DPTBP Kapitola 6: Ostrý jazyk

– Obchod, o kterém člověk slýchá jen v legendách. –

Song Yan chvíli hleděl na kolo a pak se zeptal: „Můžu vědět… proč je zářivě neonově růžové?“

Xia Zhiye zcela vážně odpověděl: „Protože chci, aby v davu vyniklo.“

„…“

Tak to se mu opravdu povedlo. S takhle oslnivým titanovým rámem v zářivě růžové by ho stačilo postavit doprostřed nejrušnější křižovatky a dopravní policista by ho zahlédl na kilometry daleko.

Song Yan byl přesvědčen, že na to kolo nesedne, i kdyby ho umlátili k smrti.

Jenže Xia Zhiye poplácal zadní sedátko. „Pojď. Tohle je tvůj exkluzivní trůn.“

Celý vypadal jako hlavní hrdina z nějakého tchajwanského romantického seriálu – pohledný delikvent, připravený získat srdce všech dívek.

Kdyby tam stál kdokoliv jiný, nejspíš by na to kolo okamžitě naskočil.

Song Yan však chladně odvětil: „Jdi do háje.“

Otočil se a chtěl zase odskákat po jedné noze pryč, ale Xia Zhiye ho bez námahy chytil za zápěstí. „Nebuď takový. Kvůli tomu kolu jsem utratil všechny svoje peníze a stejně se ti nelíbí.“

Mluvil tak bezstarostně, navíc poslední slabiku nevědomky protáhl typicky jižanským způsobem. Znělo to skoro… skoro jako by se s tím prohlášením mazlil.

Song Yan nikdy nevěřil, že se jednou dožije chvíle, kdy ho skoro sto devadesát centimetrů vysoký výtržník bude držet za zápěstí a roztomile přemlouvat. Ještě neuvěřitelnější však bylo…

…že to skoro zabíralo.

Cesta mezi školou a kolejemi by Xia Zhiyeovým zdravým nohám zabrala pár minut. Neměl jediný důvod koupit kolo. A bylo až příliš očividné, pro koho ho pořídil.

Navíc si Song Yan vzpomněl, že ve třídě nedal Xia Zhiye dohromady ani třicet jüanů. Kdyby byl vybíravý a stěžoval si, bude vypadat jako nevděčník. Takže…

Otočil se a střetl se s Xia Zhiyeho párem očí, které doslova vypínaly druhým mozky.

„…“

Co jsem komu v minulém životě provedl?

Bez výrazu vytáhl z kapsy velkou roušku, zakryl si jí polovinu obličeje a mlčky si sedl na zadní sedátko.

„Jeď.“

Xia Zhiye pohlédl na to jediné, co bylo z jeho obličeje vidět – mandlové oči. Přímo z nich vyzařovalo: „Jsem připraven zemřít hanbou.“

Neubránil se smíchu.

Takže toho malého kulhajícího tvorečka jde vlastně docela snadno ukecat.

 Navíc…

Navíc má ostrý jazyk, ale měkké srdce. Například dnes ve třídě. Jasně poznal, že Song Yan pochopil jeho situaci, a proto mu beze slova hodil peněženku, aby mu pomohl. Přitom se tvářil, jako by si Xia Zhiye půjčil obilí a vrátil prázdné slupky. Pro koho vlastně tu tsundere¹

Xia Zhiye si na něco vzpomněl.

Šlápl do pedálů a mimochodem poznamenal: „Kdy ses fotil na občanku? Na té fotce vypadáš docela roztomile.“

„…“ Song Yan úplně ztuhl.

„Do prdele! Xia Zhiye! Ty jsi fakt nemocnej!“

Přesně ve chvíli, kdy chtěl seskočit z kola, Xia Zhiye prudce šlápl do pedálů. Zářivě růžové kolo vystřelilo vpřed, prosvištělo alejí ke školní bráně a zanechalo za sebou jen hlasitý jekot kolemjdoucích dívek…

…a Song Yanův vzácně slyšitelný, ničím nekontrolovaný vzteklý řev.

Xia Zhiye cítil, jak mu Song Yan zezadu pevně svírá cíp školní uniformy a koutky úst se mu zvedly.

Usmál se tím svým bezstarostným, lehce drzým úsměvem.

Přesně tak.

Mnohem hezčí je, když člověk nadává bez zábran.

…

Po návratu na koleje se Song Yan pořád tvářil kysele. „Kolik stálo to kolo? Vrátím ti peníze.“

„Koupil jsem ho sám. Proč bys mi něco vracel? A stejně nebylo nijak drahé,“ odpověděl Xia Zhiye zcela ledabyle během převlékání.

Song Yan si myslel své. Kluci v jejich věku měli silnou hrdost. Určitě to říkal jen proto, že se styděl přiznat pravdu, takže dál nenaléhal.

Některé věci se prostě nedají říct přímo, jinak by člověk toho druhého ranil. Musí se na to jít pomalu.

Xia Zhiye samozřejmě vůbec netušil, co se Song Yanovi honí hlavou, jen si říkal, že ten jeho „ostrý jazyk, ale měkké srdce“ jsou vlastně docela roztomilé.

Přinesl mu sklenici teplé vody, položil ji na stůl a odešel navštívit pokoj třídy č. 13.

…

Když vešel dovnitř, Shang Huai a Zhou Ziqiu se právě řehtali nad mobilem.

Jakmile ho uviděli, okamžitě ho přivítali. „Přišel jsi akorát! Zrovna jsme dočetli všechny drby o Song Yanovi a Liu Yueovi. To byla paráda! Vidět Liu Yua udělat ze sebe takového idiota, to muselo být úžasný!“

„Jo! Na školním fóru se mu každý směje. Píšou, že má mizerný charakter.“

„A dobře mu tak! Pořád se tváří jako pupek světa, na každého se dívá shora a ještě podvádí při basketu.“

„A pokaždé, když se před tebou vytahuje penězma, mám chuť se smát. Kdybys jednou ukázal, jak bohatá je tvoje rodina, všichni by omdleli.“

„Stačí,“ přerušil je Xia Zhiye líně. „Nejdřív mi půjčte tři stovky.“

„Děda ti zase zablokoval kartu?“

„Jo.“

Shang Huai si povzdechl. „Tvůj děda je fakt zvláštní. Ještě jsem nepotkal nikoho, koho by tak bavilo blokovat bankovní karty. Ale ty jsi taky divnej. Normálně penězma neplýtváš, tak jak můžeš být na konci měsíce úplně na suchu?“

Xia Zhiye pomalu zvedl pohled. „Když utrácím, kdy jsem šetřil na vašem jídle nebo zábavě?“

Shang Huai okamžitě vytáhl peněženku.

„Brácho Xia, tady máš. Tři sta jüanů.“

Zhou Ziqiu se na ně podíval z horní palandy přes okraj telefonu. „A proč sis nepůjčil od svého spolubydlícího? Takový bohatý dědic je na tom určitě líp než my dva obyčejní pracující.“

„Protože vy dva se mnou žijete už od základky a celou dobu mě vysáváte.“

„To je pravda.“

Xia Zhiye schoval peníze do kapsy a měl se k odchodu.

Vtom se Zhou Ziqiu zamračil: „Vypadáš nějak bledě.“

„Fakt? Brácha Xia je normálně dost světlý…“

Shang Huai natáhl hlavu a pak překvapeně zamrkal. „Máš pravdu. Dokonce ani rty nemá červené.“

Natáhl ruku a sáhl mu na čelo.

„Sakra. Jsi nějaký horký.“

Xia Zhiye mávl rukou. „Asi na mě něco leze.“

Včera odpoledne zmokl při rvačce, večer pak v dešti nesl Song Yana do nemocnice. Dnes jel na kole schválně tak, aby ho chránil před větrem. Nebylo divu, že onemocněl.

„Tak si nezapomeň dojít na ošetřovnu pro léky.“

„Možná později.“

Zhou Ziqiu viděl, že se Xia Zhiye chystá nemoc jednoduše „přespat“, a tak ještě dodal: „Jestli to hodláš řešit spánkem, tak prosím. Ale na první pohled je vidět, že tvůj spolubydlící je rozmazlený mladý pán, o kterého se od malička všichni starali. Vypadá křehce a fyzicky slabě. Hlavně ho nenakaž.“

Xia Zhiye se na okamžik zarazil.

Pak přikývl.

„Máš pravdu. Kdybych nakazil vás dva, byla by to vůle nebes. Ale kdyby onemocněl Song Yan… to by opravdu nebylo dobré.“

S tím odešel.

Shang Huai a Zhou Ziqiu: „…“

„Xia Zhiye, ten starej hajzlík, nás zahodil kvůli lásce!“

Když se Xia Zhiye vrátil na pokoj, Song Yan si právě objednával večeři. S hlavou sklopenou k telefonu něco vyťukával do displeje a jakoby mimochodem se zeptal: „Nedokážu objednat dost, abych dosáhl na minimální částku pro rozvoz. Co si dáš k jídlu?“

Xie Zhiye si svlékl triko, hodil ho přes opěradlo židle a sáhl pro nové s dlouhým rukávem. „Pro mě nic, mám ještě něco na práci a musím na chvíli ven.“

Song Yan se chtěl zeptat, co má za práci, ale pak si uvědomil, že si zatím nejsou tak blízcí, a jen tiše zamručel: „Hm.“

Dál se nevyptával. Odložil ale telefon a rozhodl se objednat si až později. Nevěděl totiž, jestli má Xia Zhiye dost peněz na večeři.

Při té myšlence si vzpomněl na to, co říkala Ruan Tian o stipendiu za přijímací zkoušky.

Položil ruce na stůl.

Dvakrát poklepal klouby prstů.

Pak znovu vzal telefon a otevřel chat s Shen Jiayanem.

[YAN]: Máš ještě tu sbírku základních pojmů a typických chyb, kterou ti v prváku dal ten slavný učitel?

[Nejsladší jahůdka na světě]: Tištěnou už ne, ale mám pořád elektronickou verzi. Proč?

[YAN]: Pošli mi ji.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Tobě je taková základní látka úplně k ničemu. Na co ji chceš?

[YAN]: O to se nestarej. Prostě mi ji pošli na email.

[Nejsladší jahůdka na světě]: Dobře.

Song Yan soubor stáhl. Po jedné noze doskákal do tiskárny v přízemí kolejí.

Shen Jiayan byl také skutečný bohatý dědic, jenže jeho známky patřily rok co rok k nejhorším ve škole. Po rozdělení tříd se při měsíčních testech jen těsně držel kolem druhé hranice přijetí na vysokou školu.² Jeho rodiče začínali panikařit. Zaplatili obrovské peníze nejlepšímu pekingskému učiteli, který vytvořil soubor studijních materiálů a do jedné knihy shrnul základní pojmy jednotlivých předmětů. Nečekaně právě díky ní Shen Jiayan při závěrečných zkouškách prolezl až na samý konec první linie.

Od té doby tu knihu nazýval svou záchrannou biblí.

Song Yan byl přesvědčený, že vzhledem k Xia Zhiyeho špatnému přístupu ke škole budou jeho základy ještě slabší než Shen Jiayanovy.

Kdyby se tento materiál naučil… mohly by být výsledky překvapující. Stačilo by zvládnout padesát až šedesát procent obsahu. V prostředí Střední školy č. 3 by nebylo nereálné získat stipendium za největší studijní zlepšení.

Nešlo přitom o to, že by Song Yan rád pomáhal lidem, jen o to, že Xia Zhiye odmítl přijmout peníze za kolo. Mohl mu to vrátit jedině tímto způsobem. Ve vztazích totiž, podle Song Yana, bylo to nejdůležitější nezůstat si nic dlužni.

Jen když si lidé nic nedluží, nevznikne mezi nimi pouto, které by nešlo snadno přerušit.

…

Xia Zhiye měl v plánu stavit se na ošetřovnu a koupit si nějaké léky, jenže sestra mu změřila teplotu.

38,9°.

Vyděsila se natolik, že ho okamžitě odvezla do nemocnice.

Odběry krve.

Laboratorní testy.

EKG.

Celé kolečko vyšetření, jen aby nakonec lékař konstatoval, že jde jen o obyčejné nachlazení doprovázené horečkou.

Školní sestra si oddechla, několikrát mu zopakovala, aby odpočíval, a pak ho poslala zpátky na kolej.

Venku už byla úplná tma, mrholilo a chladný podzimní vítr zesiloval. Xia Zhiye, kterému předtím skoro nic nebylo, se najednou začal cítit opravdu špatně. Chtěl se jen vrátit a okamžitě usnout. Jakmile ale otevřel dveře pokoje, uvítala ho vůně teplého jídla. Song Yan stál u stolu a rozbaloval krabičky s večeří. Po zaslechnutí dveří se jen letmo podíval jeho směrem, pak sklopil oči a lhostejně řekl: „Objednal jsem toho moc. Jestli jsi ještě nevečeřel, najezme se spolu.“

Xia Zhiye vlastně vůbec neměl chuť k jídlu, ale už dobře poznal Song Yanovu povahu. Kdyby teď odmítl... už by podobnou nabídku nejspíš nikdy nedostal.

Usmál se. „Zrovna jsem dostal hlad.“

Pak vytáhl tři sta jüanů, odpočítal třicet a podal je Song Yanovi. „Odpoledne jsi zaplatil za Zhang Mianmiana. Vrátím ti to.“

Song Yan se zamračil. Odpoledne přece Xia Zhiye těch třicet jüanů neměl, tak kde najednou vzal tři sta?

Právě když o tom přemýšlel, všiml si natažené ruky. Na vnitřní straně lokte byla jasně červená tečka.

„Co je to?“

„Co?“

Xia Zhiye sledoval jeho pohled a teprve pak si všiml vpichu po odběru krve. Malá modročervená tečka byla na jeho bledé kůži nepřehlédnutelná. Nechtěl však, aby Song Yan zjistil, že dostal po včerejším dnu horečku, protože ho nesl do nemocnice. Proto ledabyle odpověděl: „Asi jsem se někde píchnul.“

Průhledná lež. Taková, kterou se obelhávají jen děti.

Song Yan netrpělivě zvedl hlavu a pohled mu padl na Xia Zhiyeho rty. Vzpomněl si, že byly předtím přirozeně sytě červené, ale teď měly nezvykle světlou barvu. Skoro bez krve.

Čím déle se díval, tím víc měl pocit, že něco nesedí. Chtěl se zeptat, ale připadalo mu, že by se příliš vměšoval.

Jenže protože se nezeptal… cítil zvláštní tíseň.

Právě váhal, když se z chodby ozval hlas: „Brácho Xia, máme problém! Pojď na chvíli ven!“

„Volá mě Shang Huai, nejdřív půjdu za ním. Jestli máš hlad, klidně začni beze mě.“

S tím odešel, jenže přitom zavadil o židli a z kapsy kalhot něco vypadlo. Ani si toho nevšiml, ale Song Yan se sehnul.

Chtěl mu to vrátit, jenže když předmět vzal do ruky… ztuhl.

Byl to zmačkaný leták a přes pomačkaný papír prosvítalo několik slov dopsaných propiskou. Pod prsty se mu jasně rýsovalo slovo „krev“.

Rozložil papír a četl:

Dobře placené brigády – hledáme zájemce.

Placený odběr krve: 300 jüanů za odběr.

Akt pro malíře: 500 jüanů pro zákazníka.

Manželský pár hledá dárce spermatu/pomoc s početím.

Vysoká odměna, osobní pohovor. Kontakt 138xxxxxx

Takový starý, temný druh obchodu, o kterém člověk slýchá jen v legendách!³ Tři sta jüanů. Červená tečka po jehle. Bledé rty. Takže takhle to bylo…

Song Yan nevědomky svraštil obočí. Po dlouhé chvíli leták pečlivě složil a vrátil ho přesně tam, kde ležel.

Pak odemkl telefon, aby otevřel aplikaci na rozvoz jídla.

Do vyhledávání napsal: Restovaná vepřová játra.⁴ - Další - 

- Předchozí -   Kapitoly    - Další - 

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)

  

1 Typický charakter japonských děl – navenek tvrdá, ledová, chladná a odtažitá postava, která postupně odkrývá jemné nitro a často i vroucí city. Zkrátka hlavní hrdina 99% západních červených knihoven.^↩

2 Všechny zkoušky v Číně jsou jednoduché a brutální – ty po základce i ty po střední, o které je řeč tady. Jedna zkouška, jeden výsledek, jehož body se sečtou a je zveřejněna tabulka s přesnými liniemi. První linie je bodová hranice, kterou pokoří jen ti nejlepší, a představuje nejen lístek na prestižní univerzity, ale také skvělé místo v korporátu nebo státní správě. Druhá linie je hranicí pro průměr obyčejných regionálních univerzit a jistota obrovské konkurence na trhu práce. Pod tím… inu, vyšší odborné školy bez titulu, práce řadových zaměstnanců či dělníků, soukromé školy bez prestiže nebo opakování ročníku v podobě „továrny na zkoušky“, kdy zaplatíte šílené peníze, aby vaše dítě mohlo 16 hodin denně bez internetu a mobilu drilovat a drilovat…  Každý měsíc po celou střední školu, hlavně pak na závěr ročníku, jsou takové „zkušební“ zkoušky, které studentům ukazují, jak si průběžně vedou a zda by na to měli. Pořadí se pak vyvěšuje na chodbách, někdy se podle toho uspořádávají i třídy. Je to extrém, ale popravdě, trošku – jen maličko – z tohoto systému by českému školství taky neuškodilo. ^↩

3 Konkrétně naráží na ten poslední obchod „manželský pár hledá…“, což je častý podvod, kdy se podvodnice vydává za bohatou ženu, která nemůže otěhotnět, a proto se musí obrátit na jiného. Následně pak po oběti žádá peníze například za poplatky, lékařské prohlídky, různé dárky atd.^↩ 

4 Podobně jako u nás má konzumace jater pomáhat s chudokrevností. ^↩

BOMAV (od Eyrin): (nové) Kapitola 34: Výslech

„Ty! Co přesně jsi zač…“ Ji Lei letmo pohlédl na Shen Zechuanův úsměv a rychle couvl od mříží. „Co po mně chceš!“

„Ty se ptáš mě? Řekl Shen Zechuan vesele. „Ty se ptáš mě?“ Shen Zechuanův pohled zlověstně ztěžkl, když pokynul Ji Leiovi. Ten zůstal jako přimražený. Přitiskl záda ke zdi a odmítl se posunout k Shen Zechuanovi byť jen o kousek blíž.

„Vězni jsou jako dobytek čekající na porážku,“ pronesl Shen Zechuan. „Jak se vůbec odvažuješ se mě ptát?“

„Co mi vůbec chceš udělat?“ opáčil Ji Lei. „Zabít mě?“

„Jen zřídka se nám naskytne příležitost, abychom se takhle spolu setkali jen my dva. Kdy jsme na to měli naposledy čas, tak jak bych tě mohl zabít tak rychle?“ Shen Zechuan přejel palcem po mřížích a ztišil tón. „Držíš jazyk za zuby, protože si myslíš, že tvá tajemství jsou tvojí záchranou. Dokud si je necháš pro sebe, nikdo nebude riskovat, aby na tebe vztáhl ruku. Tvé dny ve vězení budou o to pohodlnější a nemusíš se starat o každodenní potřeby ani se strachovat o život. Společnost ti bude dělat Pan Rugui a budeš mít spousty volného času. Bezstarostný a šťastný život.“

Ji Leiovo čelo se orosilo studeným potem. Zůstal přitisknutý u zdi a dál se vyhýbal Shen Zechuanovu pohledu.

„Ale i šťastné dny bývají pomíjivé. Dokud jazyk stále slouží svému účelu, nemělo by příliš záležet na tom, jestli bude chybět noha, paže, nebo budou vydloubnuty oči. Před několika měsíci mě eunuch pohostil pečeným oslím masem. Tehdy jsem ho nestihl ani ochutnat, ale my dva máme před sebou dlouhou noc, a ta je jako stvořená k hostině.“ Shen Zechuanovi se mezi prsty objevila čepel a zaťukal s ní o mříže. „Ji Lei, pojďme hodovat.“

„To…jsi…šílený!“ Ji Lei natáhl krk a každé slovo důrazně vyslovil. „Shen Zechuane, ty ses úplně pomátl!“

„Jsem šílený,“ souhlasil Shen Zechuan a nepřetržitě na něj hleděl.

„Neodvážíš se na mě sáhnout ani prstem!“ zavrčel Ji Lei. „Císařovna vdova drží tvůj život ve svých rukou. Neopovažuj se mi zkřivit jediný vlas!“

Zdálo se, že to Shen Zechuana opět pobavilo. Úsměv se mu vrátil na tvář. „Dnes večer jsi tak legrační. Kdo si myslíš, že mě sem poslal?“

Ji Lei, rozzuřený do běla, zavrčel: „Ani nemysli na to, že mě obelžeš…“

„Shen Wei je mrtvý. V den, kdy se upálil, jsem slyšel, že panství prince z Jianxingu v Dunzhou shořelo spolu s ním. Jeho tělo bylo spálené k nepoznání, když ho Brokátová garda vynesla z trosek a pověsila na městské hradby. Neviděl jsem to na vlastní oči, ale v průběhu let jsem se pokoušel si to představit. Poté, co jsem si to v mysli převracel tam a zpět, mi konečně něco došlo.

Ji Lei naprázdno polknul.

„Jeho velkolepý plán tajně spolupracovat s nepřáteli slavil úspěch. Nebylo by výhodnější přeběhnout před bitvou? Dunzhou už padlo. Kdyby vyvedl své vojsko z města, aby přivítalo dobyvatele s otevřenou náručí, mohl spojit síly s jezdci Biansha a svrhnout Qudu dříve, než libejská obrněná kavalerie překročila Ledovou řeku. Přesto tak neučinil, místo toho se strachem ustoupil.“ Shen Zechuan vstal. „Pokud jeho cílem bylo vydat Zhongbo nepříteli, už tak učinil. Vepředu byla jediná cesta ven, ale on se stahovat dozadu znovu a znovu. I kdyby byl hlupák, musel vědět, že ústup povede k jeho zkáze.“

„Protože na to neměl koule,“ odvětil Ji Lei hlasem protkaným odporem. Těžce oddychoval. „Kdo z dvanácti kmenů Biansha by se o něj staral? V okamžiku, kdy zradil svou zemi, to byl mrtvý muž!“

Shen Zechuan hodil východní perlu do cely, kde se valila a kutálela, až narazila Ji Leiovi do nohou. Sledoval, jak jeho tvář postupně ztratila veškerou barvu.

Zasmál se.

Ji Leiovi se třásly ruce. Zíral na onu perlu a s velkými potížemi ze sebe vyrazil: „Ne… to není možné…“

„Císař Xiande je mrtvý,“ naklonil se Shen Zechuan dopředu. „A Shen Wei taky.“

Ji Lei odkopl perlu. „Ty prohnaný hade, ať tě ani nenapadne mě klamat!“

„Hua Siqian spáchal sebevraždu ukosnutím jazyka,“ pronesl Shen Zechuan vesele. „Kdo bude další? Ty nebo Pan Rugui? Budeme losovat? Ty první.“ Mezi prsty si pohodil dvěma dalšími tenkými čepelemi a podal je Ji Leiovi skrze mříže. „Když bude jedna poškrábaná, zabijeme Pan Ruguiho, pokud ne, nakrmím tvým masem psy. Neboj se a vytáhni si jednu.“

Ji Lei pohlédl na studený záblesk čepelí. Rty se mu otevíraly a zavíraly. „Směšné…“

„Císařovna vdova mě požádala, abych si pospíšil,“ zíral na něj Shen Zechuan. „Přesto tě nechám si vybrat. Dokud jsi naživu, je tu šance, že se věci obrátí k lepšímu.“

Po dnech mučení byl Ji Lei už napůl v deliriu. V této bizardní situaci ho Shen Zechuanova slova zmátla natolik, že nedokázal rozeznat pravdu od lži. Upřel oči na obě čepele. Nakonec, jako by byl k tomu donucen, zvedl ruku. Když se jeho třesoucí se prsty dotkly tenké zbraně, uviděl, jak se koutky Shen Zechuanových úst pomalu zvedají k úsměvu.

„Ach,“ pousmál se Shen Zechuan s předstíranou lítostí. „Zapomněl jsem, že jsem si dnes s sebou vzal nové čepele. Ty poškrábané už jsem vyhodil.“

Ji Leiho zaplavil pocit hanby z toho, že s ním někdo takhle manipuloval. Konečně ztratil kontrolu, vrhl se kupředu a hystericky ječel, zatímco cloumal mřížemi: „Tak si posluž a dělej si, co chceš! Zabij mě, rozsekej mě na kousky! Z toho, co chceš vědět, neřeknu ani slovo! Tak dělej, zabij mě!“

„Omyl,“ Shen Zechuan zůstal v klidu. „Já nejsem ten, kdo tě chce zabít.“

„Ale jsi!“ Ji Leiovi sevřel mříže ještě pevněji. „Jsi to ty!“

„Já?“ Východní perla se zakoulela zpět mezi mříže. Shen Zechuan do ní drcnul špičkou boty, než na ní stoupl. S chladným pohledem upřeným na Ji Leie znovu zopakoval otázku: „Jsem to opravdu já?“

Ji Lei se chytil za hlavu a rval si rozcuchané vlasy. Svezl se po mřížích dolu a stále dokola opakoval: „Ty… jsi to ty…“

„Shen Wei zabil korunního prince,“ pronesl náhle Shen Zechuan.

Ji Lei na něj v hrůze pohlédl. Třásl se, jako by spadl do ledové vody. „Ty – “

„Ty a Shen Wei jste společně zabili korunního prince,“ pokračoval Shen Zechuan.

„Já ne!“ Ji Lei se křečovitě chytil za vlasy. „Já ne! Byl to Shen Wei, kdo zabil korunního prince!“

„Spolčil ses s ním, abys korunního prince obvinil z velezrady,“ pokračoval rychle Shen Zechuan a slova mu proudila z úst jako voda. „Ty jsi byl ten, kdo zfalšoval dokumenty. Tvoji lidí zahnali korunního prince do Chrámu pokání. Chtěl vidět císaře Guangchenga, ale ty jsi tasil meč a zabil ho.“

„Já ne!“ Ji Lei šílel. Zuřil tváří v tvář Shen Zechuanovu neúprosnému výslechu. „Nebyl jsem to já, kdo tasil meč! Byl to Shen Wei. Shen Wei trval na tom, že ho zabije!“

„Proto je Shen Wei mrtvý,“ zopakoval Shen Zechuan. „Shen Wei se sám podpálil a shořel k nepoznání. A teď jsi tu zbyl jen ty.“

Ji Lei se krčil pod tíhou těchto obvinění, až v jeho mysli zůstalo jediné slovo: smrt. Stále jasně viděl tvář bývalého korunního prince v okamžiku, kdy ho popravili. Tenkrát stál přesně tam, kde teď Shen Zechuan, a shlížel na korunního prince shora, jako by se díval na dobytek. Dnes se vlivem osudu jejich pozice obrátily. Cela v něm vyvolávala pocit uvězněného zvířete. Stal se mravencem pod Shen Zechuanovou botou. Jediné, co mohl dělat, bylo natáhnout krk a čekat na porážku.

Nechtěl zemřít.

Jeho touha přežít ještě nikdy nebyla tak silná. Bušil čelem o mříže. „Všichni jsme jen plnili rozkazy. Neměli jsme na vybranou! Chceš pomstít Shen Weie? Můžu ti pomoct! Shen Wei zabil korunního prince a získal titul prince z Jianxingu. Utekl do Zhongbo!“

Ji Lei se proměnil v ubrečenou trosku zmítanou v záchvatu vzteku a slz. Neměl tušení, odkud se ten strach bere. Bylo to, jako by se opravdu stal dobytkem vydaným na milost a nemilost čepeli svého pána. Zvrátil hlavu dozadu, aby vzhlédl k Shen Zechuanovi. „Já korunního prince nezabil, chtěl jsem ho zachránit! Ale můj otec nečekaně zemřel,“ pokračoval bezmocně. „Můj otec zemřel a oni to chtěli hodit na mě! Kdybych vzal vinu na sebe, můj nejstarší bratr by mě zabil, a Ji Gang taky. Co jsem mohl dělat? Prosil jsem Pan Ruguiho o pomoc! Výměnou za jeho ochranu jsem musel zfalšovat dokumenty. Byl jsem v pasti. Chtěl jsem jen žít!“

„Jak zemřel Ji Wufan?“ zeptal se náhle Shen Zechuan.

„Nemám ponětí, jak zemřel. Onemocněl, protože Ji Gang odešel. Synové, které zbožňoval, byli pryč.“ V tom okamžiku se Ji Lei opět proměnil v nelítostného netvora, jehož nenávist dosáhla vrcholu. „Byl jsem to já, kdo s ním zůstal až do konce! Přesto řekl, že jsem prohnilý až do morku kostí. Považoval Ji Ganga a Zuo Qianqiua za vlastní syny a předal jim techniky duševní kultivaci, ale mně ne. Moje příjmení je ale také Ji. Neudělal jsem nic špatného. Jak se ke mně mohl takhle zachovat!

„Shen Wei nemohl v noci spát poté, co zabil korunního prince. Bál se. Když jsme chodili pít, říkával, že cítí, jak ho někdo selduje. Tvrdil, že uprostřed noci slyší někoho chodit po střeše jeho panství. Utvrdil jsem ho v tom, že to nebyl nikdo z Brokátové gardy, ale co by se v hlavním městě mohlo skrýt před jejich očima? Předpokládal jsem, že v gardě jsou zrádci. Muži z Osmi velkých praporů byli všude.

„Klan Hua byl již u moci, takže jsme museli být opatrní, ale Shen Weiovu podezíravost to jen zhoršovala. Chtěl utéct, a tak podplatil Pan Ruguiho s nadějí, že bude moct opustit Qudu. V těch letech byla Libei rostoucí silou, se kterou se muselo počítat. Císařovna vdova neměla kromě Osmi velkých praporů žádnou armádu. Aby se chránila před klanem Xiao, dostal Shen Wei titul prince z Jianxingu. Odjel do Zhongbo, do prefektury, přes kterou musí člověk projít při cestě mezi Qidongem a Libei, a mezi Libei a Qudu. Císařovna vdova z něj udělala svého hlídacího psa, který měl sledovat jak Libei, tak Qidong.“

Ji Lei mluvil s rostoucí naléhavostí. „Kdo by byl čekal, že Shen Wei zradí? Vždyť si koledoval o smrt! Schovával veškerou korespondenci s Qudu. Kdyby ty dokumenty padly do rukou Libei, Xiao Jiming by nepropásl příležitost zasadit Qudu těžkou ránu! Shen Wei se musel sám upálit! Chápeš to? Shen Wei se obrátil k nepříteli, protože už odmítal být pod kontrolou. Tehdy měl klan Hua syna neurozeného původu. Podle císařovny vdovy by po dosažení plnoletosti toho dítěte nebylo třeba, aby Zhongbo spravovali cizinci. Shen Wei spáchal v Qudu jménem klanu Hua tolik ohavných činů. Pokud by ho Zhongbo už nepotřebovalo, nebyl by ničím víc než odhozeným pěšcem. Byl zahnán do kouta, ale nikdo nečekal, že to tak vymkne kontrole. Pustit dovnitř jezdce Biansha a nechat je vyvraždit celá města… to byla jeho pomsta! Byla to pomsta Qudu, císařovně vdově a naší Dazhou!“

Ji Lei zaryl sevřel mříže a prosil: „Řekl jsem všechno, co vím. Císařovna vdova byla tou, která dohnala Shen Weia k smrti. Byla to také ona, kdo zahubil korunního prince. A císař Guangcheng, císař Xiande, Hua Siqian… Ti všichni byli jen figurkami, které císařovna vdova odhodila! A teď má i tebe v hrsti. Podívej se na mě. Neřekl jsem jí, že ses už spolčil s klanem Xiao. Tuhle noc jsi zachránil Xiao Chiyeho, že? Ale klan Xiao ti nepomůže. Dokud je Xiao Chiye v Qudu, klan Xiao nehne ani prstem. Sotva se dokážou postarat sami o sebe, proč by jim záleželo na tobě!“

Chtěl dokázat svou užitečnost, ale po tomto přiznání jeho strach jen narostl. Jeho obrana se zhroutila. Byl poražen, a čím méněcennější se cítil, tím vyděšenější byl.

Shen Zechuan mu přes mříže položil poslední otázku. „Před pěti lety manželka mého mistra zemřela, když Dunzhou padlo. Nikdo o tom nevěděl, tak jak to, že o tom víš?“

V hrozivém tichu stékal Ji Leiovi po zádech studený pot, když pohlédl do Shen Zechuanových očí.

---

Xi Hongxuan čekal tak dlouho, až usnul. Probudil se až ve chvíli, kdy ho do hrudi praštil stoh papírů. Popadl hozené listiny a rozložil je, aby se na ně podíval. I v šeru byly otisky prstů na samém okraji sytě červené. Vydal ze sebe smích. „Ty jsi vážně talent.“

Kolem Shen Zechuana se vznášel slabý kovový zápach. Usmál se a pronesl: „Zda tohle doznání bude možné předložit na nejvyšší místa, závisí na tom, co si o tom myslí náměstek staršího tajemníka Hai.

„To mi prokazuješe pořádnou laskavost,“ poznamenal Xi Hongxuan. „Jistě to nebylo zadarmo?“

„V Brokátové gardě slouží muž jménem Qiao Tianya,“ řekl klidně Shen Zechuan. „Umí to s širokým mečem. Chci ho.“

„Žádný problém.“ Xi Hongxuan na okamžik zaváhal. „Promluvím si s Yanqingem.“

„Děkuji za ochotu,“ odvětil Shen Zechuan. „Je pozdě, měl bych už jít.“

S těmito slovy otevřel dveře a rozloučil se.

Byla deštivá noc. Xi Hongxuan měl v úmyslu pozvat Shen Zechuana, aby se sním svezl v kočáru domů, ale náhle si to rozmyslel. Blesklo mu hlavou, že všechno proběhlo až příliš hladce. Listoval v doznaních listech znovu a znovu. Usoudil, že by ho měl nejprve ukázat Xue Xiuzhuovi, a tak řekl svému sluhovi: „Jdi. Vytáhni Ji Leie ven a pošli ho zpátky.“

Sluha přijal jeho rozkaz a šel otevřít dveře cely. Udělal jen jediný krok dovnitř, než vyděšeně ustoupil, spadl na zem a ječel, jako by spatřil ducha.

Když se Xi Hongxuan podíval skrz otevřené dveře, spatřil Ji Leie. Žaludek se mu obrátil naruby, zakryl si tvář a ustupoval zpět, přičemž zběsile odhazoval stoly a židle stranou. Vyřítil se ven do deště a prudce se pozvracel.

---

Shen Zechuan si drhl ruce, až je měl celé odřené, a pak si je otřel do kapesníku. Jeho bílé roucho nebylo potřísněné, ale zápach krve stále přetrvával. Chytil přední lem svých šatů a se zamračením si k němu přičichl.

Odporné.

Bez ohledu na déšť se i Shen Zechuan přikrčil na břehu vody a téměř okamžitě byl celý promáčený. Pomalu zvedl tvář k bezhvězdné obloze a zíral vzhůru, dokud ho nebolelo za krkem. Pak vstal a vydal se na cestu zpět.

Když Shen Zechuan dorazil do uličky, kde sídlil úřad Císařské armády, uviděl u vchodu čekající postavu. Zahalený v temnotě se Xiao Chiye opíral o dveře se zkříženýma rukama a sledoval ho jako gepard.

V jednu chvíli začal s deštěm padat i sníh a jeho vlhký chlad pronikal až do morku kostí.

--Předchozí--    -Kapitoly-    - Další - 

DPTBP Kapitola 5: Sebereflexe

-        Jak se dalo čekat od tvého spolubydlícího, má úplně stejný styl jako ty.  -

 

Ani Song Yanova sebereflexe na tom nebyla o mnoho lépe.

„Můj spolužák Xia Zhiye ze třídy č. 1 jednal v duchu vzájemné pomoci, spolupráce a přátelství. Kvůli své laskavé povaze přišel neúmyslně pozdě a stejně neúmyslně ztratil domácí úkol z matematiky. Zítra jej však odevzdá v plném rozsahu.

Naproti tomu učitel Luo Wei z mé třídy odmítl vyslechnout mé vysvětlení, nevěřil svým studentům a bez ohledu na mé zranění mě veřejně potrestal. Domnívám se, že neprokázal vlastnosti ani profesní úroveň, jakou by měl mít moderní a všestranně vzdělaný pedagog.

Proto navrhuji, aby učitel Luo Wei uznal svou chybu, napravil své jednání a šel studentům příkladem.

Vypracoval: Song Yan.

Konec sebereflexe.“

Jakmile dočetl poslední větu, v celé třídě zavládlo naprosté ticho.

Padesátiletý učitel, celý třesoucí se vzteky, namířil na Song Yana prst a několik vteřin se snažil něco říct, ale nedokázal ze sebe dostat jedinou souvislou větu.

Naštěstí přispěchal vždy ohleduplný Xia Zhiye, aby situaci uklidnil.

„Pane Luo, není třeba se rozčilovat. Hlavně klid, pomalu… Omluvit se přece není žádná ostuda.“

Tím starého učitele dorazil. Nakonec ho museli předseda třídy a jeho zástupce podpírat až do kabinetu, jinak by došlo ke skutečné tragédii.

Jakmile odešel, celá třída propukla v nadšený jásot.

„Náš nový spolužák je vážně borec!“

„Kromě lorda Xia ještě nikdo nedokázal pana Lua takhle vytočit! Odteď ti budu říkat brácho Yane!“

„Tu sebereflexi bych si nejraději vytiskl a recitoval každý den!“

„Takže náš brácha Yan vlastně zachránil hrdinu?“

Song Yan měl pocit, že všichni ve třídě jsou padlí na hlavu.

Dokonce i Xia Zhiye zjistil, že vedle Song Yanovy sebereflexe působí ta jeho překvapivě normálně. Zdálo se, že jeho postavení největšího literárního génia v oboru školních sebereflexí je vážně ohroženo.

Opřel se o židli, otočil se k Song Yanovi a s pobaveně přimhouřenýma očima se usmál. „Copak? Náš brácha Yan se o mě bojí?“

Jeho hluboký hlas zněl uvolněně a lehce pobaveně, přesně jako sukničkář, který právě balí holku.

Song Yan bez výrazu sklonil hlavu nad pracovní list.

„Moc si fandíš. Jen hájím spravedlnost.“

Xia Zhiye mlaskl jazykem.

„A já si myslel, že ses rozohnil kvůli krásce v nesnázích.“

„Podívej se do zrcadla, jaká ty jsi kráska?“

„Proč bych nebyl?“

Bůhví odkud vytáhl malé zrcátko a nastavil si ho před obličej. Uhladil si vlasy dozadu, odhalil hladké čelo a začal se obdivovat zleva doprava.

„Myslím, že docela jsem. Podívej se na tu tvář. Ty velké oči. Ten nos. Kdybych našel bohatou paničku, měsíčně bych si vydělal minimálně…“

Prásk!

Před něj dopadl silný sešit a  jeho sebechválu přerušil.

Xia Zhiye odložil zrcátko, vzal ho do rukou a otevřel.

Song Yan chladně prohodil:

„Poznámky z matematiky, které po sobě zanechal nejlepší student pekingských přijímacích zkoušek.“

„A proč mi je dáváš?“

„Do měsíce se nauč zpaměti prvních čtyřicet stran.“

„Proč?“

„Protože vědomosti mění osud.“

„Jaký osud?“

„Osud, ve kterém bys jednou musel prodávat svoje vlastní tělo jako gigolo.“

„A ty se tváříš, že ti na mně nezáleží.“

„….“

Prásk!

Song Yan to nevydržel a tentokrát ho praštil sešitem přímo do hlavy.

…

Na střední škole se rychleji než testové odpovědi nebo poznámky premiantů šíří jenom drby.

Než nastal čas oběda, všichni studenti druhého ročníku už věděli o novém bohatém přestupujícím žákovi, který první den údajně velel hromadné rvačce, ve které se zranil, a ještě kvůli školnímu tyranovi málem dohnal učitele k infarktu.

Zhou Ziqiu ukázal Xia Zhiyemu palec nahoru.

„Jak se dalo čekat od tvého spolubydlícího, má úplně stejný styl jako ty. Ta sebereflexe byla opravdu vražedná.“

Xia Zhiye se na něj ani neobtěžoval podívat. „Jestli to uslyší Song Yan, nedožiješ se zítřka.“

Během řeči podal jídelní box kuchařce.

„Velkou porci sladkokyselého vepřového, velkou porci tykve s žebírky, velkou porci vepřového kolene a jedno velké kuřecí stehno.“

„Brácho Xia… krmíš Song Yana nebo prase?“

„Viděl jsi někdy tak hubené prase?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Říká se tomu doplňování toho, čeho se člověku nedostává.“

Vzal si oběd.

„Vy klidně jezte dál, já si musím o polední pauze něco zařídit mimo školu. Když nebudete mít co dělat, skočte do naší třídy zjistit, jestli Song Yan něco nepotřebuje.“

„Jasně. A ty s námi nebudeš jíst?“ zeptal se Shang Huai.

Xia Zhiye odpověděl s úplnou samozřejmostí: „Proč bych s vámi jedl? Song Yan na mě čeká ve třídě.“

Dořekl to, popadl oběd a odešel bez jediného ohlédnutí.

Shang Huai za ním chvíli zíral a pak se obrátil na Zhou Ziquia: „Bratře Zhou… nemáš pocit, že začínáme ztrácet císařovu přízeň?“

Zhou Ziqiu ho soucitně poplácal po hlavě.

„Neboj se, konkubíno Shang, jen si něco namlouváš. Ty jsi v jeho přízni nikdy nebyl, tak se nesnaž s kráskou Song soupeřit.“

„Ale on našeho lorda zná teprve jeden den!“

„No jo, ale je tak hezký, že kvůli němu lidé přichází o rozum.“

„…“

„A podívej se na sebe! Co vůbec umíš kromě hraní her a sbírání killů?“

„To máš pravdu. S tou svůdnou čarodějkou se nemůžu měřit.“

Shang Huai si trpce nacpal do úst velké sousto rýže.

Mezitím ona nic netušící svůdná čarodějka, poslušně čekající na oběd, bezdůvodně kýchla.

…

Xia Zhiye s ním poobědval a potom sám opustil školu.

Došel do obchodu s jízdními koly. „Šéfe, chtěl bych vybrat jízdní kolo. Takové, na kterém se dá pohodlně vozit ještě jeden člověk.“

Letos se kola prodávala mizerně. Majitel ještě ani nedojedl svůj pozdní oběd, když se uprostřed odpoledne objevil jeho první zákazník. Prohlédl si ho a spatřil pohledného mladíka ve školní uniformě.

S úsměvem ho přivítal. „Kupuješ, abys vozil přítelkyni?“

Xia Zhiye usoudil, že by bylo příliš otravné vysvětlovat, proč jako kluk kupuje kolo, aby vozil jiného kluka, takže nevysvětloval nic.

„Hlavně aby bylo stabilní. Ten, kdo bude sedět vzadu, by se měl cítit pohodlně. Na ceně nezáleží.“

„Dobře, žádný problém. Nech to na mně.“

Majitel zmizel uvnitř a za chvíli vyvedl úplně nové kolo.

„Co říkáš na tohle?“

Xia Zhiye si prohlédl klasický černý rám.

„Moc obyčejné.“

Majitel vytáhl další, tentokrát šedé.

„A co tohle?“

„Pořád moc obyčejné.“

Majitel nechápal, jak může být jízdní kolo „moc obyčejné“.

Xia Zhiye se rozhlédl po obchodě a ukázal do rohu.

„Kolik stojí tamto?“

„Ajaj, mladý pane, vy máte opravdu dobrý vkus. Dnešní holky mají tenhle styl nejraději. Normálně stojí dvanáct set jüanů, ale protože to myslíte vážně, prodám vám ho za devět set osmdesát. A ještě vám zdarma namontuji měkký polštářek na nosič. Pohodlné, měkké, stabilní kolo. Co vy na to?“

„Beru.“ Pak se ještě zamyslel. „Ten polštářek musí být ve stejné barvě.“

„Jasně, žádný problém. Zaplaťte prosím QR kódem.“

Naskenoval kód.

Potvrdil platbu.

Platba se nezdařila.

Jako by něco tušil, otevřel bankovní aplikaci. Na obrazovce svítila dvě slova: Účet zablokován. Ani trochu ho to nepřekvapilo – věděl, že vytočit učitele Lua k mdlobám nebude bez následků.

Liu Deqing všechno řekl dědovi.

Jakmile aplikaci zavřel, opravdu zazvonil telefon.

Děda.

Xia Zhiye si povzdechl a hovor přijal.

„Haló, dědo… Ne, tentokrát je to moje vina. Song Yan s tím nemá nic společného… Už jsem říkal, že do zahraničí nepojedu. Nutit mě se vrátit je zbytečné… Jestli mi chceš zablokovat kartu, zablokuj. Není to přece poprvé… Tak jo, končím. Dávej na sebe pozor.“

Zavěsil.

Mezitím už majitel namontoval sedátko. Xia Zhiye vytáhl z kapsy školní uniformy svazek bankovek a pečlivě je přepočítal.

Přesně deset růžových stojüanových bankovek.

Podal je prodavači. „Můžu platit hotově?“

Majitel mu vrátil dvacet jüanů. „Jak se vám líbí sedátko?“

„Perfektní. Díky, šéfe.“

Xia Zhiye nasedl na kolo.

Právě projížděl kolem člověka v plyšovém kostýmu maskota, který rozdával letáky.

„Pane, zajímáte se o finanční investice?“

V tom horku to muselo být v takovém kostýmu opravdu peklo.

Xia Zhiye se na okamžik zamyslel, jeden leták si vzal, ani se na něj nepodíval, zastrčil ho do kapsy kalhot a odjel zpátky ke škole.

…

Song Yan neměl ve zvyku starat se o cizí záležitosti, proto ho vůbec nezajímalo, kam Xia Zhiye během polední pauzy zmizel.

Po odpoledním vyučování právě vytahoval mobil, aby si zavolal taxi, když se z chodby ozval hluk.

Zvedl hlavu.

Do třídy právě vcházela skupina kluků v modrých basketbalových dresech. Vepředu šel zvlášť vysoký mladík s pažemi tak svalnatými, jako by je měl napumpované vzduchem.

Ostatní kolem něj jeden po druhém zdravili: „Brácho Yue!“

Vypadali jako nějaká parta pubertálních gangsterů.

Jeden z poskoků obdivně řekl: „Brácho Yue, ty nový boty jsou fakt hustý. To je spolupráce AJ s Diorem, že jo?“

Liu Yue spokojeně zvedl nohu. „Ujdou. Stejný model měli v The Rap of China. Máma mi je koupila v zahraničí.“

„Do prdele, ty musely stát majlant.“

„To si piš. Nějakých čtyřicet nebo padesát tisíc jüanů. Ani na ně nesahej. Kdybys je zničil, neměl bys na zaplacení.“

Když to Xia Zhiye uslyšel, tiše se uchechtl.

Celou dobu seděl vedle Song Yana, který ho odmítal pustit domů, dokud nedopočítá všechny příklady.

Liu Yue se okamžitě otočil.

„Xia Zhiye, čemu se směješ?“

„Ničemu.“ Ani nezvedl hlavu od fyzikálního příkladu. „Jen mi to připadá trochu falešné.“

Liu Yue se zamračil. „Co ti připadá falešné? Řekni to jasně!“

„Zadání téhle slovní úlohy.“ Xia Zhiye nepřestával počítat. „Co jiného bych mohl mít na mysli?“ V jeho hlase byl pobavený tón, ale nikdo nedokázal poznat, jestli si z něj střílí nebo ne.

Liu Yue ho v duchu několikrát proklel.

Pak se otočil a narazil na Zhang Mianmiana. V mžiku si našel nový terč. „Zhang Mianmiane! Proč jsi ještě nezaplatil?“

Chlapec se celý roztřásl. „Já… já už zaplatil…“

„Zaplatil jsi třídní příspěvek za tento semestr, ale ještě dlužíš třicet jüanů za kopírování z minulého semestru. Celé prázdniny to odkládáš. To opravdu nedáš dohromady ani třicet jüanů?“

„Já… zapomněl… Zítra…“

„Zase zítra! Minule jsi taky říkal zítra! Podívej se na sebe, chudý a ještě máš mizerné známky! Nebylo by lepší jít rovnou pracovat? K čemu vůbec chodíš do školy?“

Bum!

Na lavici hlasitě dopadla propiska a Xia Zhiye se pohodlně opřel o židli.

„Proč tolik křičíš? Já za něj zapla…“

Zarazil se.

Teprve teď si uvědomil, že po koupi kola mu zbylo jen dvacet jüanů.

Právě přemýšlel, jak z té situace ven, když mu dopadla na lavici peněženka.

Patřila Song Yanovi.

Jeho krásná, lehce nakyslá tvář zůstávala chladná. „Můžeš přestat nechávat svoje věci u mě?“

„Dobře. Příště na to budu pamatovat.“

Xia Zhiye se usmál, s tichým pochopením otevřel Song Yanovu peněženku, vytáhl třicet jüanů a posunul je k Liu Yuemu. „Tady. Vezmi si je. A neztrať je.“

Liu Yue už neměl žádnou záminku, proč v hádce pokračovat. Vztekle vzal peníze, a když míjel Zhang Mianmiana, ještě se na něj posměšně ušklíbl. „Netvař se ublíženě, říkám to pro tvoje dobro. K čemu je škola někomu, kdo je chudý a ještě se špatně učí?“

Odkud se v něm vůbec bral takový pocit nadřazenosti?

Xia Zhiye několikrát poklepal propiskou o lavici. Právě se chystal něco říct, když ho Song Yan sedící vedle něj předběhl.

Chladně se otázal: „Můžu se zeptat, kolik stály ty tenisky, co máš na sobě?“

Liu Yue se otočil. „Čtyřicet osm tisíc jüanů. Proč?“

„Ale nic.“ Song Yan zůstal naprosto klidný. „Jen jsem ti chtěl říct, že tvou matku nejspíš někdo podvedl.“

„?“

„Ty padělky, co máš na nohou, koupíš na Taobao maximálně za tři sta jüanů.“

„…“

Ve třídě zavládlo ticho.

Liu Yue prudce praštil basketbalovým míčem o zem. „Song Yane, co tím kurva myslíš? Věř si, jaké blbosti chceš, ale nemel kraviny! Rozumíš?“

Jeho poskoci se okamžitě přidali.

„Přesně! Proč tvrdíš, že jsou falešný?“

„Rodiče bráchy Yaueho obchodují v zahraničí, jak by mohl nosit padělky?“

„Jo! Žvaníš nesmysly, jako bys někdy viděl originál!“

Mladý pán Song neměl ve zvyku hádat se s idioty.

Vytáhl telefon, chvíli v něm hledal a pak ho položil před ně.

Na displeji zářilo potvrzení objednávky z oficiálního obchodu.

Kupující: Song Yan.

Cena: 49 899 jüanů.

Datum: 17. ledna 2020, 8:00

Originál koupil už před víc než půl rokem.

Měl účtenku. Měl potvrzení pravosti. Takže musel vědět, jak vypadá originál.

Všichni se znovu podívali na Liu Yueho boty.

Na první pohled vypadaly stejně, ale… ale opravdu na nich bylo něco zvláštního, jen nikdo nedokázal říct, co.

Dokud Song Yan klidně nepronesl: „Žakárová tkanina na boku.“

Všichni naráz vzdychli: „Aha… takže to je ono!“

Ve skutečnosti nikdo kromě Song Yana vůbec netušil, co tím myslí.

Liu Yueho výraz potemněl.

Song Yan si vzal telefon zpět. „Jestli je tvoje máma koupila na oficiálních stránkách a poslali jí padělek, může požádat o vrácení peněz. Stačí účtenka. Když nebude vědět jak, rád jí pomůžu.“

Na první pohled dobře míněná rada, jako by říkal, že Liu Yue nenosí padělky schválně, jen naletěl podvodníkovi.

Jenže…

Liu Yue koupil tuhle napodobeninu za tisíc jüanů. Žádnou účtenku z oficiálního obchodu samozřejmě neměl a nechápal, jak mohl Song Yan poznat padělek jediný pohledem. Zatnul zuby. Nemohl přiznat pravdu, ale ani ji neměl jak vyvrátit.

Právě když přemýšlel, co říct, Song Yan klidně pokračoval:

„Ale stejně se ty boty špatně kombinují s oblečením, já ty svoje neobul ani jednou. Jestli se ti líbí, klidně ti je dám. Není to nic extra.“

Bylo to neskutečně arogantní prohlášení, ale Song Yan seděl naprosto klidně a bez jediné změny výrazu, jako by říkal úplnou samozřejmost.

Ve srovnání s tím působilo Liu Yueho okázalé chlubení ještě směšněji.

Několik spolužáků, kteří ho stejně neměli rádi, už si zakrývalo ústa a šeptem se smáli, občas zaznělo i hlasité uchechtnutí.

Liu Yue si vždy zakládal na své pověsti a takovou ostudu ještě nezažil.

Nakonec procedil skrze zaťaté zuby: „Není třeba. Máš pravdu, stejně to není nic extra. I kdyby mě někdo okradl o pár tisíc, není to žádná tragédie.“ S tím prudce kopl do basketbalového míče a odešel ze třídy.

Jeho poskoci okamžitě běželi za ním.

Ve třídě se rozproudila živá debata.

…

Xia Zhiye byl zvyklý pomáhat druhým, ale jen málokdy někdo pomohl jemu. Musel uznat, že ten pocit nebyl vůbec špatný.

Otočil se k Song Yanovi, opřel si hlavu o ruku a s úsměvem řekl: „Takže, spolužáku Song Daxi… nakonec ti na mně přece jen záleží.“

Song Daxi se na něj ani nepodíval.

„Jen nesnáším štěkající psy.“

„Hm,“ přikývl Xia Zhiye. „Tak proč jsi mi půjčil peněženku?“

„…“ Song Yan popadl batoh, postavil se a beze slova se kolem něj probelhal. Bylo jasné, že na otázku nehodlá odpovídat, a nejspíš se rozhodl doskákat po jedné noze až na kolej.

Odvahu měl, realita byla horší.

Po dvou skocích málem upadl.

Xia Zhiye ho okamžitě chytil kolem pasu a přitáhl zpátky.

„Dělal jsem si srandu, proč se hned zlobíš?“

Song Yan s ledovým výrazem odstrkoval jeho ruku, ale Xia Zhiye ho nepustil, protože se bál, že spadne.

Přitom se na něj usmál. „Dobře, dobře, dobře. Tobě na mně nezáleží, ale mně záleží na tobě. Dokonce jsem pro tebe připravil překvapení.“

Song Yan zvedl oči a Xia Zhiye na něj spiklenecky mrkl.

Měl krásné oči broskvového květu, vnější koutky se mu lehce zvedaly a řasy byly dlouhé a husté.

Když se usmál a mrkl, vypadal až nebezpečně přitažlivě.

Člověk by snadno zapomněl přemýšlet.

…

O tři minuty později stáli u stojanu na kola.

Song Yan mlčky zíral na zářivě růžové kolo.

„…“

Tomuhle říká velké překvapení?

Jestli Xia Zhiyemu ještě někdy uvěří… pak je opravdu stoprocentním idiotem.

- Předchozí -   Kapitoly    - Další - 

Pokud se vám překlady líbí, kupte mi kafe :)