. Bez dalšího slova přikývl a vstal, aby následoval bratry Xiao. Teprve když vyšli z palácové brány a nasedli na koně, se Xiao Jiming zeptal: „Proč jsi klečel?“
„Jeho Veličenstvo mě nechtělo vidět,“ řekl Lu Guangbai.
Oba muži mlčeli; věděli moc dobře, proč císař nechtěl Lu Guangbaiho přijmout. Ten však nevypadal nijak dotčeně. Obrátil se na Xiao Chiyeho. „Odměnilo tě Jeho Veličenstvo?“
„Drží mě na uzdě,“ opověděl dotyčný a chopil se otěží.
Lu Guangbai se natáhl a poplácal Xiao Chiyeho po rameni. „Tebe ne, ale tvého bratra a otce ano.“
Chvíli jeli, když Xiao Chiye řekl: „Když Jeho Veličenstvo zmínilo mou švagrovou, úplně mě polil pot.“ Lu Guangbai a Xiao Jiming se rozesmáli a Lu Guangbailse zeptal: „Je tvůj otec a Yizhi v pořádku?“
Xiao Jiming přikývl. Bez brnění, jen s pláštěm přehozeným přes dvorní oděv nevypadal tak mladě a udatně jako Xiao Chiye, ale i tak jeho přítomnost budila pozornost. „Oba jsou v pořádku,“ odpověděl. „Můj otec si stále dělá starosti o zraněnou nohu starého generála, proto mi speciálně nařídil, abych ti přinesl léčivý obklad, kterou používá. Yizhi je také v pořádku. Od té doby, co otěhotněla, napsala nespočet dopisů plných stesku. Ty jsem také vzal s sebou. Můžeš si je přečíst, až později přijdeš do mého sídla.“
„Doma máme jen neotesané muže,“ řekl Lu Guangbai nervózně a přitáhl otěže. „Nemáme ani žádnou ženskou příbuznou, kterou bychom jí mohli poslat jako společnost. Zimy v Libei jsou kruté. Obdržel jsem zprávu onu zprávu, když jsem vedl vojsko z velitelství Bianjun, a celou cestu jsem měl o ní obavy.“
„Ano.“ Xiao Chiye se k nim otočil. „Když byl můj bratr uvězněn v Cizhou a situace byla zoufalá, zakázal mi psát domů jen aby švagrová neměla obavy. Bitva vypukla tak náhle, že se o jejím stavu dozvěděl až poté, co odešel.“
Xiao Jiming, vždy zdrženlivý muž, pouze odvětil: „Náš otec zůstal doma, aby dohlížel na domácí frontu a na Yizhi. Neměj obavy, jakmile se po novém roce vrátím, už ji neopustím.“
Lu Guangbai si povzdechl. „Libei se v posledních letech ocitlo v centru bouře. Musíš si dvakrát rozmyslet, než někam vyšleš vojáky. Tentokrát můžeme vinit Shen Weie za to, že se stáhl a nechal nám na krku takový nepořádek. Když mí vojáci projížděli kolem propasti Chashi, krev dosahovala až ke kopytům koní. Věděl, že neunikne trestu smrti, a proto se raději upálil. Přesto je na celé téhle věci něco zvláštního. Jimingu, když jsi zajal jeho syna a přivedl jej do hlavního města, nevšiml sis něčeho podivného?“
„Shen Wei si vždy zakládal na rozdílu mezi legitimními a neurozenými potomky,“ řekl Xiao Jiming a zapnul si kabát. „Ten chlapec byl osmým neurozeným synem, narozený konkubíně, jejíž rodina neměla žádné konexe. Byl proto opuštěn a vychován v Duanzhou. Je tedy jasné, že neměl žádný přístup k tajným informacím. Přesto zde musí existovat důvod, proč mu Jeho Veličenstvo přikládá takovou důležitost.“
„Veřejný hněv nelze tak snadno utišit,“ řekl Xiao Chiye a nasadil si helmu. „Jeho Veličenstvo osobně svěřilo Shen Weiovi vojenské velení nad posádkami v Zhongbo. Po takové události musí někoho obětovat, aby ukázal svou nestrannost.“
Jenže skutečným vladařem Dazhou nebyl císař, ale císařovna vdova, která tajně ze zákulisí tahala za nitky a ovládala tak celý dvůr. Teď, když situace uvízla na mrtvém bodě, se zraky všech upírají na osud Shen Zechuana. Pokud by se přiznal a zemřel, vše by se uklidnilo. Pokud ne, stal by se tak císaři trnem v oku.
Rod Xiao z Libei byl nyní na vrcholu své slávy. Dokonce i klan Qi z Qidongu se jim musel podrobit. Xiao Jiming přezdívaný Železný jezdec na zamrzlé řece a jeden ze Čtyř velkých generálů, mohl kdykoli povolat libejskou obrněnou jízdu a spolehnout se, že rodina jeho manželky vyšle posily z posádky Bianjun. Jak by se ho císař Qudu mohl nebát?
„Císařovna vdova trvá na tom, že ušetří jeho život.“ Lu Guangbai sevřel své tenké rty. „Chce si hřát na prsou hada, který jednoho dne oprávněně získá zpět Zhongbo, ale zároveň bude dostatečně poslušný, aby jí zobal z ruky. Až ten čas nastane, upevní svou moc uvnitř dvora a současně bude mít Libei pod kontrolou. Ten chlapec je pro nás hrozbou, Jimingu. Nesmíme ho nechat naživu!“
Kolem vládla silná vichřice, řezající do tváře a muži upadli do ticha.
Zhao Hui, který je mlčky následoval, pobídl svého koně vpřed. „Mladý pán ho vší silou kopl do hrudi. Už tehdy měl slabý dech a když spadl, krvácel,“ zamyslel se Zhao Hui. „A přesto nezemřel.“
„Byl vyslýchán již několik dní, a nakonec téměř ubit k smrti. Sotva se držel opři životě,“ řekl Xiao Chiye držíc jezdecký bičík v ruce. „Můj kop by ho měl zabít. Pokud dnes v noci nezemře, získá mé uznání.“
Zhao Hui se zamračil. „Od začátku byl slabý a na cestě prochladl. Podle všeho by měl být mrtvý. Přesto stále žije. Na tom je něco podezřelého. Mistře –“
Xiao Jiming na ně koutkem oka pohlédl a oba okamžitě zmlkli. Poté opět upřel pohled na v silné vánici téměř neviditelnou cestu před nimi. Po chvilce ticha řekl: „Živý nebo mrtvý, to rozhodne jen osud…“
Zběsilý vítr rozhýbával kovové zvonky pod římsami podél ulice. Ten zvuk jako by zaháněl přízraky zkázy, které je obklopovaly. Xiao Jiming vyrovnaný a klidný pobízel svého oře kupředu. Zhao Hui naopak sklonil hlavu a pobídl svého koně, aby ho dohnal.
Pod helmou měl Xiao Chiye nečitlený výraz. Lu Guangbai ho praštil do ramene. „To se tvému bratrovi musí nechat.“
Xaio Chiye se slabě pousmál. „Osud?
Žádné komentáře:
Okomentovat