Léčivý odvar stékal Shen Zechuanovi zpoza koutků úst a promáčel mu přední část oděvu.
Léčitel byl tak nervózní, že se potil po celém těle a neustále si otíral spánky i čelo. „Nedokáže spolknout lék!“ vysvětloval. „Takhle určitě nepřežije!“
Ge Qingqing to sledoval s rukou položenou na pochvě meče. „Nejde udělat něco jiného?“
Léčiteli se třásly ruce, v nichž držel misku s lékem, až lžička cinkala o její okraj. S nečekanou prudkostí poklekl před Ge Qingqine a vyhrkl: „Nejde! Nepřežije to! Měl byste co nejrychleji připravit sláměnou rohož pro jeho pohřeb, můj pane!“
Ge Qingqing se zamračil. „Zkus ho nejdřív nakrmit.“ Pak se otočil a ze dveří skoro vyběhl.
Venku postával Ji Lei. Ge Qingqing se mu uklonil a sdělil: „Vaše Excelence, léčitel tvrdí, že to nepřežije.“
Ji Lei rozdrtil skořápku arašídu v dlani a odfoukl prach. „Už vydechl naposledy?“
„Ne, ještě se drží,“ odvětil Ge Qingqing.
Ji Lei se založil ruce za zády. „Dohlédněte na něj. Než zemře, donuťte ho podepsat přiznání.“
Ge Qingqing přikývl a sledoval, jak Ji Lei odchází. Chvíli postával na nádvoří, než se obrátil k podřízenému stojícímu vedle něj. „Běž a přiveď poslíčka.“
O něco později se objevil shrbený muž zabalený do hrubého lněného oděvu, tlačící před sebou vozík. Obloha už dávno potemněla a císařské vězení bylo pod přísnou ostrahou. Ge Qingqing mu pozvednutím lucerny posvítil na cestu a pokynul mu, aby jej následoval dovnitř.
Léčitel již odešel. V místnosti hořela jen malá olejová lampa a Shen Zechuan ležel na lůžku s tváří bledou jako plátno. Končetiny měl ledové jako by už byl mrtvý. Ge Qingqing ustoupil stranou a tiše řekl: „Strýčku Ji… tady je.“
Muž si pomalu stáhnul hrubou kápi a odhalil tak tvář zjizvenou od popálenin. Zadíval se na Shen Zechuana, přistoupil k němu blíž a třesoucí se rukou ho pohladil po vlasech. Když viděl, jak je vyhublý a zkrvavený, po tváři mu začaly stékat slzy bezmoci.
„Chuan-er,“ promluvil Ji Gang zastřeným hlasem. „Mistr je tady!“
Ge Qingqing sfoukl lucernu a řekl: „Strýčku Ji, nemějte obavy. Od té doby, co se v žaláři dozvěděli, že je to váš žák, se k němu chovají s velkou péčí. Výslech vypadal tvrdě, ale nezpůsobil mu vážná zranění. Dokonce ani dvacet ran ho nezmrzačilo. Avšak dohlížející eunuchové mají bystré oči, takže bratři nemohli být příliš shovívaví. Naštěstí slečna Hua přišla včas, jinak by eunuch Pan začal být podezřívavý.“
„Tuhle laskavost vám určitě oplatím!“ Po Ji Gangově tváři unavené životem mu nadále stékaly slzy. Léta na něm zanechala stopy a vlasy měl již napůl šedivé.
„Strýčku Ji, jak můžete něco takového říct?“ odpověděl spěšně Ge Qingqing. „To my ti splácíme laskavost a péči, kterou jsi nám prokázal, když jsi nás kdysi vedl a zachránil nám životy.“ Znovu si povzdechl. „Kdo by čekal, že se z ničeho nic objeví tak nepředvídatelná věc! Druhý mladý pán Xiao ho zamýšlel tím kopem zabít. Strýčku Ji, dá se ještě zachránit?“
Ji Gang nahmatal Shen Zechuanův puls a s nuceným úsměvem pronesl: „Šikovný chlapec. Dobře použil techniku, kterou ho Ji Mu naučil. Ještě to není ztracené.“ Položil Shen Zechuanovi ruku na hruď a pevně pronesl: „Neboj se, synu, Mistr je tady!“
Ve věku pouhých sedmi let se Shen Zechuan přidal k Ji Muovi a začal se s ním pod vedením Ji Ganga učit bojová umění. Každý úder ve stylu Ji byl útočný a musel být doplněn kultivačními technikami klanu Ji, který mohli procvičovat jen ti s nezlomnou vůlí. Ji Gang byl po většinu života silným alkoholikem; po vycvičení staršího syna často zapomínal na toho mladšího. Ale Ji Mu bral svou roli staršího bratra vážně; každou techniku, kterou se naučil, předal i svému mladšímu bratru. Shen Zechuan tak nečekaně ovládl tento styl boje během pár let.
Ge Qingqing se sehnul, aby se na Shen Zechuana podíval: „Je ještě tak mladý. Obávám se, že po tom všem, čím si prošel, už jeho tělo nebude jako dřív. Strýčku Ji, poslal jsem někoho, aby pro něj znovu připravil lék, předepsaný léčitelem. Pokuste se ho do něj dostat.“
Shen Zechuan měl kvůli vysoké horečce úplně vyschlé hrdlo.
Celé tělo ho bolelo a měl pocit, jako by ležel na hlavní ulici v Qudu a nechal se přejíždět jedním koňským povozem za druhým. Ta bolest bylo jako nekonečné peklo, které ho pohlcovalo zevnitř. Ztracen v temnotě snil o sněhu vznášejícím se ve vzduchu. Snil o Ji Muově krvi, mrazivé propasti a brutálním kopanci od Xiao Chiye.
Ji Lei měl pravdu. Přežít znamenalo trpět. Shen Wei mu dal život a on za něj teď musel přijmout jeho trest smrti. Převzít na sebe Shen Weiovy hříchy a stát se tak terčem opovržení pro duše všech, kteří zemřeli neprávem a nyní touží po pomstě. Musí si nasadit okovy odsouzence, jejichž tíhu ponese navždy.
Ale Shen Zechuan se nemohl jen tak vzdát!
Kdosi mu najednou rozevřel ústa a v krku ucítil teplou tekutinu. Hořká chuť léku mu vehnala slzy do očí. Když zaslechl ten známý hlas, s vypětím zamžikal.
Ji Gang mu dával pít lék a svými mozolnatými prsty mu stíral slzy z tváří: „Chuan-er, to jsem já, tvůj mistr!“
V Shen Zechuanovi hrdle vybublalo vzlyknutí, které způsobilo, že se začal dusit jak lékem, tak slzami. Natáhl prsty a zachytil se jimi Ji Gangova oděvu v obavě, že je jen dalším výplodem jeho hořečnatého blouznění.
Ji Gang měl utrápený výraz. Mírně odvrátil hlavu, aby mu do tváře nesvítilo světlo lampy a řekl: „Musíš jíst, Chuan-er! Jsi to jediné, co mi v tomto ubohém životě zbylo!“
Shen Zechuan nedokázal zadržet slzy, které mu stékaly po tvářích. Odvrátil pohled, upřel ho na temný strop a zašeptal: „Mistře…“
Venku kvílel vítr. Jeho oči se postupně zaostřily a zlověstně zableskly.
„Nezemřu,“ odvětil chraplavým hlasem. „Mistře, já nezemřu.“
***
Následujícího dne uspořádal císař Xiande hostinu pro vojskojako odměnu za jejich služby. Kromě zajištění zásob pro obrněnou jízdu z Libei a posádku z Qidongu, která byla utábořena za hradbami hlavního města, připravil císařský palác slavnostní banket pro velitele a generály, jemuž byli přítomni také dvorní úředníci.
Xiao Chiye, oblečen do slavnostního oficiálního roucha, zastínil křehké učence kolem už ve chvíli, kdy usedal na své místo. Stejně tak jako vyšívané šelmy, které se na jeho rouchu sápaly po oblacích, i on vyzařoval nepřehlédnutelnou sílu. Jenže jakmile se usadil, znovu vystavil na odiv masku lehkomyslnosti.
Civilní úředníci ponořeni do popíjení vína po něm neustále pokukovali. Jak se říká, tygr přeci nezplodí psa, tak jak se možné, že z celé rodiny byl právě Xiao Chiye ten, kdo se nejméně podobal svému otci?
Tichými hlasy začali úředníci mezi sebou rozebírat každý Xiao Chiyeho pohyb a nádech. Ta jeho lehkovážnost a divokost jim bila přímo do očí. Byl tak odlišný od Xiao Jiminga, který seděl na čestném místě a vypadal, jako by ani nepocházel z tohoto světa.
„Nemysli si, že se tě to netýká,“ poznamenal Lu Guangbai ze svého místa vedle Xiao Chiyeho. „Vzhledem k tomu, že tě Jeho Veličenstvo odměnilo, určitě tě později zavolá.“
Xiao Chiye si v dlani znuděně pohrával s vlašským ořechem a vypadal trochu nepřítomně.
Lu Guangbai se k němu otočil a poznamenal. „Včera v noci ses šel zase někam opít, že?“
„Jen jsem se bavil před touhle pokryteckou Hongmen hostinou skrytých nožů.“ Xiao Chiye se ledabyle opřel. „Pokud někdo během tance s meči zaútočí, můžu nás zachránit opileckým vystoupením. Nebylo by to skvělé?“
„Dobře.“ Lu Guangbai si nalil další pohár vína, „Ale pití škodí zdraví. Pokud se chceš prosadit jako vrchní velitel, měl bys s tímhle zlozvykem přestat.“
„Narodil jsem se ve špatné době.“ povzdechl si Xiao Chiye a hodil po Lu Guangbaiovi ořech. „Na hrdinské činy se nedostane, když jsou místa čtyř generálů obsazená. Až ti jednou dojdou síly, dej mi včas vědět. Třeba pak ještě stihnu s pitím seknout.“
„Tak to si asi ještě počkáš,“ odvětil Lu Guangbai a oba se zasmáli.
Jak hostina pokračovala, řeč se stočila na klan Shen ze Zhongbo.
Lu Guangbai stále svíral v ruce vlašský ořech, chvíli pozorně naslouchal a pak se zeptal: „Neříkali včera večer, že to ten kluk nepřežije?“
Za nimi se tlumeně ozval Zhao Hui: „Přesně tak. Netvrdil mladý pán, že ho ta rána měla poslat rovnou na smrt?“
„To jsem řekl?“ bránil se Xiao Chiye, ale oba na něj beze slova upřeli pohled. „Co je?“
„Nezemřel,“ poznamenal Lu Guangbai.
„Nezemřel,“ zopakoval Zhao Hui.
Xiao Chiye si s nimi vyměnil pohled a prohlásil. „Tak má tuhý kořínek, a co jako? Král pekla není můj otec.“
„Uvidíme, co s ním Jeho Veličenstvo zamýšlí. Ten chlapec je opravdu tvrdý oříšek.“ Lu Guangbai se podíval směrem k přední části sálu.
Zhao Hui, sedící za nimi, sklonil hlavu a pustil se do jídla. Jen tak mimochodem utrousil: „Někdo mu musí tajně pomáhat.“
„I kdyby nezemřel, bude zmrzačený,“ pronesl Xiao Chiye chladně a pohlédl na nedaleké stoly klanu Hua. „Císařovna vdova je stará. Jediné, co jí zbývá, je z posledních sil vychovat toulavého psa.“
„Je to celé fraška,“ odvětil zamračeně Zhao Hui a nacpal si do pusy další žebírko.
Po několika kolech přípitků, když se atmosféra v sále uvolnila a odlehčila, promluvil císař Xiande: „Jimingu.“
Xiao Jiming vstal, uklonil se a čekal na panovníkův výrok.
Císař Xiande, působící dojmem, že mu víno stouplo do hlavy, se opřel o Dračí trůn a řekl: „Ať je to jak chce, stále neexistují přesvědčivé důkazy, že Shen Wei opravdu spolupracoval s nepřítelem. Tenhle Shen…“
„Shen Zechuan, Vaše Veličenstvo,“ přispěchal Pan Rugui.
Císař na chvíli zaváhal, ale místo, aby pokračoval, obrátil se k císařovně vdově a zeptal se: „Co si myslí císařská matka?“
Sálem se rozhostilo ticho. Všichni civilní i vojenští hodnostáři sklonili hlavy a napjatě naslouchali.
Císařovna vdova měla na hlavě širokou čelenku z jemného černého hedvábí, vyšívanou draky vznášejícími se v oblacích a ozdobenou perlami. Z uší jí visely zlaté řetízky zdobené dalšími perlami velikosti kaštanů doplněné smaragdovými lístky. Na svém vysokém křesle působila jako ztělesnění vznešenosti a stříbrné pramínky v lesklých vlasech její důstojnost jen zdůrazňovaly. V celé síni se nenašla jediná duše, která by se odvážila k ní zvednout zrak.
„Naše morálka během útoku na Zhongbo utrpěla těžkou ránu, protože Shen Wei ztratil odvahu,“ promluvila císařovna vdova. „Avšak právě strach ze soudu ho dovedl k sebeupálení, zatímco jeho potomci padli v boji. Zůstal jen tento jediný syn prostého původu. Vyhladit celý jeho rod by bylo nespravedlivé a nemilosrdné. Proč bychom mu nedarovat život a nenaučit ho vděčnosti?“
V sále zavládlo ticho.
„Tento poddaný si nemyslí, že je to vhodné,“ promluvil náhle Lu Guangbai, vystoupil tři kroky z řady a poklekl. „Vaše Veličenstvo, Její Výsost je skutečně milosrdná, ale bitva o Zhongbo byla jiná než ty předchozí. I když mu dovolíme žít, obávám se, že se v budoucnu tato laskavost obrátí proti nám přímo na našem vlastním dvoře.“
Císařovna vdova na Lu Guangbaie chvíli hleděla a poté pronesla: „Hrabě z Bianshi byl po desetiletí vysílán bránit poušť, ale ani on nevyhrál každou bitvu.“
Lu Guangbai odpověděl: „Ačkoliv můj otec není neporazitelný, za celá ta léta žádný nepřítel nepronikl hlouběji do území pod jeho správou.”
Velké perly v císařovniných uších se jemně pohupovaly. „Právě o to je důležitější naučit toho chlapce zásadám a ctnostem, aby pochopil zničující důsledky této války. Zabít člověka je snadné. Bianshští jezdci vtrhli do Zhongbo a zabili desítky tisíc občanů Dazhou. Ještě jsme od nich nepožadovali odškodnění za ponížení našeho národa. Jakou vinu může nést pouhé dítě?“
„Tento poddaný to také nepovažuje za vhodné.“ Dosud mlčící náměstek staršího státního tajemníka Velkého sekretariátu, Hai Liangyi, se s oporou zvedl od stolu a také poklekl. „Její Výsost je skutečně laskavá, ale toto není maličkost. I kdyby Shen Wei skutečně nespolupracoval s nepřítelem, měl by být po této bitvě popraven. Navíc byl jeho syn třikrát souzen a vyslýchán, a pokaždé jeho přiznání působilo zmatečně. Trval na tom, že Shen Wei s nepřítelem nikdy nespolupracoval, ale je to syn nízkého původu, jak si může být jistý, že k tomu opravdu nedošlo? Je zjevné, že je od přírody mazaný a jeho slova nejsou důvěryhodná. Jak již řekl generál Lu, pokud necháme posledního potomka rodu Shen naživu, jednoho dne se nám to vymstí přímo pod naší střechou!“
Císařovna vdova zůstala klidná. „Tajemníku Hai, prosím vstaňte.“ Poté, co Pan Rugui pomohl Hai Liangyimu na nohy, císařovna vdova pokračovala: „Je to tak, jak řekli moji drazí pánové. Zdá se, že mé názory byly ovlivněny mými city. Rozhodnutí v této věci přenechám Jeho Veličenstvu.“
Pod pohledem všech mistrů císař Xiande slabě zakašlal. Přijal kapesník od Pana Ruguie a zakryl si jím ústa. Po dlouhé chvíli ticha konečně promluvil.
„To, co říká císařovna matka dává smysl. Chlapec sám o sobě je nevinný. Avšak Shen Weiovy jednotky byly skutečně poraženy a on sám opustil město. S ohledem na to, že z celého klanu přežil jen tento potomek, dám mu šanci k nápravě a odčinění hříchů. Ji Lei!“
„Ano, Vaše Veličenstvo?“
„Odveď to dítě do Chrámu pokání. Bez mého svolení nesmí opustit jeho zdi!“
Xiao Chiye s prásknutím odhodil rozlámané kousky vlašského ořechu zpět na tác.
„Mladý pán to nebude jíst?“ zeptal se Zhao Hui.
„Rozbité a zničené,“ odvětil Xiao Chiye. „Kdo by o to stál?“
Zhao Hui očima sledoval tác, dosud vibrující silou Xiao Chiyeova úderu, a tiše poznamenal: „Takto jsou spokojeni všichni. Nedostali jsme, co jsme chtěli, ale to ani oni.“
„Držet ho pod zámkem je pořád lepší než ho nechat volně běhat,“ řekl Lu Guangbai, když se vracel na své místo.
„To není jisté,“ poznamenal Xiao Chiye a přitom poukázal na sebe. „Nejsem snad taky vězněm?“
„A díky bohu za to,“ zvolali Lu Guangbai a Zhao Hui jednohlasně.
Žádné komentáře:
Okomentovat