TGCF (nové) Kapitola 222: Setkání s Králem duchů; úkryt v paláci korunního prince

Xie Lianovi přeběhl mráz po zádech a vlasy se mu zježili hrůzou. Najednou přesně věděl, jak bylo Královskému preceptorovi v okamžiku, kdy se vplížil Jun Wuovi do pokoje a sundal mu masku.

Slyšel, jak se Jun Wu zvedá a pomalu se k němu blíží.

Hua Cheng přitom stál za závěsy hned vedle postele!

Když si princ lehal na postel, schoval pod polštář Fang Xin. Teď pevně sevřel ruku na jílci a čekal na správný okamžik, o jehož příchodu zároveň pochyboval. Jenže Jun Wu nečekaně nezamířil k závěsům – místo toho přistoupil k posteli a zvedl pokrývku, kterou měl přes sebe princ přehozenou.

Po Xie Lianova zádech znovu proběhla vlna ledového strachu. Prudce se posadil a pohlédl na Jun Wua.

Ten však pouze s vypočítavým výrazem tiše pronesl: „To roucho ti nesluší.“

Teprve v tu chvíli princi došlo, že má na sobě stále Brokátového nesmrtelného!

Přestože měl nyní podobu bílého kultivačního roucha, Jun Wu si ho samozřejmě všiml. Ještě chvíli na Xie Liana vypočítavě hleděl a pak si povzdechl: „Prostě jsi mě musel neposlechnout. Zase jsi šel dělat problémy, že?“

Xie Lian ho napjatě sledoval, když náhle očima zachytil dárkovou krabici, ležící na stole. Byla už rozbalená a uvnitř zahlédl několik kapust, brambor a mrkví. Když předtím venku Vládce deště zastavila Jun Wua s tím, že mu zapomněla něco dát, myslela tím další suvenýry ze země Yushi…

Za Jun Wuovými zády nadzvedl Hua Cheng nehlučně roh závěsu a odhalil tvář. Jeho pohled se střetl s princovým.

Ruka Krále duchů pomalu sklouzla na stříbrný jílec scimitaru u pasu a zdálo se, že rozmýšlí, zda udělat první krok. Xie Lianovi si nemyslel, že by to teď bylo nutné, a zatímco předstíral, že nechce s Jun Wuem mluvit, zavrtěl hlavou.

„Kam jsi schoval Ling Wen?“ zeptal se Jun Wu.

Samozřejmě mu to nemohl říct. Jakmile by Jun Wu Ling Wen uviděl, nemusel by se ani ptát, co se jí stalo – její současná podoba panenky darumy mluvila sama za sebe a prozrazovala, že se do Nebeského hlavního města vplížil Hua Cheng.

Přesto se princ v duchu neubránil údivu – opravdu Jun Wu netušil nic o Hua Chengově přítomnosti?

Jun Wu znovu promluvil: „Xian Le, tvůj výraz jasně ukazuje, že je něco v nepořádku. Copak to je? Je snad možné, že zde kromě Brokátového nesmrtelného ukrýváš ještě někoho?“

Jun Wu ho opravdu znal až příliš dobře, ale Xie Lian nehnul ani brvou. Vyměnil si rychlý pohled s Hua Chengem, donutil se ke klidu a chladně řekl: „Mysli si, co chceš. Stejně teď odsud nikdo nemůže odejít, takže co zmůžu? Dělej si, jak je ti libo, ty starý náfuko.“ Pak si znovu lehl a přetáhl si pokrývku přes hlavu.

Jun Wu se otočil a začal přecházet po komnatě a pátrat. Když ani po chvíli nic nenašel, zamyslel se a ještě se otočil k závěsům.

Natáhl k nim ruku. Když je však nadzvedl, nebylo tam nic.

Jun Wu chvíli mlčky stál, pak závěs spustil a znovu se vrátil ke stolu. Princ, ležící pod přikrývkou, se stále marně snažil uklidnit bušící srdce.

Hua Cheng teď totiž ležel pod přikrývkou s ním a jejich obličeje se k sobě tiskly. Princ měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi, tvář měl napjatou a strnulou.

Hua Cheng bezhlesně pronesl „Neboj se, gege.“

Když se předtím Jun Wu otočil, Hua Cheng spustil závěs, a jakmile kolem něj Nebeský císař prošel, snadno vyklouzl a nehlučně se přiblížil ke Xie Lianově posteli. Ten zvedl pokrývku, pomohl mu dovnitř a přitiskl se k němu právě ve chvíli, kdy se Jun Wu znovu otočil.

Načasování bylo dokonalé, navíc postel byla na pohled nepřehledná, takže Jun Wu neviděl nic kromě hromady neuspořádaných pokrývek.

Nakonec řekl: „Xian Le, přestaň předstírat. Stejně nemůžeš spát. Vstaň a pojď se mnou.“

Xie Lian by nejraději zůstal schovaný v posteli, ale bál se, že Jun Wu přijde a přikrývku znovu nadzvedne. Nezbývalo mu tedy než se vyškrábat z postele a mezitím schovat modrou panenku darumu do povlaku od polštáře.

Jun Wu už opustil ložnici, takže se princ ohlédl. Hua Cheng vstal z postele, oči měl tmavé a chystal se jít s ním, ale Xie Lian spěšně mávl rukou a gestem mu naznačil, aby se rozhodně neprozrazoval, že je všechno v pořádku.

Dolehl k nim Jun Wuův hlas: „Co se děje? Proč nejdeš? Něco tě v té posteli zdržuje?“

Xie Lian okamžitě popadl krabičku s dárky na stole, vrátil se ven a zavřel za sebou dveře. Pak z krabice vytáhl mrkev a zakousl se do ní, přičemž stroze ucedil: „Neděje se nic. Nemůžu mít hlad?“

Jun Wu pohlédl na zeleninu v jeho ruce a laskavě pronesl: „Pokud máš tyhle věci rád, mám jich víc. Nechám ti je později poslat.“

Přešli několik ulic a bloků, když se k nim z dálky doneslo hlučné pokřikování:

„Hahahahaha, chechecheche! Feng Xine, ty pse! Samotná moje maličkost, já, Král duchů, právě teď drtím tvůj palác pod svýma nohama! Co s tím uděláš? Pojď se mi postavit, hahahahaha!“

Byl to opět Qi Rong.

Když se přiblížili, spatřili, že celý palác Nan Yang nese známky Qi Rongova řádění. Celý byl popsán obrovskými a nevzhlednými nápisy: „Byl tu Qi Rong“ Autor tohoto vandalství zrovna vyskočil na střechu, kde vytrhal keramické tašky, aby mohl křičet a hulákat na nebeské úředníky uvnitř. Guzi stál po jeho boku a tvářil se značně roztrpčeně. Vypadal, že by rád něco namítl, ale neodvážil se.

Qi Rong dál poskakoval po střeše, ale Feng Xin měl tolik vlastních starostí, že ho zcela ignoroval. Zelený duch ještě chvíli hulákal, ale přestalo ho bavit a tak se vydal k paláci Mu Qinga, kde zkusil úplně to samé. Mu Qing nejspíš odbil jeho dupání tak leda přetočením očí, takže Qi Rong opět chvíli vztekle halekal a poskakoval všude možně, načež to vzdal a vyskočil na vrchol paláce Quan Yizhena.

Ještě než však mohl otevřít ústa, z paláce vyletěla božská socha boha s hlavou plnou vlnitých vlasů a srazila ho ze střechy dolů. Rozzuřený Quan Yizhen použil svou božskou sochu jako zbraň a mrštil ji přímo proti Qi Rongovi.

Omámený Guzi se držel kraje střechy a kvílel: „Tatínku, jsi v pořádku?“

Zato Qi Rong zuřil: „Quan Yizhene, ty nestydatý pitomče! Opovažuješ se proti mně použít takový podlý úskok?“

Guzi chvíli váhal, než se zmateně zeptal: „Tati, v čem to bylo podlé?“

Nehodil snad po něm Quan Yizhen tu sochu zcela otevřeně?

Qi Rong však ječel dál: „Mám to ale hloupého syna! Jakmile mě někdo porazí, je úplně jedno, jak to udělá, vždycky je to podlý úskok! Jak jinak by mohl proti mé maličkosti vyhrát?“

„Aha…“ hlesl Guzi.

Xie Lian si nemohl pomoci a skryl tvář do dlaní. Ať to bylo jakkoliv, Qi Rong byl stále jeho mladší bratranec.

Jun Wu se zastavil v půli kroku: „Zelený duchu.“

Qi Rongova tvář ztuhla. Vylezl nahoru, opatrně se rozhlédl a zdálo se, že si před Jun Wuem dává velký pozor. Zároveň s tím on i jeho „syn“ spatřili i Xie Liana.

Guzi radostně vykřikl: „Bratře kultivující odpadu!“

Qi Rong si oproti tomu jen posměšně odfrkl: „No ale, kohopak to tu máme? Není to bratranec korunní princ?“

Xie Lian měl v úmyslu ho ignorovat, zato Qi Rong přišel blíž s touhou prince cíleně obtěžovat. Obcházel ho a posmíval se mu: „Předtím jsi byl tak temperamentní, tak se proč teď, stále s dvěma horami za svými zády, tváříš jako zpráskaný pes?“

Prince slova o dvou horách trochu zmátla, ale pak pochopil, že jednou má být Hua Cheng a druhou Jun Wu. Vzbudilo to v něm rozporuplné emoce.

Najednou si vzpomněl, jak se kdysi dávno zeptal Hua Chenga, co si o Jun Wuovi myslí.  Odpovědí mu bylo, že ho Jun Wu musí opravdu nenávidět.

Qi Rong se dál posmíval: „Chachacha, předtím jsi použil toho hajzla Hua Chenga jako zálohu, abys mě mohl přepadnout. Ani jsem se ti nestihl pomstít, a už tě dostal někdo jiný, tomu se říká dobrá karma!“

Jun Wu se ho klidně přerušil: „Zelený duchu, přestaň před Xian Le vykládat nesmysly. Teď můžeš své podřízené vypustit ven.“

Ačkoliv Qi Rong v minulosti proklínal Jun Wua až do nebe, teď když před ním skutečně stál, mu spadl hřebínek. I když jeho výraz ukazoval, jak moc se mu nechce, beze slova vyskočil na střechu, popadl Guziho a běžel vyřídit své záležitosti.

Jun Wu se obrátil na Xie Liana: „Pojďme.“

Princ se podíval směrem, kterým ho Nebeský císař vedl, a v duchu se zamyslel: „Tímhle směrem mají být podřízení Qi Ronga? Že by to snad byli…“

Po chvíli zahnuli za roh a před nimi se objevil honosný palác Ming Guang.

Zevnitř se ozýval rozzlobený řev a nesouvislé výkřiky až se Xie Lian se polekal. Přestal s neochotným šouráním za Jun Wuem a rozběhl se napřed.

Uvnitř paláce vládl neuvěřitelný chaos.

Pei Mingova tvář měla temně modrý odstín. Xuan Ji ho držela ve škrtícím sevření jako zmije, obtáčela se kolem něj a jen kousek chyběl k tomu, aby Pei Ming vydechl naposledy. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné, obličej fialový a zuby vyceněné. Oči jí divoce jiskřily a vypadalo to, jako by Pei Mingovi chtěla krk prokousnout. Její vlastní krk však škrtila Ban Yue, která se ji u toho snažila od něj odtáhnout. Další v chumlu byl Rong Guang, tlačící na Pei Mingovo hrdlo zlomený meč, jehož špička by už dávno proťala kůži, nebýt Pei Sua, který ho držel za hlavici a tahal na opačnou stranu. Za nimi stál Ke Mo s pěstmi napřaženými k údery, ale blokoval ho Pei Ming; a nebýt něj, ty dvě pěsti velikosti železných kladiv by už rozmačkaly Ban Yue a Pei Sua na maděru. Xuan Ji a Rong Kuang se u toho stihli hádat, kdo má větší právo uškrtit nebo probodnout Pei Minga jako první. Všichni křičeli a tvrdě se rvali.

Xuan Ji ječela: „Vypadni! Pei Mingův posraný život je můj, můj, celý můj!“

Rong Kuang s mečem Ming Guangem v ruce zařval nazpět: „Ty vypadni! Jsi jen nevzdělaná děvka! Je tu nejméně osm set, možná i tisíc žen, které Pei Ming odkopl, tak proč si myslíš, že jsi nějak výjimečná? Ten, kdo vezme jeho život, budu já!“

Pei Mingovi vyskočily na čele žíly: „Vy… jste… oba… šílení! Vypadnout byste měli vy!“

Xie Lian k němu cítil neuvěřitelný soucit. V jistém smyslu by se to dalo považovat za neštěstí plynoucí z přílišné popularity.

„Generále Pei, vydržte!“ zavolal.

Už se ho chystal jít zachránit, jenže než se mohl pohnout, na rameni mu spočinula těžká ruka.

„Xian Le, opravdu si myslíš, že jsem tě sem zavolal jen proto, abys mohl pomáhat druhým v nouzi?“ zeptal se Jun Wu klidně.

Uprostřed toho všeho praní a křiku si jich Pei Ming se svou družinou konečně všiml. Ban Yue radostně zavolala: „Generále Hua!“

S rukou přitisknutou na rameni se Xie Lian nedokázal ani pohnout., „Tak proč jsi mě sem tedy přivedl?“

Jun Wu ho nepouštěl a tlačil ho hlouběji do místnosti. V okamžiku, kdy vešli dovnitř, se celý ten rvoucí chumel složil k zemi, jako by z nich někdo vysál sílu, a jen několik z nich sebou ještě trochu cukalo.

„Ming Guangu,“ oslovil Jun Wu Pei Minga.

Teď, když ho Xuan Ji konečně neškrtila, se Pei Ming dokázal vzpamatovat. Úlevně si povzdechl: „Můj pane, jak ti jen poděkuji? Jsem ti opravdu vděčný.“

Jeho tón sice nebyl sarkastický, ale ze slov čišela ironie. Jun Wuovi to však nevadilo a usmál se: „Děkuješ příliš brzy, Ming Guangu. Přišel jsem, protože chci s něčím pomoct.“

„Cože?“

„V královském hlavním městě dole v nižších sférách,“ pokračoval Jun Wu, „je v této chvíli lidský kruh tvořící pole.“

Věděl o tom!

Jun Wu tiše dokončil: „Rozbij pro mě ten lidský šik a já ti vrátím status bojového boha severu.“

Pei Ming pohlédl na Xie Liana a pobaveně se zasmál. „Nehlídá to pole náhodou Karmínový déšť dotýkající se květu? Nejspíš se mi ho nepodaří rozbít násilím.“

„Samozřejmě, že nepodaří. Ale já neřekl, že musíš použít násilí.“

Pro Pei Minga by ve skutečnosti bylo až příliš jednoduché pole zničit. Pokud by předstíral, že jde pomoci, Shi Qingxuan by ho určitě pustil dovnitř. Jakmile by se stal součástí kruhu a pak se nečekaně vytrhl, veškerá snaha by přišla nazmar. Hua Cheng navíc v současné době královské hlavní město nestřežil, takže nebyl nikdo, kdo by pak pole zvládl opravit. 

S láskou, Xuan Ji

--Předchozí--    -Kapitoly-     --Další--

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)