Protože měl princ roucho oblečené, rozhodně nebylo možné ho spálit, pokud by neměl shořet spolu s ním. Nakonec navrhl: „Zatím si ho nechám. Samo mi krev nevysaje a Ling Wen by neměla být schopná dávat mi další příkazy.“
Okolo něj náhle prolétl proužek kouřově modré mlhy a
na místě, kde před chvílí stála Ling Wen, se nyní kolébala modrá panenka
daruma. Na tváři měla vážný úsměv a v rukou namalované svitky. Xie Lian ji
zvedl, schoval do roucha a poté s Hua Chengem opustili boční komnaty, aby
se mohli vplížit do hlavního sálu.
Palác Ling Wen byl mnohem pochmurnější než kdy dříve.
Hory svitků s nevyřízenými zprávami se vršily skoro až ke stropu a hrozivě se
nakláněly, jako by se každou chvíli mohly zhroutit.
Proběhli palácem až k velkým karmínově zbarveným dveřím
hluboko v srdci paláce. Naštěstí nenarazili na žádnou stráž.
Zpoza dveří ke Xie Lianovi dolehl rozechvělý, bolestivý
hlas: „Jak je to možné? Tohle mi nemůžete dělat!“
Byl to Královský preceptor. Dostal se snad k němu
někdo dřív než oni? Xie Lian s hrozivým zavrčením rozkopl dveře a vykřikl:
„Nech ho být!“
Královský preceptor skutečně nebyl sám. Po vykopnutí
dveří se k princi otočily čtyři páry očí a na tváři Xie Lianova učitele se
objevil výraz hluboké nevěřícnosti, když se zeptal: „Vaše Výsosti?“
Vzápětí se jeho hlava opět sklonila dolů a Královský
preceptor zamumlal: „Počkej, chvíli počkej. Jak je tohle možné, copak můžu mít
takovou smůlu?“
Princ s Hua Chengem zůstali beze slova hledět.
V komnatě byl kromě Královského preceptora a tři
lidé ještě stůl, na němž právě probíhala vášnivá karetní hra. Ti další tři u
stolu nebyli živí, byly to jen hrubě opracované papírové panenky. Kdo ví, jaké
bizarní kouzlo na ně bylo použito, aby se mohly nejen pohybovat, ale dokonce i
hrát karty. Co se týče zoufalých výkřiků, které předtím slyšeli, to jen
Královský preceptor naříkal nad kartami, které mu přišly na ruku.
Xie Lian si původně myslel, že bude mít za sebou
mučivý výslech a najde ho v zuboženém stavu, ne že bude mít v takovou
chvíli ještě čas na karty. Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat, ale celá ta
scéna ho neuvěřitelně dojala.
Jak by také ne! Když s Feng Xinem pobýval
v Královském pavilónu, v sedmi z deseti případů, kdy hledali
Královského preceptora, ho našli u karetního stolu. Od té doby uplynulo více
než osm set let, ale při tom pohledu mu připadalo, jako by to bylo teprve
včera. Jeho učitel měl na tváři dokonce i svůj obvyklý výraz trochu šíleného
hráče.
Bez mrknutí oka hleděl na karty ve svých rukou a ani
se nenamáhal ohlédnout. „Vaše Výsosti, konečně jsi tady. Ale nejdřív mě nech
dokončit tohle kolo…“
Xie Lian věděl, že je to jeho starý zlozvyk – při
kartách muselo všechno ostatní počkat. Ve srovnání s tím, jak vypadal ve
Velké bojové síni, tu teď seděl úplně jiný člověk. Byl to smutný pohled. Xie
Lian k němu přistoupil a pokusil se ho od stolu odtáhnout.
Královský preceptor k němu otočil zarudlé oči a
rozkřičel se: „Ne! Nech mě to dokončit! Už jsem skoro hotový, jen tohle jedno
kolo! Nech mě dokončit jednu jedinou partii, tentokrát možná vyhraju, no tak!“
„Nevyhraješ, nikdy nevyhraješ!“ I Xie Lian zvýšil hlas.
Naštěstí zmíněné kolo skončilo poměrně rychle.
Navzdory velkým nadějím Královský preceptor nevyhrál, takže jen máchnutím ruky
zbavil ty tři papírové loutky života a konečně se mu vrátilo jeho normální
chování.
Posadil se zpříma a vážně pronesl: „Vaše Výsosti,
věděl jsem, že přijdeš. Čekal jsem na tebe.“
„Vůbec
to nevypadalo, že na mě čekáš,“ pomyslel si princ, ale
nahlas to samozřejmě neřekl, protože stále dodržoval úctu ke starším.
Královský preceptor pokračoval: „Vím, že máš jistě
mnoho otázek.“
Hua Cheng stál stranou a opíral se o dveře. Vypadal
uvolněně, ale pravděpodobně byl na stráži. Xie Lian se posadil naproti
Královskému preceptorovi stejně spořádaně a zpříma.
„Ano.“ Po krátké odmlce se zeptal: „Nejdřív se chci
ujistit… Jun Wu je opravdu Bílá beztvářnost a zároveň korunní princ Wuyongu?“
„O tom není třeba pochybovat,“ odpověděl Královský
preceptor.
„S královským princem Wuyongu mě nic nepojí, že? Jsme
dva odlišní lidé.“
„Pojí tě s ním jen to, že zničil tvé království.“
Xie Lian sklopil pohled. „Ale Královský preceptore,
jednou jsi mi řekl, že netušíš, co je Bílá beztvářnost zač, ale víš, že se
zrodil kvůli mně.“
„V tu dobu jsem to opravdu nevěděl, a když jsem to
zjistil, bylo už pozdě. Ale to, že se zrodil kvůli tobě, to je vlastně pravda.“
„Co to přesně znamená? A stejná otázka jako předtím –
proč chtěl zničit Xian Le?“
Královský preceptor se mu pevně podíval do očí. „Kvůli
té jediné větě, kterou jsi kdysi řekl.“
„Větě, kterou jsem řekl?“ nechápal princ. „Jaké větě?“
„Tělo v propasti, srdce v ráji,“ odpověděl
Královský preceptor.
Xie Lian na okamžik oněměl, ale pak se nedůvěřivě
zeptal: „Jen kvůli tomu?“
„Ano, kvůli tomu.“
„Jen pro tuhle jedinou větu? Co je na těch slovech
špatného?“
„Všechno,“ pronesl Královský preceptor temně. „Všechno
to začalo kvůli tomu.“
Xie Lian měl tušení, že to, co se chystá říct příště,
se bude vstřebávat jen velmi těžko. Chtěl zavolat Hua Chenga, ale než to mohl
udělat, už k němu sám přišel a posadil se vedle něj.
Královský preceptor se zeptal: „Viděl jsi na hoře
Tong’lu ty nástěnné malby, že?“
„Ano. To jsi tam zanechal ty?“
„Ano, byl jsem to já. Pokaždé, když hora Tong’lu
otevřela své brány, vplížil jsem se dovnitř. Jednak proto, abych zabránil
narození nového Krále duchů, jednak proto, abych všemožnými způsoby zanechal
nějakou stopu, která by ostatním řekla o království Wuyong a o jeho korunním
princi.“
Xie Lian potřásl hlavou. „Proč jsi to lidem neřekl
rovnou? Proč jsi na to šel takovou oklikou?“
„Vaše Výsosti, proč si myslíš, že o království Wuyong
už prakticky nikdo na světě neví?“
Než mohl Xie Lian odpovědět, ozval se Hua Cheng:
„Všichni, kdo o něm věděli, byli odstraněni, že?“
„Přesně tak. Kdybych zanechal příliš nápadné stopy
nebo kdyby se to rozkřiklo, hrozilo by mi odhalení. Každý, kdo by o tom slyšel,
by mohl ze světa jednoduše zmizet. Nezáleželo by na tom, kolik by těch lidí bylo.
I kdyby to byla celá městská pevnost, do tří dnů by ji dokázal srovnat se zemí.
Měl bys vědět, že rozhodně nepřeháním.“
Xie Lian to samozřejmě věděl. Ironií bylo, že byl
kdysi vděčný, že Jun Wu nanebevstoupil a stal se bohem, místo aby z něj
byl duch, který by přivedl svět do chaosu.
Královský preceptor pokračoval: „Proto jsem nemohl
dovolit, aby si všiml, že na světě stále žijí lidé, kteří o těch událostech
vědí. Ale stejně jsem se nemohl smířit s tím, že jsem nejspíš jediný.
Myslel jsem, že ti, kdo budou dostatečně pozorní a odvážní, pravdu odhalí sami.
Nemám sílu s ním bojovat přímo, tak jsem věcem nechal volný průběh. Celá
léta jsem se skrýval a utíkal, a až na chvíli před osmi sty lety, kdy jsem
téměř nedokázal uniknout, se mu nikdy nepodařilo mě chytit. Tentokrát
k tomu došlo, protože objevil nástěnné malby v rudém lese Tong’lu, a
ty jsi navíc později uhodl jeho totožnost. A tak mu došlo, že jsem možná stále
naživu a že jsem po sobě zanechal spoustu věcí, o kterých nechtěl, aby se někdo
dozvěděl.“
Xie Lian si vzpomněl, že když procházeli rudým lesem,
poslední a nejdůležitější malby v božském chrámu někdo zničil. Oba
s Hua Chengem tušili, že se tam někdo skrývá, ale nebyli schopni dotyčného
odhalit. Teď, když se nad tím zamyslel, existovala velmi reálná možnost, že
Bílá beztvářnost byl celou dobu skutečně ukryt v nějakém koutě chrámu.
„Ale proč ses musel pořád schovávat a utíkat,
Královský preceptore?“ zeptal se ho Xie Lian.
„Pochopitelně kvůli…“
„Zradě,“ dokončil za něj Hua Cheng.
To slovo znělo trochu ostře a Královský preceptor na
něj pohlédl. Hua Chengův výraz se však nezměnil. „Zradili jste ho, že?“
„V podstatě ano.“ Pak se obrátil na Xie Liana. „Jak to
mám říct, Vaše Výsosti. Všechno, co říkají nástěnné malby, je pravda. Jeho
Výsost korunní princ Wuyongu byl jako slunce svého království. V dobách,
kdy jsi ty byl korunním princem Xian Le, ať už jsi byl jakkoliv slavný, on byl
mnohokrát slavnější. Já a moji tři vrstevníci jsme kdysi byli jeho vazaly.
Poté, co vystoupil na Nebesa, nás vzal s sebou nahoru, a tam jsme byli
svědky mnoha podob a nádhery nebeských bytostí. Bez nadsázky, i v moři
bohů na Nebesích byl jako slunce, vedle jehož záře ostatní bledli.“
Když Královský preceptor mluvil, nevědomky se mu na
tváři objevil drobný úsměv. Byl to pouhý záblesk, ale Xie Lian cítil, že když
toho druhého oslovuje „Jeho Výsost“, nemluví o Jun Wuovi ani Bílé beztvářnosti,
před očima má stále toho mladého korunního prince před dvěma tisíci lety.
„Myslím, že jsi mi v minulosti říkal podobný
příběh,“ podotkl princ.
„Opravdu? Když lidé zestárnou, mají špatnou paměť.“
„To ano. Ale tehdy jsi mi neřekl, že by vystoupil na
Nebesa. Řekl jsi, že zemřel.“
„Nejspíš proto, že bych byl raději, kdyby se to
stalo.“
Xie Lian se krátce odmlčel. „Bylo to kvůli výbuchu
sopky Tong’lu?“
Královský preceptor neodpověděl přímo. „Duchovní síly
Jeho Výsosti byly neuvěřitelně silné. Ve snu předpověděl budoucnost Wuyongu
v podobě ohnivého moře, a tak začal přemýšlet, jak svůj lid zachránit.
Kdybych tehdy věděl, co vím teď, nikdy bych to nedopustil. Ale v té době
nikdo netušil, že věci dopadnou tak, jak dopadly. Mysleli jsme, že prostě hrozí
smrt mnoha lidí, a co bylo špatného na jejich záchraně? Jenže to nebylo tak
jednoduché. Výbuch sopky nebylo možné zastavit, a pokud jsme chtěli, aby se
nikomu nic nestalo, museli by se všichni lidé přestěhovat. Zasažené oblasti by
však byly příliš velké, nešlo jen o jednu nebo dvě městské pevnosti. Pro
šlechtu i prostý lid byla nejlepší cesta napadnout své sousedy a zabrat nová
území, protože jinak by nikdo nedovolil, aby se k němu přestěhovalo tak
obrovské množství lidí z Wuyongu. To však pro Jeho Výsost nepřipadalo
v úvahu. Ve válce by byla prolita krev, a jakmile by se tak stalo,
z lidí by se rázem stala zvířata. Jenže království Wuyongu přesto vyslalo
vojáky. Kamkoliv přišli, nezůstala naživu jediná duše. Cílem totiž bylo ‚vyklidit
půdu‘ pro budoucí přistěhovalce z Wuyongu, takže generálové dávali příkaz
vyvraždit všechny občany dobytých království. Čím více, tím lépe. Krev tekla
jako řeka, hromady mrtvol byly vyšší než hory. Jakmile to Jeho Výsost zjistil,
velmi se rozhněval. Jak jsi viděl na malbě, přišel na bojiště a vlastní vojáky
potrestal.“
Když si Xie Lian uvědomil, že je řeč o mladém Jun
Wuovi a zároveň mladé Bílé beztvářnosti, docela ho to zaujalo.
Královský preceptor dál vyprávěl: „Přesto nebyl
jediný, kdo se zlobil. Celá tato záležitost s trestem rozzlobila i některé
šlechtice a prosté lidi. Mnozí se vydali do chrámu a ptali se Jeho Výsosti:
‚Chtěli jsme jen přežít, ostatní jsme napadli, protože jsme potřebovali více
půdy. Neměli jsme na vybranou, tak proč by to měla být chyba?‘ Dopad celé
situace značně předčil naše předpoklady a byl stále vážnější. Někteří lidé
začali vyzývat k znesvěcení jeho soch a vypálení chrámů. Ale Jeho Výsost
tohle všechno přestál. Řekl, že kdyby byl Wuyong napaden, sám by při ochraně
království nasadil život a nedovolil by nepříteli překročit hranici ani o krok.
Pokud jde však o ně samotné, nikdo nesmí napadnout jiné. Všechny vážně žádal,
aby zanechali války a počkali, dokud on nepostaví most – most vedoucí na
Nebesa.“
Královský preceptor se odmlčel. „V říši smrtelníků už
nebyla žádná volná půda, takže chtěl přenést lidi na Nebesa, aby se zde chvíli
schovali. Ačkoliv se to zdálo nemožné, všichni čtyři jsme Jeho Výsosti naprosto
důvěřovali a byli jsme přesvědčeni, že to dokáže. Chtěli jsme udělat vše, co
bude v našich silách, abychom ho podpořili ve všem, oč se pokusí. Ostatní
nebeští úředníci ale nebyli stejného názoru. Celá Nebeská říše byla proti, ale
Jeho Výsost ustál i toto.
Na svých ramenou nesl všechny tři věci naráz:
nevědomost a reptání šlechty a lidu Wuyongu, neustálé pohoršování se všech bohů
na Nebesích, a zároveň ten obří most na Nebesa.“
Hua Cheng si odfrkl. „Že by jen byli proti? Mám pocit,
že v tom bylo víc než jen ono ‚byli proti‘.“
Královský preceptor pomalu kývl. „Kdyby šlo o pouhý
odpor, bylo by to jedno, ale…“
Xie Lian začínal mít matné tušení, ale přesto se
zeptal: „Ale?“
„Ten most vyžadoval obrovské množství času a strašlivé
množství duchovní síly. Jeho Výsost v tu dobu nemohl být nijak
rozptylován. Prakticky přestal kamkoliv chodit, nedělal nic jiného, než
naslouchal modlitbám věřících. Musel se plně soustředit jen na tuhle jedinou
věc. Jenže bůh, který umí jen jednu věc, si své stoupence nikdy neudrží. První
den, kdy tvořil most, mu byli lidé vděční a vzpomínali na něj. To samé druhý,
třetí, čtvrtý… i po měsíci po dvou na něj stále mysleli. Ale jak se čas vlekl, věci
se změnily. Sopka ještě ani nevybuchla, ale Jeho Výsost nedělal nic jiného, než
že si ukládal síly. Lidé si nemohli pomoct, ale cítili, že už není tak mocný
jako dřív, a že už dokonce není ani tak oddaný jejich zemi. V takové době
se nevyhnutelně muselo objevit uctívání jiného boha. Království Wuyong bylo
velmi zalidněné a bohaté, a síla víry jeho obyvatel byla poměrně pevná. To bylo
zřejmě z toho, jak se Jeho Výsosti ze začátku dařilo. Po jeho panství a
věřících slintalo mnoho nebeských úředníků, takže…“
Žádné komentáře:
Okomentovat